LeChouan

Z viděných filmů o Španělské občanské válce zatím dílo dějově nejslabší. Jednak tu máme vztahovou linku, ta vskutku vyniká originalitou, on silně načichlý cynismem a více než mírně unavený životem i svojí prací a ona mladá, plná elánu a ideálů … tak to tu ještě opravdu nebylo. Naději a víru pro onu mladou ženu zosobňují levicové ideje republiky, v praxi slečna je realizuje v tiskovém středisku, které kontroluje (pod dohledem sovětského poradce), zda ve Španělsku hostující novináři informují okolní svět o situaci ve Španělsku v souladu s republikánskou pravdou. Tato dějová linka o jednom z mnoha tiskových propagandistických center republikánů neskrývá vliv komunistické kontroly nad psaným slovem v republikány ovládaných částech Španělska; přítomnost sovětských poradců naznačuje, jaký by byl osud Španělů (i Basků) v případě vítězství republiky. Do této linie se promítají i ozvěny dějů ze vzdáleného Sovětského svazu, stalinistické čistky, i u sovětských poradců byla prověřována jejich pravověrnost. Mezitím se německá Luftwaffe, Legie Condor (a v realitě i italské letectvo Aviazione Legionaria) připravuje podpořit španělskou armádu, pokračující v osvobozování území, doposud ovládaného republikány. Cílem náletu má být strategický opěrný bod republikánských jednotek, baskické město Guernica. Rozhodl o něm velitel legie plukovník von Richthofen po poradě se šéfem štábu generála Moly, plukovníkem Vigónem. Není známo, zda o cíli náletu Mola předem věděl, generál Franco rozhodně ne. Zničení svatého města v katolickém Baskicku se hluboce věřícímu Frankovi špatně vysvětlovalo. Němci ovšem o historickém významu města nebyli informováni, pro ně šlo o legitimní cíl, i když účelem náletu bylo především nahnat strach. Pro německou Luftwaffe byl rozhodujícím cílem náletu na Guernicu, ve filmu vyřčeným, nácvik bombardování civilních cílů, civilního obyvatelstva, za účelem celkové demoralizace nepřítele. (Toto potvrdil po porážce Německa i bývalý vrchní velitel Luftwaffe: „Španělsko mi dalo příležitost vyzkoušet Luftwaffe.“) Nálet, který započal v pondělí 26. dubna 1937 před pátou hodinou odpoledne, probíhal v několika vlnách. Jestliže první letadla ještě nezpůsobila větší škody, další vlna letadel již proměnila v ruiny přibližně 70 % města. Toto by tedy měla být hlavní dějová linka - vybombardování Guerniky; ve filmu jde ovšem spíše jen o kulisu, ve které cynismu a únavy ze života zbavený on hledá svůj ideálů plný a ideální protějšek. No ano – film spadá spíše do kategorie romantický, než válečný. Závěrem se podíváme na kubistický černobílý obraz od Pabla Picassa, nazvaný (dodatečně) „Guernica“, který si u malíře již dříve objednala republikánská vláda a za nějž mu i zaplatila nemalou sumu; vzhledem ke stylu obrazu, může být námětem opravdu cokoli: býčí zápasy, alegorie války, vztahy mezi mužem a ženou (jak zní jeden z novějších výkladů).

Pro mne film o změně. O extrémech. O zalíbení v moci. A jistě o muži homosexuální orientace, žijícím v dobách ne tak vzdálených, kdy homosexuální orientaci bylo stále ještě lepší skrývat. On se v určité etapě svého života rozhodne s ukrýváním skončit, veřejně svoji orientaci přiznat a nadto se ještě pokusit o získání politické pozice, v níž by mohl podobně orientovaným (a prý i všem dalším utlačovaným) pomoci. Dosáhne svého? Svým způsobem ano a stěží lze nesouhlasit se snahou postavit se diskriminaci čistě na základě sexuální orientaci. Jenže, jenže - sledujete-li tento snímek v době, kdy se věci veřejné posunuly směrem, kdy jsou naopak lidé postihováni za názor, který se znelíbí mocnému LGBT hnutí, vyznívá věta hlavní postavy o strachu z homosexuálů, majících moc, poněkud výhružně. Propadáte pocitu zmaru. Sotva se odstraní jedna nespravedlnost, nahradí ji nespravedlnost další, bývalí utlačovaní se stanou budoucími utlačovateli. Mimochodem – tolik „archetypů“ jeden neviděl: některé postavy homosexuálů jako by přímo vystoupily z jejich karikatur, postavy odpůrců homosexuálů – opět karikatury a vůbec nepřekvapí, že karikatury křesťanů.

