Schlierkamp

Česká televizní pohádka vyprávějící o princezně Jeleně (pohledná P. Vitázková), která má špatné zkušenosti s muži, a proto je vůči nim nepřátelská a odmítá se vdávat. Naonec podlehne nabídkám prince Vladana a slíbí, že si vezme toho, kdo ji porazí v její oblíbené lukostřelbě, neboť v této disciplině se cítí neporazitelná. Do jejího království zavítají dva potulní muzikanti (R. Vojtek a I. Ondříček), první z nich se zamiluje do královské podčeší (neboli ochutnávačky nápojů) Štěpány v podání J. Čvančarové a druhý, z něhož se vyklube onen princ Vladan, se sbližuje se samotnou princeznou. Princ Vladan se vyznačoval vysokou postavou a dlouhými neupravenými vlasy s nehezky vyhlížející pokrývkou hlavy, avšak herecky mě pan I. Ondříček zaujal zřejmě nejvíc ze všech účinkujících v této pohádce. Záporné postavy představovala nepřátelská skupina složená z bývalých ministrů J. Apolenáře a E. Parduse usilujících o návrat na jejich bývalé posty a proradné šenkýřky P. Jungmanové, kteří se snažili překazit princezně její souboj s princem Vladanem. Domnívám se, že u tohoto filmového díla byla první polovina lepší než druhá, neboť v závěru pohádky jsem zaznamenal jisté nesrovnalosti v ději, což mělo na celkové hodnocení určitý vliv. Nepatrnou roli hospodského, v jehož lokále trávili veškerý čas propuštění ministři plánující státní převrat, jenž měl spočívat v omámení princezny během jejího duelu s I. Ondříčkem, ztvárnil Z. Junák. Pohádce R. Tesáčka tak uděluji průměrné hodnocení, což je na podobný televizní typ pohádek v novém tisíciletí slušný výsledek.

Italsko-španělský hororový sci-fi film pojednávající o dobrodružství kosmické lodi Argos na neznámé planetě. Ihned po přistání popadne členy posádky nevysvětlitelný záchvat zuřivosti. Během prohlídky okolí místa přistání se začnou dít podivné věci, během nichž je značná část posádky nalezena bez známek života. Postupně vychází najevo, že na planetě nežijí upíři, nýbrž bytosti, které dokáží ovládat mysl člověka ve spánku a pro svůj další vývoj využívají těla mrtvých astronautů. Zajímavá scéna se odehrává během obhlídky planety, když jsou dva členové posádky uvězněni v tajuplné budově s kostrou obrovského monstra, a jen zázrakem se dostanou ven. Bohužel pro diváka jsou jednotliví členové posádky těžko identifikovatelní, neboť herci jsou neznámí a jejich tváře snadno zaměnitelné. Jediné výraznější postavy tvořil velitel kosmické lodi Američan B. Sullivan, dvě ženy (Brazilka N. Bengell a italsko-řecká herečka E. Marandi) a technik Wess v podání Španěla Á. Arandy. V mnoha ohledech, respektive hlavně dějově, mi tento takřka průkopnický snímek připomíná nedostižnou legendu tohoto žánru Vetřelce, samozřejmě výpravu a technické možnosti je nutné posuzovat v dobových souvislostech poloviny 60. let. Ačkoli je první polovina filmu poněkud pomalá a ospalá, zbývající část mnohé napravila a celkově se v pohodě vejde do průměrného hodnocení. Autorem snímku je italský režisér Mario Bava, jenž se na podobné filmy specializoval, a který bývá označován jako Mistr italského hororu.

