Některé postřehy i experimenty byly docela podnětné, jiné až trapně nepřesvědčivé - nicméně jako celek je to biologický redukcionismus v nejděsivější podobě. :)
Film, který diskontinuitu na všech úrovních povyšuje na formální princip. Vlastně je v jistém slova smylsu geniální a zábavný... pro neoformalistu. Jednou si ho musím sehnat na nějakém domácím nosiči a důkladně rozebrat všechny ty úžasně a opulentně šáhlé porušení návazností, které Píseň o velké lásce poskytuje. Produkční historie tohoto filmu musí být vzrušující!
Hrubě srovnáno jde o český Plan 9 from outer space, který by vlastně stálo zato dostat na světlo a zuřivě propagovat, protože má velký potenciál stát se svého druhu kultovním hitem. Co do filmařského diletantismu nabízí totiž mnohem perverznější soubor do očí bijících filmařských nedostatků než všechny pozdější americké filmy proslulého Eda Wooda. Jen musíte přežít ty baletní scény... a anděly... mnoho andělů. (Právě andělé vám totiž pomohou poznat peklo.)
13 zaberu, 9 mezititulku, 368 sekund bez uvodnich titulku, PDZ: 16,7. Staticka kamera, velke celky, dej rozvijen jen pomoci mezititulku, nikoli expresivni hereckou akci (s vyjimkou posledniho zaberu, kde Razin mrsti princeznou do Volhy).
Neřekli byste do něj, že dokáže být i něčím jiným než mladým vzdělaným blonďáčkem s chlapeckým obličejem, vždycky je tak usměvavý, sympatický a se vším souhlasí. Je přesně takový, jak si přejete, aniž byste si všimli, že je to až podezřelé. Talentovaný chlapík Tom Ripley má totiž výjimečnou schopnost splynout s prostředím natolik, že za chvíli zapomenete, že se zjevil odnikud a vy jste jej nikdy předtím neviděli... a pokud se jej pokusíte vyhodit, mohou nastat potíže. Výměnou za neuvěřitelné herecké nadání a pohotové improvizační reflexy totiž přišel o svědomí... Perfekcionistický režisér Anthony Minghella se po úspěchu s Anglickým pacientem vrhnul na první ze série populárních románů Patricie Highsmithové a narozdíl od starší francouzské adaptace s Alainem Delonem v hlavní roli se spíš než na kriminálně-dobrodružný podtext příběhu zaměřil na pomalý a děsivý vývoj hlavní postavy od nadaného mladíčka po chladnokrevného vraha, na jeho schopnosti, které nejdříve slouží k pobavení přátel, když perfektně hlasově i pohybově imituje společné známé, ale postupně nachází uplatnění i v jiných oblastech. Minghella se spíš než na akční příběh a efektní scény zaměřil na skvěle gradovaný scénář, perfektně napsané postavy a především na herecké výkony, které svěřil do rukou Matta Damona, Juda Law, Gwyneth Paltrow, Cate Blanchett nebo Philipa S. Hoffmana, kde se sice někteří objeví jen v několika málo scénách, ale vydají ze sebe maximum. Výsledkem je sice fascinující a podmanivý film, který ale vyžaduje vaši plnou pozornost, ochotu nechat se jím pohltit a podřídit se jeho tempu. Anthony Minghella natočil film v dlouhých a pečlivě prokomponovaných záběrech, plných všemožných kulturních odkazů, které jej udělají pro fajnšmekry ještě zajímavějším a bohatším, a třebaže v závěru další a další konce trošičku kazí celkový dojem, závěrečná pointa je natolik mrazivou tečkou, že to Minghellovi ze srdce rádi odpustíte...
THX 1138 není žádný dopravní prostředek nebo přístroj, ale označení člověka v časech, kdy se přestala využívat jména, lidé se rodí uměle, city neexistují a sexualita je zakázaná. Oslnivě bílý svět je světem „polomrtvých“ lidí, den co den ovlivňovaných drogami a důmyslnými programy na vymývání mozku. Ve víře v Boha se zpovídají systému, který tak sleduje nejen jejich fyzický život (prostřednictvím nekonečného množství kamer a čipů), ale i psychický, takže je může ovlivňovat jako loutky. Tedy jen do chvíle, kdy budou brát své drogy a nezačnou dělat zakázané věci.
George Lucas nehleděl na trikovou stránku, nápadné triky se ve filmu prakticky neobjevují, sugestivní vizi odlidštěné budoucnosti navozuje utopení filmu v bělostném jasu, který pohltí potřebu futuristických vynálezů. Navíc na vaši psychiku působí všudypřítomné záběry ze skrytých kamer a neustálý proud kódů místo jmen a činností, přičemž hlasy přicházejí odkudkoliv, jsou vážné, oficiální a nekolísají v melodii. Po chvíli se budete cítit stejně vyprázdnění jako hrdinové - milenecká dvojice THX a LUH - která provádí „perverzní sexuální praktiky“ (tj. zamilovali se a vyspali se spolu).
Nelítostná „orwellovská“ byrokracie se dá do pohybu a s ní i film, který se společně s hrdiny vymaňuje z pomalu proudícího jednotvárného života a skutečně začíná mapovat, jak celý systém funguje a že proti němu není jiné obrany než utíkat a doufat, že nějakým zázrakem obejdete některé z milionů pouček a nařízení, a tak se zachráníte. Lucasův film je stejně dokonale chladný jako svět, o kterém vypráví, dokonce i v napínavých sekvencích nijak nezajiskří emocemi a nezúčastněně zobrazuje smrt, zoufalství i bezmoc, komentovanou hlasy zvenčí.
Teen verze klasik zabíjejí umění! Tentokrát došlo na Emily Brontëovou a její Na větrné hůrce, které banda pisálků zmasakrovala - ve snaze přiblížit příběh „nové generaci“ - na všech frontách. Po obrazovce poskakuje banda současných papundeklových teenagerů, kteří si vyznávají lásku, chodí na párty, rebelují a skládají rockové písničky ve stodole domu Na větrné hůrce. Jakékoliv chování kohokoliv je až bolestně hloupoučké a neuvěřitelné, nehledě na klipové a dnes tak módní zrychlování a zpomalování kamery, vlezlé všudypřítomné písničky, kdy postavy zmlknou a film se „pohupuje v bocích“ v rytmu právě hrané popové vypalovačky, a neposedné přehrávající herce, kteří co chvíli musí dát najevo nějaké velké emoce... Naprosto zbytečný film, který teenagery bude stejně nudit a ostatní ubije svou stupiditou.
Strings bohužel patří mezi filmy, ve kterých se střetává genialita s imbecilitou, a tak je obtížné zaujmout nějaký jasný postoj. Skandinávsko-britská koprodukce přichází s vynikajícím nápadem. Co kdyby existoval svět loutek, ve kterém jsou vodící provázky nedílnou součástí jejich existence? Výsledek tvoří bizarní vesmír, stanovující úplně nová pravidla žití (i bytí) a pro každého lidského diváka fascinující. __ Loutky můžete bodat kamkoliv, ale pokud jim nepřetnete jeden z provázků, jen se vám dřevěnými ústy vysmějí. A protože postavy ve filmu nejsou nijak mírumilovné, běžně si jdou po provázcích (mečem, ohněm… co je po ruce), uvězňují se v žalářích s mřížovanými stropy a všemožně jinak demonstrují, jak bohatá je lidská fantazie, pokud jde o využití něčí "dispozice" k jeho nepohodlí. __ Co do výtvarného ztvárnění jsou Strings bezpochyby famózní a loutky neustále procházejí působivými, brilantně nasvícenými prostředími. O to více naštve ukázkově dementní a překombinovaný příběh, který tvoří něco mezi Shakespearovými hrami (Hamlet; Romeo a Julie), Pánem prstenů, Matrixem a klasickou mytologií. Vypráví o zlém strýci, vyvoleném synovci (hrdina) a národě nepřátel, se kterým se hrdinův zemřelý otec chtěl konečně smířit… a o lásce. __ Teď si vyberte, zda se nechat odradit předvídatelnou a křečovitě vyprávěnou story, nebo si zajít na jeden z nejoriginálněji pojatých animovaných filmů mnoha posledních let.
