Antek

Chápu, že každý chce natočit svého Kmotra. Epické dílo, které bude poutavě vyprávět o spoustě témat, nabídne paletu postav a ještě ve vás vyvolá touhu vidět ho nejméně desetkrát. Těšil jsem se. A to hodně. Už jenom kvůli tomu, že si Reeves vzal jako vzor nejlepší batmanovský příběh „The Long Halloween“ od Jepha Loeba. Nadupaný úvod se skvělým soundtrackem, parádní noir atmosférou (aka Taxikář s Travisem Bicklem v heroickém módu) a správně zasmušilým voice-coverem mě ubezpečil, že tohle bude správná jízda. Abych pak po neúnosnou tříhodinovou stopáž pomalu a jistě dospěl k názoru, že zas taková jízda to nebude. Nemám nic proti epice, miluju dlouhé filmy. Jenomže ona epika vychází právě z toho, že MÁTE dostatečně epický příběh k vyprávění. A to Reeves nemá. V podstatě se jedná o jednoduchý příběh, ve kterém zas tolik (zajímavých) postav není a ona tříhodinová stopáž je tvořena hlavně scénami, které jsou ve svém vyznění repetitivní a jenom dvakrát podtrhují již jednou vyřčené. Pattinson je (v batmanovském obleku) super, gotika taky funguje, ale Nolan i dál zůstává neohroženě na trůnu (a Burton hned v závěsu). Matt Reeves nenatočil špatný film (to snad ani neumí), jenom jde o film neuváženě dlouhý a ne tak sofistikovaný, jak by si jeho režisér přál. Možná ho docením při druhém zhlédnutí. Problém je v tom, že se mi na něj už podruhé nechce moc koukat.

U Emmerichů doma se asi pořádají hodně husté večírky. Přiznám se, že jsem se na ten film svým způsobem těšil, protože mám pro německého katastrofistu slabost (ID4 byl pro jeden z nejsilnějších kinozážitků mého dětství). Očekával jsem béčkovitost, šílený námět, i patetické proslovy ... ale nakonec jsem se asi přecenil, protože Roland mě (v negativním slova smyslu) převálcoval. Zdánlivě je všechno na svém místě: najdeme zde přehršel typicky šablonovitých Emmerichových postavy, které startují v bodu A (rozvrácené manželství hraje ve filmech mistra destrukce vždycky prim) a míří do bodu B (protože každá postava prostě musí mít dějový oblouk, ať už jakkoliv prachbídný); stejně tak úniky před smrtí na poslední chvíli; potopy; zničená města – prostě ten koktejl, který už známe a na baru si jej vždycky objednáme, i když nám z něj posledně bylo už o poznání hůř. Jenomže tentokrát se z toho vytratilo to klukovské nadšení a jde pouze o pokus zachránit svou kariéru a nabídnout těm posledním fandům to, co mají tak rádi. Takže se Emmerich vykrádá, kde může, a servíruje filmová okénka s tou největší laxností a mechaničností. Je toho moc, a to až tak, že se dostaví otupělost a s ní ruku v ruce nuda, se kterou jsem prozíval film až do závěrečných titulků. Bylo mi tak úplně jedno, jakou další šílenost mi Emmerich strčí pod nos (a že se opravdu překonává) ve snaze být blockbusterovým Kubrickem (někde pod povrchem tuším, že Roland skutečně věří v nějaký obsahový přesah svého díla, protože jinak by nezamýšlel trilogii). Slovy klasika, tolik práce (potažmo peněz) a taková blbost. Měsíc (pozor spoiler!) sice k zemi nakonec nepadnul, ale jeden velikán mého dětství ano.

Dokonale vyvážený popcorn (a produkt). Raimiho Spider-Man, u kterého jsem jako teenager skákal do stropu nadšením, působí oproti této blockbusterové šleze jako finské komorní drama. Holt doba se mění a naši hrdinové s ní. Tam, kde mnozí selhali (tzn. počet protivníků ≥ 2 => tvrdý neúspěch), se Jon Watts cítí pevný v kramflecích a nasází záporáků tolik, že by se z toho i většímu mistrovi zatočila hlava. Ale zvládá to s nevídanou bravurou a umně zakrývá i logické lapsy, které by v normálním životě šlo vyřešit mnohem jednodušeji (nebo jim i předejít). Ale Spidey nikdy nebyl tak úplně o logice, jako spíše o Velké Zodpovědnosti, Která Přichází S Velkou Mocí. A na tu v zavržení trilogie taky konečně dojde. V tom filmu fungují emoce, funguje humor a funguje i nostalgie (přičemž se umně uzavřou i otevřené linky z předchozích – i nedokončených – trilogií). Je to příběh s všeobjímající náručí, který dokáže propojit všechny generace (tedy vás i nás), kteří jsme na Pavoučím muži vyrůstali. Stan Lee (a s ním i Ditko a Kirby) spokojeně vrní v hrobě, protože jeho odkaz žije dál. A rozhodně se nechystá polevit. Právě naopak. Domovská trilogie končí na vrcholu, je jen otázkou, co bude dál. Ale rozhodně u toho chceme být.

