LeChouan

Mám v oblibě Polsko. Včetně polské kinematografii; na jejich filmy je obvykle spolehnutí … a tahle specifická „kriminálka“ není výjimkou. Dosti surově poukáže na skutečnost, že spravedlnost je možná slepá, ale občas i hluchá nebo hluchotu alespoň předstírá. Co dělat, když čelíte narušenému jedinci, tyranizujícímu své okolí, a především, jak je typické pro takovéto ve své podstatě zbabělé exempláře, především slabší, bezbranné lidi. Co dělat, když vám institucionalizovaná spravedlnost nepomůže. Bránit se. A kam až vaše obrana může zajít. Co když překročí hranici stanovenou platnými právními normami ... .

Hodnotila jsem „odpadem“ ještě před vlastním zhlédnutím, a byla za svoji zbrklost náležitě potrestána. Nyní – již po zhlédnutí této mini-série musím mírně přehodnotit původní názor. Již si nejsem jista, zda jsou jeho tvůrci oddanými stoupenci novodobých ideologických dogmat (žel nezničitelné) levice . Nejsem si jista, zda vedeni pouze svým nadšením, hodlali taktéž přispět k přepisu evropské historie. Možná je i varianta, že chtěli (předem si vědomi svých slabin jakožto scénáristů, režisérů) vyvolat již dopředu zájem o své dílo. A to šikovnou volbou tématu, u kterého očekávali všeobecnou obeznámenost (byl přece již x-kráte zfilmován) a chytrou volbou představitelky titulní role. Herečka negroidní rasy obsazená do role proslulé konkubíny anglického krále Jindřicha z rodu Tudorů zapůsobila přesně tak, jak se dalo čekat. Již před svým uvedením snímek vyburcoval polemiku. Jedna strana, již naprosto uondána a otrávena tendencí cpát do všech filmů povinnou kvótu zástupců mimoevropských ras a zástupců všech možných genderů, ať se to hodí nebo ne, byla roztrpčena. Druhá, hodlající býti „pokrokovou“ za každou cenu, byla nadšena a odhodláná film velebit a bránit.  Tolik dohady. A nyní názor na výsledek. Naprosto zbytečný snímek. Ano, černá Anička Boleynovic je vskutku pověstná „pěst na oko“. Stejně tak její bratříček. (Tatíček téhle povedené rodinky absentuje, že by došli černošští herci?) Proklamované představení zkušené ženštiny, která dostala muže – krále, tam kde ho chtěla mít (jen ho tam nedokázala udržet), jakožto bojovnice za práva žen ve společnosti, ovládané patriarchálním řádem, se nekoná. Anna Boleyn se potácí naprosto bezúčelně snímkem, úplně stejně jako ostatní nešťastné postavy. Všichni vypadají, že nevědí, proč konají, co konají, proč hovoří, co hovoří a s kým to vlastně hovoří. To vše se odehrává v jakési „pastoušce“, která vyvolává touhu uspořádat na chudobného anglického panovníka veřejnou dobročinnou sbírku. Divákovi se naštěstí pravidelně připomene, vloženým psaným upozorněním, na co se to vlastně dívá. Jen by to psané upozornění měl doprovázet pořádně silný zvukový efekt – pro ty co zdřímli. Jediné, za co jsem vděčna, je že děj začíná až po smrti anglické královny Kateřiny Aragonské, takže tato osobnost byla bohudíky zprznění ušetřena. Úhrnem – zbytečná pitomost. Zbytečná pitomost, pokud mělo jít o snímek historický. Pitomost a propadák, pokud mělo jít o upřímně míněnou propagandu.

Konečně. Dílo jehož tvůrci jsou tvůrci tvůrčí. Látka notoricky známá. Dávná historie, legenda o založení věhlasného, mocného města. Zpracovaná v intencích historicko-legendárního příběhu bratří, odkojených a vychovávaných vlčicí a současně zpracovaná nově a originálně. Popravdě mi přístup autorů této mini-série, připomněl přístup spisovatele Bernarda Cornwella k artušovské legendě, i v jeho vypravování je vše, co znáte z jiných pramenů, proslulý příběh je ovšem podán z odlišného a nečekaného úhlu pohledu. Pro někoho může jít o vyprávění, které mýtus racionalizuje, pro jiné, kteří jsou schopni vycítit zásah Bohů i za zdánlivými náhodami, mýtus přetrvává. Co zbývá dodat: ROMA ÆTERNA ! ROMA VICTRIX !