Pominu-li argumentační pomýlenost tvrzení některých kritiků, že "film je dobrý, protože vše, co je na něm špatné, bylo už v knize," musím s nimi navíc nesouhlasit. Snímek se vůči knize stylisticky i narativně vymezuje a jakákoliv podobnost vychází spíše z povrchního srovnání příběhů. Nadsazený akcent předlohy totiž nahradil akcent mysticizující, což radikálně mění vyznění a žánrový příběh je reprezentován bezmála jako náboženský obřad, v němž není primární informace samotná, ale proces jejich zdánlivého podávání. __ Jakkoliv je literární předloha z mnoha důvodů výrazně problematická (= blbá), je evidentně psaná s jistým hyperbolickým nádechem. Inscenuje tak velká konspirativní odhalení či (pseudo)seriózní setkání odborníků stejně okázale jako žánrově determinované scény bičování, neustálých úniků, rituálních vražd nebo řešení zašifrovaných zpráv. Střídání těchto dvou diskurzů tvoří společně s atraktivním vnímáním historie feministickou optikou tvoří formální dominantu knihy… __ Příznačné pro obměnu narace a stylu je už úvodní sekvence, v níž postava A honí po Louvru s pistolí postavu B, aby z ní dostala nějaké informace a pak ji zabila. V knize je situace inscenována jako žánrová a narativně ustavující. Subjektivní popisy pocitů a myšlenek postavy B tvoří klíčová čtenářská vodítka pro uchopení následujícího děje. Filmová podoba týž scény je natočena hlavně prostřednictvím dlouhých detailů na obrazy na zdech, které jakoby nezúčastněně (a s nimi i divák) shlížely na anonymní muže pod sebou. Finále scény film nakonec rozmělní v nesmyslné a kontraproduktivní paralelní montáži se scénou následující. __ Nahrazení žánrovosti a narativity falešným mysticizmem nakonec filmu umožňuje pod rouškou transcedence ohladit všechny ideologické hrany předlohy, takže v něm nejsou velká tajemství, zásadní konspirativní odhalení, proticírkevní pasáže, feministické čtení minulosti a ve výsledku ani žádné postavy, tvořeny v knize především reprezentací výše zmíněného. Vznešená inscenace ničeho zpomaluje čas, postavy mluví pomalu, šifry samotné jsou ve výsledku marginální a ačkoliv hrdiny neustále někdo honí, vždycky je dost času na dlouhý dialog (např. scéna, v níž padouch ve stínu počká, než si dopovídají, a teprve potom zaútočí). __ Nejpodivnější "vyprazdňující" modifikací však prošlo trojí finále, jež v knize vychází z řady vodítek v předchozích pasážích. Ty však snímek postrádá a inscenuje "první" finále jako moment zásadní spirituální katarze, kdy kamera ve spirálách za doprovodu burácivé hudby oblétá hrdinu, před nímž z prostoru nesmyslně vystupují digitální objekty (ačkoliv implicitně jde o prostou logickou dedukci). Podobný model pak film aplikuje v posledních minutách, kde je ještě intenzivnější, protože musí zakrýt absurditu celé scény, když hrdina největší tajemství odhalí náhodou při holení. Výsledkem je hvězdně obsazený hollywoodský blockbuster, který tradiční narativní model (už sám o sobě v knize hrozně nefunkčně uchopený) zcela vyprázdnil a nahradil falešnou mystikou (korelující s otravně "sugestivní" hudbou).
Český film Sametoví vrazi má ambice být více než jen standardní českou kriminálkou s primitivní vizuální stránkou a příznaky naprostého nepochopení pravidel žánru. Snímek šedesátníka Jiřího Svobody je natočen agresivně a současně, využívaje výrazové prostředky zahraničních žánrových snímků, aniž by působil směšně. Stylizované dialogy, barevné filtry, velké detaily, šílení vrazi, sex a brutální násilí v Sametových vrazích nejsou jen „tvrďácké pokusy vytvářet v malém českém rybníčku uhrančivé scény z amerických filmů“, ale stávají se nedílnou součástí mrazivého thrilleru, ve kterém se nejednoznačné postavy stávají oběťmi svých vlastních ambicí. Třebaže Svoboda občas naznačuje, že jeho příběh není ukotven ve stejné době jako ten reálný, dýchá z filmu poněkud děsivá atmosféra nespoutaných počátků devadesátých let. Jiří Svoboda se občas stává otrokem svých formalistních hrátek a místy ve snaze o detailní zachycení událostí sklouzává k přílišné popisnosti, která znepřehledňuje plynutí vyprávění, ale vzhledem k tomu, že se primárně soustředí na trojici vrahů a jejich osudy, divák se ve nepřehledné struktuře filmu ztrácí jen občas. Zásluhu na tom mají především slušní herci, mezi nimiž září brilantní Jan Dolanský coby psychopat Křížek, který věrohodně osciluje mezi polohami „upřímně milujícího manžela“ a „nevypočitatelného zabijáka“.
Sherlock (respektive jeho první epizoda) mě analyticky, esteticky i čistě divácky neuvěřitelně potěšil, až jsem měl při jeho sledování během zuřivého psaní poznámek a odklikávání záběrů chuť skákat nadšením. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem poprvé před řadou let viděl CSI - rovněž upřímná oslavou myšlení a nerdů, vyvěrající z přesvědčení, že i kriminálku lze ozvláštnit nečekaně promyšlenými způsoby. Bez Holmese by nebyla CSI - a bez CSI by nebyl Sherlock. Koneckonců oni jsou si Grissom a Holmes (mlátící bičem do mrtvoly, aby zjistil, za jak dlouho se udělají modřiny) jako fikční konatelé. vybavení souborem specifických vlastností, docela podobní.
Roman Polanski se pokusil zachovat charakteristické znaky Dickensových románů vycházejících na pokračování, takže i jeho film se nejdříve věnuje několika pro samotnou zápletku podružným epizodám, které končí de facto otevřeně (přesunem hlavního hrdiny někam jinam) a postupně konstruují obraz nevinného hrdiny zmítaného osudem. Komplexně rozvíjený narativ tak začíná až kolem čtyřicáté minuty s příchodem do Londýna, kdy se film dostává na nový začátek a divák se může konečně začít orientovat v prostoru, v čase a v postavách. Na jejich spletitých vztazích je film postaven a všechny jsou ve skutečnosti mnohem důležitější než sám hrdina, který svůj osud není schopen ovlivňovat, ale je jím sám zmítán. Vzhledem k předchozím Polanského hrdinům, kteří se vždycky snažili změnit svůj osud, Oliver Twist je zajímavým popřením hlavní postavy ve vztahu ke zdánlivě vedlejším persónám kolem, jejichž spletitými vztahy je Oliver vlastně průvodcem. Nedokáže ovlivnit svůj osud (když se o to pokusí, je postřelen), ale radikálně ovlivňuje osudy všech ostatních a nutí je dělat fatalická rozhodnutí, která s sebou většinou nesou tragické důsledky (vražda, šílenství, oběšení), ačkoliv dosud žili v poměrně klidném stavu bez konfliktů. Oliver Twist představuje především katalyzátor událostí, hitchcockovského „McGuffina“. Přes všechnu pasivitu a naivitu budí malý Oliver Twist diváckou spoluúčast, především skrze bezmocnost a nespravedlnost: neustálé křivdy, kterých se Oliverovi pořád dostává, když do jeho nevinné (chtělo by se říci prázdné) mysli padouchové vkládají vlastní uvažování. Křivdy, bezmoc a nesmyslné přívaly násilí jsou tu prezentovány jako nedílná součást života, před níž nelze utéct. Nádherně natočený film navíc vsugerovává podobně intenzivní pocit identifikace s prostorem, jaký Polanski vytvořil v Pianistovi. Evidentními digitálními triky nezploštělý Londýn (postavený v Praze) podobně jako v Pianistovi žije se svými postavami a kopíruje jejich momentální rozpoložení.
