krijka

Jestli umí Sylvester Stalone hrát, to dodnes nevím. Jeho pozdější snímky mě přesvědčují, že spíš ne, ono taky co hrát s takovým obličejem, že? Ale jsou dva filmy, které mě přesvědčují, že by to snad mohl i zvládnout a to je samozřejmě Rocky a Rambo. Samozřejmě, shakespearvský herec z něj nebude nikdy, ale v rámci žánru…Příběh vietnamského veterána, který naráží na policejní zvůli je dobře znám a kromě hlavní postavy nemá s dalšími pokračováními nic společného. Je uvěřitelný, syrový, Rambo v něm není žádný neprůstřelný hrdina, je to prostě chlap, skvěle vycvičený v guerrilové válce, který, zahnaný do kouta, předvádí, co umí. A umí toho hodně. Závěrečná scéna, v níž se Rambo zhroutí a žaluje celému světu, že ve válce byl někdo a teď mu nedají ani místo vrátného je dojemná, i když levicově zaměřené filmfanoušky asi neosloví. Je to takový trochu nehollywoodský film, protože tam je dnes v módě spíš do „válečných štváčů“ kopat a tady jde vlastně o obžalobu společnosti, která se neuměla s vietnamskými veterány vyrovnat. Spousta věcí dnes může působit jako klišé, ale v tomhle filmu zazněly poprvé. Pro mě opravdová klasika.

Film je trochu ve stínu Pelíšků, ale podle mě neprávem. Možná je to proto, že přišel až jako druhý a je strukturou příběhu podobný-změť vcelku veselých historek, dávajících dohromady jakýs takýs děj. Ale já mám pro Pupendo slabost, nemůžu si prostě pomoct, snad je to tím, že jsem si osmdesátá léta prožil, zatímco šedesátá ne. Jenže je za tím i něco jiného. V Pupendu je taková zvláštní hořkost, kterou nepřebijí ani ty veselé historky. Vznáší se tu téměř hmatatelný pach vyhnívání, kdy v Československu hnilo snad už úplně všechno. Podle mě to geniálně dokumentuje Hybnerův vtip. Náš domov je holt tady, v pr…. Už o nic nejde, všechno se samovolně rozpadá, revolucionáře s pochybnými ideály, ale přece jen ideály, nahradili aparátčíci v tesilových oblecích. Každý se třese, i když už se nevěší a ani moc nezavírá. Režim vás může jen skřípnout ekonomicky a nebo vás postihnout na dětech. Ten pocit hnití je až fyzicky odporný. Přesto se na něj vždycky rád podívám, třeba právě proto, abych si připomněl, že už v takovém marastu nemusím žít. Možná žiju v jiném, ale už ne v tomhle.

Střet mezi nespoutaným živočišnem a svazujícím lpěním na pravidlech nemohl být podán lépe. McMurphy je živočich, který si užívá života v každém okamžiku, miluje ženy, miluje chlast, nesnáší nudný klid. Právě on přinesen do blázince, kde vládne Velká sestra zárodek vzpoury. Činí tak nevědomky, není to žádný revolucionář, jen ho prostě štve klid. Ani Velká sestra není zlá, alespoň zpočátku, věří, že co dělá, dělá pro dobro pacientů. Teprve otevřená rebelie ji přinutí vyslovit ona slova, která přivedou Billyho k sebevraždě. Sledovat souboj McMurphyho a Velké sestry je ovšem úchvatné. Stejně tak minimalistické herectví Willa Sampsona, drobné roličky Dannyho de Vita a Christophera Loyda i dalších členů ansámblu to je vyloženě radost. Ale marná sláva, knížka je lepší.

