Reiniš

Intimní rodinné drama ze současného Iránu, uvnitř kterého se skrývá tragický příběh antických rozměrů. Příběh, ve kterém i detail jako jsou nevynesené odpadky, může sehrát roli v dalším osudu postav. Dokonale konstruovaný příběh připomíná svými narativními postupy, hrou s vodítky a diváckými očekáváními spíše detektivku, než vztahové drama. Režisér pracuje s kompozicí záběru v několika plánech a vytváří tak komplexní obraz světa, což napomáhá celkové autenticitě filmu. Pod tíhou íránské teokracie a tradic se odehrává příběh dvou lidí, kteří se po letech společného života odcizí a těžce k sobě hledají cestu zpátky. Tedy situace, se kterou se lehce ztotožní diváci na celém světě, o čemž možná vypovídá i přes padesát filmových cen, které film posbíral.

Myslím, že už dlouho nebyl seriálový casting tak vydařený jako v Bates motel. Ani excelentní ústřední dvojice bohužel nedokáže zakrýt plochost scénáře a jeho poněkud umělé vytváření zápletek (pro zápletky). Scénář si většinu času prostě vystačí s tím, že Norman byl od dětství schizofrenik permanentně se držící za sukni své matky Normy, která je nám prezentována jako psychicky nestabilní hysterka chovající se ke svému synovi velmi autoritářky. Tedy nic, co bychom nevěděli, už od původního Psycha. Většina vedlejších postav připomíná chodící seriálová klišé, ať už se jedná o ploché postavy středoškoláků (kráska, frajírek, loser atp.), ryze kladné postavy (postava Miss Watson jako by sem spadla ze seriálu Sedmé nebe) nebo ty záporné (důmyslnější záporáky mají i současné filmy se Seagalem). Seriál je po stránce filmového stylu až překvapivě nevýrazný (záběr/protizáběr, neviditelná střihová skladba, převážně statická kamera ad.), navíc barevně laděný do hnědé, šedé a modré. Což velmi kontrastuje se současným trendem experimentovat s filmovým stylem i formou v žánrových seriálech jako to předvedl například Hannibal (startoval ve stejné době jako BM) nebo American Horror Story. Zdařilé kombinování retro prvků s moderními funguje, na druhé straně snaha zavděčit se současnému teen publiku občas bije do očí. Dvě vedlejší linie vystavěné okolo nelegálního obchodu s asijskými otrokyněmi a narkomafií (plantáže marihuany??), chtějí marně demonstrovat prohnilost malého zapadákova. Spíše než Twin Peaks ovšem svou krotkostí připomínají odvážnější díl To je vražda napsala. Bates motel má neuvěřitelný potenciál, bohužel mu zatím chybí větší tah na bránu. A odkazy na Hitchcockův majstrštyk, hlášky mámy Batesové a stylizace Normana do Dextra samy o sobě nestačí. Hodnocení první série.

Pro mě nejspíše největší překvapení sezóny, co se blockbusterů týká. Krásný příklad toho, jak film může doplatit na nedotažený marketing a špatnou distribuční strategii. Především tomu lze přičítat špatnou recepci filmu, který přitom udivuje filmařskou hravostí a vynalézavostí. Vtipně si pohrává se střihovou skladbou, intertextuálními odkazy na předešlé verze příběhu i s formou vyprávění (zadržování informací, falešná vodítka ad.). Na rozdíl od hollywoodských adaptací pohádek (Sněhurky, Karkulky) posledních let, se Jack nebere tak vážně (suchý anglický humor mu padne jako ulitý) a míří především na prepubertální chlapce/diváky. Některé trikové sekvence sice nejsou nejvyvedenější a Nicholas Hoult s Eleanor Tomlinson nejsou zrovna lákadlem pro davy. Vzhledem k tomu, že příběh o Jackovi mám rád už od té doby, co brázdil televizní moře (především na stanici Hallmark) a Bryan Singera považuji v rámci Hollywoodu za výjimečný talent, byl jsem s touto zábavnou fantazy jízdou spokojen. Jako bych se díky Jackovi vrátil do doby, kdy filmy jako Pyramida hrůzy, Rošťáci nebo Pán Prstenů, pro mě představovali zásadní divácké zkušenosti. Film, ze kterého musí být každé průměrně inteligentní dítě (a průměrně infantilní dospělý) na větvi.

Při vyslovení jména Udaje Husajna se zřejmě ještě dnes dělá spoustě Iráčanů špatně od žaludku. Jeho zrůdné činy film prezentuje v esteticky atraktivním cool hávu a míra stylizace občas balancuje na hraně (vkusného) kýče. Lee Tamahori se po akčních eskapádách různorodých kvalit vrací ke svým kořenům a vypráví příběh o jednom konkrétním etniku a politické situaci v unikátním nehollywoodském projektu, byť dodržujícím tradice klasické narace. Dominic Cooper odvádí dvojitý excelentní výkon, je zvláštní jak film nutí diváka dvě osoby stejné vizáže milovat a nenávidět a vystačí si přitom s takovým minimem hereckých prostředků. Škoda jen nedořešených mezer v závěru filmu a poněkud ledabylých motivací většiny postav.