Vychytralost Pollackova snímku tkví však v tom, že dost dlouhou dobu neprozrazuje, co vlastně mladá tlumočnice v budově OSN slyšela, protože ze zdánlivě nevinné vzdělané dívky se v průběhu filmu klube mnohem složitější a nevyzpytatelnější osobnost.
Mnohem snazší diváckou identifikaci nám nabízí postava osudem stíhaného policisty, jenž stejně jako my nikdy pořádně neví, nakolik může ohrožené ženě důvěřovat, ale budí v něm natolik silné emoce, že ji nedokáže jednoduše zavrhnout jako svědkyni, která sama vzbuzuje podezření. Právě na střetu a odkrývání minulosti obou hrdinů Pollack staví celý příběh, který obsahuje minimum akce a značnou část napětí ukrývá v dlouhých rozhovorech postav (což mu vychází především díky Nicole Kidmanové a Seanu Pennovi v hlavních rolích).
Zápletka Tlumočnice se sice točí kolem politiky, ve skutečnosti je ale de facto apolitická a nezaujímá žádné konkrétní stanovisko (i v průběhu filmu tolik probíraná země je jen fiktivní, stejně jako její jazyk). Snad proto, že politika se stále mění a Sydney Pollack chtěl natočit především napínavý příběh s výraznými postavami, který bude stejně působivý i za dvacet let. Ctí přitom žánrová pravidla, umí jich brilantně využívat a celý film je do posledního pohybu kamery, střihu a použití hudby okouzlujícím způsobem staromódně elegantní.
Ačkoliv Tlumočnice v posledních deseti minutách zaskřípe a celkové vyústění je vůči předcházejícímu ději poněkud degradující, pořád v éře přetechnizovaných a epilepticky stříhaných thrillerů působí jako balzám na duši každého, kdo si občas zoufá nad tím, proč už se dnes netočí filmy jako před několika desítkami let.
Film After This Our Exile (2006) Tam natočil po sedmnáctileté režijní pauze a je to na něm vidět. Podle svých slov se snažil na rozdíl od předchozích filmů nenabízet například vybledlé realistické barvy a syrové kompozice, ale skutečně natočit film jako film, tedy cosi umělého a s jiným barevným systémem. Ačkoli je snímek co do barevné koncepce blízký současným hyperrealistickým filmům (které právě pro své filtry a krásné barvy realistické paradoxně nejsou), i tak v sobě obsahuje mnoho tamovských paradoxů. Tam vypráví tak trochu příběh Olivera Twista a trochu antitezi Kida: chlapec žije po odchodu matky jen se silně labilním a zadluženým otcem, což však k ideálnímu porozumění, které by podle tradičního schématu mělo nakonec přijít, rozhodně nespěje a kluk prožívá peklo na zemi. Je svědkem prostituce, občas nemá co jíst, otec ho nutí krást, žíjí po hnusných hotelech, musí prchat před dlužníky atd. I ve zdánlivě velmi klasicky vystavěném filmu ale lze nalézt ony destruktivní prvky - nejasnost dominantního hlediska vyprávění, ony vynechávané scény postupně doplňované v rychlých prostřizích (přičemž není jasné, zda jde o fokalizace myšlenek postav, nebo jen účelně zcizující dramaturgický efekt jako dřív). [Far East Film Fest, Udine, 2007]
Tamův celovečerní debut z roku 1980 je wuxiapian, který pro neznalého diváka bude působit jako tradiční wuxiapian, ale ve skutečnosti je velmi uvědomělou reflexí žánrových možností. The Sword nabízí zdánlivě velmi banální příběh o bojovníkovi, který hledá nejlepšího bojovníka, aby ho mohl porazit a stát se nejlepším sám, přičemž na cestě náhodou potká jeho dceru, několikrát jí zachrání život a jednoduchý cíl se tím dost zkomplikuje. The Sword ale během jeho vyprávění nenabízí tradičně přepjatý styl wuxiapian, ale představuje velmi decentně a promyšleně inscenované scény, které občas svou formální precizitou připomínají snímky Sergia Leoneho (na ty film i přímo odkazuje dlouhými eyeline match sekvencemi). Exploatační prvek - příval extrémní brutality - je použit až v samém závěru během likvidace protivníka. Šok z divácky neočekávané přítomnosti něčeho tak excesivního (navíc ve vrcholném momentu filmu) je ve výsledku pozitivní. Posílí totiž intenzitu finální likvidace a v sále vzbudil ohromné nadšení. [Far East Film Fest, Udine, 2007]
První dvě třetiny jsou vynikající, a to až do scény "popravy", kde celý vývoj hlavní postavy z požitkářky k silné hrdince vyvrcholí a dál už ji zřejmě nelze dál rozvíjet. Vše poté je jak z hodně blbého harlekýnového románu, dokonce bych řekl v rozporu se vším, co bylo řečeno/ukázáno předtím. Extrémní ironie některých dialogů nutí ke "kafkovskému" smíchu nad absurditou systému... ___ To si ale zřejmě nemyslí každý, takže jsem za svůj - podle mě zcela na místě - smích (nikoli výsměch) málem dostal po filmu od jednoho "spravedlivě rozhořčeného" pána před držku - prý bych si to zasloužil stejně, jako se to dělo postavám v tom filmu. Takže vlastně nevím, proč jsem ho urazil, protože přes držku tam dávali jen dozorci. :)
Nehorázně tupý kýč o strááášně zlých ženách a jedné trpící hrdince, který je ještě mnohem otravnější než narativy D. Steelové (z nichž jsem většinu musel z pracovních důvodů absolvovat), protože ty se aspoň nechtějí jevit ach-tak-seriózně.
Na některých filmech Rolanda Emmericha mě fascinuje ta naprosto upřímná hloupost, která je zprostředkována s neuvěřitelnou poctivostí. Směji se, vysmivám se, kochám se jejich naivitou a občas i do očí bijící natuplostí, a současně se většinu času poměrně dobře bavím. 2012 je dokonalý příklad nejtypičtější "emmerichovštiny", jenž produkuje paradoxně velmi koherentní fikční svět s jasně stanoveným řádem svého fungování, kde do sebe všechno zapadá. Jedna postava nabídne (hned dvakrát, obecněji a konkrétněji) neskutečně absurdní "mapu" na čtení následujících událostí... a dcera jednoho z hrdinů se po jeho druhém monologu zeptá, jestli je blázen. "Obávám se, že není," odvětí hrdina - a takový je celý 2012. Je to absurdní, bláznivé, ideologicky zvrhlé (nebo spíš naivní?),ale nesmírně celistvé a díky té multiperspektivitě to dobře šlape, mnohem lépe než Den poté (kde chyběla). (I když na konci jsem se stejně musel ptát, kde budou brát sladkou vodu.) Každopádně je fascinující občasná digitální estetika "Veřejných nepřátel", okázale implementovaná do nejeskapičtějšího blockbusteru roku. // To Canakja: Sorry. Kdyby ses mě zeptal ty, rozhodně bych ti návštěvu kina vymlouval. ;)
Na rozdíl od vynikající Vražedné lži mě tento remake iritoval stylově (neustálé otravné ostré prostřihy po ose z celků na polocelky a polodetailů na detaily), narativně (nekonečné vrstvení komplikací zejména v poslední dvacetiminutovce, kdy se charaktery postav radikálně mění minutu od minuty až k totálnímu nesmyslnosti a tupé hysterii) i ideologicky (ten film velká témata řve do ksichtu, aby bylo jasné, že tady jde "o hodně"). Navíc už v 60. letech to bylo dost dlouho přešlé dobou.