Rozhodně to není obyčejný a obvyklý válečný film. Otázkou je, zda to vůbec je válečný film, přestože válečné scény jsou natočeny s přehledem a výborně, vždyť tvoří tu prostřední třetinu filmu, kde jde v podstatě jen o dobývání jakéhosi bezejmenného kopce a kde dochází ke střetu mezi zupáckým plukovníkem Nicka Nolteho, který tvrdí, že ve válce lidé umírají a propaguje zásadně jen čelní útok a vcelku lidským kapitánem, který chápe, že lidé ve válce umírají, ale tvrdí, že by neměli umírat zbytečně. Nakonec jeho názor zvítězí, ale protože žádný dobrý skutek nezůstane bez trestu, je pak ze své pozice odvolán. Jenže o válku nejde, dokonce nejde ani o to, že je hnusná a nespravedlivá ke všem svým účastníkům. To je jasné a Malick nemá potřebu to nějak moc připomínat. Ten film je v největší míře o vztahu člověka k Bohu. To se promítá v celém filmu. Malick neřeší, zda Bůh je, či není, pro něj je prostě existence Boha nezpochybnitelná, ale jde mu o to, kde je Boží místo ve vší té hrůze války. A pak je to o vztahu člověka ke smrti, která musí přijít a přijde pro každého. Malickovi postavy se jí nebojí, i když to napětí před vyloděním, nebo před útokem na opevněnou kótu je téměř hmatatelné, přesto smrt chápou a nevyhýbají se jí. Malick je také, oproti knize, ke svým postavám milosrdnější, jsou sympatičtější, než v knize. Tento film je pro mě ale opravdu nádherným zjevením, právě proto, že se zabývá filozofickými otázkami a dělá to po čertech dobře. A navíc, taková koncentrace hvězd, jako je v tomto filmu, kdy se třeba Travolta spokojí s pěti minutami, to je něco nevídaného a svědčí to, co si asi herci o režisérovi myslí.

Když jsem shlédl tenhle film, tak mi spadla brada. Úžasné ničím nezkrášlované, drsné, realistické spodobnění kriminálu. Žádní vcelku hodní chlapci, kteří se do kriminálu dostali buď omylem, nebo proto, že měli špatné dětství. Žádné hezké držení pospolu a hrdým čelem vstříc špatnému osudu. Ne, nic takového. Jen banda kriminálníků, kteří se v base naučí to, co ještě neumí a kteří ani na okamžik nepřemýšlí nad tím, že by se napravili. Jde jen o přežití v drsném prostředí, kde se kvůli němu spojíte i s ďáblem. A stejně to udělá i hlavní hrdina tohoto filmu. Krůček po krůčku se pak dostává z pozice „toho Arabáče, co uklízí a vaří kafé“ na vyšší a vyšší pozice, aby nakonec, jako Jago, rozeštval své nepřátele, nechal je navzájem se pobít a z trůnu svrženého bývalého pána věznice, ztrestal svým nezájmem. To vše podloženo výbornou, nervní kamerou a úžasnými hereckými výkony všech zúčastněných, na prvním místě z výjimečným Taharem Rahimem. Pro mě nezapomenutelný zážitek.

„To je půdička, pane Knotek, tady se mi to bude věšet.“ „Komu je horko, ať si rozepne kabát.“ „Mrcha, ta se lekla.“ „Rodina se dusí.“ „Ahoj, byte.“ „Dámo, vraťte mi ty housle.“ To je jen několik z mnoha hlášek, které dnes už zlidověly. Každý film dvojice Svěrák-Smoljak má takových hlášek spousty a Kulový blesk, tento poněkud neprávem opomíjený skvost české kinematografie, se jimi také hemží. Popravdě řečeno, tento poněkud dadaistický a absurdní opus, patří k mým nejoblíbenějším. Kdykoliv a kdekoliv si ho dám znova.

Neprávem opomíjený filmový skvost, jeden z nejlepších válečných filmů vůbec, je jasným důkazem, že k válečnému příběhu nepotřebujete obrovské davové scény a tisíce komparsistů. Komorní příběh šesti vojáků, kteří se v ardenském lese setkávají se sedmi vojáky německými. Jsou Vánoce roku 1944, všichni cítí, že konec války je na dosah a nikomu se nechce umírat. Hlavně ne německé jednotce, tvořené starými muži a chlapci. Chtějí se vzdát. Scény, v nichž se pomalu sbližují s Američany, patří k nezapomenutelným, třeba ta, v níž do amerického krytu něco přiletí, všichni se v hrůze skrčí… A ona je to sněhová koule. Následné koulování jasně ukazuje, že děti nejsou jen na německé straně. Nebo scéna s vánočními dárky. Není to prvoplánové citové vydírání, je to prostě přirozeně lidsky dojemné. Přes poklidnou atmosféru vše nevyhnutelně směřuje k tragédii, ovšem tragédii dojemné, ale ne vyděračsky dojemné. Ve filmu skvěle hrají budoucí filmové hvězdy, které bychom mnohdy v jejich ještě dětských obličejích nepoznali. Obrovsky silný příběh ve velmi dobrém filmovém balení. Zářící diamant zapadlý v krabičce po babičce.

