Peytl

Tak jak, Bobíku? Mrknem na Tornádo Lou, tu Arizónskou pěnici, prohlédneme jí oftalmoskopem? Pokud je tedy okem míněn opravdu sklivec a nejedná se jen o téměř básnický pojem vytvořený poetickým střevem, pak bude dozajista myšlena prdel. Prdel!!! No, to abych vyměnil nástroj. Vzhledem k tomu, že jaksi uznávám své občasné autority, uvěřil jsem některým zde vyprodukovaným větám v komentech, že klasický model o tak či jinak pochroumané rodině zde figurovat nebude, super, klišé se nekoná a o čem ten film teda bude, hehe, dále až božsky opěvované dramatické scény a další všemožná superlativa o supercele. Do prdele. Po trapných patnácti minutách měním lékařský kufřík, neskonale se směji ftipné dvojce na čtyřkolce, proklínám svou důvěřivost a čekám na ten neskutečný vrchol, grandiózní finále, tak, větře duj. No, přetrpíme pochroumanou rodinu, zív, já to věděl, kreténské dialogy primitivních scénáristů napsaných pro idiotské studenstvo, plky a milion kamer geniálně obhajitelných projektem časové kapsle, to už jsem opravdu uchcával. Tolik trivialit na jednom místě... větře, duješ??? Pořád čekám! Fůůů a fííí, meluzína jak od Křemílka s Vochomrchou a stejně zákeřná, dokonce jednomu hrdinovi, zástupci pana šiditele, vytáhla prdel skrze kanál. Nebój, kufřík už mám otevřený. Dočkali jsme se i přerodu cynika profesionála v citlivou duši a miláčka všehomíra a pozór, jeho letu vokem... tak to bylo ono? Na to tady hodinu a půl čekám? K dokončení trapnosti další rozhovory do kamer, společné mazlení bratrů Bíbrů a taťky a džouk v podobě již zmíněné dvojice na úrovni tele-tele. Od začátku dokonce dokonale bez napětí, neboť každé z hrajících telat má na čele napsáno, jak že to s nim bude dál. Ač jsem nečekal nějaký extra umělecký zážitek, tohle bylo velmi podprůměr, přátelé. O hrdě ač potrhaně třepotajících se vlajkách se ani nezmiňuji, je to špatné pro morálku. Takže, Bobík je neskonale nasrán a bude se více držet hesla „důvěřuj, ale prověřuj.“

No, tak to byla zase myšlenka roku, co roku, desetiletí! Takže zatímco si imperialisté z USA budou za osm let v klidu vraždit kdejakého kulhajícího penzistu, tak u nás opět hovno. A to si už stačili vypěstovat tradici jak na Díkůsrání, museli tedy začít někdy... počkej... tak zhruba předloni. Tolik kravin v jednom filmu, to je snad opravdu důkaz paranormálních aktivit a aktivistů. U nás v dubnu jen pomlázka... začínám mít trauma a nezdravě žárlit a závidět, Očista v nedohlednu, tak si snad jen umeju prdel solvinou a hodím se do klidu froté ručníkem. Ježiš, námět tak (ale TAK) abnormálně dementní a hloupej, že se až stydim na nějakou protiargumentaci (pro zasvěcené protiargumentáž) a raději budu držet jen dvanáct hodin ticha za padlé neurony scénáristů. Ok, vyvražďovačka v domě , ač tedy opět neskutečně ubohoučká a blbá, proč ne, to už jsme všichni viděli do harekrišna, ale proč, u svatého kokota, tam cpát takové, hehe, psychologické nelogismy (děkuji Mačeto), vždyť je to již tak vzdálené realitě, že můj pes hrající žolíky je mnohem uvěřitelnější. Psychotické výrazy, masky, kurvičky tahající sekery a manící brousící kudly na zahradní brusce... taková mozková impotence může jednoho dohnat na Nuselák.

Tak takhle ne, soudruzi, takhle ne! Ač je pan Budař mým oblíbencem a i přes to, že vypadá od třinácti na padesát, tady byl dokonalou parodií sama sebe, za to tedy snad ani nemůže, ale to, že křečovitou parodií byli (vyjma Ondry Vetchého) všichni, no, to už mě neserte. Snaha natočit nové Ucho vodovodním kohoutkem a husákovskou čechoslovenčinou nelze, ani kdybyste se na srpu s kladivem točili. Tahle smutná doba si snad takové epileptické přehrávání nezasloužila a příběh přitažený za umělé háro podměrečného, vodnického xichta od jihočeských rybníků, rafťáka Mádla... to snad raději nechám výjimečně bez komentáře. Přehnaná symbolika doby, trapné a hloupě okázalé dialogy (viz estébák a velebníček), nucené dobové reálie (není třeba jmenovat)... Pominu-li zajímavou genetickou anomálii, kdy zrzka má s okytařeným slovenským chartistou dvojčátka skoročernoušky, pak tohle ani za záznam nestálo.