Mám extrémní slabost pro špionážní filmy (i knihy), zejména ty z britské provenience - viz některé Hitchcockovy ranější filmy. Psychologické či politické hry, naznačování a věčná nedůvěra, to vše slibuje sofistikované a intelektuálně lehce vzrušující vyprávění. A pokud to stříhá Peter Hunt (vynikající střihač prvních bondovek a režisér V tajné službě Jejího Veličenstva) a za kamerou stojí jeden z nejlepších představitelů české kameramanské školy Otto Heller, který nabídl rozhodně jedny z nejbizarnějších kompozičních řešení prostoru, jaké jsem kdy v britském (natož žánrovém) filmu viděl, je to prostě paráda. Jdu na další část, opět s Hellerovou kamerou (Hunt a Barry chybí, ale zase přibyl bondovský režisér Guy Hamilton - dělal čtyři, včetně Goldfingera). Docela oceňuji Saltzmana (jednoho ze dvou původních producentů bondovek), že s částečně identickým týmem (přibral např. Barryho jako skladatele, Kena Adama coby autora výpravy, případně kostyméry, členy zvukařského týmu atp.) nabídl tak odlišnou verzi špionážního žánru (mnohem bližší prvním románům Le Carrého než Flemingovi). I když ta scéna s výměnou zbraně - otevřeně citující Dr. No - mě pobavila velmi.
Pro mě jeden z nejopojnějších filmových zážitků za poslední roky - velmi často jsem se zalykal smíchy až k slzám. Jen mám dojem, že značná část té neuvěřitelně komplexní sítě mnohdy sofistikovaných narážek na dějiny kinematografie (přičemž už zdaleka nejde jen o eklektické pomrkávání, místy to má až godardovské parametry) a kinematografickou praxi zůstane většině diváků naprosto utajena. ____ A Petra Zenkla za jeho terminologickou botu v titulcích (je opravdu VELMI podstatné, že jde o NITRÁTOVÝ filmový materiál!) skalpovat, prosím. Děkuji.
Transformers II jsou vlastně hrozně hloupí (přičemž vynikající jedničku za hloupou nepovažuji, ta si s hloupostí námětu o robotech jen dost uvědoměle pohrávala), téměř všechny scény mimo ty akční (které jako čisté atrakce moc narativně zajímavé být nemohou) jsou co do vyprávěcí motivovanosti dost pochybné (postavy se objevují a mizí bez nějaké jasné logiky, některé prostě jen naznačují neschopnost vyprávění poskytnout informace nějak elegantněji) a je to nesnesitelně infantilní/pubertální (ty polohy se střídají). Shia LaBeouf je ale VYNIKAJÍCÍ a ta role v Indym je skoro symbolická, protože LaBeouf představuje přesně ten typ postav dříve typických pro Harrisona Forda: charismatičtí, sebe ironičtí a občas trochu bezohlední sympaťáci, kteří nezřídka dostanou na budku, ale vítězí hlavně mozkem a výslednou ochotou vrhnout se nakonec do sebešílenější situace. Transformers II mě ale přes všechnu tu demenci (která však pro mě rozhodně nespočívá v tom, že je to o robotech měnících se v auta a zpět! jak říkám, jednička byla úžasná) a pochybnou režii (je to skutečně velmi nekonzistentní film) celou svou metráž bavili. A hlavně mě děsí pomyšlení, že ačkoli měly oba filmy srovnatelné rozpočty, Terminator Salvation vedle druhých Transformerů vypadá jako nezávislý film za pár šupů. A navíc mnohem, ale mnohem pitomější a nezábavnější. Jakkoli totiž sebeironie není samospasitelná a u některých patetických scén jsem si nebyl jistý, jak moc to má být legrace a jak moc ne (občas je film téměř konstantně několik minut zpomalený), i tak jí mají Transformers ve srovnání se čtvrtým Terminátorem na rozdávání. A taky mají toho Shiu LaBeoufa!
Jsem upřímně šokován, jak dokázali v rámci formátu kvazivědeckého kriminálního seriálu natočit něco tak otevřeně - a zároveň decentně - kritického vůči Americe. Většina CSI-model napodobujících seriálů naopak potvrzuje jistoty amerického systému, Lie to Me tyto jistoty (a obecně hodnotové systémy) velmi systematicky nabourává.
Po druhém zhlédnutí se u mě ty hodně nejisté čtyři hvězdičky definitivně přehouply do výmluvnějších tří. Film se tváří inovativně a dravě - a je tak i všeobecně vnímán. Naplňuje ale všechny škatulky klasického vyprávění (nic proti němu, ale inovace to fakt není), přičemž zdánlivá rychlost je dána hlavně extrémně rychlým střihem a dynamickou hudbou. Nikoli pak způsobem vyprávění a rytmizací děje, jehož organizace je dost mechanická a od určité chvíle prostě jen opakovaně naplňující stejný model (otázka ve studiu/otázka policisty - zařazení odpovědi do Malikova životního příběhu). A marginální otázka: Opravdu se u tak maximalizované možnosti hlavní výhry soutěž vysílá v přímém přenosu a ne předtočená, jak je tomu všude jinde? ___ A detail k úvodnímu titulku: Pokud je správná/pravdivá možnost D, nutně musí být správná/pravdivá i možnost B. :)
V rámci nejčistších 'akčních filmů pohybu' dokonale efektivní pecka... podobná jako před lety Štvanec. Přebral se bournovský koncept kinetické akce a okamžitého rozhodování hrdiny-profesionála, vyprávění je rozloženo do celovečerní série honiček a potěšení se z kombinace pohybu postav v akci a pohybu informací přeneslo čistě na oživení žánrových konvencí v prvním zmíněném modu. Velmi opojné, velmi důsledné a velmi - fajn.
Matematická verze Foucaultova kyvadla, v níž stejně jako v Ecově románu není podstatná pravdivost či objevnost samotné interpretace znaků, ale až interpretace interpretace... 'Plán' se stává destruktivním a 'skutečným' teprve ve chvíli, kdy ho někdo přijme jako pravdivý.
MFFKV - Paráda! Geniální styl, různé mody vyprávění a jeho zprostředkovatelů (totálně netečný a neproniknutelný hrdina; rozsáhlé výslechy; nefokalizované sekvence), i přes choulostivé politické téma (rekonstrukce historických událostí v Itálii) překvapivě nezaujaté, i když pro plné pochopení všech vztahů (těch jmen jsou fakt desítky a pro neitalské nebo jinak zainteresované publikum je to napoprvé nepobratelné) si na to budu muset zajít ještě jednou... a kochat se.
Prostor mezi Skálou (komando, plyn, adrenalin do těla), Smrtonosnou pastí (padouch se jmenuje Gruber) a Boeing 747 v ohrožení (import týmu na unesené letadlo) zřejmě podle lidí stojících za Akčním komandem zůstával trestuhodně nevyužit, a tak se jej rozhodli zaplnit. God bless spectators...
Iron Man pro mě představuje zvláštní kombinaci precizně odvedeného žánrového filmu a ozvláštněného žánrového filmu. Do první kategorie patří víceméně všechny scény akce, "outdoorového" létání a popisu aktivit padoucha, které mi technicky de facto nevadily (ani proklamovaná "statičnost") a užíval jsem si je, ale nenabídly mi nic - z neoformalistického hlediska - opojného. Naopak všechny montážní sekvence z dílny, kde Stark jen pracuje, pracuje a pracuje, byly pro mě trochu jako zjevení a dokázal bych se na ně koukat neustále. Stejně tak jiskřivé scény mezi Starkem a Pottsovou... To byly ty ozvláštňující okamžiky, kvůli kterým se na filmy tak rád koukám a pro které tento workoholický film (jak jim s Tetsuem říkáme - v poslední době se množí, hurá) budu mít vždycky rád a koupím si ho na DVD. Není to kvůli vtipům nebo charizmatu (nepopiratelném) Roberta Downeyho Jr., ale čistě kvůli opojnosti a drzosti stylu... a vyprávění.
Moje komentáře
Tajemství sexappealu (TV film) (2008)
Některé postřehy i experimenty byly docela podnětné, jiné až trapně nepřesvědčivé - nicméně jako celek je to biologický redukcionismus v nejděsivější podobě. :)
Píseň o velké lásce (1932)
odpad!Film, který diskontinuitu na všech úrovních povyšuje na formální princip. Vlastně je v jistém slova smylsu geniální a zábavný... pro neoformalistu. Jednou si ho musím sehnat na nějakém domácím nosiči a důkladně rozebrat všechny ty úžasně a opulentně šáhlé porušení návazností, které Píseň o velké lásce poskytuje. Produkční historie tohoto filmu musí být vzrušující!