- V duševních mukách zvolal: „Církev je tělo Kristovo, ale pro to křičící pekelné plémě je církev jen dojnou krávou, kterou budou krmit i těmi nejsvětějšími svátostmi, jen aby jim přinesla tučnější zisky. - (Waltari. Temný anděl) Viděno v téže době, kdy byl čten Waltariho „Temný anděl“. Kniha mimo jiné popisuje koncil Basilejský, zpupnost, mocichtivost některých zástupců vysokého katolického kléru; málem zde dochází nejen ku slovním, ale i fyzickým potyčkám, když se sejdou k rokování preláti, oděni pod ornáty do zbroje. Kniha je ovšem spravedlivá, nevidí a nevyhledává pouhá negativa na Církvi katolické a jejich služebnících. Polský film se zaměřuje na představení té části katolického kléru, která Církvi čest nedělá, jde o panoptikum duševních mrzáků, postižených chamtivostí, bezskrupulózností, korupčnictvím, vulgaritou a skrývanými úchylkami. Film není příjemný. Jednak proto, že šikovně předstírá, že v katolické církvi jiní, než zkažení duchovní neexistují, ba přímo nemohou existovat. Ostatně natočil jej nadaný režisér, proklamující svůj ateismus a neskrývající nenávist vůči církvi: „Stavíme čím dál tím větší kříže, máme nejvíc exorcistů na světě. Připadám si jako v zajetí: každý státní svátek začíná mší. Jdu na poštu, visí tam kříž a prodává se poutní zpěvník. Katolická univerzita otevírá lékařskou fakultu. Kdo vztáhne ruku na církev, vztáhne ruku na Polsko. To mě tak irituje.“ Druhotně, není radostné vědomí, že vskutku i kněží nehodní součástí organismu katolické církve jsou. Jsou, a byli i v minulu. Přesto katolická církev přežila a trvá. Přežila ty své členy, kteří ji pokládají toliko za zdroj moci, příjmů, výhod; přežila vnitřní rozvratníky; přežila (zatím) i bouře „osvícené“, nejrůznějšími levicovými „-ismy“ nakažené, moderní doby.  Vcelku překvapí spokojenost, čišící z mnoha komentářů. Její nositelé dávají najevo, jak je uspokojuje představa, že katolická církev není než spolek „černoprdelnických“ prachmizerných darebáků. Jak je pro ně směšné cítit ke katolické církvi úctu a vztahovat se k ní v naději, že by až do dnešní doby mohla přežít síla, reprezentující vznešené ideály minulých věků (když už rytíři zůstali jen v pohádkách a králové se stali loutkami k pobavení davů). Církev pro ně není než patologie a oni jsou spokojeni a nadšeni. Konečně. Nic dobrého, nic čistého nezbylo. Vše je jedno obrovské smetiště, bahno, ve kterém se spokojeně válí více či méně špinavá prasata, bezohledně se deroucí ku větší porci pomyjí. (A tak není divu, když se žena domnívá, že pro její ženskost není větší ozdoby, než když dá najevo, jak umí být přisprostlá, i vyjádří se o katolických kněžích jako o nevyskákaných černoprdelnických hajzlech.) Nebo že by v oněch zevšeobecňujících komentářích, byla skryta obava právě z faktu, že pořád existuje i jiná forma Církve, kde korupce, kult peněz, nemorálnost nemají místo.