Čím jsem starší, tím Čínské čtvrti více rozumím. Když jsem ji poprvé viděl jako puberťák (protože to prostě pro filmového fandu byla nutnost), líbilo se mi právě možná z té povinnosti a také z toho důvodu, že i když jsem příběhu moc nerozuměl, Polanskiho brilantnost jsem tam cítil už tehdy. Ale v roce 2022 už dokážu docenit úplně všechno. Kriminálky, kterým je souzenou zůstat nesmrtelnými, se vyznačují především tím, že soukromá cesta hlavního hrdiny je v naprosté v rovnováze z kriminálním příběhem. Pokud převáží jedna složka, hrozí zapomnění. Ale v případě Čínské čtvrti je ta vyváženost dokonalá. Čínská čtvrť je totiž především o Jakeu Gittesovi, o jeho cestě a lekci, kterou se musel naučit, i když už si myslel, že jeho cynická duše už ví všechno. Nikdy se nedozvíme více, než ví on sám, což je Polanskiho bezpochyby geniální tvůrčí tah. Nicholson své roli propůjčuje pro něj pověstný podvratný šarm, a když dojde na jeho společné scény s Hustonem, je to až neskutečný ohňostroj skrytých hrozeb a plíživé nejistoty. Možná je jen škoda té pouze lehce načrtnuté love story, (Towne měl obecně s ženskými postavami tak trochu problém – a z toho samého podezřívám Polanskiho), která je ale i tak tolik potřebná k celkovému vyznění (a Faye Dunaway nemohla s tím málem udělat více). Ale to je snad jediný škraloup na kráse. Čínská čtvrť se tváří nenápadně, ale její dosah je neskutečný: od Big Lebowskiho až po komiksového maestra noir žánru Eda Brubakera. Je to fenomén, etalon, skvělý příběh se skvělou hudbou, a bezpočtem mistrovských scén, které jsem až do konce života odsouzeni imitovat.

Skvělý nápad za milion dolarů. Ale ani ten někdy nestačí. Zavřít tři zlodějíčky do baráku s pořádně naštvaným psiskem je parádní námět na kraťas, už o dost horší je to pak s celovečerní stopáží. Zatímco třeba takový Stephen King dokázal na půdorysu malého dvorku, vzteklého bernardýna a matky s malým dítětem vybudovat knižní klasiku, v tomto případě zůstalo opravdu pouze u nevytěženého skvělého nápadu. Chápu, že Solet z toho chtěl mít novou tarantinovku, ve které bude mísit béčkovou poetiku s těžkotonážními poselstvími o tom, že se zločin nevyplácí – ale drhne to. Historky alá Reservoir Dogs nemají tu potřebnou dynamiku ani pointu (a když už, tak příliš prvoplánovou) a scény se psiskem jsou příliš statické (a někdy nedávají valný smysl). Ploché postavy nedokáží zachránit ani bravurní herci, a i když některé dialogy mají ten správný timing a říz, jsou odsouzeny už tím, z jak nezajímavých úst plynou. Solet vážně moc chce, ale nedává tomu, kolik by měl. A když vyšle do posledního dějství Banderase s velkou puškou a několikastránkovým monologem (v kontextu scény naprosto mimo), je osud téhle hříčky zpečetěn: Zapomenout. Škoda. Potenciál tady byl.

