DuanBerry

Nejlepší Ridley Scott a nejlepší Vangelis. Tenhle film jsem viděl poprvé před mnoha lety asi v sedmi lidech. Stáhli jsme si ale versi se španělským dabingem, takže jsme to v půlce vypnuli a uzavřeli jako zmatenou nesrozumitelnou slátaninu. Dlouho jsem si pak držel od tohoto snímku odstup, ačkoli mě nejednou napadlo, zda-li celkový dojem nekazil právě onen španělský dabing a naše možná lehce podroušená nálada. Nakonec jsem se k shlédnutí Blade Runnera tedy odhodlal a protože už jsem měl dávno naposlouchaný soundtrack od Vangelise, užil jsem si jej jako jeden úžasný videoklip. Tím samozřejmě nechci film shazovat, že je pouhým doprovodem k hudbě. Film nemá sice nijak komplikovaný děj, ale vyjadřuje a ptá se na jednu z najzákladnějších otázek naší existence a to sice zda máme právo rozhodovat o životě někoho jiného? Film se neptá, zda má právo na život člověk stejně jako android, ale jestli má stejné právo na život člověk jako android, který se stal člověkem? Přičteme-li k tomuto přesahu mistrovské noirové zpracování, perfektní visuál, kterému nesahá ani po kotníky mnoho filmů natočených i dvacet let poté, fenomenální atmosféru, provázející diváka od prvé minuty až do závěrečných titulků a pochopitelně soundtrack (*Hudebně se neshodnu prakticky s nikým. Můžete si myslet, že jsem po hudební stránce primitivní, ale Blade Runner blues je podle mého nejosobnějšího názoru nejlepší skladbou všech dob. Nechte ji plynout a ponořte se do jejích hlubin a třeba mě pochopíte...). Tohle je tedy film, který jsem viděl nesčetněkrát a i po spoustě dalších skvělých snímcích, které měly snahu zviklat můj verdikt, zůstává nepřekonán a často se k němu vracím, byť nejčastěji poslechem Vangelise.

Když zemřela Vlasta Chramostová, rozhodl jsem se uctít ji shlédnutím tohoto filmu. Viděl jsem jej už před lety, ale teprve teď jsem ho začal vnímat v jiném světle. Všímal jsem si nuancí, které mi dříve unikaly. V pravdě jde opravdu o mistrovské dílo. To, co mě na filmu nejvíce dostalo, je scéna, kterou prozradím jen jediným slovem: "tatínku.." Spolu s Liškovou hudbou mi to vehnalo slzy do očí. Je to film, který patří k vrcholům nejen československé kinematografie!

Koupili jsme si tuhle DVD ve stánku s levnými filmy v papírovém obalu za 10 Korun českých a mé očekávání bylo přímo úměrné oněm deseti korunám. V pravdě tedy nepříliš vysoké. Bylo však dalece překonáno. Pohádce jsem od prvních minut podlehl a zůstal jsem na ni civět s hubou dokořán. Následující den jsme si ji ve stejné sestavě pustili znovu a dnes s odstupem cca 4 dnů jsem ji shlédl znovu, tentokrát sám. Fantastický svět, který v tak nepřeberně bohaté paletě dovedou stvořit nejspíš skutečně jenom Japonci, mě vrhl zpět do dob, kdy jsem se sám nechal konejšivě unášet svým vlastním světem. Během let jsem se ukotvil a získal si trošku nadhledu, ale Cesta do fantazie mi ukázala, že ještě nejsem ztracen a když se budu hodně snažit, můžu se odrazit a znovu se vznést.

Nádhera! Vedle Markéty Lazarové podobně hluboce působící film, kde herci předvedli výborné výkony, děj byl poutavý a velice svižný, bez zbytečného natahování. Po značnou část filmu mi běhal mráz po zádech a zvedal se čepec, kniha, bachor i slez, ale nikoli z těch zvrácených útrpných způsobů, ale z toho, kam až může člověk klesnout!

Čekal jsem všelicos, ale takhle drsně a s dokumentaristickou precisností natočenou podívanou opravdu ne! Teprve po tomhle vysoce sugestivním snímku jsem si uvědomil, že mír, v kterém žijeme, je dar, kterého se nesmíme nikdy vzdát. V dnešní neklidné době je totiž pocit bezpečí tak samozřejmá hodnota, že jsme si skoro nevšimli, že jí pomalu a jistě ztrácíme.

