3497299

Krátký film Beckettovských rozměrů.

Vskutku originální znázornění globální politické situace. Až na ty erotické scény je koncepce filmu trochu podobná "Pí" od Darrena Aronofského... Ovšem žádné velké intelektuální orgie se nekonají - tvůrci si totiž k citovaným dílům přečetli nanejvýš anotace.

“Po přečtení spalte” se v mnohém podobá dnešnímu pojetí tzv. hyperlink filmů (na sobě nezávislé narativní linie jsou propojeny v uzlových bodech příběhu, ve kterých spolu interagují). Jeho nosná struktura jde ještě dál – film vytváří hermeticky uzavřený vzájemně nalinkovaný svět, ve kterém všechno souvisí se vším, resp. veškeré stavební prvky fikčního světa, které nám tvůrci na plátně postupně ukazují, dalším vyprávěním posunují do sevřeného řetězce kauzálních následností. _______ Hrdinové ve filmu trpí paranoiou nebo absolutně zkresleným vnímáním reality, zakomplexované postavy se snaží dosáhnout životní satisfakce a místo toho padají do vlastními silami vykopaných jam, přičemž je zbytkové násilí spotřebováno na postavách nastrčených do „cesty osudu“. Hyperkinetická mánie Brada Pitta je rázem zklidněna zautomatizovaným reflexním aktem hyperkinetického George Clooneyho a nikdo nechápe co se vlastně děje. Bří. Coenovi natočili vtipnou a logicky funkční hříčku, která svou strukturou, postupy a motivy vychází z jejich předchozích snímků – vytvořili asambláž z již použitých prvků, které nesou jasně čitelnou značku made by Coen brothers. Na rozdíl od jejich předchozího projektu „Tahle země není pro starý“ se tudíž nejedná o „velký objev“, ale spíše o ukázku tvůrčí geniality a vysokého potenciálu v rámci starých postupů a známých stavebních prvků. ______ PS: Poznámka k Shadwellovu komentáři: tzv. „Chekhov´s gun“ je „Čechovova pistole“, termín vzniklý na základě jeho hry „Strýček Váňa“, kde dlouhou dobu bezúčelně visí na stěně pistole, jejíž existence ve hře teprve v závěru zpětně dostává smysl – termín, který zastupuje pravidlo, že každý předmět, jenž se ve vyprávění objeví, by měl mít (později) určitý podstatný význam. Kdyby uměl Shadwell pořádně česky, nebál by se psát "Chekhova" "Čechov" ;-).

Trapné? Vy nedokážete sledovat film, aniž byste se ztotožňovali s hlavním hrdinou/hrdinkou?

"Tarantinovsko-Rodriguezovská" forma a zajímavé převrácení rolí v žánrovém schématu: skupinka tří "sympatických" masových vrahů, vyjadřujících vzájemnou rodinnou pospolitost ve formě posedlosti, uctívání satanismu a krajní averzí ke svému okolí, je tyranizována maniakálním a brutálním šerifem. Manipulace s divákovými "sympatiemi" je ještě umocněna sérií retrospektivních fotografií, vyzařujících radost a štěstí rodinného soužití, promítaných na konci filmu a romanticky-hrdinnou scénou hodnou nejryzejších charakterů.

Formálně je „Palermo Shooting“ velmi povedené (nechápu český překlad názvu „Přestřelka v Palermu“ – přestřelku si představuji jinak, slovo „shoot“ znamená jednak „střílet“ a jednak „udělat snímek“) – výborná kamera, zvuk (nediegetická hudba přechází na diegetickou), i to ztvárnění duševního rozpoložení hlavního hrdiny skrze změny poměru jeho fyzického těla k interiéru hotelového pokoje by mi nevadilo. Film ovšem zbytečně rozřeďuje jeho přílišné vysvětlování, doslovnost a banalizace zajímavě vytvořeného příběhu a atmosféry, když se hrdinovy existenciální úzkosti začnou v druhé půly filmu přelévat v banální a jaksi „wendersovsky neuchopitelné“ filosofické úvahy na téma smrti, které už bohužel mnohem lépe a méně banálně vyjádřili jiní (Wendersem vzpomínaní). Wenders by chtěl ve svých filmech vyjádřit tak mnoho ... Mnohem víc by se mi líbilo, kdyby film zůstal u rozehráté hríčky snového proplétání pravděpodobnostních linií příběhu, spuštěné „osudovou fotografií“. Ovšem už jenom kvůli té formě je „Palermo Shooting“ film, který stojí za to vidět. (Věnováno M. Antonioniovi a I. Bergmanovi.)

Vrcholný Cronenbergův příspěvek do jeho bizarního světa tajemných možností lidského těla a duše v lecčems připomíná Greenawayovu hříčku "Zet a dvě nuly" (A Zed & Two Noughts), kde je rovněž zobrazeno urč. vnitřní propojení hlavních hrdinů-dvojčat. Cronenberg v každém svém autorském snímku odhaluje nový modus pohledu na rozšíření hranice lidství či lidských možností: tajemná spříznění bratří Mantleových splácí svou daň, jež si vybírá dramatický rámec vyprávění, a nápadným popotahováním svých nitek umožňují hlavním hrdinům společný sestup do hlubin skrze utrpení, jako nejzazší možnost vzájemně sdílené zkušenosti. (Pozn. pro jungiány a grofisty: Stanislav Grof by jistě řekl, že jejich propojení nastalo v nejranějších stádiích duševní konstituce - na úrovni vzájemně propletených perinatálních matric vědomí.)

Polistopadová adaptace Ladislava Klímy v duchu Krále Ubu. Estetika záměrného neumětelství, kýče a hnusu. Ti, kdo četli Klímovu předlohu (Utrpení knížete Sternenhocha), by od toho raději moc čekat neměli. Němcovu subverzivní estetiku lze buď přijmout nebo odmítnout úplně.

Přečtěme si, co nám o rejskovi obecném (Sorex araneus) píše RNDr. Miroslav Bouchner v populární příručce Kapesní atlas savců: "Téměř každý typ lesa od nížin až po vysokohorské oblasti nebo zarostlé břehy vodních toků, zahrady, polní lesíky i louky hostí řadu drobných obratlovců, kteří připomínají tvarem těla i zbarvením srsti myši nebo hraboše. Kdybychom si však podrobněji všimli jejich protáhlé tlamičky, vybíhající v jakýsi pohyblivý rypáček, viděli bychom, že s hraboši nemají nic společného. (...) Všichni rejsci jsou nesmírně pohybliví. Téměř celý den pobíhají a veškerá jejich činnost má jen jediný cíl: co nejdříve a co nejvíce ulovit. Ostrému chrupu rejska neodolá žádný krunýř brouka, snadno zpracuje měkké pavouky, slimáky, různé červy a nezastaví se ani před mláďaty hrabošů, myší nebo drobných ptáků." ________ PS: Neumětelský animals horor, kde černoch zemře samozřejmě první a mladá vědkyně pochopí, že jejím snem je stát se ženou v domácnosti a skončí v náručí mladého námořníka. Ne tak vtipné jako Woodův Plan 9 nebo Turkish Star Wars, ale rozhodně stojí za zhlédnutí.

Clooneyho autorský pohled na nechvalně známé temné období americké historie, symbolizované osobou senátora McCarthyho a jeho totalitarismem pod hlavičkou demokracie. Obhajoba investigativní žurnalistiky a svobody myšlení ve velmi vyspělé formě nostalgií nasyceného komorního snímku, kde postavy kouří téměř v každém záběru. Kvalita autorských filmů George Clooneyho je pro mě velmi příjemným překvapením.