Ydiot

Mám rád žánrovky. A dobrá romantická komedie má tempo, humor, jsou v ní chvíle dojemné i nezbytné chvíle životních pravd. Nezatěžuje se s tím, aby dokonale postihla život v jeho detailech (a jen vůl to po ní žádá), naopak, dává důraz na to, co je v něm nejsilnější (nebo by mělo být). A je to, sakra, v pořádku, neboť správná romantická komedie žánr ctí. Tahle ho navíc trochu přesahuje díky fantastickému prvku vracení se v čase. Nedozvíte se tu nic nového, nic, co byste nevěděli, ale jednak jsou věci, co neškodí si zopakovat, jednak je radost koukat se na to, jakým způsobem se tak děje. A mimochodem, Civale, dokonalý vztah otec a syn (alespoň takový, jaký je zobrazován ve filmu), existuje.

Tenhle film nepoužívá animaci "na efekt". Místo toho krásně animuje nenápadné detaily, jako je uvazování malé Setsuko popruhem na Seitova záda nebo pojídání rýže u oběda. Postavy se chovají civilně a uvěřitelně, kamera je vedená podobně, jako bychom sledovali hraný film a díky tomu všemu vyznívá celý příběh vlastně velmi obyčejně a velmi uvěřitelně. Což ve výsledku znamená, že je sakra těžké si od tohohle filmu zachovat odstup. Pohltí vás - a vědomí, že je inspirován skutečnou událostí, vám v nějakém cynickém odstupu moc nepomůže...

Není to úplně hezké pokoukání na tohle panoptikum mladistvých hajzlíků, ale čím se "děj" posouvá dál, tím víc se ukazuje, že ne všichni jsou hajzlíci a ne všichni hajzlíci jsou úplně jednorozměrní. Na Francouze Gondryho hodně netradiční film: natočit pokus o sociální sondu s autentickými černošskými teenagery z Bronxu, kteří se značně podíleli i na scénáři, a udržet divákovu pozornost víc jak hodinu a půl, aniž bychom během filmu opustili prostory autobusu, aniž by měl film jasný děj nebo hlavního hrdinu, to je kumšt. V průběhu filmu se počet postav redukuje tím, jak postupně vystupují, ovšem pokud byste za tímhle "filtrováním" postav hledali nějaký kalkul, hledali byste ho marně - prostě nakonec někteří zbydou, bez ohledu na to, jestli nám připadali zajímaví a sledovali jsme je už na začátku nebo ne. Všechno působí vlastně docela přirozeně a uvěřitelně, byť musím přiznat, že film obsahuje i pár scén, které šustí papírem - a za ty ubírám jednu hvězdičku.

Nádherná pocta staré kinematografii - nejen vizuálně, ale i příběhem, který je samozřejmě romanticko-superhrdinské klišé jak má být - a je to jedině dobře, protože člověk má alespoň čas se bavit hláškami a kochat dokonalým vizuálnem. Autoři využívali nejmodernějších hyperrealistických CGI triků v kombinaci se záměrně papundeklovými kulisami nebo "špatnou" zadní projekcí a vůbec to nevadí - naopak, pro milovníky filmové fantazie a triků skvělá možnost se ve filmu babrat i jinak než skrze analýzu scénáře, dramaturgie či hereckých výkonů. Podobnou nadsázku hledejte i v příběhu: jeho jednoduchosti a schematičnosti jsou si autoři velmi dobře vědomi a dokáží si z něj celou dobu dělat legraci. Koneckonců už i anglický název je ve své bombastičnosti nadsázkou, která by vás měla na celý film správně naladit. - A jasně, že to je celé vysloveně oddechová zábava - ale jaká!

Mám velmi rád poetiku divadla LÁHOR/soundsystem, založenou na improvizaci na dané téma (herci vědí, odkud kam mají ve které scéně dospět a jakou postavu hrají, ale vše ostatní improvizují). Jenže to, co skvěle funguje na divadelním jevišti, které je prostorem pro nadsázku, kiksy, energii okamžiku a komunikaci s publikem, nefunguje ve filmu vůbec. VŮBEC. Kontrast mezi reálným, autentickým prostředím (očividně se natáčelo na skutečných místech, navíc ruční kamerou, která pocit dokumentárního filmu ještě zesiluje) a naprosto nereálnými postavami, nesmyslným dějem a ochotnickým plácáním nepřipravených dialogů prostě nefunguje. //// Divadelní kusy LÁHORu mívají přesah a pointu - a ničeho takového se v tomhle filmu nedočkáme. Pointa s "falešným pedofilem" je slaboučká a přijde dlouho před závěrem filmu. Žádnou ze svých výtek bych nebral až tak vážně, kdyby se z filmu podařilo udělat to, k čemu přímo vybízí: pokusné akvárium uzavřeného prostoru a komunity, v níž se náhodně sejdou lidé podobného věku, s podobnými osudy, s nedořešenými vztahy. Ne že by se o rozehrání téhle linie film nesnažil, ale tak nějak mu to nejde a klouže po povrchu, neboť spoustu času věnuje jiným, zcela zbytečným liniím. Škoda, těšil jsem se. Takhle vím, že když LÁHOR/soundsystem, tak jedině na divadle - ostatně i vám ho mohu jedině doporučit, jsou skvělí.

