Dupac

Vesnice kdesi v šumavském pohraničí, kde ani jedna nemovitost nejeví známky základní údržby. Asi proto, že pohraničníci jako dominantní složka obyvatel dnem i nocí bdí nad nepropustností hranic s Bavorskem. A cvičí se ve střelbě, to aby nikoho ani nenapadlo odejít za kopečky a stát se agentem západní země. Ani v uplynulém roce nebyl čas vzít cihlu do ruky - nejdřív starosti s Banderovci, potom Únor. Zbývá dodat, že členové pohraniční stráže SNB (hlavně ten nově příchozí) jsou pudově přitahováni noir-femme fatale Jiřinou Švorcovou. Tohle není svět, kterému bych dokázal poslat čtvrtou hvězdu. Ani za Kachyňu, díky kterému je to dodnes koukatelné, ani za místy až noirovou atmosféru, ani kdyby mi to starý protiva Kot dal rozkazem.

Skvělá kombinace nápadu (reminescence na Bergmana), režie a marketingu dělá z tohohle klipu symbol nové éry depešáků ve dvou.

Nejradši bych se díval jenom na starého Bebela, třeba i jen půl hodiny, a sledoval jeho tiché a krátké promluvy. Jeho oči a šibalský úsměv toho prozradí o dost víc než nahodilá koláž mluvících hlav, archivních záběrů a úporné snahy jeho syna vzít tátu na cestu do míst jeho mládí.

Syrový dokumentární styl zachraňuje všechno. Jednak feministickou linku (vizi a koule mají v podstatě jenom dvě důležité ženské postavy, chlapi jsou ve většině případů vykreslení buď jako přizdisráči, nebo přízemní násilníci), která by v angažovanějším - nebo nedejbože patriotském - pojetí mohla skončit sebeparodií. Druhak poměrně řídký a předvídatelný scénář (ruku na srdce, 30 minut po půlnoci se dá převyprávět ve dvou třech větách). Jako antiprůvodce po Pákistánu funguje skvěle.

Bond rozpolcený na dvě osobnosti a na minimálně dva žánry. Seladonovi, který po boku Any de Armas bez uzardění vykropí večírek Spectre, věřím jeho sladkobolná vyznání na konci zhruba stejně jako ==SPOILER== neplánované početí po padesáti letech avantýr. Na druhé straně, No Time to Die mezi tou dobře zorganizovanou rutinou nabízí i fenomenální scény (úvodní scéna pod ledem, celá architektura Jedovatého ostrova) a Rami Malek je záporák, který možná předčí i Bardema ve Skyfall. Rozporuplných 70.

Prudérní dozvuk padesátých let, čili předloha mínus otevřeně erotická přitažlivost Humberta Humberta mínus milenecký vztah k nevlastní dcerušce, což dělá z vypravěče příběhu dost nevýraznou postavu a popisuje rozpad vztahu, který vlastně ani nezačal. K tomu lehce leklý výkon stárnoucího pana Masona, kterému Peter Sellers ukradnul nejen Lolitu, ale každou scénu, ve které se objevil. Výsledkem je pro mě asi nejslabší Kubrick, i tak ale o torpédoborec před pozdějším myšlenkově úplně vybrakovaným remakem.

Od Pedra Almodóvara mám podstatně raději filmy o silných holkách než o ufňukaných klucích. Bolest a sláva měly být příslibem ponoru do režisérova života, jenže život se dá pojmout i jako melodrama, ve kterém se z roztomilého kluka, vyrůstajícího v jeskyni s okouzlující matkou Penelopou Cruz, může po padesátce stát Antonio Banderas, poklimbávající doma mezi svými obrazy, s doutnajícím háčkem v alobalu a s BPM, které svojí strnulostí trumfne snad i Billa Murraye ze Zlomených květin. I tady jsou na celém filmu nejživotaschopnější všechny ženské postavy (tj. obě dvě), což jde u mužského dramatu z prostředí stejnopohlavních singles těžko považovat za silnou stránku. Příště zase něco o matkách, prosím.

Když vidím revolucionáře, který je zrelaxovaný tak jako Liam Neeson tady, je mi to vždycky podezřelé. A tady má jít o chlapíka, který musí vybojovat samostatnost Irska, ustát milostný trojúhelník s Julií Roberts i za cenu rozbití životního přátelství a rozjet špiónskou akci s kolaborantem od tajných. Kdyby si místo všech těchhle dějových linií Neil Jordan vybral jako leitmotiv soupeření s druhým kohoutem Rickmanem, možná by se v tom našel víc jako režisér vztahových filmů než jako vlastenec. Takhle dám vždycky přednost dvěma mistrovským kouskům, které natočil před Collinsem.

S odstupem dvaceti let se se Bojovník chová jako o něco větší pozér než před lety a ani Princeznu zub času úplně neušetřil. Franka Potente je herecky nezvěstná a filmařské postupy, ve svojí době tak moderní, dneska potřebují poctivou dávku divácké shovívavosti. Déšť, ve kterém Princezna běží za svým vyvoleným, je najednou zřetelně umělý, stejně tak scénáristické propriety ve chvílích, kdy je potřeba propojit dva hlavní protagonisty (u náhodného rande při přepadení v bance jsem přemýšlel, jestli Tykwer celou dobu nevyprávěl o nějakém alternativním vesmíru, ve kterém se něco takového opravdu může stát). Protože Princezna už je dávno dáma v letech, dokáže dneska okouzlit už jenom s určitou dávkou nostalgie. Jako připomínka přelomu milénia, kdy jsme ve filmáči stáli frontu na tenhle typ filmů, ve kterých se na konci všechny osudy protnuly, případně přišlo nějaké mírně šokující odhalení. Skoro až katarze, dalo by se říct. Koho by tehdy napadlo, že to jednou bude působit trochu vychtěně. 70 %

Skvěle odpozorováno ze života, každý vlastník je jeden z archetypů české povahy, bohužel přepálených do karikatur, které jsou chvílemi k nevydržení. Místy předvídatelné a prvoplánové, přesto vypointované a s nastavením zrcadla, což na českou komedii není až tak málo. 70 %