Doutas

Přeceňovaná rozvláčná romance, která sice nabízí na svou dobu bezprecedentně krásné záběry africké krajiny doplněné výbornou hudbou, ale zároveň příliš romantizuje život v koloniích a zcela ignoruje morální problémy spojené s koloniální nadvládou. Ale tak budiž, Vzpomínky na Afriku jsou filmem vzpomínkovým a, jak je obecně známo, lidé tíhnou k tomu pamatovat si to dobré a to špatné pohodlně vytěsňovat. Mnohem důležitější je ale emancipační rovina filmu, která zobrazuje silnou ženu v silně maskulinním prostředí a době. Avšak Meryl Streep se pro roli neohrožených, ambiciózních žen snad narodila a řekl bych, že právě její herecký výkon a to, co její postava symbolizuje, je skutečným důvodem takového úspěchu, který film zaznamenal.

Imamura v tomto filmu značně čerpá z japonské šintoistické tradice, čímž snímek dělá nejaponskému divákovi do jisté míry nepřístupný. Vzhledem k bizarnosti námětu to ale funguje i jako (ne)obyčejná ztřeštěná romantická komedie, u které si jen občas poťukáme na čelo, co to ti Japonci zase nevymysleli za prasárnu. Ale zpátky k šintoismu. Šintoismus je tradiční japonská víra, kde ústřední roli hrají tzv. kami, neboli božstva, která jsou silně propojená s přírodou kolem nás. Kami tak můžou být nejen antropomorfní mytologické bytosti, ale i stromy, kameny, nebo třeba vodopády. Voda sama o sobě hraje v šintoismu důležitou očistnou roli, neboť jedním ze základních konceptů celé této víry je rituální očišťování duchovního znečištění (kegare). Dodnes najdete před každou šintoistickou svatyní fontánku s tekoucí vedou, kde si všichni Japonci před vstupem na půdu svatyně omývají ruce a vyplachují ústa. I sám Yosuke na začátku filmu projde posvátnou branou torii, načež rychlým střihem následuje záběr starého domu u červeného mostu, čímž může být naznačeno, že celý dům je vlastně svatým místem, kde nevládnou lidé, ale kami. Matka i babička Saeko navíc byly šintoistickými kněžkami, tedy médii, která mohla s božstvy komunikovat. A ona voda, co se záhadně akumuluje v těle Saeko a při sexu prýští ven, tak může být sama o sobě kami, které svou magickou silou způsobuje v řece nebývalou hojnost ryb. Vlažná voda pod červeným mostem tak v sobě skrývá i něco víc než jenom laciný bizár. Ale pravdou je, že tu duhu na závěr (a pár dalších zbytečně kýčovitých scén) si mohl Imamura odpustit.

Takhle epické bitevní scény už dneska nikdo nenatočí. Slavnou klimatickou bitvu, kde se Spartakova vzbouřenecká armáda střetne s Crassovými legiemi, natáčel Kubrick šest týdnů a použil v ní 8500 komparzistů! 5000 uniforem a 7 tun brnění si produkce popůjčovala po italských muzeích a celkově se na filmu podílelo neuvěřitelných 10500 lidí. Tomu říkám velkofilm...

Člověk by si řekl, že s filmem, kde má jeden CGI šimpanz větší charisma než všechny ostatní postavy dohromady, musí být něco špatně. Ale ono ne, ono to vlastně docela funguje. Ani tentokrát opičákům nejde nefandit. Kvalitní sequel prequelu, který si udržel a možná i překonal svého předchůdce z roku 2011.

Nechci přímo tvrdit, že Wyattův prequel udělal s vysmrádlou opičí franšízou to samé co Nolan s Batmanem, ale tento návrat do opičího univerza se skutečně povedl. Nové technologie umožnili filmařům vdechnout opičákům skutečnou duši a velká část dialogů se tak odehrává beze slov prostřednictvím pouhé opičí mimiky. Wyattově týmu se povedlo vytvořit téměř skvěle vyvážený blockbuster, který ani chvilku nenudí a který i přes svoji relativní jednoduchost není úplně stupidní.