Perníková chaloupka (1933)
odpad!Hrubě srovnáno jde o český Plan 9 from outer space, který by vlastně stálo zato dostat na světlo a zuřivě propagovat, protože má velký potenciál stát se svého druhu kultovním hitem. Co do filmařského diletantismu nabízí totiž mnohem perverznější soubor do očí bijících filmařských nedostatků než všechny pozdější americké filmy proslulého Eda Wooda. Jen musíte přežít ty baletní scény... a anděly... mnoho andělů. (Právě andělé vám totiž pomohou poznat peklo.)
Stěnka Razin (1908)
13 zaberu, 9 mezititulku, 368 sekund bez uvodnich titulku, PDZ: 16,7. Staticka kamera, velke celky, dej rozvijen jen pomoci mezititulku, nikoli expresivni hereckou akci (s vyjimkou posledniho zaberu, kde Razin mrsti princeznou do Volhy).
Talentovaný pan Ripley (1999)
Neřekli byste do něj, že dokáže být i něčím jiným než mladým vzdělaným blonďáčkem s chlapeckým obličejem, vždycky je tak usměvavý, sympatický a se vším souhlasí. Je přesně takový, jak si přejete, aniž byste si všimli, že je to až podezřelé. Talentovaný chlapík Tom Ripley má totiž výjimečnou schopnost splynout s prostředím natolik, že za chvíli zapomenete, že se zjevil odnikud a vy jste jej nikdy předtím neviděli... a pokud se jej pokusíte vyhodit, mohou nastat potíže. Výměnou za neuvěřitelné herecké nadání a pohotové improvizační reflexy totiž přišel o svědomí... Perfekcionistický režisér Anthony Minghella se po úspěchu s Anglickým pacientem vrhnul na první ze série populárních románů Patricie Highsmithové a narozdíl od starší francouzské adaptace s Alainem Delonem v hlavní roli se spíš než na kriminálně-dobrodružný podtext příběhu zaměřil na pomalý a děsivý vývoj hlavní postavy od nadaného mladíčka po chladnokrevného vraha, na jeho schopnosti, které nejdříve slouží k pobavení přátel, když perfektně hlasově i pohybově imituje společné známé, ale postupně nachází uplatnění i v jiných oblastech. Minghella se spíš než na akční příběh a efektní scény zaměřil na skvěle gradovaný scénář, perfektně napsané postavy a především na herecké výkony, které svěřil do rukou Matta Damona, Juda Law, Gwyneth Paltrow, Cate Blanchett nebo Philipa S. Hoffmana, kde se sice někteří objeví jen v několika málo scénách, ale vydají ze sebe maximum. Výsledkem je sice fascinující a podmanivý film, který ale vyžaduje vaši plnou pozornost, ochotu nechat se jím pohltit a podřídit se jeho tempu. Anthony Minghella natočil film v dlouhých a pečlivě prokomponovaných záběrech, plných všemožných kulturních odkazů, které jej udělají pro fajnšmekry ještě zajímavějším a bohatším, a třebaže v závěru další a další konce trošičku kazí celkový dojem, závěrečná pointa je natolik mrazivou tečkou, že to Minghellovi ze srdce rádi odpustíte...
THX 1138 (1971)
THX 1138 není žádný dopravní prostředek nebo přístroj, ale označení člověka v časech, kdy se přestala využívat jména, lidé se rodí uměle, city neexistují a sexualita je zakázaná. Oslnivě bílý svět je světem „polomrtvých“ lidí, den co den ovlivňovaných drogami a důmyslnými programy na vymývání mozku. Ve víře v Boha se zpovídají systému, který tak sleduje nejen jejich fyzický život (prostřednictvím nekonečného množství kamer a čipů), ale i psychický, takže je může ovlivňovat jako loutky. Tedy jen do chvíle, kdy budou brát své drogy a nezačnou dělat zakázané věci. George Lucas nehleděl na trikovou stránku, nápadné triky se ve filmu prakticky neobjevují, sugestivní vizi odlidštěné budoucnosti navozuje utopení filmu v bělostném jasu, který pohltí potřebu futuristických vynálezů. Navíc na vaši psychiku působí všudypřítomné záběry ze skrytých kamer a neustálý proud kódů místo jmen a činností, přičemž hlasy přicházejí odkudkoliv, jsou vážné, oficiální a nekolísají v melodii. Po chvíli se budete cítit stejně vyprázdnění jako hrdinové - milenecká dvojice THX a LUH - která provádí „perverzní sexuální praktiky“ (tj. zamilovali se a vyspali se spolu). Nelítostná „orwellovská“ byrokracie se dá do pohybu a s ní i film, který se společně s hrdiny vymaňuje z pomalu proudícího jednotvárného života a skutečně začíná mapovat, jak celý systém funguje a že proti němu není jiné obrany než utíkat a doufat, že nějakým zázrakem obejdete některé z milionů pouček a nařízení, a tak se zachráníte. Lucasův film je stejně dokonale chladný jako svět, o kterém vypráví, dokonce i v napínavých sekvencích nijak nezajiskří emocemi a nezúčastněně zobrazuje smrt, zoufalství i bezmoc, komentovanou hlasy zvenčí.
Vítr v srdci (TV film) (2003)
Teen verze klasik zabíjejí umění! Tentokrát došlo na Emily Brontëovou a její Na větrné hůrce, které banda pisálků zmasakrovala - ve snaze přiblížit příběh „nové generaci“ - na všech frontách. Po obrazovce poskakuje banda současných papundeklových teenagerů, kteří si vyznávají lásku, chodí na párty, rebelují a skládají rockové písničky ve stodole domu Na větrné hůrce. Jakékoliv chování kohokoliv je až bolestně hloupoučké a neuvěřitelné, nehledě na klipové a dnes tak módní zrychlování a zpomalování kamery, vlezlé všudypřítomné písničky, kdy postavy zmlknou a film se „pohupuje v bocích“ v rytmu právě hrané popové vypalovačky, a neposedné přehrávající herce, kteří co chvíli musí dát najevo nějaké velké emoce... Naprosto zbytečný film, který teenagery bude stejně nudit a ostatní ubije svou stupiditou.
Strings (2004)
Strings bohužel patří mezi filmy, ve kterých se střetává genialita s imbecilitou, a tak je obtížné zaujmout nějaký jasný postoj. Skandinávsko-britská koprodukce přichází s vynikajícím nápadem. Co kdyby existoval svět loutek, ve kterém jsou vodící provázky nedílnou součástí jejich existence? Výsledek tvoří bizarní vesmír, stanovující úplně nová pravidla žití (i bytí) a pro každého lidského diváka fascinující. __ Loutky můžete bodat kamkoliv, ale pokud jim nepřetnete jeden z provázků, jen se vám dřevěnými ústy vysmějí. A protože postavy ve filmu nejsou nijak mírumilovné, běžně si jdou po provázcích (mečem, ohněm… co je po ruce), uvězňují se v žalářích s mřížovanými stropy a všemožně jinak demonstrují, jak bohatá je lidská fantazie, pokud jde o využití něčí "dispozice" k jeho nepohodlí. __ Co do výtvarného ztvárnění jsou Strings bezpochyby famózní a loutky neustále procházejí působivými, brilantně nasvícenými prostředími. O to více naštve ukázkově dementní a překombinovaný příběh, který tvoří něco mezi Shakespearovými hrami (Hamlet; Romeo a Julie), Pánem prstenů, Matrixem a klasickou mytologií. Vypráví o zlém strýci, vyvoleném synovci (hrdina) a národě nepřátel, se kterým se hrdinův zemřelý otec chtěl konečně smířit… a o lásce. __ Teď si vyberte, zda se nechat odradit předvídatelnou a křečovitě vyprávěnou story, nebo si zajít na jeden z nejoriginálněji pojatých animovaných filmů mnoha posledních let.
