Antek

Doslova jsem z plátna cítil ambice tvůrců natočit něco na způsob románů Jamese Ellroye (z hlediska filmové pak adaptaci jeho L.A. – Přísně tajné). Zlomení poldové, kteří berou podřadné prácičky a zkorumpované město, v němž si každý ušpiní ruce. A s tím spojené vykoupení, které nelze provést bez sebeobětování. Nádherná premisa, nádherný výchozí bod (jenž v tomto filmovém žánru pomalu vymírá). Noir není o tom udělat ze všech hlavních postav svině a dvě hodiny o tom „vykecávat“ (i když se Hughes snaží a jeho vizuály jsou výborné). Noir je o spletitém příběhu. O mikrosvětu, jenž na Vás vychrlí tisíce otázek a na jehož konci na Vás čeká jedna jediná odpověď (povinně trochu překombinovaná), která ovšem nenechá kámen na kameni. Zlomené město se na New York snaží nahlížet optikou tlustých sklenic plných kořalky a zakouřených barů (či v protikladu politických šarád), ale zoufale zde chybí originalita. Vše je zdánlivě tak, jak to má být. Hrot tužky, kreslící scénář, jede přesně podle šablony (moc moc by se chtělo vytvořit další Čínskou čtvrť) – a to je možná ten problém. Když se snažíte upéct dort přesně podle receptu, dopadne to dobře – jenom tam chybí jediné – nápaditost. Wahlbergův Taggart tak ani nedostane možnost pořádně zatancovat nad hrobem svých ideálů (jelikož žádné nemá)a jeho cesta pod povrch velkoměsta se tudíž nerovná vystřízlivění (ani pořádné opici), ale pouze a jen výletu za zparchantělým dobrým známým, o němž jste to, že je hajzl, už dávno věděli.

John McClane kráčí ruku v ruce s Henrym Jonesem. A není to hezký pohled. Čtvrtý zářez na pažbě dopadl před šesti lety pro naštvaného poldu s prokletím „v špatný čas na špatném místě“ hodně dobře (na rozdíl od nejznámějšího archeologa) a ocenili jsme to i my, jeho největší a věrní fanoušci. Pravda, McClane zestárnul, ale zvládnul to se ctí a odpustili jsme mu i ty tance se stíhačkou. To, co provedli Indymu sami „otcové zakladatelé“ je ze současného pohledu snad ještě hůře stravitelné než v čas konzumace. Ke srovnání s Indyho posledním dobrodružstvím: představte si, že by McClanea zaměstnala americká vláda, aby vystopoval Usamu Bin Ladina. Funguje to? Donedávna nám tak zůstával filmový hrdina, který odolával zubu času a jehož krédo „dostat se co nejrychleji z téhle šlamastyky“ ústilo v „zabíjení z nouze“ (v rámci fikce odpustitelný fakt). Donedávna. Po invazi do Ruska je všechno jinak. Doslovný náhrobní kámen největšího borce z filmového masa a kostí je plný zásadních prohřešků proti jeho charakteru. McClane už není obyčejný hrdina z lidu v neobyčejné situaci, ale neohrožený zabiják, který se vydává po stopách zlosynů, aby zachránil svět. Na druhou stranu se pak bez hnutí brvou nechává urážet od svého syna a běhá za ním jako pejsek. Místo toho, aby jej zpacifikoval a postavil mimo nebezpečí. Jedná se o naprosté nepochopení postavy. McClane by nikdy neriskoval život člena své rodiny! Nejsmutnější zprávou je ovšem jméno samotného hrobaře, který jámu vykopal. Všichni plivou na Johna Moorea a Skipa Woodse (i když ti nesou rakev v prvním předvoji), jenomže hlavní vina leží někde jinde. Bruce Willis je zářným (a nutno podotknout, že v negativním slova smyslu) příkladem toho, jak roste vliv herce na roli (a vůbec celé dění v pozadí). Postupně přebíral (z logických důvodů) otěže série, aby pak měl rozhodující slovo při výběru režiséra, scénáristy a příběhu. A pouze jeho lhostejností skončilo jeho nejslavnější alter ego v prachu a smutku filmových fanoušků. Tu katastrofu musel vidět už na papíře (nulová koncentrace hlášek, z hlavní role se stává role doslova vedlejší apod.) – jenomže zavřel oči, zatnul zuby a šel dál. Teď je čas sklízet. Je to realita dnešní doby – filmoví hrdinové jsou zabiti svými představiteli, kterými byla do rukou vložena zodpovědnost a důvěra. Patří to k dospívání. Ale nakonec – jde přece jenom o film.