Československý kriminální film podle románu V. Erbena, v němž vystupuje elegantní kriminalista kapitán Exner v nejslavnějším podání J. Kodeta. V zámeckém parku byla nalezena mrtvola tamějšího ševce Rambouska, který pracoval na zámku jako údržbář, a který se v poslední době věnoval malování obrazů a měl neobyčejný talent. Nad jeho nadáním žasli jak kunsthistorik a sběratel obrazů K. Augusta, tak akademický malíř a Rambouskův učitel B. Čáp. Ačkoli se kapitán Exner ocitá v roli vyšetřovatele vraždy náhodou, neboť v tamějších končinách tráví dovolenou, velmi brzy se mu podaří infiltrovat mezi podezřelé, kteří všichni pocházeli z okolí zámku. K odhalení pachatele bylo potřeba především přijít na motiv činu, což nebylo až tak složité. Jedná se o často reprízovanou kriminálku, jejíž obliba zřejmě spočívá v jasném a jednoduchém příběhu, atmosféře zámeckého prostředí a zajímavému hereckému obsazení. Významnou úlohu ztvárnila J. Boušková v roli průvodkyně, která se z nepochopitelných důvodů nechala krátkodobě milostně oblouznit elegancí pana Kodeta a její obsazení mi jako jediné nějak nesedí. V dalších rolích se představili pražský poručík A. Hardt, místní velitel veřejné bezpečnosti M. Zounar, správkyně zámku J. Gýrová či další průvodkyně M. Steinmasslová. U hodnocení tohoto filmu režiséra J. Schmidta jsem se poněkud zarazil, neboť jeho notorická známost a tedy i předvídatelný děj mi ztěžuje objektivně posoudit jeho kvalitu, avšak nakonec se přikláním k průměrnému hodnocení.

Československý komediální povídkový film s neobvyklými filmovými postupy, v němž je prostřednictvím L. Peška přímo komunikováno s divákem. Snímek má dosti podivný úvod, v němž je vysvětlen jeho neobvyklý název. Film se skládá ze tří příběhů se satirickou tematikou, v některých ohledech na svou dobu odvážných. V prvním příběhu můžeme sledovat kariérní vzestup nenápadného účetního v podání J. Kemra, neboť jeho představení M. Nedbal a L. Lipský se domnívali, že zná na ně nějaké kompromitující informace. Jakmile vyjde najevo, že žádné nepříjemnosti od jeho osoby nehrozí, ihned následuje Kemrův návrat na původní pracovní pozici. V druhé povídce dostane literární kritik J. Pivec úkol napsat kritiku na sbírku básní. Vynikající pan Pivec v této povídce v obavě, aby ve své kritice prezentoval to správné stranické stanovisko, několikrát mění text své kritiky podle toho, jak se ke sbírce vyjadřují různé osoby v čele s ministrem. V poslední povídce přijíždí na kontrolu stavby ředitel G. Heverle a spolu s ním i brigádník V. Brodský. Účetní V. Burian ve své poslední filmové roli omylem pokládá za ředitele Brodského a Heverle tak může inkognito provést obhlídku staveniště. Následuje vtipná přehlídka toho, s jakým zápalem pracovali dělníci na budování socialismu. Ve filmu M. Friče se vyskytuje mnoho známých herců a je zajímavé sledovat jednak prolínání slavných hereckých generací a jednak budoucí herecké legendy jako začínající herce, kteří se teprve začínali prosazovat (J. Sovák, Z. Řehoř, J. Bohdalová, S. Zázvorková, L. Lipský). Jako herecky nejzajímavějšího ze všech zde však jednoznačně pokládám pana Pivce. Musím říct, že tento snímek mě z celkového pohledu mile překvapil, a to zábavností a dle mého i odvážným popisem socialistických nešvarů zabalených do humorného hávu. Odmyslím-li si neobratný a zbytečný nápad s divákem jako vnějším pozorovatelem natáčení, kdy je ve filmu v některých okamžicích zobrazen kameraman R. Vrchota a režisér L. Boháč, domnívám se, že průměrné hodnocení je v tomto případě nedostačující.

