Antek

Buranský Dekameron, jehož sledování ze začátku psychicky bolí. Přehlídka lidských zoufalců po pár minutách začne ale působit až tak samoúčelně, že získáte podezření, zda tahle depka nebyla někomu ušita přímo na zakázku. Nejedná se o výpověď o skutečném světě, v tomto jižanském bahně je každý zkorumpovaný a i když se zde často mluví o Bohu, pro Boha v něm není místo (nejkladnější postavou vrah, což už o něčem vypovídá). Chvílemi to evokuje typickou komiksovou přemrštěnost Gartha Ennise (mimo jiné autora Preachera), ovšem bez tolik potřebného humoru a nadsázky. Takže namísto šoku se časem dostaví nuda, protože jenom čekáte, co za úchylku bude mít další postava.  Představte si kompilaci hitů Nicka Cavea, která se také rychle přejí, pokud se občas neproloží jinou písní. Pokud vás i přesto podobná představa láká, našli jste svůj film. Jenom nevím, zda vám gratulovat.

Co se týče filmových nahlédnutí do hollywoodského zákulisí, tak mám raději Coenovic Bartona Finka. Altmanova kritika filmové továrny na sny na mě působila příliš krotce a odhalovala to, co už jsem věděl. Vystihla to trefně, jen co je pravda, ale nic dalšího nenabídla. To nakonec uznal i sám Altman, když po řadě ocenění prohodil: „Nejspíš jsme byli pořád moc hodní.“ Ano, byli. Možná je to tím, že jsem ten film viděl po třiceti letech od jeho natočení, těžko říct. Nebo také tím, že Altmanovi jsem nikdy na chuť nepřišel (snad kromě MASH). Ale už mi zkrátka nestačí pointa o tom, že zlí producenti vždycky dostanou svůj happy end. Ať už v životě nebo ve filmu. To je vážně málo. Plejáda hostujících (a improvizujících) hvězd je oslňující, ale film samotný je možná až natolik interním vtipem, že outsiderovi zas tak zajímavý nepřijde.

Ten druh satiry, při které tuhne krev v žilách a úsměv a rtech. Stalin byl netvor, a když konečně umřel, jeho bezmocné stádo si nevědělo rady, a tak se po vzoru svého taťky pustilo do toho, co mu šlo nejlépe. Ke vzájemnému vybíjení. A právě o tom je tato černočerná fraška, při níž i Hra o trůny vypadá gentlemansky. Komiksová předloha se drží více při zemi, ale i tak poskytla nezbytný základ pro fenomenální ódu na paranoiu a cynismus, která v dnešní době nabývá na naléhavosti. Herci jsou skvělí, jejich role spíše karikaturní, ale to k celému tónu vyprávění dokonale sedí. Až se člověku nechce věřit, že něco podobného se mohlo odehrát. A vlastně taky ne. Sami tvůrci přiznali, že se v některých chvílích přiklonili k umělecké licenci. Ale pouze z toho důvodu, že kdyby popsali realitu, nikdo by jim nevěřil. Stoprocentní záležitost.

Levná (nikoliv rozpočtově) francouzská limonáda, která se tváří jako životopisné drama, ale ve skutečnosti jde o červenou knihovnu s hezkou výpravou a dobrými herci. Čekal jsem drama o trablech se stavbou jedné ze světových ikon, ale samotné Eiffelovky se příběh týká pouze okrajově. Místo toho se zaobírá milostným trojúhelníkem, který ovšem nedokáže vtáhnout, ani dodat tolik potřebný punc osudovosti. Podvědomě jsem z toho cítil snahu přiblížit se Anglickému pacientovi, jenomže tam bylo hned několik es v rukávu a pohybovali jsme se na úplně jiné emocionální úrovni. I přes střídmých sto minut jsem si připadal jako při sledování tří hodinového filmu, který mě přes nudné scénáristické peripetie dovedl ke konci, který mi vykecal hned na začátku. Škoda. Takto zásadní stavba by si zasloužila méně ošuntělý pomník.

Review filmů s Michelle Pfeiffer #9: Jeden z těch filmů, u kterých jsem se zařekl, že je nikdy neuvidím. V době, kdy film vznikl, mě ta premisa vůbec nezajímala a spíše na mě působila jako jednoznačný oscarový kalkul, kterým si Sean Penn chtěl vydupat zlatou sošku nebo minimálně pozornost Akademie. O dvacet let později jsem se na něj podíval kvůli Michelle Pfeiffer a musím konstatovat, že se to dá vydržet. Nicméně stále mám tytéž výhrady. Pořád je to slzopudič s opravdu bizarní zápletkou (mentálně zaostalý otec bojuje o svou dcerku), ale hollywoodské filmy byly vždycky více o nějaké fantastické realitě, než o skutečném světě, takže v určitém slova smyslu je to v pořádku. V žádném případě se nejedná o angažovaný film, v této oblasti nemá příliš co říci -- ale může fungovat jako poselství o tom, že láska je láska, bez ohledu, kdo ji vysílá nebo přijímá. Když to podpoříte cover verzemi písniček od Beatles, tak určitě taky nic nepokazíte. A Michelle Pfeiffer? V rámci své role jednoznačně lepší než sám Penn. Ten sice hraje jako o život (až zapomenete, že to hraje) a moc by si přál být dalším Dustinem Hoffmanem (aka Rain Man), ale ve finále je to až tak moc velká sázka na jistotu, že je to v podstatě otravné. Pokud chcete vidět film, u kterého se můžete dojmout a zapomenout, tak je to ideální volba. Jenom se pak zase připravte na probuzení do reálného světa, kde se mentálně zaostalých lidí stále tak trochu straníme.