Jedna z největších sci-fi klasik, která i přes svůj krapet zastaralý zevnějšek nese nadčasovou myšlenku o podstatě lidské civilizace. Lidoopí společnost řeší stejné problémy jako její lidský protiklad – boj vědeckého pokroku proti dogmatismu, establishmentem uzurpované právo na výklad dějin, rasová (tedy spíš druhová) nerovnost, atd. Tento přesah spolu s vynikajícími maskami a kostýmy opičáků, které i dnes zdatně sekundují modernějšímu CGI provedení, a nezapomenutelným závěrem dělají z filmu něco víc než obyčejné béčko, na jehož úroveň bohužel spadla většina sequelů natáčených v průběhu 70. let. Jen ta Hestonova divoženka, jakožto jediná postava bez chlupatých prsou, přidává filmu trochu na té povrchní líbivosti, ačkoliv její role v celém příběhu je jinak zbytečná.

I ten nejstrašidelnější, nejbrutálnější a nejnechutnější horor lze sledovat s odstupem daným vědomím, že jde o pouhou fikci a že za těch 90 minut se budeme moci v klidu vrátit zpět do naší nudné životní reality. Způsob zabíjení však není horor ale dokument. Po jeho shlédnutí se nemůžete jen tak vrátit zpět, mávnout nad tím rukou a zapomenout, neboť tohle se opravdu stalo, lidé opravdu umírali a jejich vrazi si nadále žijí spokojeným životem. Nevím, co mě na tomhle dokumentu děsilo víc....jestli popis hrůz, kterých se je schopen člověk na člověku dopustit, nebo lehkost, s jakou o nich samotní vykonavatelé tohoto politického teroru hraničícího s genocidou mluvili, či naprostá absence nejen individuální ale i celospolečnské sebereflexe tohoto hrozného období indonéských dějin. Jeden z nejsilnějších dokumentů, jaký jsem kdy viděl.

Do cely k Brolinovi by si měl jít sednout i Reitman za to, že ženskému publiku imprintuje do hlavy nereálné mužské ideály (až doteď to bylo ve filmu a v médiích opačně, což bylo samosebou v pořádku). Uprchlý trestanec Frank vám opraví auto i dům, vyčistí okapy, napere, vyžehlí a napeče, je pozorný, citlivý, hodný k dětem. Ke všemu tomu vás jakoby unese a (něžně) sváže, aby tomu nechyběla ta správná sexuální jiskra, přičemž status uprchlého trestance mu dodává neodolatelnou auru skrytého nebezpečí. Frank je tak dokonalý, až mu schází psychologická hloubka a uvěřitelnost. I jeho zločin je v sérii flashbacků podáván smířlivě, a pod tou vší dokonalostí chybí jakékoliv projevy výčitek svědomí, skrytá agrese, či cokoliv jiného, co by jeho postavu činilo aspoň trochu lidsky zajímavou. Postava Adele (Kate Winslet) je na tom sice o něco lépe, ale vzhledem k tomu, že se asi po patnácti minutách filmu slepě zamiluje do svého „únosce“, tak svůj charakter příliš rozehrát nemůže.

Ida je takový ten film, který je třeba vidět ve správném rozpoložení. Když se člověk dokáže naladit na jeho vlnu, tak bude unešen nádhernou černobílou kamerou, překvapivě kvalitním obrazem a vynikajícími hereckými výkony. Pokud ne, tak bude uspán pomalým tempem a převážně statickou kamerou a z filmu si nic neodnese. Přitom Idin příběh, i když se svým vyprávěním nikam nespěchá, je neskutečně silný. Novicka Anna, která vyrůstala v kláštěře jako sirotek, jede před složením slibu poznat svou poslední žijící příbuznou, tetu Wandu. Spolu se vydají hledat hrob jejích rodičů. Anna se dozvídá o své minulosti, o tom, že její pravé jméno je Ida, a poprvé pozoruje svět za zdmi kláštera. Po svém návratu si uvědomí, že na rozhodnutí odevzdat se bohu ještě není připravená, ne teď, když viděla, jak vypadá svět venku. Film se nesnaží osvětlit příčiny ani pozadí jejího rozhodování mezi dvěma světy, které nám tak může připadat nelogické a iracionální. Toto rozhodnutí je však stejně jako Idina víra v boha tak niterné povahy, že jakákoliv snaha je vysvětlit by byla zbytečná.

Pokud musíte vzít holku na rande a zároveň nechcete v kině moc trpět, tak je Love song docela dobrá volba. Postavy jsou sice nezajímavé, zápletka neexistující a příběh nijaký, ale dialogy jsou docela snesitelné a těch 100 minut se díky těm písničkám ani tak nevleče...