… „ Ptáte se, co je naší politikou? Odpovím: vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu s veškerou naší mocí a veškerou silou, kterou nám Bůh může dát; ... To je naše politika. Ptáte se, co je náš cíl? Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory veškeré hrůze, vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést; protože bez vítězství nepřežijeme.“ (W. Churchill, 13.května 1940) Historická „Co kdyby …“, hra na alternativní historii mi není cizí; zpravidla jsou to hry napínavé, z některých však nepříjemně mrazí. Mrazivé historické „Co, kdyby …“, to byl můj první pocit po skončení tohoto filmu. „Co kdyby“ ? - Velká Británie, poté co Německo prakticky ovládlo celou kontinentální Evropu, přistoupila na vyjednávání o separátním míru s ním. V pozdním jaru roku 1940, ve kterém se snímek odehrává, k takovému vyjednávání mohlo i dojít, stačilo, kdyby – třebas pro začátek - kdyby po  Chamberlainově odstoupení získal křeslo premiéra jiný politik, než právě Sir Winston Spencer Churchill. A bude to Sir Winston Churchill, na koho narazíme, v rovině politické, přesně v momentu, kdy se jedná o nástupci odstupujícího premiéra. Již chvíli po jeho zvolení se spolu s ním dostáváme do nelehké situace - král Jiří VI. mu předává pověření k řízení vlády a německé divize zrovna překračují hranice Belgie, Nizozemí a Lucemburska a míří do Francie. Naděje, že Francie odolá, se ukáže jako lichá, namísto toho je třeba řešit problém britských vojáků, sevřených mezi nepřítelem a mořem … a pochopitelně otázku, postaví-li se ostrovní říše Německu na odpor. Ne - nebude nám nabídnuto příliš válečných scén, ale čistě válečných filmů je sdostatek – a tomuto vůbec neubírá na napínavosti, že se pohybuje ve sféře politických debat, jednání, osobních niterních pochybností a nikoli na bitevním poli. Konečně právě tam, v politické sféře se rozhodne o blízké budoucnosti (nejen) Británie. Hlavní tíha nelehkého rozhodnutí leží na premiérovi země, není snadné, ani pro výjimečného a silného člověka, poslat svoji zemi a její obyvatele do války proti momentálně mnohem silnějšímu nepříteli. Snímek zvyšuje napětí a nechá Sira Churchilla zvažovat alternativu vyjednávání; divák (já) o tom mírně pochybuje, neboť Sir Churchill byl politik, který poměrně brzy zcela pozbyl víru v Hitlerovu důvěryhodnost. (V herci ztvárňujícího Sira Winstona Churchilla, jsem naštěstí neviděla ani stín po některých jeho předchozích rolích, zda to bylo jen dílem dobrého maskování netuším, ale díky za to, kdo by chtěl vidět v Churchillovi potrhlého Sida Viciouse). Pár drobných historických nepřesností nevadí: zjednodušení faktorů, umožňujících evakuaci z pláží u Dunkerque; „porada“ premiéra Velké Británie „zda bít či nebít Němce“ s „obyčejnými“ lidmi v metru; mohutný aplaus po Churchillově projevu v dolní komoře parlamentu; … . Úryvky z pověstných burcujících Churchillových projevů nabudí i po letech. Patriotismus zde ponejvíce kritizovaný, dílu sluší – konečně Britové, ať již se jim opravdu tak náhle zachtělo válčit, jak film ukazuje, se přece jen do boje nakonec pustili (na rozdíl od jiných). A i když nejsem Angličan, chápu, že si raději znovuoživí tyto chvíle, než okamžiky, kdy se podíleli na vytváření míru po 1. světové válce a dokázali tak maximálně spolu-vytvořit podmínky pro další konflikty. A když začal s nástupem Hitlera v Německu další válečný konflikt v Evropě dostávat obrysy, zaujala Anglie spolu s Francií politiku „zavírání očí“ propojenou s politikou „plných kalhot“. Film, který přímo vybízí zopakovat si „Dunkerk“ a „Bitvu o Británii“; dobře sednoucí do nálady, kdy je jeden již poněkud znaven z módního trendu, ospravedlňovat agresora – nacistické Německo. … „ Budeme pokračovat až do konce, budeme bojovat ve Francii, budeme bojovat na mořích a oceánech, budeme bojovat se vzrůstající smělostí a silou, budeme bránit náš ostrov za jakoukoliv cenu, budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme, a i kdyby — čemuž ani na okamžik nevěřím — tento ostrov nebo jeho velká část byl podroben a strádal, pak naše zámořské impérium, ozbrojené a chráněné britskou flotilou, bude pokračovat v boji, dokud Bůh nedá a nový svět s veškerou svou silou a mocí nevyrazí k záchraně a osvobození světa starého.“ (W. Churchill, 4. června 1940)

