RAiken

Prokletí Já, legendy je v tom, že po takovém hypu a výtečně chutnajícím traileru každý čekal něco… něco zásadního, něco, co by mu vyrazilo dech, cosi o celkovém údělu lidstva a vůbec. Jenže se dostavil „pouhý“ blockbuster se zásadní věcí vpravdě jedinou, a tou není nikdo jiný než Will Smith, jehož, ač na malém prostoru, psychologické ztvárnění člověka trpícího samotou rozhodně stojí za pozornost. Zbytek je pak ukuchtěn podle pradávného kalifornského receptu na dobré a zábavné filmy. Lákadla v podobě vyprázdněného New Yorku či skvěle hrajícího německého ovčáka jsou už jen třešničkou na dortu, který spáchal už kdysi pejsek s kočičkou. Ti taky chtěly stvořit něco úchvatného, ale nakonec přidaly tolik dobrot, že se jim vytratila celková chuť a zůstala jen hořká pachuť. Scénář legendy se vám totiž přejí zhruba po půl hodině, stejně jako digitální „monstra“, která působí velice komicky. Nezbývá než se soustředit na Willa, jediného svobodného kluka z New Yorku...

Ke komornímu konverzačnímu dramatu potřebujete většinou dvě hlavní věci, a to brilantní inteligentní scénář a alespoň dva přesvědčivé a charakterní herce. Tedy pouze v tom případě, že pod pojmem „konverzovat“ a „drama“ rozumíme stejnou věc a nikoli Rocca klátícího všechny osoby v místnosti (tím myslím porno – poznámka pro neznalé), to byste toho zas tolik nepotřebovali. A v případě Interview si nemůžete na nic stěžovat. Steve Buscemi opět dokazuje jaká herecká perla se ukrývá pod hrubým zevnějškem a Sienna Miller je minimálně tak vynikající herečka, jak skvěle vypadá. Na scénáři je úžasná spousta věcí, ale jeho nejlepší devizou je však ta spousta ponaučení a rad do života, které získáte pozorným sledováním a přemýšlením nad pomalu plynoucím ale pod povrchem enormně bublajícím dějem. Konečný závěr filmu brilantně otevírá oči zaslepeným a díky němu přestanete být v životě alespoň o trošičku naivní. Kdo však chce vidět svět s nasazenými růžovými brýlemi, tak mu může zprotivit celý film. Jak ho vidíte vy? To poznáte, pokud neodoláte a zhlédnete Interview podle Buscemiho podle van Gogha…

V každém z nás jednou byl, je či bude takový roztomilý, bezstarostný a ignorantský Henry Chinaski a čím dřív si takovou věc uvědomíte, tím více se vám budou líbit filmy jako Faktótum. Filmy o bídákovi jdoucím si svou vlastní cestou, po pěšině poházenou chlastem, cigárama nebo kalhotkama (každému po jeho chuti), cestou největšího odporu ze strany společnosti, ale zároveň cestou nejvyššího opojení z toho, že jdete právě po své vlastní cestě...

Slušně řemeslný thriller o tom, jak chytrý a charismatický zločinec nad svým soudním protivníkem zvítězil, nebo to bylo naopak? Ať tak či tak, budete se solidně bavit navzdory tomu, že zápletka je v zárodku jednoduchá a ve skutečnosti nabízí jednoduché rozuzlení, nad kterým je zábava popřemýšlet a přijít na něj (určitě na to přijdete dříve než právnické eso Ryan Gosling, což potěší). Pomalu plynoucí thriller osvěží pohledy do očí obou hlavních protagonistů, jejichž společné scény jsou mrazivě chladné, úderné a důmyslné, zdůrazněné jejich kouzlem osobnosti (oči Anthonyho Hopkinse jsou stále nebezpečně uhrančivé). Lima má svým způsobem pravdu, že postava nadřízené / přítelkyně Nikki je tak trochu nadbytečná, leč díky její postavě máme možnost, respektive nutnost, zamyslet se nad údělem právníků a nad morálním dilematem obhajoby a obžaloby, která vrcholí scénou ve výtahu. Což je jakási přidaná hodnota navíc nad temný thriller, který jinak zaujme pouze hereckými etudami…