Neskutečný Švankmajer a neskutečný Faust. Doposavad nedovedu přesně říct, proč tenhle film považuji za absolutní klenot. Je plný zvláštních metafor, počínaje matkou nesoucí dceru a vlekoucí za sebou panenku coby symbol lhostejnosti, všemožnými překážkami na cestě do pekel, které staví ústřední postavě samotná boží prozřetelnost, důkaz protřelé a de facto limitované moci ďábla v podobě vína, které tryská ze stolu, ale lze ho zastavit pouhým pootočením kohoutku. Těch obrazů, metafor a symbolů je tam mnoho, ne všechny jsou jednoduše vysvětlitelné, ale pokud se nad nimi zamyslíte, určitě dospějete ke svému pojetí tohoto mimořádného snímku. Švankmajer mnohokráte dokázal svoje mistrovství, které dalece přesahuje naše hranice, Lekce Faust je dle mého názoru jeho vrcholným dílem.

Za spoustou problémů v Africe stojí nepochybně Evropané. A tento vynikající film nejen, že dokumentuje nedávný konflikt, ale může nám též posloužit jako jistá sebereflexe. Abychom celou problematiku pochopili, měli bychom se v čase vrátit ke Cortézům a Kolumbům, kdy se začala pomalu a jistě odvíjet nešťastná koloniální historie západní civilizace. Právě ony zhoubné vlivy, touha po moci, po nezměrném bohatství stály u zrodu bídy a neštěstí, jež bylo na černém kontinentu zaseto, jako plevel se rozšířilo do všech končin a zakořenilo tak hluboko, že se jej Afrika s velkou pravděpodobností již nikdy nezbaví. Ta bolest je o to větší při zamyšlení, kudy by se africké dějiny ubíraly nebýt naší nenažranosti. V tamnějším prostředí pak stačí zvednout nad hlavu flintu, nalhat lidem, že jim dáte jídlo a můžete se spolehnout, že vám za zády bude stát masa, která pro falešné, vylhané cíle bude ochotna páchat genocidu. Paul Rusesabagina vykonal mimořádné bohulibé skutky, které zcela jednoznačně snesou srovnání s činy Oskara Schindlera či Nicholase Wintona. Tak proč se o nich nemluví aspoň tolik, co si zaslouží? Nebude to tím, že těmi zachráněnými lidmi jsou černí Afričané? Raději zavřeme oči, není tam ropa, nejsou tam diamanty, ba ani zlato a stříbro , tak co s nimi? Ať se tam porvou jako psi, my si najdeme kořist někde jinde. Taková je ta naše civilizace.

Podivné, jak si osud dovede pohrávat s našimi životy. Vše, co Grímur prožil během svého dětství, a co si archivoval na svých lehce surrealistických kresbách, se projikovalo do jeho příštího života a determinovalo jeho chování. Na filmu je jasně vidět, jak se v našich životních postojích zračí dílem genetická predisposice, dílem pak vnější vlivy. Tragické peripetie, kterým byl vystaven v mladém věku, způsobily jeho poněkud bázlivé vystupování ve věku pozdějším. Svému osudu se však vzepřel a dveře za svou minulostí nakonec zavřel.

Poselství rovnosti, bratrství a lásky mezi lidmi všech barev pleti a všech náboženství. Nádherný film o střetu diametrálně odlišných kultur, o střetu racionálního uvažování a citů. A taky o odpuštění. Ještě se mi příliš chvějí prsty, abych byl schopen napsat něco rozumného.

Film je pro mě naprosto nedostupný, mám ho doma na VHS, čemuž odpovídá kvalita. Přesto si jej ještě občas pustím a připomenu si zvláště citlivé scény, které mě zasáhly. Ačkoliv příběh Dětí přírody je celkem prostinký a v některých místech i úsměvný (musím se přiznat, že jsem se uculoval i islandštině, zejména v podání televizního reportéra), motiv je velice vážný a nadčasový. Útěk z odlidštěné reality současného světa ke kořenům a tradici se přeci mnohdy bytostně týká i nás. To, že ve snímku tento motiv zosobňují staříci, jej jedině posiluje. Nacházíme v něm i lehce naznačené téma mezigeneračního střetu. Osobně jsem však děj nechal volně plynout a poddal jsem se perfektní atmosféře filmu, drsné, ponuré, ale zároveň fantasticky krásné. Prostě takové, která odpovídá Islandu. A kde by byly Děti přírody bez hudby H. O. Hilmarssona, můžeme jen hádat. Jediné, co mi zdárně uniká, je velice symbolický závěr filmu, kdy se Thorgeir ocitá v ruinách snad nějaké vojenské základny či meteorologické/ seismologické / vulkanologické observatoře a na hroudě sněhu dýchavičně sleduje podivnou věc (bomba, rozbitá vánoční koule?) a pak, když k němu přistoupí anděl, alias Bruno Ganz, listuje v pohozených rozmáčených knihách. Tohle se mi doposavad rozklíčovat nepodařilo, ale snažím se :)