Zpočátku, tak první dvě epizodky, odpovídá názvu - laciné (zatím nemíněno pejorativně) příběhy, hrůzostrašné, mysteriozní, jsou zde zastoupeny specifickou mexickou mytologií. Řeknete si, že onen přesun ze starého kontinentu na nový nebude snad až tak zlý. A možná by vše dobře dopadlo – kdyby byl příběh postupně budován na těchto motivech, na onom pro Evropana bizarním promísení křesťanství s prvky starého mexického náboženství. Ale to ne, děj se musel přeorientovat ve výukové video o válce mezi rasami, kde vše co bílí činí, špatně činí. I divák, který má slabost pro Mexiky, dědice tzv. Aztéků a španělských conquistadorů, je jimi, tak jak je představuje tento seriál, nakonec otráven a znechucen. Pokud tvůrci chtěli poukázat na negativa a na hloupost rasismu, opravdu se jim to „povedlo“. Po výzvách, jak má ten či onen hispánec, či žid, držet se svými, a pro dobro „svých“ lidí může udělat cokoli (nepotrestat vraždu; spáchat vraždu; … ) ve vás zůstane jen odporná pachuť. Nezbývá než uposlechnout výzvy laskavé hispánské matky - aby jste táhli pryč i se svým bílým Bohem - a od seriálu a jeho poselství se separovat. (Navíc – osobně mám Natalii Dormer pevně zafixovanou jako boleynovskou ku … konkubínu z Tudorovců, takže mi její neustálé zjevování se v různých inkarnacích působilo kopřivku.)

Snímků, hraných, dokumentárních, věnovaných reáliím a činům nacistického Německa je přehršel; povedených, nepovedených, silných, slabých, … . Komentářů, reagujících na tento konkrétní film je taktéž dostatek: vyzdvihla bych skvělou reflexi od uživatele Big Bear a tradičně fakty oplývající komentář od Volodimir2. Co můžu dodat. "Mlha v srpnu" patří mezi do mozku vpálící se díla. Spolu s dospívajícím chlapcem jsme se dostali do sanatoria, „pečujícího“ o své svěřence v intencích teorií negativní eugeniky, eutanazie, a blíže se seznámili s program T4, který měl vyčistit říši od „balastu lidské populace“, rozumějme od osob postižených nevyléčitelnými poruchami. Vedle rasově nevyhovujícího hlavního hrdiny se poznáme s dalšími dětmi a mladistvými, abychom viděli, kterak se řešení problému eliminace osob, které z hlediska rasové hygieny nepředstavovali pro stát, pro národ přínos (lidé fyzicky, psychicky handicapovaní, nevyléčitelně nemocní) – zavádělo do praxe. Seznáme, že šlo o řešení vědecké, řešení, které se opíralo o data (ušetříme tolik a tolik prostředků, pokud …), řešení naprosto pragmatické, bez-emoční, neosobní. Lidé, kteří jej plánují, kteří jej realizují, jsou naplněni pocitem povinnosti a odpovědnosti vůči budoucnosti svého národa a usilují odvést svoji teoretickou a praktickou část úkolu co nejlépe. Nevidí v zdravotně postižených, určených k likvidaci, lidské bytosti s právem na život, jen přítěž pro ostatní a přítěž pro ně samé. Zájem realizátorů likvidačního programu se koncentruje na otázky, jak s co nejmenším odporem podat „nežádoucím“ smrtící látku, jaký název přidělit nově vyvinuté metodě likvidace. Právě zobrazení tohoto naprosto odosobněného přístupu k usmrcování lidí činí ze sledování filmu krajně nepříjemnou, dusící záležitost – protože tady se nedíváme na nějaká smyšlená monstra, nesledujeme nějaké devianty, psychopaty, … kdepak - sledujeme zcela normální jedince, kteří dělají s čistým svědomím svoji práci. V polovině 20. století, v civilizované zemi – a můžeme se ptát po tom, co je to vlastně civilizace a jak se měří její vyspělost. Osobně mne napadne - hle kam dospělo Německo, rozvinutá země. Ovšem země s protestanskými kořeny, právě ony protestantské kořeny patrně napomohly vzniku čistě účelového přístupu ke všemu, včetně daru života, napomohly patrně i k přijetí původně ve Spojených státech (také zemi protestantů) vyvinuté teorii eugeniky, která je z likvidačních postupů silně cítit.

