Kobrous

Tak určitě, jak je zde řečeno velkým komerčním umělcem, myslitelem a profesionálním disidentem Aj Wej-wejem, migrace je přirozená a odvěká, je tedy antipokrokový nesmysl se jí bránit, chtít jí kontrolovat nebo u toho jinak používat rozum. Stejně tak jsou dlouhodobě přirozené i problémy s tím spojené, tedy jisté třecí plochy, z toho vyplývající konflikty, změny hodnot směrem na jih a východ, pomalé či rychlé zániky domorodých kultur, občasné masakry civilistů aj. Indiáni to už pochopili a teď jsou spokojeni se svými kasíny, suvenýry a ohnivou vodou...tedy ti co zbyli...takže o co jde. Ale neměli bychom zůstat jen u toho, stejně historicky přirozené jsou války, hladomory, epidemie, genocidy, právo silnějšího a neoholená podpaždí, takže tomu nebraňme, buďme tolerantní, odmíťněme nenávist, zpátečnictví či pokusy o samostatné kritické myšlení a hlavně přijímejme svět, jaký je. Vždyť kdyby nebyla vězení, nebyli by vězni. No Borders!

Tak nejdřív zápory. Diane je tam až moc silná, což trochu kazí celkový koncept záchrany dívky v nesnázích. Taky střihač by potřeboval u řady scén vylískat pohrabáčem, dva fousatí vojáci vypadali jako dvojčata, takže se pletli, závěrečný fight byl šitý trochu horkou jehlou a někdy se zdálo, že je paralelně sleduje vagón s municí. Akce ušla, ale mohli se s ní pomazlit trochu víc. A teď klady. Je to skvělý film, výborně zahraný, ve kterém hlavní postavy fungují, je strhující, se skvělými obrázky, hláškami a některými nezapomenutelnými scénami. Uštvání šikovného asociálního odstřelovače, mladého kluka, to mě dost semlelo. Francouzi opět ukázali, že u válečných filmů se s nimi musí počítat.

Zajímavý námět dokumentu, pokulhávající provedení, paradoxní výsledek. Autorovým záměrem evidentně bylo na malém a osobně zainteresovaném vzorku lidí konstatovat, že navzdory rozličným názorům jsme všichni lidi, takže musíme a měli bychom spolu vycházet. To pak chce Kratochvíl vztáhnout na celou společnost, ve které jsou dnes čím dál větší příkopy. Hezké a záslužné, jenže... Autorův přístup totiž kalí to, že tím kdo kope příkopy a hledá rozdíly je hlavně on sám. Nedokáže ukočírovat jeho radikálně levicové přesvědčení a (přestože ho částečně relativizuje) hodnocení lidí podle názorů. Výsledkem je, že jeho spolužáci jsou nuceni hodnotit ostatní taky podle názorů, i když to doteď většinou vůbec neřešili a brali lidi podle chování a jací skutečně jsou. To ostatně korunoval scénou ve volební místnosti, kde se řeší, kdo koho volil, i když je to ostatním většinou spíš nepříjemné. Tomáš Kratochvíl možná natočil opravdu objevný dokument, avšak trochu jinak, než myslel. Ukázal totiž rozkladný vliv radikálních ideologií na soudržnost společnosti, ve které se najednou musí řešit a hodnotit ne to, jaký kdo je, ale to, jestli má správný názor. A když tohle rozjedete, těžko se pak drží pohromadě i bývalí spolužáci, natož celá společnost.