Izz

Nemám až takovou potřebu řešit,jak moc je Fontána film filozofický,kompexní a mnohovrstevnatý.Mnozí intelektuálové si stýskají nad tím,že přestože se film tváří složitě a náročně,ve své podstatě je až dětsky prostý.Co tihle lidé považují za chybu já oslavuji.Protože pod všemi těmi režijními kličkami,filozofickými dialogy a prolínačkami mezi jednotlivými příběhy se skrývá prostě a jen láska.Láska,která překonává čas i prostor,láska nehynoucí a osvobozující,láska leckdy sobecká a bolestivá,ale vždy krásná a chvílemi přímo hmatatelná.Právě o ní natočil Darren Aronofsky svůj film a ani fakt,že jej obalil silným vizuálním pozlátkem a dalšími slupkami,nakonec nezastínil hlavní myšlenku jeho díla.Takže ne,nevím jestli je Fontána tak komplexní,filozofická a mnohovrstevnatá,jak se tváří.A ano,nakonec je její hlavní myšlenka velmi jednoduchá.Ale když je ona myšlenka natolik krásná a citlivá,není tohle všechno nakonec jedno?Pro mě je tohle nejlepší film,jaký jsem ve svém životě viděla a hlasy lidí,kteří na ni plivou,s úsměvem na tváři ignoruji a lituji ty,kteří je vypouštějí.Přicházejí o očistný filmový zážitek,který nemá srovnání s žádným filmem,který byl natočen před ním ani po něm.

Těžko se mi popisuje,jak silně na mě Spirited Away působí.Vždy když se na ni dívám,mám pocit jako bych se vznášela někde vysoko v oblacích,jako bych byla uvolněně unášena mořským proudem někam do lepšího světa,jako bych seděla na hřbetu Hakua a nechala se unášet láskou a naplněním.Cesta do Fantazie je jeden obrovský důvod,proč je Hayao Miyazaki můj absolutně nejoblíbenější režisér.Cesta do Fantazie mě vždy dokáže naprosto uhranout a pohltit.Cesta do Fantazie je film,ze kterého vždy čerpám imaginaci a dobrou náladu ještě měsíc po zhlédnutí.Chihiro je ta nejstatečnější a nejúžasnější ženská hrdinka,přestože (nebo právě protože?) je animovaná.Chci být jako ona,chci se dostat do světa Fantazie,kde Bohové,lidé a spousta těžko identifikovatelných bytostí žijí společně,kde se stírají hranice mezi snem a realitou,kde je možné naprosto vše.Cesta do Fantazie je film,který jsem viděla snad stokrát.Vždy mě dokázal nadchnout,pohltit a dojmout.A ráda to s ní absolvuji ještě mnohokrát.Životní láska!

Film o geniálním hudebním skladateli nemohl být lepší.Amadeus je jedním z těch snímků,u kterých pravidelně zapomínám,že sleduju "pouze" film,ale vždy se ponořím do toho neskutečně propracovaného Formanova světa a spolu s ním fascinovaně sleduji žárlivého Salieriho a geniálního Mozarta.F. M. Abraham předvedl herecký výkon z jiné dimenze,za který mu naprosto po zásluze připadl Oscar a osobně bych sošku přihrála i Hulcemu,jehož expresivní herecký projev bych rozhodně nenazývala přehráváním.Amadeus může někomu připadat jako film chladný a možná přespříliš dokonalý.Ale já jej už viděla nesčetněkrát a věřte mi,jen v málokterém filmu člověk najde tolik emocí,možná ne na první pohled patrných,ale o to silnějších.Forman svým filmem složil Mozartovi úžasnou poklonu a zároveň vytvořil dílo,které bude už navždy zapsáno v dějinách kinematografie.A taky v mém srdci.

"I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the Shoulder of Orion.I watched C-beams glitter in the dark near the Tannhauser Gate.All those moments will be lost in time,like tears in rain.Time to die." Filozofická sci-fi,která ve svém žánru nemá obdoby a taky konkurenta.Futuristický noir s neuvěřitelně lidskými hrdiny,kteří vlastně ani lidmi nejsou.Životní role Harrsiona Forda,která sice stojí až za Indym a Hanem,ale pro mě je Rick Deckard mnohem komplexnějším a zajímavějším hrdinou.Není lehké se Blade Runnerem prokousat napoprvé,ale každé další zhlédnutí už vás jen a pouze utvrzuje v tom,že tohle je geniální filmové dílo,neporovnatelné absolutně s ničím,masterpiece Ridleyho Scotta a jeden z nejmagičtějších filmových zážitků v historii kinematografie.

Nejgeniálnější ze všech geniálních kriminálek nám v polovině devadesátých let daroval David Fincher,situoval ji do bezejmenné deštivé metropole,kde všudypřítomná temnota a opuštěné uličky plné potenciálních násilníků a vrahů vytvářejí neuvěřitelně depresivní atmosféru a jako třešničku na dortu si pro nás připravil naprosto zdrcující závěr,který nezasvěcený pozorovatel bude rozdýchávat ještě hodně dlouho.Sedm definitivně vymanilo Brada Pitta ze škatulky lehce pozérského krasavce,etablovalo Morgana Freemana jako neselhávající hereckou jistotu a taky nám poprvé vyjevilo umění nejperfekcionalističtějšího (pane,to je slovo!) a nejosobitějšího režiséra naší generace,který měl ještě přijít s mnohými dnes již kultovními,někdy lehce anarchistickými,jindy nervydrásajícími a vždy řemeslně naprosto bezchybnými filmy.Ale právě jeho první skutečně autorský film zůstává (a podle mého skromného názoru navždy zůstane) na neotřesitelném vrcholu jeho tvorby jako nedostižný příklad toho,jak natočit umělecky hodnotný,dlouhého rozebírání hodný a přitom divácky vděčný film,který díky svému tématu a dokonalém zpracování nemá šanci zestárnout.Bezchybný kousek moderní filmařiny a jeden z nejzásadnějších filmů mého života.

