Fontána

Vizuální esej, audiovizuální vlnka romantického příběhu. Napsal bych sto krásných slov, abych se silně nedotkl Aronofskyho srdce, ALE vydal jsem se během jeho filmu na spletitou cestu, při které jsem nepodlehl tak naplno, abych se do toho dle snímku bezmezně zamiloval. Ale i tak mě Aronofsky dostal. (21.02.2012)

Jako uspávadlo s nádhernou hudbou by to ode mě dostalo plněj počet hvězdiček. Ovšem jako film filozofující na téma: láska, život, smrt / alespoň myslím, že tomu tak bylo / mě to uspávalo. To jsem dokonce použil i Limův návod jak tento film sledovat, ale bohužel asi má nálada nebyla dostatečně meditativní a nebo naopak už jsem byl od začátku přemeditovanej. Na druhou stranu až budu chtít usnout už nemusím počítat ovečky. Stejně jsem se vždycky tak soustředil abych ty ovečky spočítal správně, že jsem spíše ožil než usínal. Ovečky tedy po právu střídá v uspávání Fontána. (02.07.2007)

Death as an act of creation. Valná většina transcendentních filmů je co nejvíc pomalá, skoro až hypnotická, aby se divák mohl pohroužet do fikce a přesáhnout rozumové a smyslové možnosti. Fontána je v tomhle jiná, nebojím se říct novátorská, protože transcendence se zde navazuje organickýcm způsobem vyprávění, které se navzájem proplétá a ovlivňuje, jedno může být vyfabulovaná verze druhého a naopak. Aronofského poéma o věčné lásce, smyslu života a smrti (resp. vyrovnávání se s vlastní smrtelností) dosahuje nepopsatelných účinků prostřednictvím fyzických částí ze 16. století, poznatkových z 26. a civilních ze "součastnosti". (Přičemž část ze 16. století lze brát jako fabulaci Izzie a část z 26. jako fabulaci Tommyho; obrácení genderového vnímání - Izziina ryze mužská historicky-dobrodružná část a Tommyho rozjímající a meditující - slouží Aronofskému k dosahovaní co největší plastičnosti). Naproti těkavému vyprávění je naopak hudba Clinta Mansella stmelujícím prvkem, díky níž a zvukovým efektům Fontána stojí v opozici k filmům, s kterými bývá často srovnávána či k nim přirovnávána (2001: Vesmírná odyssea, Solaris od Soderbergha či cokoliv od Tarkovského). Směrem k divákovi ;-) jednoznačně film roku. (21.05.2007)

Podmanivé sci-fi, které mě upoutalo ke křeslu a jen sem sledoval tuhle vizuální nádheru v plné své kráse spolu s výborným hudebním doprovodem. Vypráví příběh o smyslu života, který nutí k zamyšlení. Z filmu je patrný Aronofskyho styl a jde o další film po Reqieum pro sen, který se od ostatních nepatrně liší. Někdo může být už znechucen po pěti minutách a jiný o něm dokáže přemýšlet ještě dva týdny po jeho shlédnutí. Ovšem právě vyjimečnost Aronofskyho filmů nepůsobí moc na diváky jako kinové lákadlo, což dokazují dosavadní tržby tohoto filmu, které sotva stačí na to aby pokryli natáčecí náklady. Jeho filmy jsou neuvěřitelně originální a nutí k zamyšlení nicméně z druhé strany jsou i poněkud depresivní, což právě pro většinu diváků, kteří se přišli do kina pobavit a zpříjemnit si den nepůsobí moc dobře. Mě ale film moc bavil. Upoutal mě jeho příběh, celkové zpracování a samozřejmě výborné herecké výkony Rachel Weisz a Hugha Jackmana z kterého se stává stále pomalu ale jistě herec první kategorie. Takže závěrem. Pokud vám už lezou krkem všechny "zábavné" pubertální komedie pro teenagery tak vám Fontánu doporučuju. Věřte mi, že na tenhle film jen tak nezapomente a budete se nad ním ještě dlouho zamýšlet. (05.04.2007)

Velké téma ještě nedělá velký film. Fontána mě nechala chladným, podle mě je to docela průhledná a značně povrchní pseudomystická audovizuální žranice - brilantně odvedené řemeslo bez hloubky, tvářící se, že jde o něco víc. Přesně to vyjádřil v první větě své recenze James Berardinelli: "The Fountain is Darren Aronofsky trying to be Stanley Kubrick". P.S. Zbožňování tohoto snímku na čsfd není až tak překvapivé, ale je mi líto, děcka, jsem už asi jinde. (04.03.2007)