Snyderův počin vyvolává vzpomínky na klasický (v oblasti fantasy) román Jonathana Carrolla Bones of the Moon. I zde se hlavní hrdinka potýká s alternativním světem (což Snyder pozvedl ještě o jednu dimenzi navíc) a snaží se nalézt pět artefaktů, vedoucích k záchraně. Zde podobnost končí, dále již jen následuje důkaz režisérské volnosti a snaha o vlastní autorskou vizi. Právě ona volnost, tolikrát vzývána jako největší deviza umělecké svobody, se pro mnoho režisérů stala osudnou (Richard Kelly postačí jako jedna z nejvýraznějších výstrah poslední doby). Ne tak pro Snydera, který rozehrává zdánlivě nesouvisející koláž složenou z nejzákladnějších prvků moderní (weird) fantasy: zákopy "druhé" světové války, kde se kříží náckové se zombíky; bájní draci kosení kulomety či futuristický svět říznutý viktoriánskou érou. Kdo Snydera chápe jako režiséra, nachází v jeho novém díle zcela logický krok: jinudy cesta vést nemohla. Proč tedy pouze tři hvězdy? Někde mezi střihačskými nůžkami se ztratil důraz na postavy, které se tak staly pouhými loutkami v rukách novodobého kouzelníka (a pokud chcete vytvářet neuvěřitelné světy, musíte mít uvěřitelné hrdiny a emoce). Nicméně Snyder opět světu dokázal, že Muž s oceli se vrátí a bude to návrat grandiózní.

S McCarthyho předlohou je jeden problém. Přestože je to výborná kniha, je o ničem. „O ničem“ ve smyslu, že se v ní vše podstatné stalo (apokalypsa, smrt milované ženy) ještě před započetím McCarthyho vyprávění. Celé dílo je pak zaměřeno na strohé rozhovory mezi Mužem a Chlapcem, popisem každodenních činností (zkrátka jak byste se normálně chovali po nastoupivší apokalypse) a obžalobu nenasytné společnosti (případně Boha, který zanechal své děti na mrtvé planetě). Jenomže filmaře tyto výtky jednoduše nezajímají a rozhodnou se tu nezdolatelnou stěnu překonat. A někdy jim to vyjde … Hillcoat se svého úkolu zhostil se vší zarputilostí a tak je jím vytvořený svět nemilosrdným a pustým peklem, kde není hlavním úkolem přežít, ale nalézt si důvod k přežití. Cesta až na konec, pryč od vzpomínek na lidi, které jsme milovali (ty jsou v tomto filmu nejbolestnější) – za zády spálené mosty a spálenou zem na obzoru. Mortensen je ve své roli vyčerpaného otce nesmírně sugestivní a tak se není čemu divit, že tento výborný herec po každém dokončeném filmu uvažuje o pěkně dlouhé dovolené (ty emoce musí stát sílu). Zejména díky němu a režisérově citu pro atmosféru se z postapokalyptické road story stává jakžtakž funkční organismus. S tím filmem není žádný problém. Ten problém tkví v tom, že tohle zkrátka funguje jenom na papíře …

Je vždy povznášející nalézt mezi záplavou blockbusterů plných efektů, mělkých emocí a karikatur charakterů, filmové dílo, které se dovolává práva přednést ódu na kinematografii. V době remaků, restartů a vyprahlé pouště plné trouchnivějících kostí originálních nápadů, se do člověka navrací vášeň pro film (který se za ta léta změnil v pravidelnou, ale již tak nepůsobící drogu). Co dělá filmy výjimečnými? Jsou to scény, které si budete v hlavě přehrávat dekády. Takže jenom tak namátkou dvě: honička na stadiónu (to jsem snad ještě neviděl) a výslech (tohle jsem zaručeně ještě neviděl!). Argentinská love story (protože o lásku – a především o vášeň -- tu jde především) se vrhá přes řeky času a zase zpátky s jistotou, kterou jsem již dlouho nezažil. Fragmenty celku do sebe pomalu zapadají a v závěru na vás vyrukují nikoli lacinou pointou, ale logickým závěrem, který vás o to víc položí na lopatky. Příběh se vám zadírá pod kůži a stává se osobní záležitostí (a zároveň prožitou zkušeností), ze které se už nelze vzpamatovat. Po shlédnutí Protektora jsem se bláhově domníval, že jsme již krůček od toho točit filmy světově. Argentinský export mi ukázal, jak hluboce jsem se mýlil (na tuhle společnost náš Film roku zkrátka nemá).