Palahniakův román jsem četl na vysoké, kdy jsem ještě pořád hledal sám sebe, takže mi jeho generační výpověď dokonale zahrála do noty. Fincher natočil trochu jiný film: zběsilý, podvratný a i na svou dobu nesmírně odvážný (v 21. století by už zřejmě neměl šanci). A hlavně nesmírně zábavný. Režisérských nápadů je tam tak na 20 filmů dohromady, Pitt s Nortonem jsou v nejlepších letech a do toho všeho jede pořádně řízný soundtrack. A ten konec? Bez spoilerů: jednoduše jde o jeden z nejlepších filmových konců vůbec. Dokonalá anarchistická symfonie.

Když se v Americe vydáte na Road Trip, zákonitě musíte během cesty dojít k prozření, začít cítit lásku k veškerému člověčenstvu a taky uzdravit své nezahojené jizvy. To by se na cestě z Ostravy do Prahy mohlo stát asi jen opravdu těžko. „The Fundamentals of Caring“ jede na jistotu – moc by si přál být filmem z „Amerického nezávislého léta“, ale na to je příliš schématický a  cvrnknutý mainstreamem. Paul Rudd je tradičně výborný, dokáže prodat jakoukoliv hlášku a do toho ještě propašovat emoce, když je to třeba. Škoda jen, že tahle cesta za nejhlubší jámou v Americe jede tak nějak na neutrál a jen zřídka do toho více šlápne, takže i sebelepší herecký výkon to nedokáže úplně vytrhnout. Zřejmě bylo tvůrčím záměrem zahrát to trochu civilněji a netlačit na emoce, nicméně pocit již jednou viděného je tak silný, že k opětovnému zhlédnutí už jen těžko naláká.

V podstatě se nejedná o nic jiného, než osmihodinový záznam o skupině čtyř týpků, co natáčí jedno album – navzdory neustálému mumraji kolem, přicházejících a odcházejících hostů a také faktu, že nové album začínají s naprostou tabula rasa. Jenomže ti čtyři týpci jsou Harrison, McCartney, Lennon a Starr – natáčejí jedno z nejlepších alb na světě „Let it Be“, mumraj tvoří filmový štáb (jehož kamery natočily více než 60 hodin materiálu) a jejich tým, a přicházejícími a odcházejícími hosty jsou celebrity (Peter Sellers!) a členové rodin. Sledovat tu tryskající tvůrčí energii je čirá radost. Když McCartney z doslova ničeho vykřesá nesmrtelné „Get Back“ a vy máte možnost sledovat zrod písně od prvních akordů až po finální podobu, jednoduše musíte smeknout. V další chvíli pak Lennon blbne, dělá obličeje a do toho jenom tak v rámci rozcvičování celá kapela zpívá různé provařené fláky – protože tyhle kluky to pořád hrozně baví a hudba je pro ně „alfa omega“ (a shodou okolností zdrojem obživy). Nakonec dojde i na určité tenze – ale není to nic dramatického, snaží se to řešit, protože jim záleží jeden na druhém a vždycky „v tom byli spolu“. Ten pocit vzájemné sounáležitosti, kus společného osudu, byl pro mě asi zdaleka nejdůležitější. Nesledoval jsem firmu na hity, ale čtyři chlapy, co díky svému nesmírnému talentu dali světu pořádný žvanec hudební historie (včetně pro mě niky nepřekonaného živého vystoupení na střeše Apple Studio v Londýně, jehož záznam jsem viděl jako kluk, a už to ve mně zůstalo). A pokud jsem si to užil já – jako člověk, co neumí zpívat, ani na cokoliv hrát – nedokážu si představit, co musí prožívat ti, co hudbu dělají. Ti musí explodovat.

Ultimátní tearjecker, jehož každá minuta má za cíl vás rozhodit, přinutit k pláči nebo ke smíchu. Prostě nic mezi tím. Byť jde o hřejivý film, jedná se taky o pořádnou horskou jízdu. Ale nějak jsem za tím netušil žádný kalkul (nebo ho prostě jenom neprohlédl). Párkrát za čas podobný příběh potřebujeme, abychom ze sebe vyplavili všechno svinstvo, zhluboka se nadechli a přemýšleli, jak svět udělat krásnějším. Moc fajn herci, super soundtrack a ideálně cukrovaný happy end, který vám napoví, že když se správně díváte, je všechno kolem vás opravdu „wonder“. Přesně ten druh film, který bychom měli pouštět dětem, aniž bychom se za to styděli.

Život Soni Červené byl bezpochyby plný zvratů, odhodlání a osudových rozhodnutí. Nicméně nic z toho se do posledního dokumentu z triptychu o silných ženách Olze Sommerové úplně nepodařilo přenést. Jako obvykle nechává příběh vyprávět hlavně protagonistu, aby pouze v určitých okamžicích nadnesla důležitou otázku nebo dodala potřebný střípek – ale tentokrát je to vyprávění spíše lyričtější, možná tolik blízké duši samotné Soni Červené. Pěvkyně světového formátu ztvárňuje důležité role, reflektuje se  v nich, ale už o něco méně nás vtahuje do samotného příběhu svého života. Tam, kde se Věra Čáslavská nebo Marta Kubišová musely rozhodnout, zda budou následovat svůj sen -  a zahodí tak svou páteř (nebo opustí zemi), Soňa Červená emigrovala a její sen tak mohl pokračovat dále. A byl to sen grandiózní (o tom žádná), jehož naplnění je určitě hodno obdivu. Jenom už tam chybí ten apel, chybí osudovost. A právě to je ta ingredience, která z civilních portrétů Olgy Sommerové udělá vždy důležité dílo. Což se tentokrát úplně nenaplnilo.