Jeden z lepších filmů svého žánru. Odpovídá době vzniku a zemi původu (s mírným americkým nátěrem rozpoznatelným v proklamacích o svobodě a rovnosti). Doba přelomu třetího a čtvrtého století p. Kr., kdy se v politických a válečných střetnutích prosadí do čela římského impéria jeden vladař. Snímek je zaměřen právě na tohoto inteligentního, ambiciózního, účelově praktického muže, muže nesporně schopného (všeho schopného) dosáhnout cíle – absolutní moci. Nelze čekat, vzhledem k době, kdy byl film natočen, že dostaneme životopisný snímek, představující pragmatického (moderně řečeno machiavelistického) politika a mimořádně zdatného vojevůdce. Snad by to opravdu chtělo historicky věrnější zpracování, ale volat po něčem takovém - v době, kdy je trapným zvykem filmového průmyslu nechat elity evropských říší černat a měnit pohlaví - by nebylo než hloupostí a nepřineslo nic než zklamání a pachuť. To je jistě lepší tato pohádka o ušlechtilém, čestném, odvážném, milujícím (jednoduše dokonalém) Konstantinovi, který udatně čelí intrikám těch, kdo chtějí vládnout římské říši jen pro uspokojení z moci samé a neváhají přitom utlačovat kdekoho, především mírumilovné vyznavače Krista. Závěrečná bitva u Milvijského mostu není vůbec špatně zkomponovaná (nechybělo pověstné Boží znamení před bitvou; chybělo mi ovšem „labarum“ na štítech Konstantinových vojáků). Výsledek bitvy je historicky věrný, jeden z Konstantinových soupeřů (ve filmu představený jako soupeř hlavní a příkladně povahově slizký), Maxentius, je odstraněn z cesty; nošení jeho hlavy ulicemi Říma se pochopitelně nedočkáme. Nedočkáme se ani odstranění dalších konkurentů (Licinius, ceasar z východu říše, je ve filmu cudně zmíněn coby padouch paktující se s padouchem hlavním, zmíněným dekapitovaným Maxentiem). A pochopitelně absentují informace o nebezpečí, plynoucí z toho, že jste byl (či byla) Konstantinovým příbuzným, nekončili dobře ti jeho švagři, synové, manželky; ale žádný strach – matka, dobrotivá sv. Helena měla dosti času nahromadit pro nové, synem založené město, spoustu relikvií, aniž její život syn ukončil předčasně.  Snímek nás (bohužel) neochudí o milostnou linku; máme hned několik dojemných milostných dvojic, Konstantinova otce jímavě vzpomínajícího na „jedinou“ ženu svého života, samotného Konstantina a jeho vyvolenou a vše doplňuje dvojice okopírovaná z Quo Vadis (připitomělá slaďounká dívenka, křesťanka a svalnatý pohan). Sečteno a podtrženo. O historické věrnosti se mluvit nedá, intriky jsou vymezeny pro Konstantinovy soupeře, budoucí autokrat by s povahou, jakou je zde obdařen, v realitě dlouho nepřežil. Nicméně máme díky Italům film o významném vladaři, který svým tolerančním ediktem (tzv. Edikt milánský), povolujícím svobodné vyznávání všech náboženství v říši (ať již pro to měl jakékoli pohnutky), výrazně ovlivnil nejen dějiny římské říše, ale i Evropy; brzy si křesťanství zajistí privilegované pozice v říši a etabluje se jako náboženství dominantní.

Zvědavost prý zabila kočku. Nevím. Nebyvše kočkovitá šelma, přinesla mi zvědavost pouze zvyšující se pocit znechucení a úvahy o psychických problémech tvůrců snímku. Prý historické drama, prý z Francie prvé půle 17. století. Ani zdaleka. Dalo by se mluvit o ahistoričnosti. Příběh zasazený do jakéhosi dystopického státu v neurčitém čase (konkrétní době se vymykající architektura i oděvy; komunikace, vroubené zahnívajícími mrtvolami; lidé, skrývající tváře za maskami, za líčidly). Tomu bezčasovému státu vládne excentrický, pološílený vladař, obklopený kamarilou zvrhlíků a jedním mocichtivým, inteligentním ministrem. Z historie zůstala jen skořápka, zůstala jen jména a co mne popuzuje (umělecká invence – jistě, jistě – tak s tou ať se režisér odebere k šípku, trnce, prostě kamkoliv chce), že si autor vybíjí své komplexy méněcennosti na postavě krále Ludvíka XIII., a zejména na osobě kardinála Richeliea (velcí mužové zjevně vzbuzují zášť i po smrti). Nosná zápletka vychází ze známého procesu v Loudunu. Máme tu (prý) pohledného, spravedlivého, tolerantního, svobodomyslného kněze, který doplatí na zášť závitníků a ambice mocných. V překladu. Za hrdinu byl vyvolen jeden přílišně sebejistý, přílišně smyslný a předně příšerně nediskrétní kněz, který byť varován (dva předchozí procesy), varování nedbal a zaplatil za svoji domýšlivost (probouzeje nevraživost podvedených manželů, pohoršených otců a rozených závistníků, domnívá se, že bude chráněn i před nevolí mocného ministra) životem. Zde se jistě lze morálně horšit, že šlo o přehnaný, a zbytečně krutý trest. Zápletka ovšem slouží primárně ku zobrazení obsesí tvůrce snímku. Patrně v útlém věku prodělal nějaké zničující trauma - strádal pod přísnou katolickou tetičkou, která nechtěla dopřát dítku sladkostí před obědem apod.. I nabyl chlapec odporu k Církvi katolické a k autoritám všeobecně. A zjevně též nabyl určitých deformací v oblasti, která by měla býti oblastí soukromou, intimní. Účelově posedlé jeptišky, jejich masová hysterie, šířící se posléze jako požár i mimo klášterní zdi - zejména, když vyšlo najevo, kterak „představení“ na téma posedlost a její vymýtání finančně vynáší, jsou dobré téma. Žel v tomto konkrétním filmu, díky výše zmíněné poruše osobnosti autora, zpracované do okázalé zvrhlosti. Události okolo údajné posedlosti jsou zobrazeny formou natolik vulgární, že kdo nechce být pokládáni za zpátečníka, je mu třeba hýřiti přídomky: „avantgardní“, „neortodoxní“, „kontroverzní“, „provokativní“, a výkřiky: „Ó, jak skvělá alegorie o zneužití moci“. Jsa zpátečník a tmář, viděla jsem pouze ubohost a špínu. Scény s „jeptiškami“ plně uvolnili prostor pro obscénnosti, úchylárny, násilnosti. Scény mnohdy urážlivé, urážlivé nikoli ve vztahu k Církvi jako k instituci, ale k věřícím lidem. Budu-li chtít ocenit historický netradiční film, zvolím si Brassova Caligulu. A budu-li se chtít zamyslet nad zneužitím moci, konkrétně v relaci ku křesťanské víře, pak „Kladivo na čarodějnice“ nebo „Čarodějky ze Salemu“.  Dodatek: Musím ubrat i onu jednu hvězdičku, tenhle divný film mi nejde z hlavy. Nebudu vinit tvůrce, že by snad chtěli vědomě sloužit Zlu, ale ono je v tomto filmu přítomno – můj pocit. Brr.

Vypadá to jako dadaismus. Dadaismus aplikovaný na dokumentární snímek. Nesourodá koláž z historických střípků, fotografií, reprodukcí obrazů, plakátů, vzorků filmové tvorby, odkazů na beletrii, ukázek z rodinného alba autora, hraných scén, ukázek z videotéky autora. Vypadá to jako dadaismus, ale není to dadaismus. Ta nesourodá koláž není nesourodá, není náhodným výběrem. Kdepak. Útržky z historie, filmové ukázky, fotografie, atd. - to vše je vybráno účelově. A jaký je ten účel. Inu - doložit zápornou roli indoevropské rasy v dějinách, přesněji negativní úlohu bělochů, šířících se z Evropy jako (dle snímku) morová záplava. „Narozen jako běloch základní nastavení“ - autor vyjímá z lidstva celou jednu rasovou skupinu a staví ji před pomyslný soud ostatních lidských ras. Běloch není člověk jako ostatní, je výjimečný, výjimečný protože nelidský. Odchylka v pigmentaci přetavená autorem dokumentu v důvod pro nenávist a odsouzení člověka. Když zrekapituluji své celkové dojmy. Pohled na Evropany jako na „morovou“ záplavu je extrémní; ale z pohledu obyvatel mimo-evropských kontinentů ne úplně neoprávněný. Počátkem 19. století se vskutku z tehdy přelidněné Evropy valil zástup dobrovolných a ještě více nedobrovolných migrantů a zaplavoval zbylé kontinenty. Toto je jeden z rysů dokumentu, uvádí příklady z historie, ne nepravdivé, kdy civilizovaná, technicky vyspělejší Evropa znamenala pro tzv. „barbary“ zkázu. Jde o příklady notoricky známé, nic nového se zde nedozvíme: zrození Spojených států amerických, spojené s vysídlováním, vyhlazováním domorodců; Kongo a „laskavý“ belgický