Kohi

Tendenční snímek, který se snaží ospravedlnit mučení, aniž by vedl širší etickou diskusi o dané problematice.

Dobrej film. Prostě Inarritu. Ale viděl jsem ho až po Babel(u) a to nelze odmyslet. Kdybych ho viděl před 4mi roky, byl bych nadšený. Forma ale postoupila a tenhle snímek je dnes už prostě "starej".

herecké "neumění" Bloom(a) zkazilo docela průměrný scénář...

Fakt blbost. Jak do toho namontovali ten muzikál, tak to pozbylo jakoukoli formu.

Je to mistrovské dílo svého formátu. Bohužel tento formát, byť zřejmě dosahuje své maximy, začíná být poněkud příliš častý, a tak ztrácí na své původní atraktivitě. Přesto tento film všem vřele doporučuju, protože je mistrovským zvládnutím žánru.

omlouvám se, ale četl jsem povídku, jež je naprosto skvělá a v tomto zpracování mi prostě chybí ty střihy, byť je to jistě technicky geniální

Když jsem se na film díval, místy jsem opravdu musel přivírat oči... Ti, kdo jste ho viděli, zřejmě uznáte, že "tampónová scéna", jak bych ji nazval, je pouze pro silné žaludky. Z kina prý polovina lidí odešla. Já se díval na DVD, tak mám jen svůj úsudek. Film odkrývá jistou velmi hlubokou a velmi temnou stránku lidské ( - kdo ví) sexuality. Dalo by se říci, sexuální zvrácenost. Na druhou stranu nutí k zamyšlení, co je pro nás sexualita v našem životě, jakou oblast zahrnuje a jaký prostor jsme jí vymezili. Všeobecně nízké hodnocení filmu přisuzuji spíše nepochopení snímku a "snobskému" opovržení obscénností (nejspíše těmi, kdo svou sexualitu jen a pouze konzumují, nikoli prožívají), jíž chce režisér šokovat a vzbudit zájem o problém. Přiznávám, že ona výše zmiňovaná scéna, je již asi za hranicí nejen filmo(grafie), ale i pornografie. Přesto nelze neocenit formu a prostředky sdělení...

„I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou“ (Kniha žalmů) I takto by bylo možno uvodit film ÚDOLÍ STÍNŮ, příběh z války ve Vietnamu. Zpočátku proamerický snímek s tolik typickým patosem amerického hrdiny – milujícího otce, geniálního, odpovědného velitele a zbožného vlastence, přechází v krvavou řež na úpatí strategicky významné hory. Do toho všeho nezapomíná režisér R. WALLACE přidávat prostřihy ze zázemí vojenské základny ve Státech, kde manželky vojáků dostávají dopisy o smrti svých mužů. Patos tedy přechází v úvahový snímek, který neopomíjí ani kvality nepřítele, byť ve zředěnější formě. Neupírá mu strategickou dovednost a kupodivu ani lidskost, na jejíž cíleně vytvořené absenci bývají podobné snímky často vystavěny. V poslední třetině do děje vstupuje novinář, jenž je jakoby civilní sondou do válečné mašinérie, a který nám tak zprostředkovává šok, jemuž je každý voják vystaven v té „neprofesionální části svého já“, jenž je „lidsky zasažena“. Nakonec je konfrontován se svými kolegy, kteří byli daleko od fronty, de facto tak i s námi, a stává se výrazem onoho často popisovaného fenoménu v psychologické fázi poválečné literatury, válečného syndromu, kdy vojáci zůstávají nepochopeni svými příbuznými a přáteli. Film neřeší kauzalitu ani morálnost Vietnamské války, což je možno chápat ambivalentně (nevím, jestli mi to chybělo, nebo to bylo pro dobro předešlého), zato řeší válku jako fenomén lidské společnosti. Troufl bych si říct, že snímek je vyvážený, možná trochu více posunut „do ruda“, tedy že je v něm více krve než psychologie, ale to lze od snímku, kde je v hlavní roli M. GIBSON zřejmě očekávat.