Nimród Antal začal nadějně. Revizoři (které natočil v maďarském exilu) sice nebyli nijak objevní, ale magická atmosféra podzemky vše zahalila do výjimečného zážitku. Jenomže pak se Antal rozhodl atakovat Hollywood. Motel smrti byla nevýrazná šeď, na které byly nejlepší úvodní titulky podbarvené Haslingerovou návykovou hudbou. A najednou všem došlo, že tady rozhodně není něco v pořádku. Cenami ověnčený tvůrce se začal měnit v řemeslníka, který pracuje za mzdu. Kdo měl pochyby, přesvědčil se při sledování Armored. Klasická premisa, kdy se z dokonalého plánu vlivem náhodných veličin stává spirála, která směřuje do pekel (Jednoduchý plán, Gauneři atd.), je jedním z nejtěžších testů scénáristova pera. Máte minimum postav, omezený prostor, takže vám zbývá pouze vaše chytrost. A tou určitě James V. Simpson (zjištěno z IMDB, jméno tohoto člověka si není nutno pamatovat) příliš neoplývá. Logika si vzala dovolenou, postavy se mění z kamarádských týpků od piva v psychopaty pouhým lusknutím prstů (to je přece na celé věci vždy nejzajímavější!!) a hlavní postavou je na nejnudnější (navíc s oblibou tříská poklopy, když se chce potichu vytratit). Je poté až zarážející, koho tvůrci do toho filmu dostali. Jistě, jsou to herci -- ti za mzdu pracují a nejsou zde za účelem uměleckého vyjádření (i když se někteří z nich domnívají mylně o opaku), ale již z pouhé slušnosti (vzhledem k materiálu) by jim Antal nějakou tu „jejich“ scénu mohl darovat. Jenomže nedaruje, takže celý film působí jako „fuška, kterou rychle dokončíme a padáme domů“. Jak už jsem říkal, herci jsou herci (viď, Reno?), producenti chtějí peníze a ne každý scénář je hoden celuloidu. Postava režiséra je ta, která všemu udává směr. Umělci by se neměli dát lehce koupit (od toho je tu spousta jiných). Z nákupního lístku si můžete odškrtnout další položku …

Empire Falls by mohlo být klidně dějištěm románu Stephena Kinga, protože v něm ožívají všechna mistrem tolik oblíbená témata. Malé městečko ve státě Maine, dávná tajemství a paleta postav, které jsou k sobě připoutány pavučinou času. Jenomže to, co se v městečku probouzí, není žádná nadpřirozená síla, ale něco daleko temnějšího -- lidská vášeň. Nádherná a strhující freska lidského osudu, který ne vždy kráčí tam, kam kráčejí naše sny. Ohlédnutí za milovanými, kteří zde již nejsou -- za láskami, které odvál čas a příležitostmi, které nejsou o tom, abychom je využili, ale alespoň se je pokusili využít. Nezvratná pravda, která oproti klasickým Disneyovským lžím (jdi za svým snem a on se Ti splní), působí jako sice trpká, ale křišťálově čistá sklenka vína ...