král; a všudypřítomný nacistický „holokaust“. Stručně; autor nepříliš originálně používá osvědčenou taktiku pro podporu vlastního pohledu na svět, to se vhodí špetka neoddiskutovatelně pravdivých faktů do koktejlu vlastních smyšlenek. Za druhé, nemohu si pomoci, ale jde o film rasistický. Poněkud to nechápu, protože autor i jeho rodina jsou v rámci oné zlovolné „bílé“ civilizace úspěšnými, respektovanými lidmi, lidmi do ní náležejícími. Krom toho jde i o film zmatečný. Jednotlivé částečky snímku, z nichž je poslepován, na sebe nenavazují, rozhodně ne logicky. Vše cílí na emoce, divákův rozum autor prosí, aby se do toho laskavě nepletl. Opět podiv, jako by autor netušil, že právě atak na emoce probouzí v lidech běsy, které vedou k násilnostem, zabíjení a v nejextrémnějších případech k vyvražďování. Pak jsou tu již jen nelogičnosti, kupříkladu sem tam utroušená zmínka, že běloši se dopouštěli násilí i vůči sobě navzájem, ničí dojem, že jediným cílem bílých „ne-lidí“ je vyhlazení zbytku lidstva. V čem má autor ovšem pravdu, a co i využívá, je skutečnost, že současný člověk se s historií seznamuje především prostřednictvím filmů. Nechce se mu číst tlustá, „nudná“ a občas si i odporující odborná pojednání. Nikdy v lidských dějinách ještě nebylo tak snadné historii upravovat dle potřeb momentálních vládců, jako v dobách vlády filmového průmyslu. Věděli to nacisté, věděli to bolševici, věděli to Američtí liberálové, … . Vědí to dnešní neo-marxisté, a tak jsme bezmocnými svědky překrucování, přepisování, anulování historie Evropy, prostřednictvím rostoucí záplavy hraných i „dokumentárních“ filmů. Proto odpad; ráda bych dala jednu hvězdičku za Alamo, tu americkou legendu legend (ve významu legendární lež), kdybychom se od autora nedozvěděli toliko, že v jakémsi filmu o zámince pro okradení Mexika o Texas, hrál John Wayne.

Na pomyslném řebříčku doposud viděných filmů o Španělsku 20. století: španělské občanské válce, „frankistickém“ režimu by žena anarchisty zaujala (prozatím) poslední místo. Snímek se v toku času téměř třiceti let soustřeďuje na osudy jedné rodiny, primárně partnerské dvojice a jejich dětí. Vstoupíme do jejich životů s počátkem občanské války a opustíme je koncem šedesátých let, budeme svědky kterak „velké“ ideály, „vznešené“ ideje, politika, válečný konflikt, a znovu politika, ideály a ideje, tento život ovlivňují, (případně vedou k jeho předčasnému ukončení). Nejprve klady – nalézám jeden, totiž že dílko poukáže na fakt, který nám může unikat, i když se daným obdobím intensivně zabýváme, občanská válka nerozdělí jen národ, rozdělí bývalé přátele, rozdělí rodiny, doslova postaví „bratra proti bratrovi“. A zápory, ty mohou plynout ze subjektivních antipatií k vybraným „hrdinům“. Co utkví v paměti nejvíce je, že si hošík z dobře situované rodiny, kterému učarovali levicové ideály a hodlá je vnutit i svému okolí, vybral půvabnou partnerku, evidentně též z lepší rodiny. Takže v prvé půli sledujeme tohoto anarchistu, soudruha, revolucionáře – propagandistu („hlas revoluce“), připravujícího svá provolání v prostředí komfortního bytu. Jeho krásnou, elegantní ženu pak můžeme ocenit za to, že se pro svého miláčka udržuje elegantní i v bombardovaném Madridu, zastihneme ji tedy třebas na manikúře i s její bohatě nastrojenou holčičku. S blížící se porážkou rudých ovšem idylka končí i pro „naši“ rodinku. Muž odchází, neb „boj“ přece pokračuje (navíc by ve Španělsku musel čelit odpovědnosti za své činy) a zanechává svou manželku v občanskou válkou poničené zemi, by se starala o jejich dvě děti. Pak již jen ubíhají léta, pro ženu léta naděje a čekání na opětovné shledání, pochopitelně léta ne vždy snadná, musí se mimo jiné naučit čelit i jiným problémům, než výhradně touze po muži (po svém muži - je to slušná žena). A musí se naučit i poznání, že představa opětovného shledání se může lišit od shledání skutečného.

