Doutas

SPOILER ALERT. Zatím jsem neviděl příliš mnoho Miikeho žánrovek, ale tenhle thriller mě opravdu zklamal. Žádné překvapení, žádný pokus o žánrovou či společenskou subverzi, žádná snaha šokovat a k tomu naprosto konzervativní konec. Už jen ze synopse je jasné, jak bude celý film probíhat. Policie nejprve odrazí pár zoufalců z řad obyvatelstva a organizovaného zločinu a později se musí vypořádat i se zradou uvnitř vlastního týmu (neříkejte, že jste to nečekali). I omílané poselství, zda stojí pro sadistického pedofila (ztvárněného nepříliš přesvědčivě Fudžiwarou Tacujou) riskovat život a zda si smrt z rukou rozzuřeného a vidinou mamonu zfanatizovaného davu nezaslouží, není nikterak originální a všechny argumenty, které ve filmu v tomhle ohledu zazní, nejsou nijak nové ani hluboké. Konec filmu je konzervativní tím, že v podstatě obhajuje justiční a policejní systém jako jeden ze základů moderní společnosti. To ve své podstatě není nic špatného - zlo je spravedlivě a po právu potrestáno příslušnou státní autoritou, ale také na tom není zhola nic překvapivého. Miike zkrátka natočil solidní blockbuster (bezpochyby pod bedlivým dohledem producentů) pro široké japonské publikum. Doufám jenom, že za to dostal dost peněz, aby mohl příště natočit zase něco více autorského.

Klasické atributy tzv. "artového" filmu jako pomalé meditativní tempo, dlouhé precizně komponované záběry, minimum dialogů a děje, či umírněné herectví se zde kombinují s asijskou charakterovou pasivitou a vnitřní potřebou potlačovat své já ve prospěch rodiny či společnosti, což pro nás může být těžko pochopitelné a film jako takový pak obtížně stravitelný. Hlavním tématem filmu je oblíbené postmoderní téma odcizení a samoty uprostřed velkoměsta. Žena ve středním věku ztratí identitu manželky, neboť její muž je kvůli práci nucen žít v jiném městě. Když ji dcera začne ignorovat, ztratí i identitu matky a nakonec (poté co ji doktor oznámí, že je v předčasném přechodu) přijde i o identitu samotné ženy. Smyslem existence se jí pak stanou drobné radosti, sny a fantazie, které, ačkoliv nerealizované, ji přinášejí alespoň dočasný úkryt před ubíjející každodenností. Exit není příliš dějový a symbolický konec postrádá téměř jakoukoliv gradaci, ale herecký výkon Shiang-chyi Chen je výborný a na asijský standard příjemně umírněný. Film má naštěstí i velmi dobrou kameru, bez které by se ona zachycovaná všednost dala jen těžko vydržet.

Otevřeně přiznávám, že Interstellar je pro mě žhavým kandidátem na nejlepší film a kino zážitek roku. I po třetím shlédnutí v IMAXu jsem odcházel z kina s pocitem takové euforie, jaký jsem už dlouho nezažil. Pro zhodnocení filmu vůbec necítím potřebu analyzovat jeho jednotlivé části, zkoumat pro někoho zbytečně složitou konstrukci příběhu nebo hodnotit herecké výkony. Interstellar je pro mně zkrátka citovou záležitostí a k jeho racionálnější reflexi se zmůžu možná až uvidím film v klidu na Blu Ray bez okouzlení monumentálního plátna a zvuku IMAXu. Interstellar není novou Vesmírnou odysseou, ale novou generací amerického blockbusteru. Budete-li srovnávat Interstellar s Kubrickovým vesmírným opusem, budete zklamaní z přílišné doslovnosti, která nenechává příliš prostoru pro vlastní interpretace a intelektuálům tak bere příležitost namastit si ega. Avšak budete-li srovnávat Interstellar s americkými filmy s blockbusterovým rozpočtem poslední doby, tak budete nadšeni dokonalým technickým provedením, snahou o vědeckou přesnost a hloubkou nastolených témat, které jdou daleko za rámec typických blockbusterů. Film i přes epické téma záchrany lidstva a objevování kosmu klade důraz na komornější elementy rodinných vztahů, otcovství a rodičovské odpovědnosti a McConaughey je v roli otce/astronauta dokonalý (ostatně stejně jako zbytek skvěle vybraného hereckého ansámblu). Na závěr musím ještě zmínit skvělou Zimmerovu hudbu, která zasáhne i při zpětném poslechu soundtracku.

Kdyby se takhle točily české filmy, tak bych se vůbec nezlobil. Vynikající dobová výprava, neokoukaná tvářička v hlavní roli, neohrané téma a fungující dramatická linka, která se nijak nesnaží unikat k nostalgické komediální líbivosti. Psychologie postav sice mohla být trochu propracovanější a jejich morální dilemata méně černobílá, ale i tak mi to ke spokojenosti docela stačí.