O KLDR se toho člověk dozví více i z wikipedie, jako ukázkový obraz tiché hrůzy a zoufalství v totalitním státě poslouží dokument dostatečně. Za pozornost stojí chování a motivace většiny účastníků zájezdu, jejichž prostoduchost zaráží většinu stopáže nejvíce. Lidská blbost je hold bezbřehá, škoda že se to týká jak severokorejské garnitury, tak české delegace tvořené převážně z bývalých straníků a pionýrů.

Skvěle zkonstruovaný český melodram, ve kterém se režisér se scénáristou stahují do pozadí, aby mohlo dostatečně vyniknout herecké mistrovství všech hlavních (i vedlejších) aktérů. Těžko říci zda je dokument ve výsledku skutečně natolik nestranný, jak režisér Kudrna před premiérou tvrdil. Hlavně v poslední třetině je z filmu cítit velká inklinace ke knížeti, což mě osobně je sympatické, na druhé straně to může zavánět mírnou manipulativností s fakty. Naopak některá fakta získávají nové a zřetelnější souvislosti (Šlouf, Fischer, Schwarzenbergova prohra ad.). Problém představují především samotné hvězdy filmu, u kterých se divák až do samého konce může jen domnívat jak moc velké divadlo hrají a do jaké míry se do své role skutečně vžily. Šokující podívaná se nekoná. Spíše úsměvná česká groteska o tom, jak Miloš k hradu přišel, pravda ke konci s krapet mrazivějším podtónem. Snad dříve nebo později nebude národ parafrázovat jednu českou píseň, o tom že jsme v prdeli a zvolili jsme (jste) si ho sami.

Epická podívaná představující netarantinovského Tarantina a po dlouhé době výrazně "chlapský" film našeho oblíbeného úchyla z videopůjčovny. Stejně jako u Panchartů i zde se příliš nehledí na věrohodnost dobových reálií. Django ale zanechává překvapivě serióznější dojem jako chytře napsaný a konstruovaný film, čímž trochu zastiňuje již zmiňované manýristické a krapet na efekt hrající Pancharty. Zaujme (na Tarantina) nečekaná kritika amerického systému a snad poprvé je z filmu výrazně cítit režisérův kosmopolitismus. A že je Django rasistický? To potom můžeme Kill Bill číst jako xenofobní podívanou, v níž nadřazená blonďatá žena vyvraždí černovlasé japonce z instituce Yakuza a projde jí to. Takhle černobílé to myslím nikdy není.

Divoká hororová jízda která po celou stopáž stojí na originálních nápadech, mající svůj původ už v prehistorických atributech hororového žánru. Ta inovativní konstrukce vyprávění tohoto filmu je až nečekaně prostoduchá. Dřív než řeknete Sam Raimi, spolknete to tvůrcům i s navijákem. Nejde o to Co ale Jak. A když už by se vám chtělo brblat nad logikou či uvěřitelností, snímek se ubrání velkou dávkou nadhledu a sebe-parodickým podtónem. Zřejmě nejzajímavější a nejzábavnější (nejen) hororová událost poslední dekády.

Velkolepá podívaná, ze které je však pach vetřelce cítit více, než by bylo žádoucí. Děj je zabydlen zbytečnou přehršlí postav, které nemají žádnou funkci. Od začátku vám je jasné, že poslouží jako dobrá potrava pro šmejda z vesmíru nebo alespoň zemřou nějakou efektní smrtí. Noomi Rapace je hlavní hrdinkou spíše z donucení, kdežto Michael Fassbender aspiruje na statut kultovní postavy už teď. Většina zvratů příliš nefunguje a ti bystřejší je stejně odhalili už z trailerů. Ve vzduchu visí poněkud nepěkná pachuť nedořečených odpovědí a násilně otevřeného konce. Uvidíme, co Scott vykouzlí v director's cut, ale tato verze zůstala značně na půli cesty (asi někde mezi Andersonovým AVP a původním Alienem).

Oproti Soldier's Girl nebo některému filmu od Almodóvara poněkud ploché. Za nešťastné považuji především vyzrazení konce příběhu hned ze začátku. Ono to možná funguje u Colomba, ale u tohoto filmu to ke gradaci děje moc neslouží. Z mého pohledu film končí před nejzajímavější událostí příběhu, tedy když se Sylvia Guerrero rozhodla stát advokátkou transsexuálů. Mercedes Ruehl má ovšem pořád ohromné charisma a hlavně její civilní výkon pomáhá uvěřitelnosti a naléhavosti filmu. Nadprůměrné televizní drama, které kdyby bylo o trochu lepší, mohlo být nezapomenutelné.