KlonyIlony

Další ukázka toho, že jeblá Japonka - slovy verbal senseie - je pleonasmus. Sono je diabolický génius. Super-kozatá Japka v hlavní roli.

Tento film na mně zanechal hluboký dojem. Podivný mix reality a fantastična. Nezapomenutelný je hrdina Yu, postava obdivuhodná a politovánihodná zároveň. Je to taková éterická a tragická bytost, která mi připomíná hrdiny starých asijských románů (Modlitební rohožky z masa, Sen v červeném domě). Paralely jsou například v hledání ideální ženy, která u všech dodtyčných má mít nadlidské kvality, v jejich posedlosti ženami či sexem, v jejich výjimečném zevnějšku (jakási femininní krása), či v problému s dodržováním společenských konvencí. Podobně sofistikované fantasmagorické filmy: Made in Hong Kong, Running on Karma, Visible Secret (žádný evropský či americký titul mě nenapadl...)

Velice svěži styl ať už vizuálně - v některých scénách totálně "ožralá" kamera - tak způsob vyprávění - tragický hrdina se mění v komedianta. Spíš komornější záležitost. Hezký je kontrast mezi hyperurbanizovanými a starými částmi Pekingu, které ve filmu vedle sebe leží jen tak bez ladu a skladu.

Film se mi líbil velice. Zkusím jen podat vlastní interpretaci toho, proč u jiných diváků narazil: podle mého lze nízké hodnocení připisovat tomu, že velká část lidí, která jej hodnotila, nemá zkušenosti s asijským filmem a poněkud odlišný styl je vyvádí z míry. Vězměme si například ty nejúspěšnější Toovky a uvidíme, že má asi desetinu hodnocení tohoto filmu. Znamená to, že mezi hodnotícími je daleko větší podíl diváků, kteří oceňují kvality tohoto typicky asijského režiséra. Jinými slovy, díky větší "mezinárodnosti" Přicházím s deštěm (obsazení, žádný c-pop v soundtracku) jej shlédlo daleko více lidí, ti se však s filmem nedokázali vypořádat (Samozřejmě to neplatí o všech, kteří hodnotily...) Setkal jsem se s lidmi, kteří se nedokáží dívat na film, který má prvky fantasy - prostě to nedokáží skousnout. Někteří lidé prostě nedokáží skousnout "asijský" styl (Tran je podle mého, alespoň v tomto filmu, silně ovlivněn hongkongským filmem) a nedokáží vidět jeho kvality - stejně jako ti, kteří film naprosto odmítají jenom proto, že se v něm děje něco paranormálního. Je Přicházím s deštěm je podle mého spirituální film, jak je definován tady: "Ve své knize Spiritualita ve filmu definoval Jaromír Blažejovský určité strukturní vlastnosti, které podle něho vytvářejí spirituální film. Cituje mj. názory nestora spirituálního filmu Andreje Tarkovského, podle něhož spirituální film přináší autentický, subjektivní umělcům obraz skutečnosti, "nikoliv konstrukci, metaforu, symbol. Spirituální film je něco nedělitelného, individuálního, amorfního." Dalším charakteristickým rysem spirituálního filmu je podle Tarkovského "čas, zachycený v konkrétních formách a projevech". Filmařovo dílo je jako socha, vytesaná do času. Dalším rysem je pasivita postav a intenzivní konkrétnost hmotného světa." (Jan Čulík, Blisty.cz)

Shôshen nan'nu ("Hubnoucí muž a žena") ztělesňuje ducha hongkongského filmu. Kdo chce pochopit, v čem je Hong Kong jiný, ať shlédne tento film. Shôshen nan'nu pokračuje ve šlépějích staré hongkongské školy, z romanťáků od dvojce To a Wai má podle mého nejblíž Heung joh chow heung yau chow (Turn Left, Turn Right), a to - abych tak řekl - svojí "oldschoolovitostí". Například Daan Gyun Naam Yu (Don't Go Breaking My Heart) je daleko méně hyperbolický a do krajnosti vyšponovaný než Shôshen nan'nu a to prosím Heung joh chow heung yau chow s Daan Gyun Naam Yu spadají do stejného žánrů (větší hyperboličnost Shôshen nan'nu je pochopitelná, protože je pojatý jako komedie). Heung joh chow heung yau chow a Daan Gyun Naam Yu jsou prostě jiné filmy a to nejen kvalitativně (první jmenovaný má prostě víc šťávy), ale i pojetím. Musím říct, že tento film je jedním z nejlepších v kategorii romantická komedie, které znám.

Sterilizovaná Taipei bez přelidněnosti, bez stánků na betelové oříšky, bez lidí, kteří nesundají žabky ani v lednu (a k nim nosí péřovku), bez smradu ze stánků s jídlem, bez smogu a ohlušujícícího hluku motorů, bez sběračů papírových krabic a plechovek... prostě žádný hluboký kritický pohled na kapitalistický systém v hyperurbanizované a přelidněném "provinčním sídle" Taiwanu. Ale jelikož uznávám, že takto mondénně, povrchně a s klapkami na očích, jako postavy "36. příběhu", se dá taky žít, a protože jsem sentimentální, hodnotím vysoko.

Velice dobré drama, které balancuje mezi čistým psychodramatem a žánrovým krimi. Mně osobně se hlavní postava jeví jako psychologicky dobře vykreslený tragický hrdina krimifilmů. Narativ je velmi pěkně vykonstruovaný, odhalování motivací hlavní postavy skrz flasbacky z minulosti je velmi efektní a dělá to film napínovým. Poklona patří herečce Kseniji Rappaport - jejímu hereckému umění a její skvělé italštině. Chvílemi jsem si myslel, že se jedná o Italku napodobující ruský přízvuk.

Absurdní drama, za které by se nemusel stydět ani Havel na tripu. Atmosférou občas evokuje retrofuturistické, distopické filmy jako Brazil.

Zasněné pohledy na Victoria Harbour, od kterého je v dosahu MHD palác jako Černá věž v Mordoru, ve kterém žulá má lámavost asi jako pískovec, Donnie s vizáží emo-hároše, mafiánští bossové kteří používají smoking jako pižamo, fighty realistické asi jako obrazy Salvadora Dalího (a vlasy po nich zůstanou jako v reklamě na šampón), bitkaři s baleťáckými postavami - žádné hormonální hovada... prostě dobrý oddechový filmec, co nerežíroval našinec. Originální předloha k nahlédnutí i přečtení zde: http://www.8comic.com/6597.html

Jediný film, který jsem hodnotil jako odpad, který ale přesto zároveň vřele doporučuju :) Asi nejnihilističtější film mně známý.