Osudy rodiny Borgiů, Říma, Itálie v evropském podání jsou v porovnání se zámořským protějškem především mnohem syrovější. Co do vnějšího vzhledu, jsou si hlavní protagonisté z klanu Borgiů a jejich nejbližší (obě milostnice Rodriga Borgii) i některé další historické osobnosti (francouzský král Karel VIII., kardinál Giuliano della Rovere) podobnější svým reálným předobrazům. Je to markantní zejména u Rodriga Borgii - papeže Alexandra VI. (šarm, osobní kouzlo, kterým prodchnul svého Borgiu Jeremy Irons je pryč, herec je pryč, zůstal papež Alexandr, ctižádostivý, neodpouštějící, občas bezcitný muž, zběhlý politik; jako muž snad působící afrodisiakem moci) a u jeho syna kardinála, posléze vojevůdce Cesareho Borgii (inteligentní, vzdělaný, ctižádostivý někdy až k megalománii, nelítostný, vposledku děsící i svého otce, nicméně osobně statečný muž, úspěšný jako vůdce vojáků i pán jím dobytých měst, ). Ne, nebudu tu hodnotit morálku, charakter Borgiů – jak jsem psala u kanadské verze – ani dokonalejší, ani zvrhlejší než většina jejich současníků. Seriál je detailnější při popisu historických událostí, spjatých s osudy jednotlivců (již zmíněných Borgiů, jim nepřátelských italských starých aristokratických rodů) i zemí – roztříštěné Itálie; francouzských, „španělských“ (tehdy ještě v podobě Koruny Kastilské a Aragonského království) a říšských mocenských zájmů v Itálii (přetahování Francouzů a Španělů o Neapol). V centru pozornosti je zákulisí politiky – té světské i církevní. Nečekejme pohled na vřavu bitev – o mocenských změnách, dosažených vojenskou silou či diplomacií, se divák dovídá zprostředkovaně – v řeči, záběrem na mapu. V tomto je evropské pojetí méně barevné než jeho zámořský protějšek, ale o to poutavější. A uvěřitelnější. Nečeká nás, naštěstí, přílišně romantiky – žádné sesterské vztahy mezi papežovými milenkami, žádná vojenská vítězství, dosažená toliko ženským šarmem, minimum dojemně neúspěšných pokusů o odstranění Borgiů, při nichž jejich protagonisté vypadají jako chovanci blázince. Svět nastupující renesance je svět surový, krutý, ale plodí i velké (duchovně silné) muže i ženy (Ceasare Borgia, Giulia Farnese, Giuliano della Rovere (pozdější papež Julius II), Karel VIII., Caterina Sforza, … ) – ty nás mohou, v optice dnešní slabošské doby, děsit. (Když se Ceasare vydává za svým snem, jednotná Itálie, je mu sotva dvacet let.) Potěší, že se podíváme i na francouzský královský dvůr a do Španělska. Budeme upozorněni na historický kontext (kdyby nám nedošel) – jsme na počátku dobývání Nového světa, v Anglii se nedávno změnila vládnoucí dynastie (no jistě – Tudorové), knihtisk je nachystám nejen podpořit myšlenky humanismu a renesance, ale i nahlodávat autoritu katolické Církve, žijí a tvoří Michelangelo Buonarroti, Leonardo da Vinci, Mikuláš Koperník. Celkově - seriál, který se věnuje úchvatné době a úchvatným lidem. (V seriálu se objeví, k mé radosti, i schopný velitel španělských vojsk, který měl podíl na dobytí Grandy a podíl na porážce Francouzů v bojích v Itálii - „El Gran Capitán“ Fernandéz Gonzalo De Córdoba.)

