Shaqualyck

Ano, i císařovna masturbuje. Alespoň v novém filmu rakouské režisérky a scénáristky Marie Kreutzer. Ta se na ploše dvou hodin snaží svéráznou cestou dekonstruovat kult, který se vytvořil okolo Alžběty Bavorské, známější pod přezdívkou Sisi. Choť Františka Josefa I. se už za svého života stala abnormálně obletovanou celebritou, jejíž hmotnost, účes i způsoby nedali spát dvořanům ani novinářům. Její ikonický status je navíc dodnes přiživován reprízami pohádkově romantické trilogie z 50. let, v níž hlavní roli ztělesnila Romy Schneider. Historický kontext je tentokrát přítomen jen v náznacích (Sarajevo), fakta překryla umělecká licence, dobové kostýmy doplnil moderní soundtrack (Camille, Soap&Skin). Spíše než věrnou rekonstrukcí dějin je snímek odvážným pokusem zachytit esenci osobnosti, která i po letech zůstává tak trochu záhadou. Nic proti úletům a la "staří známí jak je neznáte", ale tohle bylo hrozně na efekt. Škoda.

Věčné téma strastiplného dospívání pojala Leonie Krippendorff nanejvýš civilně. Nešokuje drogovými excesy ani laciným voyerismem, lidskou sexualitu zobrazuje spíš poeticky, s půvabem. Ano, tančí se tu pod duhovou vlajkou, ano jde tu (krom jiného) o milostné vzplanutí mezi dvěma dívkami, film ale není angažovanou lesbickou romancí ve smyslu prázdné LGBT agitace. Jde o výsostně lidský příběh o vzteku, nejistotě a zmatcích, které odnepaměti charakterizují příslušnost ke komunitě náctiletých. A taky o tom, jak je to všechno snesitelnější, když k sobě najdete spřízněnou duši, které se můžete zplna otevřít. A samozřejmě i o tom, jak strašně to bolí, když o někoho takového přijdete.

„Seš závislák, tak buď závislej. Jenom buď závislej na něčem jiným.“ Takže Spud zůstal u háčka, Sick Boy přešel na koks, Begbie hnije v kriminále, no a Mark Renton se právě vrací z Amsterdamu, aby navštívil letité souputníky, schytal pár direktů, užil si kopec srandy a zjistil, že doma je doma. Mezi tím se řeší děti, rozvod, jogging i erektilní dysfunkce. Nenechte se mýlit, samozřejmě je fajn vidět všechny ty vykutálené čímany pohromadě, radost z kýženého setkání však kalí křečovitý optimismus a neodbytný pocit, že dobře už bylo.

Branagh je mistrem dialogu a jeho shakespearovská průprava dělá z konverzaček hlavních postav nejlepší momenty filmu. Statické obrazy mají dokonalou kompozici, scénám nechybí napětí, herci dřou. Dokonce i hlavní ženská figura zde představuje víc než jen hrdinův sexy přívěšek. Tak proč si scénáristé spletli Jacka Ryana s Jamesem Bondem?! Protože na edukativní dramatický dialog o bankovním terorismu by do kina nikdo nepřišel. A tak se rozhodli naředit příběh sterilní akcí „bournovského“ střihu a lacinou odbočkou o spících agentech. Ve výsledku jsou z toho dvě slušné scény, z nichž jedna vykrádá Casino Royale (koupelnový wrestling) a druhá Nudu v Brně (žárovka).

Birdman je hravou obžalobou superhrdinského blockbusteru i dobře mířeným políčkem zakrnělému publiku, které spotřebními spektákly na oko opovrhuje, ve skutečnosti ale do kina na nic jiného nechodí a zajímá se hlavně o instáč a veganské podcasty. Zároveň je komorním příběhem umělce v nesnázích, který nechce nadobro zůstat vyčpělou akční celebritou a snaží se zapůsobit na newyorské intelektuály přes divadlení prkna. Kritika ho neuznává, nezbytné PR akce nebaví a ke všemu jej v hlavě straší hlas slavnějšího opeřeného alter ega... Skvělá kamera, hudba i herci, kterým vládne tradičně famózní Michael Keaton.

Vzpomínáte na Kubricka? Kdyby žil maestro v Jižní Africe a poslouchal Die Antwoord, možná by takhle nějak vypadal jeho vysněný projekt: A.I. Umělá inteligence. Spielberg by se na dálku omluvil, Asimov posmrtně přepsal zákony robotiky a Turingův test by se stal populárnějším než ty těhotenské. Až dosud nám počítače oddaně sloužily, bez reptání a nároků na honorář. Ale co až stroje jednoho krásného dne přijdou k sobě a postaví si hlavu? Vypneme je? Zotročíme? Nastane vzpoura toustovačů? Nedá práci rozklíčovat, že výchozí ideu o oživlém plecháči si režisér vypůjčil z hravé osmdesátkové klasiky Johna Badhama Číslo 5 žije. Příběh je vklíněn mezi ohyzdné kulisy zločinem prolezlého Johannesburgu, kterému vládnou násilí a obhroublá búrská angličtina. Neill Blomkamp střílí i ve svém třetím celovečeráku ostrými a lidské pokolení líčí v kontrastu k počestné robotické bytosti jako proradnou sebranku sobeckých lhářů bažících po oběživu. Spolehnout se může na precizní Copleyho dabing, neokoukané neherce i nekorektní humory černější než tér.

Parádní gotický napínák s viktoriánsky pochmurnou stylizací a romantickou pointou, která dává obratu „bláznivě zamilován“ zcela nový význam. Brad Anderson není takový svéráz jako jeho jmenovci, skoro oscarový Paul Thomas a notorický béčkař Paul W. S., ostudu si ale neuřízl. Vyprávění pojal nanejvýš starosvětsky, s důrazem na dialog. Rezignoval na líbivé triky i protežovanou klipovitost. Dosyta si vyhrál se světlem, bezezbytku upotřebil smyčce Johna Debneyho, navíc se mohl spolehnout na prvotřídní herecký ansámbl. Málokdo umí být slizký jako David Thewlis a Michael Caine válí i v jedenaosmdesáti. A Fantomas Ben Kingsley? V souladu s tradicí pádný a uhrančivý, i když jen variuje svůj part z Prokletého ostrova. Sečteno, podrtženo, Edgar by měl radost.

Přesně ten film, kde cítíte, jak se květinová 60. léta nenávratně lámou do syrových sedmdesátek. Nemluva McQueen je jako prototyp neoblomného poldy naprosto bezchybný. Navíc, kdo má rád HEAT od Michaela Manna, musí milovat závěrečnou scénu na letišti.

Klasickej produkt "made in Hollywood". Nekonfliktní Spielberg, uhlazenej Hanks, dokonalej vizuál, kamera, kostýmy, všechno. Kouká se na to hezky, ale co do příběhu a kontextu to vlastně jen klouže po povrchu. Ale ve školách bych to klidně pouštěl - jako triviální lekci z dějepisu vhodnou pro rozdmýchání diskuze v hodinách občanské nauky. #pravonaspravedlivyproces #demokraciekamsepodivas #myjsmetihodni

Člověk člověku vlastníkem... Oceňuju hlavně ten nápad. Vlastně je s podivem, že něco podobného už dávno někoho nenapadlo. Jen ten scénář potřeboval dotáhnout...