Šifra mistra Leonarda (2006)
Pominu-li argumentační pomýlenost tvrzení některých kritiků, že "film je dobrý, protože vše, co je na něm špatné, bylo už v knize," musím s nimi navíc nesouhlasit. Snímek se vůči knize stylisticky i narativně vymezuje a jakákoliv podobnost vychází spíše z povrchního srovnání příběhů. Nadsazený akcent předlohy totiž nahradil akcent mysticizující, což radikálně mění vyznění a žánrový příběh je reprezentován bezmála jako náboženský obřad, v němž není primární informace samotná, ale proces jejich zdánlivého podávání. __ Jakkoliv je literární předloha z mnoha důvodů výrazně problematická (= blbá), je evidentně psaná s jistým hyperbolickým nádechem. Inscenuje tak velká konspirativní odhalení či (pseudo)seriózní setkání odborníků stejně okázale jako žánrově determinované scény bičování, neustálých úniků, rituálních vražd nebo řešení zašifrovaných zpráv. Střídání těchto dvou diskurzů tvoří společně s atraktivním vnímáním historie feministickou optikou tvoří formální dominantu knihy… __ Příznačné pro obměnu narace a stylu je už úvodní sekvence, v níž postava A honí po Louvru s pistolí postavu B, aby z ní dostala nějaké informace a pak ji zabila. V knize je situace inscenována jako žánrová a narativně ustavující. Subjektivní popisy pocitů a myšlenek postavy B tvoří klíčová čtenářská vodítka pro uchopení následujícího děje. Filmová podoba týž scény je natočena hlavně prostřednictvím dlouhých detailů na obrazy na zdech, které jakoby nezúčastněně (a s nimi i divák) shlížely na anonymní muže pod sebou. Finále scény film nakonec rozmělní v nesmyslné a kontraproduktivní paralelní montáži se scénou následující. __ Nahrazení žánrovosti a narativity falešným mysticizmem nakonec filmu umožňuje pod rouškou transcedence ohladit všechny ideologické hrany předlohy, takže v něm nejsou velká tajemství, zásadní konspirativní odhalení, proticírkevní pasáže, feministické čtení minulosti a ve výsledku ani žádné postavy, tvořeny v knize především reprezentací výše zmíněného. Vznešená inscenace ničeho zpomaluje čas, postavy mluví pomalu, šifry samotné jsou ve výsledku marginální a ačkoliv hrdiny neustále někdo honí, vždycky je dost času na dlouhý dialog (např. scéna, v níž padouch ve stínu počká, než si dopovídají, a teprve potom zaútočí). __ Nejpodivnější "vyprazdňující" modifikací však prošlo trojí finále, jež v knize vychází z řady vodítek v předchozích pasážích. Ty však snímek postrádá a inscenuje "první" finále jako moment zásadní spirituální katarze, kdy kamera ve spirálách za doprovodu burácivé hudby oblétá hrdinu, před nímž z prostoru nesmyslně vystupují digitální objekty (ačkoliv implicitně jde o prostou logickou dedukci). Podobný model pak film aplikuje v posledních minutách, kde je ještě intenzivnější, protože musí zakrýt absurditu celé scény, když hrdina největší tajemství odhalí náhodou při holení. Výsledkem je hvězdně obsazený hollywoodský blockbuster, který tradiční narativní model (už sám o sobě v knize hrozně nefunkčně uchopený) zcela vyprázdnil a nahradil falešnou mystikou (korelující s otravně "sugestivní" hudbou).
Sametoví vrazi (2005)
Český film Sametoví vrazi má ambice být více než jen standardní českou kriminálkou s primitivní vizuální stránkou a příznaky naprostého nepochopení pravidel žánru. Snímek šedesátníka Jiřího Svobody je natočen agresivně a současně, využívaje výrazové prostředky zahraničních žánrových snímků, aniž by působil směšně. Stylizované dialogy, barevné filtry, velké detaily, šílení vrazi, sex a brutální násilí v Sametových vrazích nejsou jen „tvrďácké pokusy vytvářet v malém českém rybníčku uhrančivé scény z amerických filmů“, ale stávají se nedílnou součástí mrazivého thrilleru, ve kterém se nejednoznačné postavy stávají oběťmi svých vlastních ambicí. Třebaže Svoboda občas naznačuje, že jeho příběh není ukotven ve stejné době jako ten reálný, dýchá z filmu poněkud děsivá atmosféra nespoutaných počátků devadesátých let. Jiří Svoboda se občas stává otrokem svých formalistních hrátek a místy ve snaze o detailní zachycení událostí sklouzává k přílišné popisnosti, která znepřehledňuje plynutí vyprávění, ale vzhledem k tomu, že se primárně soustředí na trojici vrahů a jejich osudy, divák se ve nepřehledné struktuře filmu ztrácí jen občas. Zásluhu na tom mají především slušní herci, mezi nimiž září brilantní Jan Dolanský coby psychopat Křížek, který věrohodně osciluje mezi polohami „upřímně milujícího manžela“ a „nevypočitatelného zabijáka“.
Sherlock (TV seriál) (2010)
Sherlock (respektive jeho první epizoda) mě analyticky, esteticky i čistě divácky neuvěřitelně potěšil, až jsem měl při jeho sledování během zuřivého psaní poznámek a odklikávání záběrů chuť skákat nadšením. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem poprvé před řadou let viděl CSI - rovněž upřímná oslavou myšlení a nerdů, vyvěrající z přesvědčení, že i kriminálku lze ozvláštnit nečekaně promyšlenými způsoby. Bez Holmese by nebyla CSI - a bez CSI by nebyl Sherlock. Koneckonců oni jsou si Grissom a Holmes (mlátící bičem do mrtvoly, aby zjistil, za jak dlouho se udělají modřiny) jako fikční konatelé. vybavení souborem specifických vlastností, docela podobní.
Oliver Twist (2005)
Roman Polanski se pokusil zachovat charakteristické znaky Dickensových románů vycházejících na pokračování, takže i jeho film se nejdříve věnuje několika pro samotnou zápletku podružným epizodám, které končí de facto otevřeně (přesunem hlavního hrdiny někam jinam) a postupně konstruují obraz nevinného hrdiny zmítaného osudem. Komplexně rozvíjený narativ tak začíná až kolem čtyřicáté minuty s příchodem do Londýna, kdy se film dostává na nový začátek a divák se může konečně začít orientovat v prostoru, v čase a v postavách. Na jejich spletitých vztazích je film postaven a všechny jsou ve skutečnosti mnohem důležitější než sám hrdina, který svůj osud není schopen ovlivňovat, ale je jím sám zmítán. Vzhledem k předchozím Polanského hrdinům, kteří se vždycky snažili změnit svůj osud, Oliver Twist je zajímavým popřením hlavní postavy ve vztahu ke zdánlivě vedlejším persónám kolem, jejichž spletitými vztahy je Oliver vlastně průvodcem. Nedokáže ovlivnit svůj osud (když se o to pokusí, je postřelen), ale radikálně ovlivňuje osudy všech ostatních a nutí je dělat fatalická rozhodnutí, která s sebou většinou nesou tragické důsledky (vražda, šílenství, oběšení), ačkoliv dosud žili v poměrně klidném stavu bez konfliktů. Oliver Twist představuje především katalyzátor událostí, hitchcockovského „McGuffina“. Přes všechnu pasivitu a naivitu budí malý Oliver Twist diváckou spoluúčast, především skrze bezmocnost a nespravedlnost: neustálé křivdy, kterých se Oliverovi pořád dostává, když do jeho nevinné (chtělo by se říci prázdné) mysli padouchové vkládají vlastní uvažování. Křivdy, bezmoc a nesmyslné přívaly násilí jsou tu prezentovány jako nedílná součást života, před níž nelze utéct. Nádherně natočený film navíc vsugerovává podobně intenzivní pocit identifikace s prostorem, jaký Polanski vytvořil v Pianistovi. Evidentními digitálními triky nezploštělý Londýn (postavený v Praze) podobně jako v Pianistovi žije se svými postavami a kopíruje jejich momentální rozpoložení.