Prvotní co mne napadá - film se vleče, táhne, v-l-e-č-e a skoky v čase mu příliš nepomáhají. Což by mohlo oslabovat poslání snímku, kterým je dle mého názoru vzkaz nejrůznějším „bojovníkům za svobodu“, aby se nevzdávali, a když jim selže jeden úžasný plán na prosazení toho jejich jediného správného pojetí svobody, je třeba vypracovat jiný. Oněmi „bojovníky za svobodu“ jsou v tomto konkrétním snímku příslušníci (tvůrci prominou, ale jiné pojmenování pro ně nenalézám) baskické teroristické organizace ETA, (Euskadi ta Askatasuna, čili Baskicko a svoboda). Divák musí dávat pozor, aby z náznaků vydedukoval (není-li znalý některých historických reálií ze vztahů Španělsko - Baskové, frankistický režim - Baskové), že Baskové, za občanské války, stojící převážně na straně republikánů, setrvali i po vítězství frankistů na své nacionalistické pozici – kterou frankistický režim, usilující o jednotné Španělsko, patrně i nechtě podporoval (například zákazem baskičtiny) – a k ní přidali pozici socialistickou (ve filmu se to osloveními „soudruhu“ jen hemží). A že v Baskicku, i po ukončení bojů občanské války, boj neustal – ztráty na životech zaznamenávaly obě strany. V centru vlekoucího se díla je příprava a realizace vraždy admirála Carrera Blancy, designovaného nástupce generála Franka. Její vlastní provedení snímek předvádí naprosto excelentně. Nesměle naznačuje, že činnost této teroristické organizace s koncem Francova režimu ukončena nebyla; jen se názorově rozštěpila na radikály, pokračující v zabíjení a na umírněné, ochotné k dialogu i jinak, než pomocí bomb a kulek. Po zhlédnutí vás napadne, že s koncem Francova režimu se i Španělsko dostalo do situace, kdy je stát proti teroristům takřka bezmocný – třeba jako bylo Německo proti RAF (Rote Armee Fraktion) – hlavně respektujme občanská práva teroristů. (Baskická teroristická organizace ETA pokračovala ve své vražedné činnosti do roku 2018, kdy oznámila své rozpuštění. Žel nešťastné Španělsko se terorismu nezbavilo, Basky vystřídali muslimové, hodlající zvrátit výsledek reconquisty.)

Nesentimentální film. Postupně odstraňující počáteční mystické tajemno a především postupně odstraňující iluze. Nejde ani tak o příběh o vypořádávání se vítězů a poražených po skončení Španělské občanské války, kteří spolu musejí po ukončení konfliktu zase začít nějak spolu-nažívat. Jde o zločin, o ubohost toho zločinu; vinu a trest; pozemskou spravedlnost, která neměří všem viníkům stejně a o otázku, zda je šance na kvalitnější život (myšleno život v dostatku, možnost vzdělání, …) zadarmo a kdo cenu za lepší život pro své dítě platí – zda pouze jeho rodiče nebo i dítě samo. A čím se to vlastně platí.