Československá televizní černobílá pohádka o princezně Jitce, která je cele pohlcena svým koníčkem, a sice vařením. Její královští rodiče L. Pešek a B. Waleská jsou z její činnosti velmi zneklidněni, a aby se pokusili navrátit život jejich dcery do tradičních kolejí, uspořádají zásnuby. Tato pohádka, jedna z prvních, které se u nás v televizních studiích v druhé polovině 60. let začaly natáčet, zprvu černobílé, disponuje jednak výbornými hereckými výkony, a jednak je i vtipná, což nebývá vždy zvykem. Princeznu, terorizující v královské kuchyni kuchaře a kuchtíky, ztvárnila méně známá ze sester Hlaváčových Dana. Hlavního nápadníka princezny Jitky ztvárnil zahradník Václav v podání energického P. Kostky, který byl s pomocí krále L. Peška tajně začleněn do královských námluv mezi ostatní vznešené uchazeče o ruku královské dcery. Tito nápadníci ve složení L. Kostelka, J. Kepka a L. Trojan se svých menších rolí zhostili více než dobře a svým plněním svěřených úkolů ještě navýšili zábavnost tohoto filmového díla. Královského rádce s legračním nalepeným chomáčem vlasů na holé lebce ztvárnil M. Nedbal. Za zmínku také stojí hudební složka, za kterou stojí A. Michajlov. Jsem přesvědčen, že autorka tohoto díla paní V. Janečková natočila nadprůměrně kvalitní pohádku a nemůžu pochopit, že taková díla na rozdíl od jiných, které zdaleka nedosahují takové úrovně, jsou dávno zapomenutá.

Československá televizní inscenace z produkce ostravského studia, ve které můžeme sledovat těžkosti při společném bydlení manželů s dvěma dětmi a jejich babičkou (J. Froňková), které byt patří. Ačkoli neznáme okolnosti přistěhování rodiny k babičce a jejich domluvu, uspořádání bytu je pro manžele nevýhodné, neboť obývají malý pokoj a babička samotná má k dispozici mnohem více prostoru. Navíc stará paní je velmi vitální a aktivní, což s nelibostí sleduje především její snacha v podání J. Smutné. Problémy s využitím bytu jsou čím dál výraznější, obzvláště když sobecká snacha neustále přesvědčuje svého manžela, aby si s matkou promluvil a přesunul ji do menšího pokoje. Chudák J. Čapka v roli hlavy rodiny se nakonec ocitá ve složité situaci, kdy cokoliv udělá, bude špatně a v každém případě půjde svým jednáním proti blízké osobě. Nakonec je zcela zmanipulován svou partnerkou a ztrácí důvěru a lásku své matky. Současně také ochabuje partnerská sounáležitost, neboť příčinou jeho těžké pozice pro vyjednávání je roztahovačnost a drzost jeho ženy. Otázka, která se nabízí, proč se tedy nepřestěhovali do jiného bytu nebo proč se vůbec stěhovali k babičce, když věděli, jak budou v jejím bytě stísněni, zůstává nezodpovězena. Řešitelem této situace se stává babiččin dlouholetý známý (M. Horák), který ji obdivuje, požádá ji o ruku a nabídne jí, ať s ním bydlí v domku na venkově. V dalších rolích se objevili mě neznámí ostravští herci. Režisérem této inscenace je slavný J. Kačer, který se ve svých nepříliš četných dílech snažil zabývat konkrétními společenskými problémy obyčejných lidí, avšak ani v tomto případě svým filmem díru do světa neudělal. A zřejmě jsem také třtina a nikoli chlap, jak bylo vmeteno do tváře panu Čapkovi jeho matkou, neboť jeho svíravé pocity dobře znám, a proto volím hodnocení takové, jaké cítím.

Československá komediální televizní inscenace podle scénáře M. Stiebera o splnění vytouženého přání dvou hudebníků. Houslista R. Hrušínský spolu s pianistou J. Somrem uspořádali vlastní koncert v opuštěném bytě, a aby měli z představení lepší pocit, zaplatili si prostitutku jako diváka. Žena lehkých mravů v podání I. Janžurové však tuto příležitost k výdělku chápe jako obvykle a předpokládá, že si muži zaplatili za její tělo. Nastalou situací jsou oba nesmělí hudebníci velmi překvapeni a jeden před druhým předstírá, že došlo s onou dámou k milostnému styku. Začátek nedlouhého snímku J. Roháče působí poněkud těžkopádně a divák se nemůže s hlavními postavami ztotožnit, avšak zanedlouho si už může vychutnávat herecký koncert našich uměleckých velikánů. U pana Somra jsem vždy obdivoval, jak dokáže svým postavám dodat něco výjimečného, že i malé role jsou snadno zapamatovatelné a výrazné. Tentokrát se ve filmu potkal s panem Hrušínským, jehož na českém hereckém žebříčku řadím na nejvyšší pozice, a vznikla z toho mimořádně zajímavá podívaná. Hrušínského houslista se vyjadřoval mnohem klidněji a bez divokých gest, než jeho mladší kolega za pianem a celek na mě působil zdařile. Co se týká paní Janžurové, její postava lehké ženy byla též povedená, zejména její nástup na scénu odsunul její zkušenější kolegy na okamžik do pozadí. Domnívám se, že mohu této komorní komedii odehrávající se v jednom bytě udělit nadprůměrné hodnocení.