Jen málokdy se poštěstí,že je na nějakém filmu vše naprosto perfektní.U Tygra a Draka se to povedlo,navíc při zachování neskutečné emocionální i filozofické hloubky.Ang Lee natočil množství špičkových filmů,ale právě tento je jasným a pravděpodobně nepřekonatelným vrcholem kariéry,mísí se v něm to nejlepší z moderní kinematografie s mýtickým příběhem plným lásky,zrady a umění.Naprosto nepopsatelná filmová báseň,na kterou ani Zhang Yimou se svými obrazově dokonalými,ale ve výsledku chladnými filmy nemá šanci dosáhnout.Protože Tygr a Drak má navíc ještě neskutečně životné postavy,krom nádherných bojových scén je v něm minimálně stejné množství momentů komorních,přitom o to silnějších.Film,který nemá šanci nenadchnout.A dvě nejúžasnější ženské hrdinky jsou jen třešničkami a dokonale vysoustruženém dortu.

Těžko soudit,čím mě vlastně filmy Paula Verhoevena tak fascinují.Ať už je to filmařskou vyspělostí a nebývalou žánrovou jistotou,odvahou se kterou se Paul vydává do neprobádaných vod nebo jistou úchylností,kterou se vyznačují úplně všechny jeho počiny,jisté je jedno.Černá kniha mě sejmula.Zastihla mě naprosto nepřipravenou a když jsem po dvou a půl hodinách odcházela zcela konsternovaná z kina,bylo mi jasné,že jsem právě absolvovala jeden z největších filmových zážitů svého života.Černá kniha funguje jako napínavý thriller,strhující akčňák i seriózní válečné drama,na všech frontách na diváka čeká nejedno překvapení,Verhoeven si s ním hraje,takže nikdy neví na čem je a u toho mu navíc koncertuje největší herecký objev posledních let,Carice van Houten.Nechala jsem se v kině sejmout ještě pětkrát a potom mnohokrát na DVD a pokaždé jsem si ve filmu našla něco nového,čeho jsem si předtím nevšimla.Filmařská lahůdka nejvyššího kalibru,kterou určitě neocení každý,ale komu sedne,ten neodejde nepoznamenán.

Ještě než přišly mozaikové filmy do módy díky Iňárrituovi a jeho Amores Perros,v době,kdy světu vládl Matrix a Klub rváčů,v době,kdy už nebylo úplně košér pouštět do kin víc jak tříhodinové filmy,přišel Paul Thomas Anderson a definitivně potvrdil svůj status génia s nejlepší skládačkou lidských osudů,jaká byla kdy natočena.Magnolia v sobě totiž nemá ani náznak jakékoliv vypočítavosti,kalkulu na diváky a podobných věcí,které byly vždy slabinou podobných filmů.Tohle je jen úžasný pohled na Ameriku prostřednictvím devíti příběhů,které jsou dojemné,brilantně zahrané,geniálně zrežírované,ani jeden nevyčnívá ani nezaostává,žádný není navíc.Moc bych si přála,aby ještě někdo dokázal natočit tak dokonale vyvážený mozaikový film,protože když se to podaří,je z toho nadfilmový zážitek.Zatím mi jej dokázal zprostředkovat pouze Anderson a dokázal to s takovou lehkostí,až to vyráží dech.Už je to víc jak deset let a zatím se mu přiblížil pouze Babel a 21 gramů.

Mnohokrát jsem přemýšlela,které ze sbírky pečlivě vypiplaných a v podstatě do jednoho dokonalých filmových děl génia jménem stanley Kubrick bych vyzdvihla nejvýše.A ať jsem to brala z jakékoliv strany,ač jsem favorizovala tu Eyes Wide Shut,tu Barry Lyndona,stejně mi vždy nakonec na úplném vrcholu stanul mistrovský horor s ďábelským Jackem Nicholsonem.Protože způsob,kterým tady Kubrick pracuje se zákonitostmi filmového média a žánru hororu jako takového,to je opravdu virtuozita.Kamerová práce,která kopíruje stěny hotelu a tvoří z něj vskutku děsivé,ač zdánlivě bezpečné místo,hudba,která dělá z každičké scény nervydrásající zážitek nebo neodolatelné hraní si s divákem,kterého režisér nechává v nejistotě a na nic mu nedá polopatou odpověď,to vše činí ze sledování Osvícení až magický zážitek,který mě nepřestává fascinovat ani po dvaceti zhlédnutích a dokonalém analyzování snad úplně každé scény.Protože tohle je opravdu režijní i herecké mistrovství ve všech ohledech.

"Slower we moving the faster we die.Make no mistake,moving is living." Jedna úžasná,pohodová a upřímná óda na všechny vztahové filmy,na charisma George Clooneyho,na vyprávěcí talent Jasona Reitmana a hlavně a především na život a jeho hodnoty.Film,který zdúrazňuje důležitost mezilidských vztahů,ale nijak je nepřikrášluje a neromantizuje,naopak dokáže v mnoha scénách člověka nahlodat,jestli ten Ryanův 'free' životní styl není tou nejlepší a nejrozumnější volbou v dnešním konzumním světě.Jestli v TOMHLE filmu někdo vidí typickou oscarovku,tak jsem asi já ztratila jakoukoliv soudnost.Up in the Air je jedním z nejpravdivějších filmů,jaké jsem kdy měla příležitost vidět a jako takový ho prostě nemůžu nemilovat.Jason Reitman neskutečně roste film od filmu a já se nemůžu dočkat,s čím se nám představí příště.