3497299

Film, který dokáže - zdá se - ocenit jen ten, kdo tomu rozumí. Jako ostatně většinu kvalitních děl. Pro běžného diváka zůstává kvalita daleko za jeho rozlišovacími schopnostmi; většinou nezařaditelná směs tu poutavých tu iritujících obrazů je pro něj ve svém celku neuchopitelná a nezpracovatelná. Reakce je potom dvojí. Jde buď o postoj "šlo to mimo mě", resp. o zobecnění vlastní nechápavosti a odsouzení díla na základě jeho domnělé nekonzistence s neproblematicky vnímanou a chápanou realitou, nebo o postoj vševědoucího diváka typu "to už jsem viděl jinde, ale v lepším provedení". První názor lze jakožto projev hlouposti identifikovat snadno - již samotná rezignace na pochopení smyslu, na níž je takové hodnocení založeno, je jeho neklamnou známkou. Hloupost druhého postoje pak spočívá v tom, že kritik není schopen kromě vágního konstatování “nějaké podobnosti” uvést nic konkrétního, v čem tato podobnost náleží a v čem spočívá kvalita (či spíše nekvalita) jejího vztahu. Slovy klasika: podobnost mezi věcmi pozná každý idiot, genialita je ve schopnosti vidět rozdíly. Je tedy třeba se vyvarovat dvojí blbosti diváka-kritika, která se ovšem nejen mezi komentáři na čsfd objevuje ve velké hojnosti. Naštěstí jsou zde stále také diváci, jejichž inteligence a citlivost je nadprůměrná. Právě jim lze Ayoadeho Dvojníka doporučit, ať již jejich následná reakce bude kladná čili nic.

Zdaleka nejlepší a nejzajímavější film letošní La Películy. Jaime Rosales sice zvolil zcela jiný přístup než u jeho předchozícho snímku Kulkou do hlavy, ovšem i zde záměrně buduje distanci mezi divákem a filmem, díky níž vystupují nečekané kvality. To, co se zde ukazuje, je intimita filmového média - jeho obrazové i vyprávěcí složky. Postavy jsou uzavřeny ve svém světě, z něhož není úniku; je to ovšem svět, jenž stvořil demiurg-umělec. Jím oživení hrdinové, jež tak připomínají siluety úvodní a závěrečné malby, mohou jednou nehodou o všechno přijít, ovšem stejně tak jedním demiurgovým zásahem opět získat zpět. Více viz Indiefilm.

http://www.youtube.com/watch?v=JJ_gAShRSsk

Malickova pseudonáboženská dervišská ipsace: Bůh je ve všem, zvláště pak ve svůdně se točících holkách. Někdy, když začnou být věrolomné, člověk propadá skepsi a ztrácí víru. Jenže Bůh je taky v nemocných lidech, tak se i těm nevěrným mrchám dá leccos odpustit. A jistě, v neposlední řadě je Bůh i v paprscích slunce procházejících skrzevá jemnou kůžičku ručky Olgy Kurylenko či v mokré větvičce sloužící coby lízátko jejímu andělskému jazýčku. Malickova spiritualita je jak Maharišiho zvratky po předávkování extází. Vice v recenzi na Indiefilmu.

Tak hloupý film už jsem věru dlouho neviděl. Nesmyslný scénář, psychologická hlušina a emocionální debilita prvoplánově využívající černobílého vidění světa, v němž figurují zlé korporace vypouštějící beze studu arzenik na malé děti a na druhé straně uvědomělé milionářské dcerky a hodné agentky s přesvědčující silou Derrena Browna. Klišé, nuda, šeď.

Film zachraňuje několik výjimečných záběrů a celkem chytrý koncept. Trpí ovšem nadbytečnou doslovností (která pro mě v jednu chvíli začala být skutečně protivná) a určitou bezradností závěrečné fáze. Leones tedy působí spíš jako studentský film nadané mladé režisérky (čímž také v podstatě je), s nedokonalostmi či nedotažeností vlastní nezkušenosti mládí. Váhal jsem se mezi 3 a 4, přičemž jsem se nakonec díky těm několika výjimečným scénám rozhodl k vyššímu počtu.

1. série: Určitý potenciál naprosto zabíjí scénáristická rozbředlost, která vrcholí v dost nezvládnutém a bezradném závěru. Množství motivů vyznívající do ztracena není dostatečně drženo patřičným nadhledem; pointy jsou jasné dlouho dopředu a poslední díl trpí křečem nezvládnuté hororové soap opery. Škoda. 2. série: Lepší. Přesto, že i tady je vyprávění živeno především množstvím referencí k jiným hororovým snímkům, koncept je ucelenější a zároveň nespoutanější a zábavnější. Ne úplně vyrovnané kvality, ale stojí za sledování.

Pseudoumělecký kýč a až na pár zdařilých záběrů prázdný film. Navíc oplývající otravnou schematičností. SPOJLER: umělec prochází přírodou a sleduje kostřičky ptáka (publikum je vážné); babka legračně komentuje okolnosti tvorby (publikum se směje); nezkušená dívka sleduje polohy erotických sošek (publikum se směje); umělec si drží odstup a smodelkou se nebaví, jelikož je ve své genialitě sám (publikum je vážné); stará babka se zajímá o to, jaké to je pózovat nahá (publikum se směje); umělec vystupuje z mlčení - poučuje modelku o umění a svěřuje se jí, že je třeba najít ideu a pak vznikne dílo (publikum je vážné a hloubá o umění); chlapci šmírují modelku a chtěli by být taky umělci, aby mohli koukat na nahé holky (publikum se směje); umělec se zlobí - žárlí na modelku a je naštvaný, že mu to nejde, když v tom znenadání nalezne IDEU ve spontánním gestu modelky (publikum je vážné a hloubá o umění); legrační scény s puškama a s flanďákem pohoršeným nahotou v umění (publikum se směje); umělec dokončuje dílo a rozpráví o Bohu, s modelkou se skamarádil, jelikož se mu daří a nevadí mu, že je blbá a nic nechápe, jelikož je hezká a taky ji stvořil Bůh (syntéza: publikum se střídavě směje, hloubá a dojímá); umělec dokončil sádrovou sochu a páchá sebevraždu (publikum se dojímá nad velikostí umění a života); film končí. Od Goyových přízraků se dívám s podezřením na filmy, k nimž psal scénář Carriere...

Stockholmský syndrom v perníkové chaloupce? Kdyby měl Weingartner víc nadlhelu, mohla by být jeho "výchova" zajímavou ukázkou, kterak se odpor "čtvrté generace" totálně vyprázdnil do telenovelového kýče: Baaderovo "fucking and shooting are the same" transponované do "chtěla bych žít divoce a nespoutaně". Bohužel, formální neohrabanost, dějová schématičnost a tendenční utvrzování společenských stereotypů finální revoluční gesto (managerova hra na ideové spříznění a neoblomnost novopečené trojky) přes svůj cynismus vyznívá naprázdno.

Pamatujete se na leitmotiv Parkerova Teamu America: "Amerika! Fuck you!"? Tak o tom je celý Affleckův film. Argo, fuck yourself.