Československé psychologické drama natočené podle literární předlohy J. Švejdy popisující životní události mladého muže Lumíra Brabce v podání Z. Maryšky, jenž se přes známost dostane do prostředí zámožné rodiny ředitele cihelny. Nejen že získá dobře placenou pracovní pozici s mnoha peněžními benefity, ale dokonce v něm nalezne zalíbení zhýčkaná a nestálá ředitelova sestra Lída (S. Turbová). Lumír brzy zjistí, že v podniku se odehrávají nelegální prodeje části produktů a on má tuto zpronevěru krýt. Proto se musí v jednom okamžiku rozhodnout, zda přistoupí na hru jeho zaměstnavatele a bude k němu loajální za každou cenu, nebo si pokusí zachovat čest a rovná záda, a tím pádem přijde o místo i o manželku, která bude dozajista stát za svou rodinou. Svým hereckým výkonem mě zaujal v roli manipulativního ředitele cihelny Otakara J. Hajdučík. Jeho otce, jenž v závěru překvapil svým nadhledem a moudrostí, hrál K. Dellapina a jeho matku, která se nikdy nesmířila se sňatkem Lídy a Lumíra, představovala J. Ebertová. Do této rodiny patřila ještě Lídina mladší atraktivní sestra Jana (D. Maříková). V menších rolích se ukázal B. Šmída a B. Böhmová jako Brabcovi rodiče či S. Zindulka coby zaměstnanec, jenž Brabcovi bezelstně prozradil detaily dlouhodobě prováděné zpronevěry. Režisér A. Kachlík natočil drama o mravním dilematu mladého člověka, jenž cítí, jak jeho život směřuje nežádoucím směrem, avšak povedlo se mu to pouze z části. Obsazení méně známých hereckých tváří byl pouze jedním z důvodů, proč mě tento snímek příliš nezaujal, tou hlavní příčinou bude zdlouhavost a nezábavnost tohoto díla. Přesto se domnívám, že film mohu zařadit i s všema jeho zápory do kategorie průměrné.