Hlavní hrdina – ne hrdina, to ne – lépe – postava, mající na starost bezpečnost španělského města, pátrá, kdopak si to z něj tropí šprýmy: zohyzděné mrtvoly se objevují a opět mizí; patrně za tím vším bude nějaké to spiknutí. Jak jinak - postava vše rozřeší, a navíc si ještě jen tak mimochodem srovná své „milostné“ vztahy, vyjasní identitu … . Na straně jedné tedy běžný filmeček, který se dá sledovat „na jedno oko“, protože i když necháte otevřené obě oči, stejně si za chvíli z děje houbeles pamatujete. Snad jen to, že jde o film situovaný do Španělska 16. století, který se vedle dobrodružné a poměrně nepřehledné linky, věnuje událostem, spojeným se sjednocováním Španělského království po úspěšném zavržení reconquisty. Konkrétně sjednocování duchovnímu (odstranění náboženské diverzity), které pro židovské obyvatelstvo znamenalo požadavek konverze ke křesťanství nebo opuštění země. Ve filmu se objeví i španělská inkvizice, instituce do jejíž pravomoci spadali křesťané, a to včetně konvertitů (židovských, muslimských). Snímku je úplně jedno, že se časově situuje do přelomu 16. století, tedy do doby, kdy již měla španělská inkvizice své divoké začátky za sebou a její postupy nabyly standardu, který v rámci soudobé Evropy nebyl nijak výjimečně krutý, spíše naopak. A proč by mu to jedno být nemělo, je pohodlné držet se pop-kulturního pohledu na historii. Na straně druhé jde tedy o snímek, který je podobný snímkům „Storm a tajné psaní“, „Kenau: Bojovnice z Harlemu“, a svým způsobem i filmu „Jméno růže (postava Bernarda Gui), obdobně jako ony je poplatný tzv. „leyenda negra“, propagandistickému pohledu na katolické Španělsko, vytvořenému jeho nepřáteli - protestanty. V tomto konkrétním případě se démonizuje španělská inkvizice, jako symbol netolerance, fanatismu, krutosti a antisemitismu. A v tom je úspěšný, když tak čtu komentáře, srovnávající tehdejší Španělsko s nacistickým Německem nebo výkřiky typu, že je pro všechny jen jeden bůh, jen s jinými jmény (no možná ano, ale to je aplikace myšlení soudobého člověka, který nevěří absolutně v nic, na myšlení raně novověké společnosti). O španělské inkvizici existuje dokument ( BBC, 1994) „The Myth of the Spanish Inquisition“, který odhaluje nejhrubší propagandistické smyšlenky o katolickém Španělsku.

Barbastro ve Španělsku. Městečko v Aragonii, městečko v mnou tolik milovaném Španělsku. Městečko, bohaté na pohnuté osudy. Právě zde se na samém počátku Španělské občanské války odehrál jeden z nejbrutálnějších masakrů duchovních i laických křesťanů. Mimo jiné je i rodištěm katolického kněze Josemarii Escrivary, zakladatele hnutí Opus Dei – jemu, jeho cestě ke službě Bohu, ke kněžství a jeho pojetí služby Bohu, je věnován tento snímek. Jako jiné snímky o Španělské občanské válce užívá formu retrospektivy. Syn prostřednictvím otce, který byl dětským přítelem budoucího kněze Josemarii Escrivary, proniká do atmosféry válečných let, do osudů svého otce a osudů jeho přítele. V podstatě sledujeme osudy tří lidí. Chlapce, který si vybere kněžství, cestu pomoci bližním, zahrnující i nelehký úkol pochopit a odpustit těm, kteří za své krédo zvolili nenávist a násilí. Budeme svědky napadání jeho osoby, jen z důvodu, že je „kněz“ (a tedy automaticky „buržoust“), svědky nezbytného skrývání se před rudými milicemi, jeho očima sledujeme vraždu kněze a jsme svědky odpuštění – to když varuje své spolubratry před pocity zášti vůči levičákům, před tendencí nepokládat je za lidi, ale za „svinské bestie“. (Nepokládat levičáky za „svinské bestie“ je rozhodně těžké.) Chlapce, který si vybere světskou cestu, cestu boje a cestu pomsty, pomsty vůči všem těm, kteří způsobili smrt jeho otce (jak on věří) a kteří ničí Španělskou zemi (to je ovšem fakt). Jeho osud bude jistým způsobem těžší – o onu nenávist, to on si ponese rány z války, kdy působil jako vyzvědač mezi rudými, do konce života. A konečně chlapce, který již válku nezažil, ale její stín jej také ohrozí. Snímek je z těch na něž se lze podívat znovu. Nedal by se ovšem nazvat životopisným, z osudů později svatořečeného Josemarii Escrivary se nedozvídáme o moc více, než nabídnou i základní informační zdroje. Oceňuji podání dusivého ovzduší občanské války, kdy jsou hranice mezi lidmi zřetelné a takřka nepřekonatelné.