Smí se vůbec kritizovat klasika všech klasik. Jistěže smí a já bych ji rozhodně kritizoval, kdyby ale bylo co kritizovat. Jenže není, protože takhle má vypadat dokonalý film. Téměř tři hodiny pomalu se vlekoucího příběhu, žádné super rychlé akční scény, nikde nestříká krev, přestože lidé umírají, ale film určitě nenudí. Ani na chvíli. Na zadek diváka posadí úžasná panoramata Monument Valey, ale to není to hlavní. Záběry jsou úchvatné i když na nich žádné obří skály nejsou, i když je na nich jen poušť, pár keříků a písek. Postavy jsou úžasně zahrané a i když jsou možná poněkud stereotypní, jsou prostě úžasné. Těžko říct, kdo je lepší. Je to vražedně psychopatický, ale přesto charismatický Frank? Nebo snad až dětsky hravý a zásadově kamarádský Cheyenne? Tajemný Harmonika, který hraje, když má mluvit a mluví, když má hrát a který kromě hraní umí i střílet? A nebo nádherná Jill, po niž pláčí všichni návštěvníci toho nejlepšího bordelu v New Orleansu? Pro mě je to ale asi Pan Vláček Morton, muž, jehož železná vůle drží pohromadě i rozpadávající se tělo. K tomu je třeba připočíst úžasně natočené scény-už prolog ze zapadlého nádraží posadí člověka na zadek. A potom, další smršť-masakr na McBainově farmě, poker alá Pan Vláček, závěrečný souboj… Viděl jsem tento film snad stokrát a kdykoliv ho uvidím rád znovu.

Takový trochu nelynchovský Lynch, i když trpaslík a obr nechyběl, takže poznávací znamení zůstalo zachováno. Ale tento film má lineární a snadno pochopitelný příběh, žádné prolínání snů a reality, tohle je drsná realita, krutá a zlá a přitom úchvatná, člověk od ní nedokáže odtrhnout oči. Opět je tu nastavena jedna z klasických otázek umění-kdo je zrůda? Je to Sloní muž, deformovaný tělesně, ale uvnitř jemný, slitovný a nezlomený a nebo lidé kolem, navenek normální, ale uvnitř… Jací vlastně? Hnusní? Odporní? A nebo jen lidští? Není člověk ve své podstatě zrůda? Je to o netolerantnosti, bojíme se toho, co jiné a předpojatě čekáme, že takto deformovaný člověk, nemůže být člověk. Jak to označuje na zasedání správní rady nemocnice jeden z lékařů-je to bytost, tvor, ale ne člověk. Lynch jde ale dál, vlastně i doktor Treves je podobný pouťovým vyvolávačům, kteří dříve dělali z Johna Merricka atrakci. Ale doktor Treves si to uvědomuje a snaží se Merrickův osud zlepšit. Je typické, až možná trochu klišé, že jediní, kdo Merrickovi pomohou zcela nesobecky, jsou jiné „zrůdy“ z poutě-trpaslíci, siamská dvojčata, obr. Ale ať si tam klišé klidně jsou, mě Lynch dostal a nestydím se přiznat, že mě při některých scénách tekly slzy. A nejsilnější moment, to je okamžik, kdy Treves a ředitel nemocnice zjistí, že Merrick je normální, inteligentní muž, který umí číst a mluvit. Je to jen několik vět, ale nemohu je vyhnat z hlavy. Ředitel nemocnice říka-„Dokážete si představit, co musel ve svém životě prožít?“ Doktor Trevis-„Ano, myslím, že dokážu.“ Ředitel-„Ne, nedokážete. Nikdo si to nedokáže představit.“ V tom je hlavní poselství, vcítit se do toho, co John Merrick musel prožít, zkusit si to jen představit. Pokud si to dokážete jen trochu představit, věřte, že se vám bude pár dní mizerně usínat.