Tuto (prý) nejsledovanější historickou romantickou kýčovitost z před-viktoriánské Británie jsem neviděla a neuvidím. Dílo jsem ovšem sledovat nemohla – jednak z oblasti červené knihovny uznávám toliko tvorbu tety Kateřiny (viz Jirotkův Saturnin), jednak se mám, jakožto „rasista“, sledovaní vyhnout, jak zde na CSFD doporučuje například uživatelka Kacenka616. O seriálu jsem četla. V rámci diskuzí nad progresivně politicky korektní tvorbou (korektní ? - význam slov se nám nějak znetvořuje) včetně zdejších komentářů. Psát komentář na dílo, které jste neviděli – to by nemělo být. Zdržím se hodnocení (abych nezkreslovala hodnotu díla), komentář si ale nemohu odpustit - cítím totiž silnou potřebu složit tvůrcům poklonu. Natočili vynikající propagandu. Propagandu o to dokonalejší, že jde o propagandu „skrytou“ (viz poznámky obhájců seriálového znetvořování historie: vždyť je to fantasy, alternativní historie). Podobný kousek se povedl „soudruhům“ třebas ve slavné pohádce (agitce) „Císařův pekař, pekařův císař“, levicová dogmata, která měla být do diváka vpravena, byla dovedně zapečena do pohádkové pochutiny a jed byl mnohými pozřen, aniž byla zpozorována jeho pachuť. Zde je do žánru „červená knihovna“ „- pro ženy“, „historie“ (prý alternativní), do období přelomu 18. a 19. století ve Spojeném královstvím, státu, který se měl stát nejmocnějším státem světa, nainstalována představa, že elity této velmoci byly v oné době minimálně z poloviny tvořeny příslušníky negroidní rasy. Zacílíme na mladé, mladší, nejmladší; zde je účel zřejmý – příslušníci negroidní rasy se podíleli na mocenském, ekonomickém, vědeckém, technickém vzestupu Evropy, rozhodovali o jejím směřování. Historický vývoj civilizace „bílé“ Evropy tedy není záležitost „bílé“ Evropy a imigrační vlna je jen návrat „ztracených synů (a dcer)“. Že jde o nesmysl – nevadí. Kdo si bude ověřovat fakta, v epoše, kdy historie je pro většinu společnosti tím, co jim předkládá filmový průmysl k vidění. (A nejen dnes – kolik našich spoluobčanů čerpá svoji představu o husitech stále ještě z Vávrovy trilogie a císaře a krále Karla IV. vnímá v intencích komedií o něm natočených.) Jistě v historii Evropy, hlavně na Apeninském poloostrově a Pyrenejském poloostrově, méně již v Německu, Skandinávii, Rusku, patřili Afričané i mezi společensky významnější jedince (nebudeme zde rozebírat, zda měli blíž k negroidní nebo europoidní rase: severní Afrika, Blízký východ) – jako třeba v seriálu zachycená královna Šarlota Meklenbursko-Střelická s africkými, přesněji maurskými, předky. Až na pár výjimek patrně Afričané přibylí do Evropy před druhou polovinou 20. století sdíleli osud převážné většiny „bílých“ Evropanů – nerozhodovali o ničem, tedy o ničem důležitém. Patrně ani ne o tom, který kontinent bude Evropa kolonizovat a „vykořisťovat“. Úskalí, které seriál vnáší do konceptu tzv. „bílé viny“ je zřejmé - pokud příslušníci negroidní rasy měli výrazné zastoupení v mocenských strukturách tzv. imperialistických, koloniálních států, spolupodíleli se tudíž na „vykořisťování“ negroidní rasy (a dalších mimoevropských ras a etnik) – máme zde problém s tím, kdo má před kým klečet, soudruzi a soudružky :-). Další nad čím váhám je, co vlastně aktivisty, propagujících obsazování černých herců do pořadů věnovaných evropské historii, mytologii, legendám, pohádkám apod., vlastně pohání. Je to neskutečná naivita nebo snaha rozeštvávat lidi. Pokud jste si dříve nevšimli afro-amerického, afro-evropského, afrického herce v roli, která je v předloze (historické, mytologické, knižní) bílá, tak nyní si ho zaručeně všimnete. Krom toho myslím, že černí Afričané mají vlastní historii (vlastní mytologii, vlastní legendy) a nemají zapotřebí, aby jim bílá Evropa „velkomyslně“ zapůjčovala tu svoji. (Těšila jsem se na příběh prvního afrického samuraje ve službách Ody Nobunagy, bohužel plánovaný představitel hlavní role zemřel – tak nevím – bude zfilmován/nebude?) Navíc existují skvěle obsazené kultovní postavy, zahrané černými herci, které jste si oblíbili - prostě proto, že ti lidé mají setsakra talent a nikoli proto, že jsou černí.