Tlumočnice (2005)
Vychytralost Pollackova snímku tkví však v tom, že dost dlouhou dobu neprozrazuje, co vlastně mladá tlumočnice v budově OSN slyšela, protože ze zdánlivě nevinné vzdělané dívky se v průběhu filmu klube mnohem složitější a nevyzpytatelnější osobnost. Mnohem snazší diváckou identifikaci nám nabízí postava osudem stíhaného policisty, jenž stejně jako my nikdy pořádně neví, nakolik může ohrožené ženě důvěřovat, ale budí v něm natolik silné emoce, že ji nedokáže jednoduše zavrhnout jako svědkyni, která sama vzbuzuje podezření. Právě na střetu a odkrývání minulosti obou hrdinů Pollack staví celý příběh, který obsahuje minimum akce a značnou část napětí ukrývá v dlouhých rozhovorech postav (což mu vychází především díky Nicole Kidmanové a Seanu Pennovi v hlavních rolích). Zápletka Tlumočnice se sice točí kolem politiky, ve skutečnosti je ale de facto apolitická a nezaujímá žádné konkrétní stanovisko (i v průběhu filmu tolik probíraná země je jen fiktivní, stejně jako její jazyk). Snad proto, že politika se stále mění a Sydney Pollack chtěl natočit především napínavý příběh s výraznými postavami, který bude stejně působivý i za dvacet let. Ctí přitom žánrová pravidla, umí jich brilantně využívat a celý film je do posledního pohybu kamery, střihu a použití hudby okouzlujícím způsobem staromódně elegantní. Ačkoliv Tlumočnice v posledních deseti minutách zaskřípe a celkové vyústění je vůči předcházejícímu ději poněkud degradující, pořád v éře přetechnizovaných a epilepticky stříhaných thrillerů působí jako balzám na duši každého, kdo si občas zoufá nad tím, proč už se dnes netočí filmy jako před několika desítkami let.
Fu zi (2006)
Film After This Our Exile (2006) Tam natočil po sedmnáctileté režijní pauze a je to na něm vidět. Podle svých slov se snažil na rozdíl od předchozích filmů nenabízet například vybledlé realistické barvy a syrové kompozice, ale skutečně natočit film jako film, tedy cosi umělého a s jiným barevným systémem. Ačkoli je snímek co do barevné koncepce blízký současným hyperrealistickým filmům (které právě pro své filtry a krásné barvy realistické paradoxně nejsou), i tak v sobě obsahuje mnoho tamovských paradoxů. Tam vypráví tak trochu příběh Olivera Twista a trochu antitezi Kida: chlapec žije po odchodu matky jen se silně labilním a zadluženým otcem, což však k ideálnímu porozumění, které by podle tradičního schématu mělo nakonec přijít, rozhodně nespěje a kluk prožívá peklo na zemi. Je svědkem prostituce, občas nemá co jíst, otec ho nutí krást, žíjí po hnusných hotelech, musí prchat před dlužníky atd. I ve zdánlivě velmi klasicky vystavěném filmu ale lze nalézt ony destruktivní prvky - nejasnost dominantního hlediska vyprávění, ony vynechávané scény postupně doplňované v rychlých prostřizích (přičemž není jasné, zda jde o fokalizace myšlenek postav, nebo jen účelně zcizující dramaturgický efekt jako dřív). [Far East Film Fest, Udine, 2007]
Meč Osudu (1980)
Tamův celovečerní debut z roku 1980 je wuxiapian, který pro neznalého diváka bude působit jako tradiční wuxiapian, ale ve skutečnosti je velmi uvědomělou reflexí žánrových možností. The Sword nabízí zdánlivě velmi banální příběh o bojovníkovi, který hledá nejlepšího bojovníka, aby ho mohl porazit a stát se nejlepším sám, přičemž na cestě náhodou potká jeho dceru, několikrát jí zachrání život a jednoduchý cíl se tím dost zkomplikuje. The Sword ale během jeho vyprávění nenabízí tradičně přepjatý styl wuxiapian, ale představuje velmi decentně a promyšleně inscenované scény, které občas svou formální precizitou připomínají snímky Sergia Leoneho (na ty film i přímo odkazuje dlouhými eyeline match sekvencemi). Exploatační prvek - příval extrémní brutality - je použit až v samém závěru během likvidace protivníka. Šok z divácky neočekávané přítomnosti něčeho tak excesivního (navíc ve vrcholném momentu filmu) je ve výsledku pozitivní. Posílí totiž intenzitu finální likvidace a v sále vzbudil ohromné nadšení. [Far East Film Fest, Udine, 2007]
Výslech (1982)
První dvě třetiny jsou vynikající, a to až do scény "popravy", kde celý vývoj hlavní postavy z požitkářky k silné hrdince vyvrcholí a dál už ji zřejmě nelze dál rozvíjet. Vše poté je jak z hodně blbého harlekýnového románu, dokonce bych řekl v rozporu se vším, co bylo řečeno/ukázáno předtím. Extrémní ironie některých dialogů nutí ke "kafkovskému" smíchu nad absurditou systému... ___ To si ale zřejmě nemyslí každý, takže jsem za svůj - podle mě zcela na místě - smích (nikoli výsměch) málem dostal po filmu od jednoho "spravedlivě rozhořčeného" pána před držku - prý bych si to zasloužil stejně, jako se to dělo postavám v tom filmu. Takže vlastně nevím, proč jsem ho urazil, protože přes držku tam dávali jen dozorci. :)
Jessica (TV film) (2004)
Nehorázně tupý kýč o strááášně zlých ženách a jedné trpící hrdince, který je ještě mnohem otravnější než narativy D. Steelové (z nichž jsem většinu musel z pracovních důvodů absolvovat), protože ty se aspoň nechtějí jevit ach-tak-seriózně.
2012 (2009)
Na některých filmech Rolanda Emmericha mě fascinuje ta naprosto upřímná hloupost, která je zprostředkována s neuvěřitelnou poctivostí. Směji se, vysmivám se, kochám se jejich naivitou a občas i do očí bijící natuplostí, a současně se většinu času poměrně dobře bavím. 2012 je dokonalý příklad nejtypičtější "emmerichovštiny", jenž produkuje paradoxně velmi koherentní fikční svět s jasně stanoveným řádem svého fungování, kde do sebe všechno zapadá. Jedna postava nabídne (hned dvakrát, obecněji a konkrétněji) neskutečně absurdní "mapu" na čtení následujících událostí... a dcera jednoho z hrdinů se po jeho druhém monologu zeptá, jestli je blázen. "Obávám se, že není," odvětí hrdina - a takový je celý 2012. Je to absurdní, bláznivé, ideologicky zvrhlé (nebo spíš naivní?),ale nesmírně celistvé a díky té multiperspektivitě to dobře šlape, mnohem lépe než Den poté (kde chyběla). (I když na konci jsem se stejně musel ptát, kde budou brát sladkou vodu.) Každopádně je fascinující občasná digitální estetika "Veřejných nepřátel", okázale implementovaná do nejeskapičtějšího blockbusteru roku. // To Canakja: Sorry. Kdyby ses mě zeptal ty, rozhodně bych ti návštěvu kina vymlouval. ;)
Dětská hodinka (1961)
Na rozdíl od vynikající Vražedné lži mě tento remake iritoval stylově (neustálé otravné ostré prostřihy po ose z celků na polocelky a polodetailů na detaily), narativně (nekonečné vrstvení komplikací zejména v poslední dvacetiminutovce, kdy se charaktery postav radikálně mění minutu od minuty až k totálnímu nesmyslnosti a tupé hysterii) i ideologicky (ten film velká témata řve do ksichtu, aby bylo jasné, že tady jde "o hodně"). Navíc už v 60. letech to bylo dost dlouho přešlé dobou.