Jak už to u podobných případů chodí, čím méně víte, tím lépe. Pokud tuto radu skutečně vyslyšíte, dočkáte se pečlivě vybroušené kousku z francouzského exportu, který by ale klidně mohl sloužit právě jako archetyp amerických paranoidních thrillerů z konce 70. let (The Conversation, Blow Out), kdy osamocený hrdina musí čelit korporátu, jenž se neštítí žádných praktik. V určitém okamžiku se tak dostává na křižovatku, kdy musí zradit všechno (a všechny), v co doposud věřil. Příběh se vine neočekávanými zákrutami, aby dospěl do finále, kdy si uvědomíte, že všechny naťuknuté motivy byly pečlivě dotaženy a žádná z figur nezůstala opomenuta. Tohle je poctivý film, který nemá diváka za hlupáka a hraje společně s ním, namísto proti němu. Což je v době polopatických vysvětlivek a švindlů nesmírně osvěžující.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #12: Mistrovská adaptace epistolárního románu napsaného na konci 18. století (!), jež není v dnešní době o nic méně aktuální a šokující. Skvěle vypointovaná hra s city, ve které se vše důležité odehrává pod povrchem. Postavy jedna druhou zahrnují přívalem slov, ale ty téměř nikdy neznamenají to, co vyjadřují. Je to divadlo v divadle, maškarní ples,  kde už došlo k odmaskování, ale odhalení zůstávají pouze ti bezelstní. Těžko říct, co je skutečnost a co lež. Jediné pravdivé okamžiky nastávají ve chvíli, kdy se postavy odmlčí. Právě v těchto momentech je herectví všech hlavních hvězd (Malkovich, Close, Pfeiffer) na maximu a strhující. Pro všechny tyto důvody pak není divu, že Formanův Valmont s touhle verzí vždycky prohraje.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #11: Hodnocení filmů je vždycky subjektivní. Málokdy poznám již při jejich sledování, že pro mě budou něčím zásadní. A když už, tak je to většinou samotným hypem nebo povinností, že tahle filmová ÚDÁLOST se mi prostě musí líbit. Většinou je to ale až v okamžiku, kdy dobíhají závěrečné titulky a ještě pár dnů poté. Pomalu ve mně zraje neurčitý pocit, který se pak promění v konkrétní emoci, jenž pak pro mě shlédnutý film už navždy ocejchuje. A přesně toto se stalo i u „Frankie & Johnny“, což mě překvapilo o to více. Nepokládal jsem to za nic výjimečného, ale šeredně jsem se pletl. Protože tahle romantika už pro mě výjimečná vždycky bude. Možná je to nejspíš tím, že hlavní dvě postavy v něm „dýchají“. Frankie a Johnny jsou newyorčané, kterých je v městě nekonečné noci nepočítaně. A právě možná proto jsou tak zásadní. Pacino a Pfeiffer jsou dokonalá dvojka, které uvěříte každý nádech, a zejména ženská část ústředního páru je fascinující. Marshall byl za její obsazení hodně kritizován („příliš krásná“), ale tahle sázka na (ne)jistotu vyšla báječně. Protože i když Pfeiffer krásná skutečně je, je to právě její krása, která je pro její smutek ten největší handicap. Což ji činí ještě zranitelnější. Našel bych i pár slabších míst, ale ty bez problému přebije každá chvíle, kterou spolu hlavní dva aktéři stráví. V těchto okamžicích zapomenete na dění kolem a zcela se soustředíte na lásku, kvůli které je nutné bezelstně obětovat naprosto vše. „All you need is Love,“ zpíval už John Lennon a beznadějní romantici tohle krédo prosazují všemu navzdory. Počítejte do té skupiny i mě. Jsem totálně zamilovaný do „Frankie a Johnny“ – a konečně jsem i dost starý na to, aby mi bylo jedno, zda je to vkusné nebo ne.

Tento film byl na mém seznamu řadu let. Několikrát jsem ho už zkoušel začít, ale neúspěšně – nejspíše nenastala správná chvíle nebo jsem neměl ten správný věk, abych docenil témata, která jsou v něm řešena. No, nejspíš už ten správný věk mám. Línou atmosféru Los Angeles na konci čtyřicátých let rozčísla brutální vražda známá jako „The Black Dahlia“, a od té doby nedala spát mnoha lidem. Jedním z nich byl i John Gregory Dunne, který stvořil příběh o korupci víry, která umožňuje koupit si svatozář a potažmo i odpuštění. Celé dění plyne hodně pomalu, takže se musíte obalit notnou dávkou trpělivosti, protože tohle není investigativní thriller, tohle je střet dvou ideologií na pozadí slavné vraždy. De Niro a Duvall jsou jako bratři tradičně skvělí, tušíte pouto, které je spojuje, ale také jakousi formu odcizení, které bylo kvůli jejich zdánlivě rozdílným cestám (kněz a detektiv) nevyhnutelné. Nečekejte žádný mrazivý twist, honičky nebo krev, jedná se opravdu až o meditativní zamyšlení nad pokrytectvím a mocí peněz, která prostě dokáže proniknout všude. Já si to beze sporu užil, jedná se o poctivé řemeslo z doby, kdy podobné příběhy bylo v módě (a také nutné) vyprávět.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #10: Ten druh filmů, jemuž ve 21 století zazvonil umíráček. A podle Rogera Eberta také film, jenž bude jako předmět doličný sloužit ve studii: „Kdy se z Michelle Pfeiffer stala hvězda“. Nijak epický příběh dvou bratrů, kterým život rozhodila osudová žena, je sympatický svou obyčejností a zejména operačním prostorem, který nabízí svým hercům. Každá – byť jen lehce načrtnutá – dějová linka je dotažena do svého konce, a to tak neokázale, že preciznost scénáře může zůstat nepovšimnuta. Samotnému mi to zabralo pár dnů, abych právě z tohoto hlediska snímek docenil. Atmosféra Seattlu ve mně pořád doznívá, stejně jako tóny klavíru a červené šaty Michelle Pfeiffer, kterými už navždy zanechala otisk ve filmovém plátně. Klasika, která neurazí, ale na druhou stranu pochopím, že nemusí být každému po chuti.