Doutas

Malej norskej filmek o chlapíkovi, co o víkendech utíká před kolegy, přáteli a rodinou do hor, kde může být v klidu sám se svými myšlenkami. Film o tom, co si chlapi po třicítce musí dokazovat, o čem přemýšlejí a jaké myšlenky se jim honí hlavou. Ačkoliv jsem naštěstí do téhle fáze ještě nedospěl, tak jsem měl pro introvertního Martina a jeho problémy pochopení. Film pro mě fungoval i bez nějaké silnější dějové linky - jeden dlouhý vnitřní monolog, krásná norská příroda a trocha nenápadného humoru pro odlehčení mi ke spokojenosti docela stačily.

Přesně to, co jsem po divácky náročnějším Febiofestu potřeboval. Ultimátní filmová zábava se skvělými akčními scénami, výbornými herci (badass Colin Firth), která bezchybně balancuje na hraně akční komedie a bláznivé parodie. Zatímco Kick-Ass originálně a zábavně vzdával hold komiksům a komiksovým filmům, tak Kingsman dělá to samé britským bondovkám. Jsem zvědavej, s čím Mathew Vaughn přijde příště :-)

Masáž poslepu je zajímavá tím, že se primárně zaměřuje na mikrosvět slepých lidí, na jejich vzájemné vztahy, jejich touhy, lásky, sex, práci, a přitom tradičnímu tématu soužití handicapovaných jedinců s většinovou společností se věnuje jen okrajově. Ve výsledku to pomáhá nevnímat postavy prostřednictvím jejich handicapu, ale prostřednictvím jejich charakterů a tužeb. Jinými slovy postavy nelitujete až tak kvůli jejich slepotě, ale kvůli jejich každodenním problémům ve vztazích nebo v rodině. Zajímavá je i kamera, která se způsobem snímání snaží navodit pocit ztrácení zraku - rozostřování, přeostřování, časté snímání přes okno v dešti, chaotické střídání detailů a celků, atd. Jediná věc, která mě na filmu vyloženě rozčilovala byl zbytečný hlas vypravěčky/vysvětlovačky, který bez emocí přeříkával a dovysvětloval vše, co se na plátně děje.

Maďarsko-slovenský moderní eastern o černém fotbalistovi, který se skrývá před policií na polorozpadlé farmě uprostřed maďarské puszty. Farmu však ovládá rumunský gang, který mu sebere peníze a doklady a donutí ho na farmě otročit spolu s několika dalšími individuii nejasného původu. Vizuálně je Přelud hodně vymazlená záležitost - maďarské nekonečné travnaté pláně přinášejí stejný kýžený efekt jako kaktusy poseté americké prérie. Přelud si bere všechny žánrové ingredience (žena v nesnázích, osamělý nemluvný pistolník, lupičská banda vedená relativně charismatickým padouchem, závěrečná přestřelka), ale ve výsledku se nesnaží tradiční westernová schemata parodovat jako třeba Tarantinův Django, ale spíš poctivě naplňovat (i když občas se té parodii nechtěně přiblíží). Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného. Problém je spíš v tom, že se mezi těmi všemi nádhernými dlouhými záběry pozapomnělo, že i western musí mít zajímavý příběh a postavy. Člověk tak stráví první půl hodinku v očekávání, jen aby zjistil, že místo plnohodnotných postav sleduje jen žánrové rekvizity a že celý příběh ani na chvilku nevyjede z důvěrně známých žánrových kolejí.

Na tenhle film jsem se docela těšil, mluvilo se o něm jako o dalším filmu ve stylu Amélie z Montmartru a český překlad vytvářel iluzorní představu, že půjde o něco podobně novátorského jako Resnaisova Hirošima, má láska. Ale bohužel. Nejvíce mě na filmu rozčilovalo to, že se snaží dělat japonskou kulturu bizarnější a nepochopitelnější, než ve skutečnosti je. Tahle Amélie z Šindžuku se té z Montmartru nemůže rovnat, mnohem lepší asijské romantické komedie v podobném duchu (rozuměj s legarčně vyšinutou ženskou postavou) jsou třeba hongkongský Chungking Express nebo thajský Občan pes. Pokud máte rádi japonské romantické seriály, tak budete z Fukušimy nadšení, pokud je stejně jako já nesnášíte, tak se tomuhle raději vyhněte.