Vesměs klasický akční film, jehož nejsilnější devizou je faktor, který většinu filmů shazuje do šedivých vod průměru, a tím je katastrofa. Idea povodně je zde vskutku více než dobře využita a vytváří slibnou atmosféru a živnou půdu pro akční kousky, ve kterých se neztratí ani takový výlupek jako Christian Slater. V kombinaci s neustálým deštěm, který charakterizuje i samotný název filmu Hard Rain jde o odpočinkovou thrillerovou podívanou, která se nejlépe vychutná z tepla domova za deštivé a ponuré noci, která znásobí atmosféru. A kdyby ani to nepomohlo, tak se alespoň nechte unést na charismatické vlně Morgana Freemana…

Po španělsku unavené, utahané a sluncem vydřené, po americku našláplé a rozverné a po anglicku suše sehrané s pěknými dialogy. Přesto kvalitní podívaná lehce rozjímající o smyslu bytí a nebytí v tomhle špinavém světě se sympatickými herci, kteří skutečně nehrají své obvyklé party a předvádějí to, co byste od každého z nich nečekali…

Takhle upřímný, lidský a ucházející malý velký americký film jsem už dlouho neviděl. Oscar za původní scénář není jen tak a scénárista nám připomíná, že v každém z nás může dřímat velký hrdina jak z dobrodružného eposu. Neboť ten, kdo se v 16 letech rozhodne přivést dítě na svět, proto, že se to prostě stalo, a že to tak má být, je u mne velká osobnost. Příběh o superhrdince jak z komiksu, se kterou snad pochytíte nějaké ideály a navíc se báječně pobavíte. A Ellen Page je i navzdory řádnému pupku pivaře v pokročilém stádiu léčení nejcoolovější osobou na place. Její one-pregnant-woman show mírně narušuje pouze přítomnost tichého běžícího loosera, kterému v tomto filmu stačí pouze postávat a blbounsky se usmívat a i přesto máte pocit, že jde o nejdobrosrdečnějšího kluka v Americe. Zkrátka skvěle sehraný film okořeněný zajímavou, kultovní a melodickou muzikou dolaďující celý ten báječný koncert filmového umění a zábavy…

Výborný rumunský film točící se v kruhu bolestivých témat za ještě bolestivější doby Rumunska 80. let, který však ohromuje dopady drtivými i pro nynější společnost. Film o dvou stránkách lidských vztahů: o vlídné náruči přátelství, odvahy a lásky, ale rovněž o bezmoci, hyenismu a ošklivém oportunismu některých lidí okořeněný pohledem do totalitního Rumunska. Není třeba skrývat to, že jde o film o nelegálním potratu, který je zřejmý snad již z výstižného a krutě omšelého názvu. Ačkoliv bychom to mohli očekávat, tak přesto snímek nemá žádné sklony k moralizování, pouze sleduje stav neutěšených věcí a dává divákovi vybrat podle jeho přesvědčení či náboženství. Je lepší svou svobodnou vůlí rozhodnout o osudu již stvořeného života nebo půjde o nesmazatelnou skvrnu ve vašem svědomí, pokud vše dotáhnete do krutého konce? Kde je hranice života? A jakou roli v onom procesu hraje společnost či by měla hrát? A ať už si ale divák vysvětlí svým pohledem film jakkoli, zcela jistě v něm zůstane rezonovat myšlenka o nutnosti antikoncepce. Rovněž odvrácená tvář filmu o socialismu je mrazivá svou upřímností. Občané Rumunska tvořící postavy filmu jakoby svou nevrlostí dávaly najevo svou bezmoc a nesouhlas se stavem společnosti, ale zároveň si jsou vědomi své maličkosti a nicotnosti, jíž překonávají právě oním negativním a povýšeným vztahem k ostatním, a to ať už jde o obyčejné lidi na ulici či o inteligenci bavící se raději o jídle, aby náhodou nezabrousili k ožehavému tématu doby. Každá jednotlivá scéna tak skládá dohromady složitý obraz společnosti, lidských vztahů a tragiky celého sovětského bloku. Samostatnou kapitolou je vztah 2 dívek. Jedné ležérní, zdráhavé, přijímající svůj osud s ostudným odstupem a pasivním přístupem symbolizujícím osud celého Rumunska a té druhé, aktivistické, konající, snažící se o dotáhnutí věcí do konce (snad i symbolizující světlý zítřek), která však rovněž musí nést celé břemeno a dokonce jej i přenést na osoby své blízké. Role skvěle napsané a navýsost umocněné dvěmi prostými herečkami a minimalistickou, avšak podmanivou režií a kamerou. A ještě něco, možná, že pro vás po tomhle filmu už nebude sex takový jako dříve...