Československé drama natočené podle předlohy K. Štorkána odehrávající se v roce 1944 na malém městě, kde si skupina středoškoláků rozhodla uspořádat oslavu v prostorách tamější plovárny a ignorovat tak rozkazy nařízené nacistickými okupanty. V názvu filmu se objevuje město ve Zlínském kraji, avšak ve filmu o něm není jediná zmínka, takže divák nemůže vědět, kde se příběh odehrává. V hlavní roli studentky Lenky se představila A. Čunderlíková a bohužel její pěkná tvářička spolu s jejím typickým nepřítomným a mdlým výrazem nemohla nahradit očividný nedostatek hereckého talentu. Hlavní dějovou linií nebyla však utajená zábava dospívajících, nýbrž skutečnost, že se v městečku nalézali partyzáni a jeden z nich, raněný B. Križan, se ukrýval zrovna v domě Lenky, ve kterém žila se svým otcem J. Somrem. Nejsem si zcela jist, ale zdálo se, že pan Somr, aby zajistil dočasnou bezpečnost pro sebe a pro svou dceru, spolupracoval s nacisty. Zatímco plesová zábava se zabývala pouze nevýznamnými dialogy studentů, skutečné drama se odehrálo v závěru, kdy byl úkryt B. Križana odhalen, a došlo ke střelbě, při níž zahynul nejen partyzán, ale nešťastnou náhodou i pan Somr. Následná reakce jeho dcery byla hodna opovržení, neboť místo aby projevila zármutek nad tragickou smrtí jejího otce, která navíc nastala jejím přičiněním, nesmyslně lkala nad tělem neznámého Rusa. V rolích studentů se objevil P. Svojtka, J. Kraus, K. Macháčková či R. Skamene. V malých, nevýznamných rolích, jež chápu jako povinnou úlitbu režimu v těžkých časech normalizace, se ukázal V. Menšík v roli tělocvikáře nebo I. Prachař coby otec J. Svojtky. Dále jsme ve snímku mohli sledovat elegantní a půvabnou M. Drahokoupilovou jako učitelku, mezi níž a J. Somrem jsem vytušil jakýsi dřívější vztah. Hudební doprovod k filmu, který mě jako jedna z mála věcí na snímku I. Tomana zaujal, vytvořil geniální Z. Liška. Potemnělé a ponuré vizuální vyjádření filmu mi připomínalo nekteré další dávno zapomenuté normalizační filmy nebo seriály, a nevidím jediný důvod, proč bych měl tomuto snímku dát víc než dvě hvězdy.

Československý film inspirovaný groteskou popisující události v městečku Zbořov a Capartice, mezi nimiž je každý týden přemísťována pojízdná kaplička svatého Floriána. Starosta Zbořova Florián Jírovec (ryšavý J. Sovák s červeným nosem) rozhodne o stavbě nové kapličky, za což dostane od svatého Floriána dar ovládat počasí. Díky této schopnosti se stává uznávaným pánem, o jehož dceru se začínají ucházet nápadníci. Vizuální stránka filmu byla výrazně poznamenána malovanými kulisami, a začátek filmu i díky animovanému prostředí a více než skvělému obsazení vypadal nadějně. Bohužel Florián režiséra J. Macha je typickým příkladem, že ani mimořádné herecké osobnosti, jež se ve snímku vyskytují, nemohou dosáhnout úspěchu, pokud se děj filmu ukáže jako mizerný. Střední část grotesky byla totiž dějově více než slabá, v podstatě od okamžiku, kdy se ve snímku ukáže zpívající J. Bek, jde kvalita velmi rychlým a nenávratným způsobem dolů. Z hereckých velikánů vyskytujících se v této právem zapomenuté taškařici mohu jmenovat faráře R. Hrušínského, jeho pomocníka K. Effu, Sovákovu manželku J. Třebickou, pomateného šlechtice L. Lipského či nesmělého intelektuála V. Brodského. Většina výše zmíněných osob se v závěru ucházela o ruku starostovy dcery J. Hlaváčové, ta však už nalezla zalíbení v osobě P. Kostky. Časté milostné dialogy mezi těmito dvěma milenci také přispěly ke snížení kvality filmu, stejně jako doslova otravné dlouhotrvající pěvecké scény v kostele. Ze začátku se film pokusil zpříjemnit L. Lohniský jako Sovákův rival, na něhož bylo neustále přivoláváno krupobití, avšak postupně se z filmu vytratil. Dále se ve snímku objevili představitelé dvou konkurenčních novinářů v podobě M. Růžka a B. Záhorského, jejich význam byl však mizivý jako u ostatních postav kromě J. Sováka. Dokonce se v malé doplňující roli beze slov ukázala i J. Bohdalová, představující ženu, která by se ráda seznámila s nějakým mužem. Film vznikal v mezidobí, kdy bylo upuštěno od ideologicky a politicky jednostranně zabarvených filmů a současně ještě nedorostla generace patřící k nové československé filmové vlně, a tak v tomto období jako by autoři nevěděli, co si s nepatrným závanem svobody počít a co si ve své tvorbě mohou dovolit. Hodnocení tohoto fimu je nesnadné, neboť se zdráhám ocenit film s tolika hereckými legendami jednoznačně podprůměrně, nicméně v rámci objektivity mi nic jiného nezbývá.