Flooyden

Lepší než Horem pádem, ale to se dá říci skoro o všech filmech...

Z Polanského filmů, které jsem zatím viděl, se mi tento líbil nejvíc. Příběh o totální lásce a vášni je vlastně docela romantickou představou (nebo iluzí?). Že se nenaplnila? Příběh se naplnil bezezbytku; a co by to bylo za romantickou představu, kdyby se naplnila?

Truffaut krásně točil zajímavé a leckdy i krásné lidské příběhy či dokonce osudy. Ve filmu Jules a Jim se mu to dle mého názoru podařilo nejlépe.

Blbost nezná meze - a tohle je moc dobrý film.

Na "zóně" jsem se dočetl, že v šedesátých letech vznikly tři geniální filmové vize lidské minulosti (Tarkovskij: Andrej Rublev; Vláčil: Marketa Lazarová; Pasolini: Evangelium sv. Matouše). I když jsem si po přečtení komentářů o Pasoliniho filmech říkal, že je vážně vidět nemusím, přirovnání Matouše k Rublevovi a Marketě mne zviklalo. Evangelium je moc dobrý film s vhodně vybranou hudbou a místy úžasným obrazem; hlavně ke konci, kdy se vše halí do temnoty. Přirovnání k Tarkovskému a Vláčilovi sice trochu pokulhává, nicméně podobných filmů je žalostně málo (nebo je to dobře?), takže i tento lze jedině doporučit...

Iňárritu točit umí. Točí svým vlastním stylem, který je často trapně a nešťastně, protože naprosto nepodařeně, kopírován jinými (např. Hřebejkem v Horem pádem). Spojí tři značně nevyrovnané příběhy (to v případě Bábelu a Amores Perros) a vznikne guláš, který když zachutná, poskytne dosti vytrvalou chuť. Když nezachutná, úplně vás jeho film mine. Síla jeho filmů není v jednotlivých příbězích, ale v konečném propojení, z něhož mrazí. Zdá se, že v jeho filmech je téměř vždycky něco zbytečně navíc: v Amores Perros příběh modelky a v Bábelu mexický i japonský příběh. Je to však zdání zdánlivé. Iňárritu ví, co dělá. A já jsem se to v případě Bábelu pocitově dozvěděl ve chvíli, kdy v Maroku vzlétá za zvuku podmanivé hudby vrtulník s oběťmi "teroristického útoku"...

Tento film je mi zjevením. Rusové mají Tarkovského, Švédové Bergmana, Japonci Kurosawu, Italové Felliniho, atd. (ale ne nadlouho). No a my máme Vláčila... Nejenže patří do jejich skupiny, ale jedině v kontextu s nimi může být posuzován. Na první zhlédnutí se mi Markéta Lazarová líbila dokonce o trochu více než prvně Andrej Rublev nebo Sedmá pečeť - a to je co říct. Ale to bude asi tím, že už jsem věděl, co chci vidět. A v tomto filmu se mi toho dostalo opravdu vrchovatě...

Je dobře, že takovéto dokumenty existují. Hvězdičkově je hodnotit nedokážu. Po zhlédnutí jsem byl tímto dokumentem nadšený, po delší době a po seznámení se s dalšími informacemi se mi to jeví jako (velmi nebezpečný) blábol... Ale kdo ví?

Pokud máte rádi Tarkovského filmy, může být pro vás tento absolventský film příjemnou záležitostí.

Asi nejslabší film Andreje Tarkovského, což ve srovnání s většinou filmů ostatních filmařů vlastně nic neznamená... (8. 1. 2007) Oprava (13. 2. 2013): Nostalgie není nejslabším filmem Andreje Tarkovského, pouze filmem nejméně srozumitelným. Nejde vlastně o film, pouze o další filmovou kapitolu z Tarkovského života - bohužel ji tentokrát vypráví v "cizím" jazyce. A přece když se pozorněji zaposlouchám do naléhavosti jeho dikce a skrze překrásné obrazy na sebe znovu a znovu nechám působit smutek, který prožíval a který z filmu doslova čiší, nezbývá mi než smeknout, protože se zde Tarkovský dostal až na (nebo za?) samé hranice možností filmového jazyka...