Z filmu vás přepadá smutek. Ne snad z toho, že jste zbytečně utratili něco ze svého času, prostě z příběhu a vědomí, že film ve své podstatě není fikcí. Jistě jeho hlavní hrdinové jsou smyšlení, ale jejich osud a život, v područí sovětské moci, odráží osudy a životy reálně žijících lidí. Sebevražedná naivita „bílých“ emigrantů, případně již jejich dětí, s níž uvěří slibům stalinistické moci. Můžete se svobodně vrátit domů, vše odpuštěno. Naivita pochopitelná, naivita daná láskou k vlasti, kterou dlouho neviděli nebo neviděli vůbec a mohou ji znát jen z vyprávění nebo z knih. Jak kruté procitnutí po příjezdu do vysněné země, kterou chtějí pomoci postavit po válce „na nohy“. Vítá je holý, strohý přístav, dusot vojenských bot, a již jsou někam hnáni – někteří rovnou na smrt, někteří do soukolí lágrů. Někteří, jako „naše“ rodina: ruský manžel, francouzská manželka, ve Francii narozený syn, mají štěstí. Čeká je komfortní ubytování, jeden pokoj - pár metrů v bytě, o který se dělí s dalšími rodinami. Očekává se, že si na tento „komfort“ zvyknou, že se přizpůsobí. Pochopí (hlavně ze všeho z počátku řádně šokovaná Francouzka) jak je důležité dávat si pozor na vyřčená slova, na to s kým jste viděni – vším můžete ohrozit sebe nebo jiné. V Sovětském svazu jistě žijí dobří lidé, jenže mnohé z nich vládnoucí režim ohnul, naučil, že chtějí-li žít, je to prostě na úkor jejich bližních a každý „rozumný“ člověk se stará hlavně o sebe a své nejbližší. I v tomto křivení lidských duší je obludnost a vina sovětské moci (a každé jí podobné levé úchylárny, a ANO za levou úchylárnu pokládám i německý národní socialismus). Mladá žena se chce vrátit do Francie, ta touha ji neopouští, i když pochopí, že dostat se ze Sovětského svazu není snadné; že by to bylo nemožné, tomu nikdy neuvěří. Touha po návratu ji neopustí. Jen se naučí čekat; týdny se mění v měsíce, měsíce v roky. Povede se jí to ? A co zbytek rodiny: manžel a dospívající syn. To se dozvíte, když si předtím vychutnáte každodenní život sovětského člověka. Snímek (pravda) dosti naplňuje žánrovou škatulku „romantika“, to mu budiž odpuštěno, za představení paranoidní všednosti socialistického ráje. Na jeho vybroušení měli sovětští soudruzi více času, než soudruzi kupříkladu českoslovenští – ale ti i ti připravili pro své poddané podobný „ráj na zemi: „ … dny ztrát, drogy a pití, ortely žití vyřčené tmou, dny ztrát, reklamních šotů, marného potu, zmarněných snah, dny ztrát, sto hlasů ze sta, dobrovolná gesta a povinný strach…“ (Kryl). Snímek se dá brát i jako pocta zbytečně utraceným životům (ať již doslovně či nepřímo) a ty životy byly mnohdy ruské životy. (Takže jací „Rusáci“ - vy …., když už je to dovoleno, náhle „odvážní“ čeští „vlastenci“.) Jak šílená je státní moc, která si sama vybíjí své nejlepší lidi a ničí tak nejen je, ale i zemi, kterou ovládá. Mrhání, strašlivé a hrůzné. Marnost.