Bolestivý film o věci, která je ve filmu běžná, ale v běžném životě naopak chybí – o lidské cti. A kam jinam situovat souboj o lidskou duši než na všemi známý a legendární divoký západ, tam kde kojoti dávají dobrou noc a tam, kde se dají natočit ty nejlepší kousky světové kinematografie. Původní Yumu jsem neviděl, ale James Mangold natočil poutavé drama o cestě za poznáním sebe sama prostřednictvím poznání svého protivníka. A ačkoliv scénář může chvilkami zaskřípat, přesto celkově udeří silou drtivou a my se můžeme pokochat příběhem dvou mužů, kteří nejsou zas až tak rozdílní, jak by se na první či na druhý pohled mohlo zdát. Zajímavé exteriéry střídají ještě zajímavější interiéry duše a během putování nehostinnou pouští se může divák pokochat úctyhodnými scénickými přestřelkami, které mi tu dlouho chyběly a které potěší každého, kdo si kdy v dětství nasadil kovbojský klobouk, nasedl na koně a projel se po své fiktivní prérii či odpravil svého prvního (fiktivního) indiána. Podstatnou část atmosféry však vytváří herecká trojice Balea s Crowem doplněná o Bena Fostera. První dva jmenovaní více než sympaticky zápasí o to, kdo dá své postavě větší srdce. Krásný to důkaz pozitivních stránek ostré konkurence, která z obou vydává to nejlepší. Každý z nich chce ukrást snímek pro sebe, ale přesto pro mne zřejmě z herecké bitvy vyšel vítězně Ben Foster. Jeho cynický, zasmušilý a zabijácký elegán je perlou mezi filmovými sviněmi. Zkrátka filmová potěcha pro každého vysloužilého, prošedivělého a neoholeného chlapáka ošlehaného větrem nad kterou však poletuje pár prašivých much…

Laskavě splácaná žánrová hříčka oplývající originálně plasticky-digitálními efekty a půlky-svírajícími maskami. Přes příjemně zkrácený začátek se jednoduše připojujeme ke vtipné slimákově jízdě o tom, jak úspěšně zpacifikovat maličké městečko a ještě se přitom krásně zasmějeme. Jak jednoduché, přímočaré a účelné. Radost pohledět, navíc s příjemnou partou, se kterou vám čas ubíhá rychleji. Hláškujícím pitoreskním starostou, roztomilou „hot“ blondýnkou, sladkou šestnáctkou a jedním nevinným slimejšem, který potřebuje někde zanechat svou slimejší stopu, a tak se rozhodne navštívit planetu Zemi. Rovněž sympatický chlapák jménem Nathan Fillion dává vzpomenout na svou příjemnou roli kapitána lodi v seriálu Firefly, tentokrát však kormidluje z krize laskavě buranské městečko amerického středozápadu – příznačného to místa pro jakýkoliv americký horror. Omezené prostředí dává jen malý prostor k tomu, co může slimáček s jeho obyvateli urobit, a tak se po krátké chvíli dočkáme kýženého rozuzlení a můžeme se přesunout dál k další filmové lahůdce, zkrátka pohodička každým coulem. I když... možná... proboha... počkejte si na závěrečné titulky... ach ne... to ne...