Zapeklitá situace, tak moc zapeklitá, že vlastně ani nevím, jak to stvořitel myslel... tak vyvinuli jsme se, nebo jen zázračně vyskytli? Proto jsem svatý ateista? Proč Noemu tak dokonale a fanaticky jeblo? No, na tuto jedinou otázku mám odpověď, byl to vegetarián. Jinak mi nepřísluší jakkoliv soudit příběh, pakliže nejsem náruživým čtenářem bestselleru zvoucím se Bichle... nebo tak nějak. Russell Crowe byl jako budoucí první zdokumentovaný ožrala naprosto excelentní, ostatně jako většina protagonistů, vyjma jeho synků, kteří se chtěli neustále a zoufale množit, což se mi zdá, vzhledem k jejich evidentní sexuální orientaci, poněkud tristní. Noe jim toto měl lakonicky sdělit, nebo ještě lépe a stručněji, vše vyřešit jednoduchou operací, koneckonců chámovod jako Chámovod, noe... teda, no, ne? Aronofsky ve mně sice nemůže hledat neobjektivního a zahleděného fanouška, ale pokud má co říct, nemám s ním rozhodně problém... na druhou i třetí stranu, v tý arše ale museli mít násráno, no, Viktor Sodoma v komoře!

Mé rachitické jsoucno opět mimořádně zavřeštělo závistí hned, jak zahlédlo steroidy a ta-ble-ty tentokráte již na počátku křesťanských věků, zkrátka anabolický komparz v plné parádě. Zase! Vidět pochodující balvany terminátor ve své vrcholné formě, mohl si namísto hodin v posilovně a žraní hormonů nechat nasadit klepeta, aplikovat sraní na hlavu a kaši jednou denně, ten samý den třikrát mávnout dřevěným mečem nad palicí a dnes by byl nejméně Mr.Galaxia. V duchu mozkové kapacity hlavohruďáků (lidí bez krku), pokračuje dál pitomoučký příběh, který se stane v určitý okamžik zajímavý a to jen díky tomu, že je dokonalou kopií Scottova Gladiátora včetně téměř doslovných replik… a to mám navíc pocit, že se čumím na malovaný (a opěvovaný) Titanic. U Jupitera, tolik opisování, za to se ve škole dostávaly koule, paradoxně ale tady koule chybí až hystericky a ukradeným vizuálem taky lze těžko překvapit. Takže v okamžik, kdy již bledí mladící s pokroucenými obratli od promiskuitního, sexuálního, počítačového života… vytáhli z flekatých kraťasů ebonitové tyčinky, by třením vytvořili nějaký ten volt… se vše zesralo ještě víc. Místo tulituli te salutant, milášku bude další hodinu digitálně (a Emerichovsky) exhibovat Vesuv. Po deseti minutách přemýšlím, že také najdu liščí ohon, abych si ukrátil chvíli, zív, nuda jak v tasmánské prdeli… takže buch, buch, buch, prásk, mrak, buch, tři rychlé buchy, prsk… posuňme se tedy v čase. Trapný spoiler: Ták, takže zatímco vše ještě pořád neustále vybuchuje, milenci, kterým osud nepřál, uhánějí na kobyle před pyroklastickým mrakem, ale tak dlouho se dohadují, kdo je větší pyča, že v objetí a lízaje si hrtany zahynou oba, neskutečně smutné. V dohledné době očekávám, že se mezi pubescenty zvýší počet samohan a sebevražd, kdy se budou adolescenti snažit všemožně sebe zapálit podpalovačem PEPO, aby se mohli lupnout na jůtjůb a prosit o lajk. Ne, mně nevysvětlujte, že je to neproveditelné, já se na to můžu tak leda vysrat, tak moc mě vše kolem Pompejí zaujalo. Hvězdy dávám za Luďka Sobotu, který společně s Trinity ve městě šéfoval a za patetické a hrdinné plky o svobodě Afroamerikána s hlasem Žlababy.

