meisje

Kdo tvrdí, že se v tom filmu nicmoc nedělo a nebylo v něm nic zvláštního k vidění, je asi taky slepý či lhostejný jako rodiče téhle mlčenlivé dívky.

Chlad vystihuje nejen válku, ale i vztah ústředního páru. Pawlikowski tak pečlivě skládal překrásné černobílé obrázky, až se mu tam nevlezla žádná láska. Stejně jako u Idy je to nádherně, vrcholně artisticky natočené prázdné nic. Každý záběr jako dokonalá bublina, kterou se zájmem pozorujete, dokud nesplaskne a nic po ní nezbyde.

Nejsilnější, nejvíc traumatizující a navždy nesmazatelný televizní zážitek z dětství.

Hvězdy z nostalgie! Viděla jsem to někdy v 6 letech na ČT1 a udělalo to na mě tehdá takový dojem, že si to vybavuju ještě po 20 letech. Stejně jako v přápadě Gora - bílého psa doufám, že už to nikdy neuvidím, ať si ten dojem nepokazím :-D

Někdy obraz promlouvá tak intenzivně, že si ani nevšimnete, že se ve snímku nemluví. Řeč Kim Ki-duk odsouvá na podřadnou vedlejší kolej jako neohrabaného zpostředkovatele pocitu. Tam, kde jsou slova i v nejzdařilejších případech pouze přibližným vyjádřením zamýšleného, se obraz totiž přímočaře strefuje přesně tam, kam má. Jako blesk.

Blé. Ale co čekat od filmu, ve kterém hrajou neherci a režíruje je nerežisérka, která nemluví česky :-)

Další stupidní americký horor. V hlavní roli "hezoun" Josh Hartnett a jakási blondýna, takže po 5 minutách je jasné, že tihle dva ve filmu neumřou (maximálně až v poslední srdceryvné scéně), protože zatímco budou upíři ostatním obyvatelům městečka okusovat hlavy, budou tihle dva vytvářet erotické dusno a romantiku až za hrob. Dialogy, kde nezbývá prostor pro parodii, herecké výkony jakbysmet (přes 800 lidí tady má rádo Hartnetta? áááááááá!) A moment překvapení je pořád to samé: zběsilá hudba, odněkud se vynoří skupinka upírů a zakousne pár lidí. Ve srovnání s tímhle jsou napínavější i reklamy na prací prášky. Přiznávám, že jsem to nedokoukala, a proto kompenzačně hodnotím jednou hvězdou, místo abych dala "odpad". Kdoví, třeba v druhé půlce byla ještě nějaká světlá chvilka.

Ve Klubu sebevrahů jsou tři scény, při kterých jsem DOSLOVA nedýchala. A kdyby si film udržel tuhle úroveň, mohl z toho být nejlepší horor, který jsem kdy viděla. Ovšem jedno velke minus dávám za zbytečnou explicitu sebevražedných scén. Ono by to totiž bylo dostatečně (nebo spíš ještě více) děsivé, i kdyby krev nestříkala desítky metrů na všechny strany a vnitřní orgány zůstaly decentně mimo hledáček kamery. Další problém jsem měla asi od půlky filmu, kdy se začala hlavně vyšetřovat přičina sebevražd a začala z toho být pro mě celkem nudný thriller, navíc hodně přitažený za vlasy. Ale za ty tři scény a ten potenciál v první půlce dávám za ***.

Baví mě, když se film začne vyvíjet úplně jinak, než jsem očekávala (a než jsem se obávala). A když už si myslim, že vim odkud vítr vane, zase se všechno otočí a zase koukám! A bavím se. Vykutálený pan režisér, jen co je pravda. Mimochodem, jméno jediné herečky ve filmu mě tak fascinovalo, že jsem si musela zjistit, jestli se v dánštině paprika řekne skutečně paprika. Tak naštěstí ne :-D

Oblíbenost Pelíšků spočívá podle mě ve dvou ingrediencích - humoru a nostalgii. Good bye, Lenin! nemá ani jedno. Je tak nerealistický a hloupý, že by mohl jedině pobavit. Ale nepobavil.