voldemorf

Příští generace asi už nebudou moct ocenit, jak moc cool bylo připojovat se na matrix přes pevnou linku, chodit s s telefonem zvaným "pádlo" a chatovat si přes černou obrazovku. A jak exoticky a technicky vyspěle mi to tenkrát připadalo. Nikdy jsem matrix nevnímala jako trilogii. První díl pro mě funguje sám sobě, ty další už nejsou ono. Když jsem film viděla poprvé, pořád jsem potom přemýšlela ve stylu "a je modrá opravdu modrá? co když je to třeba žlutá?" Skvělé (a legendární) akční scény, skvělá myšlenka a skvělý film.

Konečně pohádka, která má sice mnoho společného s moderními animáky, ale zároven mi připomínala staré dobré disneyovky, které jsem jako malá zbožňovala. Místo prince na bílém koni zlodějíček, kterého nahání bílý ("policejní") kůň? Proč ne! Skvělé hlášky, roztomilá zvířátka, romantická rovina nijak přeslazená. A kdo by to byl řekl, co všechno člověk dovede s pánvičkou, že? Doporučuji všem v originálním znění. Postavy mluví krásně srozumitelně, přece jenom je to pohádka. Český dabing fakt ne, hlavně ty písničky hodně ztratí na kvalitě.

Je jen málo filmových adaptací, které se mi líbí více než knižní předloha. Tohle je rozhodně jeden z nich. Vleklý (i když na oddech příjemný) román Austenové převedením do dvouhodinového filmu získal na dynamičnosti. Jak moc si s tím Joe Wright vyhrál, jsem dokázala ocenit až po tom, co jsem film viděla s režisérským komentářem. Oba protagonisté to zahráli úžasně, vedlejší postavy taky dokonale vybrané. Když Keira Knightley ustála večeři s Judi Dench, řekla jsem si, že má jako herečka budoucnost. Lizzie Bennetová v jejím podání byla přesně taková, jaká by měla být. Prostě lidská. Dokonce jsem jí věřila, že není příliš hezká (což ona je). MacFayden dokázal vyjádřit několik emocí pouhým pohybem prstu, mrknutím oka, nebo prostě tím, že se nehýbal vůbec. A takhle bych mohla pokračovat u všech herců. Myslím, že si s touto anglickou klasikou poradili velmi obstojně. Neviděla jsem ani jednu z ostatních adaptací, ale tuhle by pro mě asi už žádná nepřekonala.

Je vůbec možné, aby byl kýč vkusný? Tento film mě přesvědčil, že rozhodně ano. Dokáže mi vyvolat šílený úsměv na tváři i vehnat slzy do očí, hudební stránka mi sedí, choreografie u Tango de Roxanne mě nikdy nepřestane fascinovat.

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Jenom si na něj vzpomenu a vždy mám chuť si ho znovu pustit. A to už o něčem vypovídá, protože jen málo filmů dokážu vidět opakovaně hned za sebou. Pokaždé mám pocit, že jsem v totalitním Londýně a cítím ten strach vzbouřit se, odlišit se od ostatních, mít vlastní názor. Paradox totalitního režimu je, že se k moci dostane, protože si ho lidi sami zvolí (no, alespoň většinou), ale jakmile se dostane k moci, už je pozdě ho odvolat. Film má pro mě spoustu emočně silných momentů. A můj vnitřní romantik samozřejmě oceňuje, že film není jen o revoltě, ale taky o ženě, která chce milovat muže, jenže může mít jen symbol skrytý za maskou.

Dlouho jsem neviděla film, který by mě do sebe tak vtáhnul. Nedá se to srovnat s ničím, co jsem viděla, a proto ten film vybočuje z průměru víc než dost na to, abych mu dala pět hvězdiček. Moje základní interpretace je, že fim vypovídá o životních volbách - o malých, téměř nepostřehnutelných momentech, které mohou mít pro váš život nedorzírné důsledky. Dokud se pro nic nerozhodneme, možné je všechno. Ale pozor: my se sice můžeme rozhodnout, ale to zdaleka neznamená, že je náš život v našich rukou. Ať si nakonec vybereme cokoli, nikdy ve skutečnosti neurčíme směr, jakým to rozhodnutí povede. Aby se vám film líbil, musíte přistoupit na jeho hru - protože je opravdu velmi hravý. A když ho přijmete, určitě v něm najdete něco, co se vám zalíbí. Myšlenek k uvážení je tam spousta.