Redmaynův výkon je opravdu famózní a ačkoliv jsem z počátku tipoval oskara pro Michaela Keatona (Birdman), tak teď po shlédnutí Teorie všeho musím uznat, že Redmayne si za tuhle nesmírně náročnou roli oskara opravdu zasloužil. Škoda jen, že film není až tak o Hawkingově genialitě a jeho teoriích, jako spíš o vztahu s jeho první manželkou Jane. Ve výsledku je z toho pak klasicky přibarvená "hollywoodská" romance, kterou však o třídu vylepšuje právě Redmayne. Ale to se dalo víceméně očekávat, vzhledem k tomu, že filmaři primárně vycházeli právě z memoárů Jane Hawkingové (Travelling to Infinity).

Divočina je takovej ženskej film, což tentokrát nemyslím nijak špatně. Docela mě i bavilo sledovat špinavou Witherspoon bez makeupu, jak ťapká 1000 mil americkou divočinou a zápasí s báglem, kterej váží víc jak Whitherspoon s makeupem, a přitom si myslí, jak ji to vyřeší všechny její životní problémy. A přiznávám, že jsem ji i docela fandil. Ale má to pár slabších míst a konec se snaží tak moc vyhnout klasickejm schématům, až vyzní tak nějak do ztracena. Abych si po takhle ženskym filmu udržel svoji vnitřní genderovou rovnováhu, tak jsem si doma pro jistotu otevřel pivko a pustil se do odkládáný výměny vypínače.

U tohohle filmu jsem usnul tolikrát, že bych ho snad ani neměl hodnotit. Ale představa, že bych na něj musel koukat znovu, mě upřímně děsí, takže zůstanu ignorantsky u jedný hvězdičky.

American Sniper ukazuje, jak je těžké skloubit válečný/akční film s klasickým životopisným dramatem. Právě obtížná kompatibilita těchto dvou žánrů stojí podle mého názoru za tím, proč film nefunguje tak, jak má. Základem dobrého akčního filmu nejsou jenom dobře natočené akční scény, ale hlavně postava akčního hrdiny, kterému můžeme fandit, o kterého se můžeme bát. Což tentokrát právě kvůli živtopisné povaze snímku nejde, většina lidí prostě ví, jesli Chris Kyle přežije nebo ne. Ve válečných filmech většinou velice dobře fungují vedlejší postavy, protože válka je zkrátka týmový sport, kde potřebujete parťáky, co vám budou krýt záda. Tady jsou však vedlejší postavy vojáků upozaděny na úkor opakujících se domácích intermezz, ve kterých si naše hlavní postava řeší své rodinné problémy, takže si k ostatním vojákům jen těžko budujete nějaký vztah. Přesně ze stejného důvodu jsem si těžce hledal cestu i k postavě Kylovy manželky, protože ji zkrátka není ve filmu věnováno dost prostoru. Z těchto důvodů se film trošku vleče a postrádá správné tempo, které bych z velmi dobře udělaného traileru očekával. Film je navíc očividnou heroizací amerického válečného hrdiny, místo toho, aby se pokusil o plastičtější portrét této různorodě přijímané postavy. American Sniper ale není úplně špatný film, Bradley Cooper hraje výtečně, jeho fyzická proměna v texaskýho pořeza je bezchybná (kvůli roli nabral 20 kilo) a akční scény jsou také velmi dobře zvládnuté. Ale pokud chcete vidět pořádný boj ve městě, pusťte si raději Black Hawk Down, pokud chcete vidět, jak se vypořádat s PTS, zkuste Hurt Locker, pokud chcete brečet, až umře váš oblíbenej sidekick, koukněte znovu na Zachraňte vojína Ryana, a pokud chcete vidět pořádnej boot camp, tak nic nepřekoná Kubrickovu Olověnou vestu. American Sniper sice všechny tyhle aspekty v sobě má, ale ani jednotlivě ani jako celek příliš neoslní.

Dokument má své silné momenty, ale trochu mi tu chyběl systémovější pohled na celou problematiku. Z technického hlediska mě trochu rozčilovalo nadužívání schválně rozostřených záběrů a výplní, které měly tvořit kontrast mezi životem bezdomovců a ostatních Japonců, ale ve skutečnosti vyznívaly spíše nadbytečně. Dokumenty je obecně těžké hodnotit bez hlubší znalosti dané problematiky, ale Tokijské blues svůj cíl splňuje relativně úspěšně - ukazuje bezdomovce jako obyčejné lidi. Škoda jen, že už se tak nevěnuje rozhodnutím a okolnostem, které tyto nešťastníky na ulici přivedly.