SPOILER ALERT. Začnu tím, že Visitor Q je opravdu perverzní film, a to i na dnešní internetovou dobu. Jsem přesvědčen, že nikde jinde než v Japonsku by nevznikl podobný film, který by se nebál zobrazení největších společenských tabu, jakými jsou např. incest či nekrofilie, nebo který by s takovou bezcitností a přímostí otevíral citlivá témata domácího násilí, potlačované agresivity, prostituce, voyeurství, šikany, či rozvratu rodiny jakožto základní společenské jednotky. Filmu i přes veškerou jeho zvrácenost ale nechybí velká míra nadsázky a černého humoru, takže ve výsledku je relativně dobře stravitelný i pro méně otrlé diváky. Výklad filmu je určitě možné odbýt tím, že Miike natočil hodně černou exploatační komedii, která zkouší hranice únosného, ale osobně si myslím, že za zjevnou úchylností se skrývá i něco víc. Představte si dysfunkční rodinu, kde syn, který je ve škole šikanován, brutálně bije svou matku, matka bere drogy a potají pracuje v SM salónu, dcera se prostituuje a jedním z kunčaftů je i její bezradný otec, kterého trápí jeho sexuální nevýkonnost a který se snaží o své šílené rodině natočit televizní pořad, který by mu získal zpět práci televizního reportéra. Do této rodiny jednoho dne zavítá záhadný návštěvník Q, který nejprve osamělé členy rodiny pasivně pozoruje, následně se s nimi sbližuje a svou přítomností podporuje naplnění jejich individuálních niterných tužeb. Otci tak pomůže natočit "reportáž" o překonávání jeho strachu z předčasné ejakulace, během které znásilní, zabije, a znovu znásilní svou bývalou milenku a kolegyni. Matce jakousi záhadnou masáží prsou vyvolá laktaci, čímž v ní symbolicky probudí mateřské pudy, které dají její bezvýchodné existenci nový smysl. Dalo by se tedy říct, že každý člen rodiny zůstává nešťastný, dokud se uzavírá sám do sebe a jen pasivně přijímá agresi svého okolí. Až když se této agresi aktivně postaví a najde si cestu zpět ke svým blízkým (ať už u spolupráce při rozřezávání mrtvoly či u vraždy spolužáků, kteří tyranizovali syna), tak může být konečně šťastný. Jakkoliv bizarní se celý film může zdát, tak jeho poselství je v podstatě konzervativní obrana rodinných hodnot spojená s obecnou kritikou japonského senzacechtivého televizního průmyslu.

Z historického hlediska jde sice o zajímavou ukázku americké propagandy z hollywoodských dílen, ale z toho filmového už Yankee dnes nemá co nabídnout. Solidní James Cagney vám ve své nesnesitelné roli připomene, jak je Amerika skvělá země a že neexistuje žádný problém, který by nevyřešilo urputnější mávání americkou vlajkou. Doboví diváci asi měli konfliktů až po krk, což je nejspíš důvod, proč v celém filmu chybí jakákoliv dramatická zápletka, jakékoliv vážnější problémy, které by musely postavy řešit, či překážky, které by musely překonávat. Yankee Doodle Dandy je ve své podstatě jednoduchá nekonfliktní veselohra s cílem pobavit a vyšponovat patriotické vášně v mobilizované společnosti ještě o kousek výš. Celé této hvězdně pruhované šarádě nasazuje korunu Cohenovo divadelní ztvárnění stepujícího Roosevelta, který byl v tu dobu již 20 let od pasu dolů ochrnutý.

Do jisté míry možná zjednodušené a příliš vyumělkované, ale musím uznat, že příběh je to silný a jeho poselství stále platné. Hollywood zkrátka takovéhle dojáky točit umí...

Nejsem nijak extrémní znalec westernů, ale Shane byl zatím to nejslabší, co jsem viděl. Vůbec nechápu, co je na něm tak vyjímečného, že je téměř ve všech filmových kánonech – výběrem Rogerta Eberta počínaje a dalšími výběry jako „1001 filmů, co musíte vidět, než umřete“ nebo „501 filmů, které musíte vidět“ (atd...) konče. Přitom ostatní klasické westerny jako Přepadení, Poklad na Sierra Madre, V pravé poledne, nebo Stopaři jsou mnohem zajímavější, a to jak po příběhové stránce tak co do prokreslení postav.

Film složený z povídek propojených pouze tematicky se těžko hodnotí jako celek, takže tentokrát je mé hodnocení spíš jen převládajícím pocitem, který jsem po odchodu z kina měl. Šest povídek, v nichž se jednotlivé postavičky dostávají do různě vyhrocených situací, jsou vesměs zábavné, ale přišlo mi, že některým scházela překvapivá pointa, kterou bych v tomto formátu očekával. Ta byla buďto jasně předvídatelná nebo oproti dané povídce málo vtipná, takže selhávala gradace. Ale jinak musím přiznat, že jsem se výborně bavil. Osobně se mi nejvíc líbil příběh o agresivních řidičích, o inženýrovi-pyrotechnikovi a jeho frustraci s městskými službami, a samozřejmě závěrečná šílená svatba.

Imamurův film o tvrdém životě japonských rolníků ukazuje souznění člověka s přírodou a jejími cykly jako existenční nutnost bez jakýchkoliv romantizujících tendencí. Vezměte si třeba takový Tanec s vlky. Po jeho shlédnutí si říkáte, jak by to bylo fajn, kdyby lidi žili s přírodou v souladu, neničili své okolí a mohli svobodně cválat po amerických prériích. Po shlédnutí Balady o Narajamě si říkáte, jak je to fajn, že už v souladu s přírodou žít nemusíme. Život v horách je drsný, vesnická pospolitost a komunita je z velké části mýtus, a pokud nedodržujete místní pravidla se zlou se potážete. Ale Balada o Narajamě přesto není nijak depresivní film. Odolnost rolníků a jejich schopnost uzpůsobit svůj život svému okolí působí povzbudivě a na začátku další zimy, kde film končí, tak cítíte, že zase přijde jaro a že život v tomto nerušeném tempu bude pokračovat dál.