piskot..

Nevím, mě to přišlo jako hrozná hovadina..

Jednu za Muchowa. Tak za vlasy přitažený dialogy jsem už dlouho neslyšela.

Nádherné obrazy, ale upřímně ta hudba byla dost podbízivá, až jsem se místy musela smát. Dojemné tóny, když se medvídě drápe po sněhovém kopci..už mi opravdu chyběl jen dynamický smyčec v okamžiku, kdy medvídek už už málem spadl..ale jinak nemám námitek.

Pláču, Eurotrip v dívčím podání. A o nic lepší.

Tak tenhle film mi nedá pokoj, neskutečný kouzlo pro mě má..

Ach, ta atmosféra!!!

:) Taktéž se podivuji, ostatně jako každý druhý v komentářích, proč byly tyto tři příběhy pospojené dohromady a představeny jako společný projekt. Ne, že by mě nezajímalo, jak "svůj" příběh o New Yorku (který, víme, až tak výrazný motiv nepředstavoval) pojali jednotliví členové tohoto velikánského režisérského trojspřeží. Pro mě má každý příběh cosi do sebe. Ten od Scorsesiho je skvělý! Velký plus má u mě za výběr tématu, psychologie postav výborně prokreslená a představená. Dětsky naivní a jaksi pohádkově laděný příběh o Zoe se může zdát jako Coppolův úlet, ale uznávám to jako jeho vyjádření pocty NY. No a Woody, škoda slov, opravdu dobře napsaná povídka. Z tónu hlasu matky na nebesích mě rozbolela hlava.

Film, nefilm, tak tady už jde o trochu "víc". Spousta dokumentů, natáčených v pozdějších letech si vypůjčuje právě tyto autentické a jedinečné záběry sovětských kameramanů, pořízených přímo po osvobození Osvětimi. Skutečný Auschwitz mi ale v roce 2009 připadal už jen jako slabý odvar Terezínského pracovního tábora, po němž jsem absolvovala prohlídku o rok dřive. Samozřejmě vím, že tvrdším a nelidštějším chováním se Osvětimi může rovnat snad jen Mauthausen, o tom žádná, mluvím jen o dojmu, který jsem z prohlídky v Osvětimi získala. Snažila jsem se psychicky připravit na šok, který prostě musel přijít, už jen to místo, ta historie, ta zvěrstva tady páchaná..Ale pak se to strhlo. Tříhodinová prohlídka v angličtině, připlétání se do jiných školních skupinek, okřiknutí naší profesorky, která si přehodila číslo na svém poslouchacím přístroji, a naladila tak česky komentovanou prohlídku..exkurze veskrz naučená slovo od slova, bez známky citu, účasti, bez konkrétních příkladů (kterých jsem si na terezínské exkurzi všimla...ono přeci jen, když vám průvodkyně řekne třeba pouhé "Tak v tomhle rohu ukamenovali dva vězni třetího kvůli jeho misce jídla" a vy pak můžete vidět ten roh, kde se to stalo..znamená to alespoň pro mě víc..začal se mi ten příběh odehrávat před očima, a pocítila jsem tak pospojováním těchto obrazů hrůzu této historie asi nejvíc, jak jen jsem byla schopná). A je mi opravdu smutno, že ani hromada kufrů, zabavených lidem ihned po transportu, obrovská kopa vlasů, kartáčků i bot, na mě nezapůsobila tolik, jako pouhý článek o tomhle všem. Když jsme vyšli z Auschwitzu I, předali sluchátka jiné školní skupince, početli si duchaplné vyryté vzkazy do dřeva u pokladny a zhlédli možnost nakoupit občerstvení u třech pojízdných stánků - jasně, určitá pravděpodobnost, že bychom dostali hlad, tu byla - vydali jsme se do části Auschwitz II. Ne že by nám průvodkyně o téhle informaci něco řekla, ale od spolužáka, který tu byl s bývalou školou již dříve, jsme se dozvěděli, že nedaleko v lese je částečně zachovaný příbytek Josefa Mengeleho. Vydali jsme se proto v malé skupince na průzkum, ale ouha, než jsme vůbec stačili přejít koleje, museli jsme se začít scházet před autobusem a dát Osvětimi sbohem. Za to jediné však samozřejmě nynější správu Auschwitzu neviním. Předevčírem jsem se dočetla v článku v Reflexu, že místní průvodkyně nalezla v objektu vyrytou svastiku. Nenaznačuje to snad něco? Nemělo by se v tomhle případě útočit více na podstatu lidskosti? Osobně jsem naprosto pro, poněvadž nákresy hákových křížů v koncentračních táborech mi přijdou tím největším plivnutím do očí těm, co touhle hrůzou prošli. A právě proto si myslím, že takovýhle dokumentů, stejně jako osvěty, není nikdy dost.

Nekoncentrovaný, syrový obraz o vztazích v hlavní i vedlejší roli. Skvěle, naprosto reálně zachycené lidské pachtění, úzkostný pocit vyhnout se samotě, přesto nepotlačitelná touha po novém, zdánlivě lepším. Jen ženské hrdinky mi tu připadaly dost na facku.

Podle mého soudu zbytečně přeceněný film. Hlavní rozdíl od knižní předlohy je v tom, že v psaném příběhu o Brunovi se na okolní svět čtenář dívá očima devítiletého chlapce, kdežto ve filmu tahle jedna z nejvíce významných složek vyprávění naprosto chybí. Režisér prostě vzal vcelku silný příběh, vybral, myslím si, slušné herce (Veře Fermingové by 40. léta, co se týká módy a účesu velice slušela) a zaměřil se především na tématiku. Naprosto mi scházela větší snaha o prokreslení psychologie hlavního dětského hrdiny. Stále se utvrzuji v tom, že občas obraz prostě nemůže být silnější než psané slovo. Nevěřím na dobré filmové adaptace knih. Ale trochu i z toho pozitivního soudku. Co se mi na Hornerově zpracování líbilo byl jednak velice emotivní závěr a herecký výkon výše zmíněné Very Fermingy.