Že musí Rommel zemřít, tvrdil už Adolf z Rakous blahé paměti ve čtyřiačtyřicátém, tak proč tady není ordnung ještě na přelomu milénia, kurvadrát? Der/die/das Jet Li si šáh na vocas.

Nebudu vám lhát, opravdu, ale eintopf v podání šéfkuchaře George připomínal spíše vyčpělý a třikrát nastavovaný guláš, nic platné, že byl servírován v pozlacené německé helmě. On sám byl zřejmě režírováním tak vyšťavený, že stál abnormálně za hovno a hrál hůř než v reklamě na martini. Vzhledem k historickým tématům mě okamžitě napadl jeden zapomenutý a přiblblý pořad s Jardou Suchánkem (nomen omen), kde se ztrapňovala družstva Hvězdičkářů a Sluníčkářů, určitou paralelu jsem zaregistroval v kontextu s Památkáři. Nuda, žádný koncept, forma… příběh. Takový novodobý Kámen, nůžky, tapír. René Artois a herr Flick bojující o Padlou madonu s velkýma balónkama od von Clompa, měli nepoměrně více charismatu a i Dr. Zoidberg kupující za tři sta babek umění je také mnohem zábavnější. Co naplat, že výprava byla dokonalá, exteriéry exklusivní a neskutečně barevně koukatelné, navíc za asistence většího než malého množství mých oblíbenců. Skoky po Evropě byly doprovázeny stejnými skoky ve scénáři, takže je vše rozdrobeno do dvou hodin naprosto nekonzistentní, instantní, bramborové kejdy, kterou by ani Adolf nežral, a že to byl dokonalý, vegetariánský kokot a znalec všemožných humusů. Zkrátka, dvě, tři slušný scény, nemůžou v mých očích zachránit film, o kterém do pěti minut nevím nic, ani kdybych měl jeho obsah vykérovaný na prdeli runama.

Pro mě jednoznačný důkaz toho, že aukce jsou jen pro nudné zbohatlíky a maloměšťácké trotly, nehledě na to, že jako správný narcis preferuji zrcadla, ve kterých vidím dokonale a v jasných konturách svůj ušlechtilý profil a ne takovou upatlanou, kýčovitou zrůdnost. Podstatně víc napětí zažiji vždy při příhozech na Aukru, na aukci pro lopaty a děsím se vždy o parník víc, než při sledování téhle nudy, tedy aspoň co se týče první hodiny (želpeytla filmy nejsou dvanáctihodinové, tedy až na výjimky), navíc hororové okamžiky při předávání vydraženého předmětu jsou až ultimátně brutální, mé rozšlapané pouzdro na brýle, jehož jsem byl dvacet vteřin hrdým, novým majitelem, by mohlo vyprávět. Zkrátka, větší psycho zažívají traumatizovaní kurýři, kteří svatému doručují balíky a balíčky... jo, a dobrá tedy, přiznám se, já to zkrátka nepochopil. Kdo je tedy ten Onanus?

Adam Franknštejn se celých devadesát minut (+ 2 nastavené) měnil jak pod rukama docenta Měšťáka zřejmě pro to, aby nepřišla vniveč jeho ultrahranatá brada a dámy udělaly své vlhké ááách. No, moc šancí mu stejně nedávám a to i přesto, že hodnotím tuto eventualitu jako trapný, nicméně vyhraněný heteráč a nejsem tím pravým porotcem pro mlže roku, dávám přednost prdelkám... ženským. Sešívaného naháněli démoničtí sparťani a zároveň i klokani z bohemky, navzájem se mezi sebou jebali, prostě klasické vymaštěné hlavy fotbalových fanoušů, to vše v digitálním maglajzu a šílené koncentraci demence. Jsem král všech kokotů a jiné pronášené věty zralé na tesání do mramoru od kluků v čupr dresech. V té chvíli mi už vykopávala v nepravidelném rytmu levačka jak po mozkové mrtvici, proto ze zdravotních důvodů nedoporučuji. Být fandícím primitivem, který by si na takový zápas koupil lupen, vrazím si dobrovolně světlici do všech tří očí a abych si zlepšil kvadlifikaci, zkusil bych ten slabikář přece jen přelouskat.

Mnoho povyku pro nic, dokument stejné kvality, jaké asi budou fotografie cvakané mobilem zde vokázané bulvární Carmen. Pavla Novotného nemohu opět posoudit, poněvadž jsem mu opět nerozuměl, ač se úporně snažil artikulárovat a přehrávat roli drsného cynika...