Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Animovaný
  • Krimi

Oblíbené filmy (10)

Tenkrát na Západě

Tenkrát na Západě (1968)

V kolosálním finále stojí proti sobě dva muži. V úchvatných detailech čte nevtíravá kamera napětí i bolest v jejich strhaných tvářích. Geniální hudba scénu nedoplňuje ani nedoprovází, nýbrž je dalším hlavním aktérem oné krásné scény. Velké stříbrné plátno dojem umocňuje a malé zapadlé očko ve mstitelově obličeji nabývá rozměru koňského povozu. Záběr se důmyslně rozostřuje, aby nabídl divákovy obraz padouchovy dávné křivdy.... Výstřel.... V povzdálí mrkne krásná žena s rozevlátým srdcem svýma obrovskýma očima a pohasínající bandita láme břitvu o svou tvář. Padouch padá k zemi a legendární harmonika se vrací ke svému majiteli, aby doplnila jeho poslední výdech. Tak nějak to bylo tenkrát na západě pod režijní taktovkou Sergia Leoneho, který své mistrovské veledílo vystřelil na pomyslný trůn westernového nebe. Bravurně propracovaný, nadčasový snímek s vypilovaným scénářem vyniká citem pro detail, důmyslně obsazenými postavami a vynikající hudební složkou. Dalším Leoneho geniálním tahem je herecké obsazení. Možná některé zamrzí, že mistr neobsadil "dolarového Clinta" a zbavil tak western přebujelé ikonovitosti, kterou tak precizně servíroval ve své slavné " třídolarovce". Postavy jsou barvitější a dostávají větší prostor k naplnění svého osudu. Poprvé dostává větší rozměr i žena, jež hrála doposud v Leoneho filmech druhé housle. Výborně napsané postavy dostávají mimo své doprovodné hudby i dokonalé herecké představitele. Kdo by si nevybavil kamenou tvář tajemného mstitele bezejména s kvílivou harmonikou v ústech v minimalistickým podání Charlese Bronsona, či zatraceně sexy Claudii Cardinalovou, osudově zmítanou mezi několika muži. Padouch Henry Fonda se poprvé vymanil z klasického stereotypu svých kladných chlápků. Můj největší obdiv si ale vydobil Jason Robarts, který s grácií a lehkostí vystřihl roli fylozofujíciho bandity, jenž na sklonku života jakoby hledá odpuštění a hravě balancuje na hranici divákových sympatií. K nesmrtelné krásné hudbě Ennio Morriconeho netřeba snad nic dodávat. Poslední superlativ bych poslal ještě českým dabérům, kteří se zasloužili o to, že film netrpí obvyklou kastrací naším dabingem.