Miluji popkulturu. Pro někoho je to synonym přízemnosti, jíž se opravdoví znalci umění nehodlají zabývat, protože to, co se libí masám, je automaticky nekvalitní. Někdy je opatrnost opodstatněná (Brownův Ztracený symbol je strhujícím, ale naprosto prázdným blábolem), někdy ovšem pramení pouze z opovržení vůči pokleslému žánru (Stephen King dostal horror ze zaprášených spodních poliček literární hierarchie až na pomyslný vrchol mezi klasiky psaného slova). Tudíž mě jakýkoli fenomén, který cloumá dnešním světem, nemůže nechat chladným a zcela přirozeně láká mou zvědavost. Stephanie Meyerová a její sága Stmívání. Něco, co hýbá žlučí, ale zároveň někomu způsobuje plnění snů o velké lásce. Psaní pro holčičky. Neukojené panny. Velká tragédie. Vášnivý romantický horror. Pro její zhanobení či vynášení do nebes existuje spousta názvů. Sám jsem první filmové ztvárnění úvodní epizody ohodnotil jako bezkrevnou a rádoby nezávisle vyhlížející alegorii pro nevyrovnaný vztah mezi „outsiderovskou“ odevzdanou Bellou a upírem, jehož jedinou touhou je ji sežrat. Do toho jeden baseballový zápas, dredatý upír a poletování mezi stromy. Nic moc. Na druhý díl jsem tedy nekladl žádné nároky (a recenze – zahrnujíce i „boha“ Eberta – mě v mém přesvědčení pouze utvrzovaly). Jaké bylo mé překvapení, když jindy zcela režisérsky nenápadný Chris Weitz (útrpně nudný Zlatý kompas budiž důkazem) začal pevnou rukou vyprávět to, co Hardwicke nedokončila. A na scénu tak přišel příběh, který vyprávěl obrazem (když ne o obrazu, o čem je vlastně film?). Zpomalovačky, melancholické podbarvení záběrů a dobře zvládnuté tempo. A pod tím vším navíc začala ukazovat špičky prstů i atmosféra. Jistě, pár věcí nedává tak zcela úplně smysl (Jacobovo legendární svlékání trika a Edwardovo zjevování se je čárou přes rozpočet), ale nelogičnosti najdu i ve svých nejoblíbenějších filmech (protože dění na plátně člověk neposuzuje dle logiky obecné, ale dle logiky sobě vlastní). Tenhle film (a sága obecně) potřebuje trochu bránit. Protože si tolik špíny a plivanců nezaslouží (i když se zdaleka nejedná o výjimečný film). A já už jednoduše vyrostl ze snobismu nenávidět filmy, které je módní nenávidět (čímž nechci tvrdit, že ten film je spoustou lidí zde hodnocen tak nízko pouze kvůli jakési stádovosti – jenom vyjadřuji své stanovisko – stejné je to s filmy, které všichni milují). A co se týče oněch krkolomných vyjádřeních lásky? Vyrůstal jsem na Dawsonově světě, tak se mé odolnosti vůči patetickým výlevům nedivte. A navíc je to vše podbarveno výborným soundtrackem. Chris Weitz dokázal nemožné. Nakonec mě zajímá, jak to bude dál …

Je jistě fajn natočit film v tradici sedmdesátek/osmdesátek se všemi těmi zoomy, hudbou a pošramoceným obrazem. Jenomže i v osmdesátých letech uměli horroroví režiséři vytvořit napětí. Stačil jim k tomu talent. Ti West má sice náskok několika generací (a horrorová estetika a postupy, jak budovat strach, se jistě přes svojí modernost dají pasovat na onen nízko rozpočtový look zlatého věku filmové hrůzy), ale tomu naprosto vůbec nepomáhá. Místo toho, aby nám tajil, o co půjde, bezhlavě to vyzradí v prvních minutách filmu, čímž se připravuje o pevnou půdu pod nohama. Divák už jen čeká, kdy ta větev praskne -- a bohužel ani to podřezávání větve není vůbec účinné (skotačením po domě se strach nevyvolá). A když přijde tolik toužené vyvrcholení, zmůže se West pouze na zkopírování Rosemary. Nečekejte žádného Hitchcocka či Polanskiho (kteří civilní horrory zvládali s bravurou), pouze výkřik fanouška, který náhodou dostal herce, peníze a v rukách mu trčel námět na pětiminutový filmeček ...

Minimum prostředků, maximum napětí. I když jde znát, že mělo původně jít o prequel k sérii Saw (pasti jsou pasti), scénáristé příšerného The Feast překvapivě zkušeně budují napětí pouhým pobíháním po domě (čehož se učili u Finchera v jeho podobně klaustrofobickém Panic Room). A když jim dojdou možnosti, rozjedou masakr na téma likvidace těmi nejroztodivnějšími způsoby (ale přitom si nepřestávají hrát). A není jim líto ani zvířátek ... Nekompromisní řežba, jejíž jediný ústupek spočívá v konci (tam kopírují obvyklý nešvar většiny horrorů), která jen tak mimochodem nabízí dalšího úchylného řezníka s potenciálem béčkové série ...