Celkem chápu, že tohle je film, nad nímž se budou ošklíbat i ostřílení festivaloví návštěvníci. Je totiž nedramatický, nic nevysvětluje, téměř neobsahuje humor, herecké výkony jsou realistické zejména ve zdánlivé podivnosti postav a film není ani vizuálně nijak zvlášť působivý. Navíc si všichni nabalí na Jana Budaře všechny jeho předchozí filmové role. Navzdory tomu byl tenhle naprosto nenápadný snímek mým největším filmovým zážitkem LFŠ 2014. Žena bez piana byla jediným filmem, u něhož mi na LFŠ běhal mráz po zádech a který mě na konci skutečně dojal. Příběh padesátileté ženy, která se na základě zdánlivě malicherného popudu rozhodne opustit svého manžela, bezcílně bloudí nočním Madridem, setká se s podivínským gastarbeiterem, s nímž téměř mlčky posedává po nočních barech, neustále a marně se někam snaží dovolat mobilem a nakonec jen náhoda rozhodne o tom, že se vrátí zpět domů, mi trochu připomněl filmy Akiho Kaurismäkiho. Málomluvné postavy svým chováním i tím, co říkají, neodhalují mnoho z tušené bouře emocí, která v nich probíhá. Snad právě rozpor mezi melancholickým klidem obou protagonistů a jejich chováním, které naprosto mění směřování jejich životů, ve mně zarezonoval. Důvody k našim zásadním životním rozhodnutím totiž někdy mohou být velmi těžko zformulovatelné; stejně těžko zformulovatelné jako důvod, proč film Žena bez piana považuji za skvělý film pro každého, kdo měl někdy (třeba prchavý) pocit, že je vězněm vlastního života.

V době vzniku jasné, poetické a zároveň na krev mrazivé podobenství vztahu mezi totalitní autoritou a svobodomyslným jedincem, jakýsi "1984" v osmnácti minutách. Dnes nás může Ruka svádět k tomu, abychom ji chápali jako metaforu komunismu, kterého už jsme se zbavili, ale stačí se zamyslet nad aférami kolem špiclování NSA, nad naší informační zranitelností a nad pravidly, která jsme nucení dennodenně dodržovat, abychom se nestali podezřelými, a tenhle padesát let starý film náhle získá nový rozměr...

Další ze série kvalitních žánrových komedií, které Allenovi docela jdou (Půlnoc v Paříži, Cokoliv, Užívej si, co to jde). Pro mě má film dvě zásadní slabiny: naprosto očekávatelný a na Allena příliš "hloupý" závěr a obsazení Colina Firthe do role racionálního, samolibého kouzelníka. To, co bych snadno věřil třeba Hughu Grantovi, prostě Firthovi nevěřím - i přesto, že hraje dobře.

Richard Linklater v tomhle filmu dělá to, co umí nejlépe a co dělal už ve své "Před..." trilogii: zaznamenává určující životní momenty a témata, která řeší inteligentní příslušník střední vrstvy s uměleckými ambicemi - což je, mimochodem, dobrá definice typického diváka Linklaterových filmů. Zatímco filmy Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí by se daly označit za tři jednotlivé etapy "časosběrného hraného filmu", zabývající se vývojem vždy stejných dospělých hrdinů, Chlapectví je jakýmsi duchovním prequelem těchhle tří: sleduje dospívání hrdiny od jeho raných školních let do doby, než opustí domov a nastoupí na univerzitu. Není těžké si představit, že pětadvacetiletý Jesse (Ethan Hawke) z filmu Před úsvitem je tentýž mladík, jehož tvář vidíme v závěrečném záběru Chlapectví (byť se v Chlapectví se jmenuje Mason a hraje ho Ellar Coltrane). Kromě virtuozity, s jakou Linklater sestavuje mozaiku vtipných, trapných i emocionálně drásavých momentů, při nichž se smějete či nervózně vrtíte v sedačce, je třeba vyzdvihnout i dokonale zobrazené a zahrané postavy matky a otce, kteří jsou pro mne hlavními hrdiny filmu - díky pohledu zvnějšku se snad každému divákovi-rodiči chce zařvat "To nevidíte, co děláte špatně? Takhle se přece ke svým dětem chovat nemůžete!", aby si hned nato uvědomil, že se sám chová úplně stejně.

Sestříhat záběry z jiných filmy do svého vlastního napadlo už v roce 2001 rakouského animátora Virgila Widricha, který dva roky s týmem spolupracovníků skládal origami z vytištěných záběrů z amerických slaďáků, aby v roce 2003 přivedl na svět Fast Film - čtrnáctiminutový animovaný snímek o romantickém vztahu muže a ženy. Navzdory krátké stopáži mi ale Fast Film připadal poněkud dlouhý a dost náročný na pozornost. Když jsem se tedy dozvěděl, že Pálfi natočil (čti sestříhal) CELOVEČERNÍ film se stejným nápadem, obával jsem se, že není možné s tak primitivním příběhem utáhnout téměř hodinu a půl dlouhý film. Mýlil jsem se. Final Cut dokázal splácat Avatara, Hvězdné války, Postřižiny, Příjezd vlaku do stanice, Indiana Jonese, Amélii i Pálfiho vlastní Škyt (plus asi 450 dalších filmů) do neuvěřitelně zábavné koláže, kterou si samozřejmě užije hlavně filmový fanoušek. Final Cut je poctou i pomstou filmu, je dekonstruovanou historií kinematografie, u které je nejlepší dát si popcorn a cocacolu a nechat se unášet překvapivými souvislostmi mezi zcela nesouvisejícími záběry.