Agent Palmer: Případ Ipcress (1965)
Mám extrémní slabost pro špionážní filmy (i knihy), zejména ty z britské provenience - viz některé Hitchcockovy ranější filmy. Psychologické či politické hry, naznačování a věčná nedůvěra, to vše slibuje sofistikované a intelektuálně lehce vzrušující vyprávění. A pokud to stříhá Peter Hunt (vynikající střihač prvních bondovek a režisér V tajné službě Jejího Veličenstva) a za kamerou stojí jeden z nejlepších představitelů české kameramanské školy Otto Heller, který nabídl rozhodně jedny z nejbizarnějších kompozičních řešení prostoru, jaké jsem kdy v britském (natož žánrovém) filmu viděl, je to prostě paráda. Jdu na další část, opět s Hellerovou kamerou (Hunt a Barry chybí, ale zase přibyl bondovský režisér Guy Hamilton - dělal čtyři, včetně Goldfingera). Docela oceňuji Saltzmana (jednoho ze dvou původních producentů bondovek), že s částečně identickým týmem (přibral např. Barryho jako skladatele, Kena Adama coby autora výpravy, případně kostyméry, členy zvukařského týmu atp.) nabídl tak odlišnou verzi špionážního žánru (mnohem bližší prvním románům Le Carrého než Flemingovi). I když ta scéna s výměnou zbraně - otevřeně citující Dr. No - mě pobavila velmi.
Hanebný pancharti (2009)
Pro mě jeden z nejopojnějších filmových zážitků za poslední roky - velmi často jsem se zalykal smíchy až k slzám. Jen mám dojem, že značná část té neuvěřitelně komplexní sítě mnohdy sofistikovaných narážek na dějiny kinematografie (přičemž už zdaleka nejde jen o eklektické pomrkávání, místy to má až godardovské parametry) a kinematografickou praxi zůstane většině diváků naprosto utajena. ____ A Petra Zenkla za jeho terminologickou botu v titulcích (je opravdu VELMI podstatné, že jde o NITRÁTOVÝ filmový materiál!) skalpovat, prosím. Děkuji.
Transformers: Pomsta poražených (2009)
Transformers II jsou vlastně hrozně hloupí (přičemž vynikající jedničku za hloupou nepovažuji, ta si s hloupostí námětu o robotech jen dost uvědoměle pohrávala), téměř všechny scény mimo ty akční (které jako čisté atrakce moc narativně zajímavé být nemohou) jsou co do vyprávěcí motivovanosti dost pochybné (postavy se objevují a mizí bez nějaké jasné logiky, některé prostě jen naznačují neschopnost vyprávění poskytnout informace nějak elegantněji) a je to nesnesitelně infantilní/pubertální (ty polohy se střídají). Shia LaBeouf je ale VYNIKAJÍCÍ a ta role v Indym je skoro symbolická, protože LaBeouf představuje přesně ten typ postav dříve typických pro Harrisona Forda: charismatičtí, sebe ironičtí a občas trochu bezohlední sympaťáci, kteří nezřídka dostanou na budku, ale vítězí hlavně mozkem a výslednou ochotou vrhnout se nakonec do sebešílenější situace. Transformers II mě ale přes všechnu tu demenci (která však pro mě rozhodně nespočívá v tom, že je to o robotech měnících se v auta a zpět! jak říkám, jednička byla úžasná) a pochybnou režii (je to skutečně velmi nekonzistentní film) celou svou metráž bavili. A hlavně mě děsí pomyšlení, že ačkoli měly oba filmy srovnatelné rozpočty, Terminator Salvation vedle druhých Transformerů vypadá jako nezávislý film za pár šupů. A navíc mnohem, ale mnohem pitomější a nezábavnější. Jakkoli totiž sebeironie není samospasitelná a u některých patetických scén jsem si nebyl jistý, jak moc to má být legrace a jak moc ne (občas je film téměř konstantně několik minut zpomalený), i tak jí mají Transformers ve srovnání se čtvrtým Terminátorem na rozdávání. A taky mají toho Shiu LaBeoufa!
Vize zločinu (TV seriál) (2007)
Pilot.
Anatomie lži (TV seriál) (2009)
Jsem upřímně šokován, jak dokázali v rámci formátu kvazivědeckého kriminálního seriálu natočit něco tak otevřeně - a zároveň decentně - kritického vůči Americe. Většina CSI-model napodobujících seriálů naopak potvrzuje jistoty amerického systému, Lie to Me tyto jistoty (a obecně hodnotové systémy) velmi systematicky nabourává.
Milionář z chatrče (2008)
Po druhém zhlédnutí se u mě ty hodně nejisté čtyři hvězdičky definitivně přehouply do výmluvnějších tří. Film se tváří inovativně a dravě - a je tak i všeobecně vnímán. Naplňuje ale všechny škatulky klasického vyprávění (nic proti němu, ale inovace to fakt není), přičemž zdánlivá rychlost je dána hlavně extrémně rychlým střihem a dynamickou hudbou. Nikoli pak způsobem vyprávění a rytmizací děje, jehož organizace je dost mechanická a od určité chvíle prostě jen opakovaně naplňující stejný model (otázka ve studiu/otázka policisty - zařazení odpovědi do Malikova životního příběhu). A marginální otázka: Opravdu se u tak maximalizované možnosti hlavní výhry soutěž vysílá v přímém přenosu a ne předtočená, jak je tomu všude jinde? ___ A detail k úvodnímu titulku: Pokud je správná/pravdivá možnost D, nutně musí být správná/pravdivá i možnost B. :)
96 hodin (2008)
V rámci nejčistších 'akčních filmů pohybu' dokonale efektivní pecka... podobná jako před lety Štvanec. Přebral se bournovský koncept kinetické akce a okamžitého rozhodování hrdiny-profesionála, vyprávění je rozloženo do celovečerní série honiček a potěšení se z kombinace pohybu postav v akci a pohybu informací přeneslo čistě na oživení žánrových konvencí v prvním zmíněném modu. Velmi opojné, velmi důsledné a velmi - fajn.
Pí (1998)
Matematická verze Foucaultova kyvadla, v níž stejně jako v Ecově románu není podstatná pravdivost či objevnost samotné interpretace znaků, ale až interpretace interpretace... 'Plán' se stává destruktivním a 'skutečným' teprve ve chvíli, kdy ho někdo přijme jako pravdivý.
Božský (2008)
MFFKV - Paráda! Geniální styl, různé mody vyprávění a jeho zprostředkovatelů (totálně netečný a neproniknutelný hrdina; rozsáhlé výslechy; nefokalizované sekvence), i přes choulostivé politické téma (rekonstrukce historických událostí v Itálii) překvapivě nezaujaté, i když pro plné pochopení všech vztahů (těch jmen jsou fakt desítky a pro neitalské nebo jinak zainteresované publikum je to napoprvé nepobratelné) si na to budu muset zajít ještě jednou... a kochat se.
Akční komando (1997)
Prostor mezi Skálou (komando, plyn, adrenalin do těla), Smrtonosnou pastí (padouch se jmenuje Gruber) a Boeing 747 v ohrožení (import týmu na unesené letadlo) zřejmě podle lidí stojících za Akčním komandem zůstával trestuhodně nevyužit, a tak se jej rozhodli zaplnit. God bless spectators...
Iron Man (2008)
Iron Man pro mě představuje zvláštní kombinaci precizně odvedeného žánrového filmu a ozvláštněného žánrového filmu. Do první kategorie patří víceméně všechny scény akce, "outdoorového" létání a popisu aktivit padoucha, které mi technicky de facto nevadily (ani proklamovaná "statičnost") a užíval jsem si je, ale nenabídly mi nic - z neoformalistického hlediska - opojného. Naopak všechny montážní sekvence z dílny, kde Stark jen pracuje, pracuje a pracuje, byly pro mě trochu jako zjevení a dokázal bych se na ně koukat neustále. Stejně tak jiskřivé scény mezi Starkem a Pottsovou... To byly ty ozvláštňující okamžiky, kvůli kterým se na filmy tak rád koukám a pro které tento workoholický film (jak jim s Tetsuem říkáme - v poslední době se množí, hurá) budu mít vždycky rád a koupím si ho na DVD. Není to kvůli vtipům nebo charizmatu (nepopiratelném) Roberta Downeyho Jr., ale čistě kvůli opojnosti a drzosti stylu... a vyprávění.