Douglas

Douglas

Radomír D. Kokeš

okres Brno
Cinefilní "fikční světák"

homepage
Twitter: douglaskokes

3906 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 9 13 17
    • 25.3.2017  21:22

    Těžko zařadit film do širších produkčních souvislostí, ale jde vlastně pouze o mechanickou variaci tehdy již docela dlouho ustaveného honičkového filmu, přičemž jednoduchý příběh zejména ve finále posouvají spíše kontextové mezititulky než inscenovaná akce. Úvodní scény s přepadením osadníků indiány jsou natočeny jako záběry-sekvence ve statických hlubokých záběrech, přičemž střih se lehce dynamizuje ve chvíli, kdy sledujeme, jak indiáni naháněji zlatokopa - zatímco chvíli po své ose a pak s ním utíká dívka, jež přežila indiánské přepadení. Koncept honičkového filmu sice vyžaduje použití křížového střihu, který má ale dominantně podobu pouhého přesunu postav z jedné strany rámu do druhé, konkrétně z pozadí do popředí. Až ke konci během přestřelky se prostor rozčlení, když střelba motivuje jednoduché návazné záběry ve směru výstřelů. Vezmeme-li v potaz, že herectví především hlavní představitelky je mimořádně gestické, že vynikající honičkové filmy vznikaly už o dobrých pět let dřív a že ve stejné době se natáčely i na poli amerických krátkometrážních akčních snímků stylově mnohem komplexnější díl(k)a, není A Frontier Girl's Courage v souvislostech roku 1911 nijak výjimečný - pozitivně ani negativně.

    • 16.3.2017  18:56
    Odvážné palce (TV pořad) (2009)
    **

    Poslední měsíc poslouchám každý den na cestě do práce postupně existující záznamy dílů od roku 2003 - a jsou stále vynikající, rétoricky svižné a (nejen) postupným vymezováním hodnotících parametrů inspirativní. Nešlo nicméně o "televizní pořad", jímž začal být až mnohem, mnohem později... už bez Toma Baldýnského, takže nevidím důvod kvůli tomu zvyšovat hodnocení. Měl jsem rád i epizody s Ivou Hejlíčkovou, upřímně nenáviděl díly s Irenou "ne, logický argument ode mě neuslyšíte" Hejdovou - a pak už mě to jen nechávalo hluboce netečným, což jen potvrzuje jakýkoli pozdější díl, který náhodou slyším. Jinak řečeno, Tomášovo a Františkovo myšlení se prostě na jedné straně doplňují a na druhé straně produktivně limitují. Navíc jejich hádky byly opravdové názorové střety dvou kamarádů, zkušených novinářů a hlavně filmových nadšenců, kteří se takhle hádali dlouhé roky... než se rozhodli z toho spolu se Sašou Michailidisem udělat rozhlasový pořad. Iva Hejlíčková byla pro změnu Frantovou šéfredaktorkou i sarkastickou kamarádkou, takže to fungovalo v jistých ohledech podobně - a od té doby už prostě jen na ploše několika desítek minut mluví František a někdo další (jeden, dva, tři, čtyři, vlastně je to jedno). Škoda, ty první roky byly (a jsou) opravdu skvělé.

    • 4.2.2017  18:46
    Batalion (1927)
    *****

    Batalion má v souvislostech dějin české němé kinematografie zvláštní pozici, a to netoliko pro své hodnotné sociálně-kritické téma jako spíše kvůli neotřelou kombinaci vyprávěcích a stylových postupů. Zatímco vypravěčsky slouží jako významný reprezentant tuzemských tradic, volbou filmařských technik v překvapivé míře komunikuje s mezinárodními způsoby výstavby. Podrobněji se těmito otázkami zabývám ve své video-analýze pro Národní filmový archiv (NFA), již můžete zhlédnout i tady.

    • 9.1.2017  00:37

    Na Sherlockovi bylo super, jak to genialni mysleni ozvlastnovalo dost povedomy fikcni svet a relativne bezne kriminalni namety. Vice ci mene soukrome problemy (tj. zasazovani Sherlocka do zavedenych schemat spolecenskych situaci) staly jako dumyslny motiv v pozadi hry s ocekavanimi spojenymi na jedne strane s detektivkou jako takovou a na druhe strane s klasickymi doylovskymi pribehy. Proto byla tak sokujici posledni epizoda s Moriartym, protoze najednou slo o superhrdinsky pribeh o stretu dvou intelektualnich superhrdinu - a pak konec. ___ Od treti rady se to obratilo... a ted uz je to jen transparentní melodramaticky pribeh na pozadi fikcniho sveta, ktery je z hlediska realistickych motivaci neuchopitelny, okazale vystredni a jediny normalni je v nem Lestrade. Je to jiste zen pro fanousky fanfiction, ale vypravecsky, tematicky a tentokrat i stylisticky mi to pripadlo vlastne umorne neinspirativni. Minule jsem jeste doufal ve zmenu skrze ozvlastnovani tradic nikoli detektivky, nybrz britske spionazni fikce. Ale dneska uz me to proste jen stvalo, protoze na me kazda vterina kricela, jak strasne je ta vystavba dila chytra, aniz bych nachazel duvody, proc si to myslet. ___ Z osobniho hlediska, doby dechberoucich moffatovskych zapletek (jeho dily Doctora Who v prvnich peti radach, prvni dve rady Sherlocka, Tintinova dobrodruzstvi, Jekyll) jsou pryc... a zustal... jen virivy vyprodej excentrickych postupu. Ma sve fanousky a ta zavratnost je pro nektere divaky zrejme pohlcujici (byt mi trochu pripomina okouzleni Danem Brownem par let zpatky), ale z analytickeho hlediska jsou to vlastne hrozne pruhledne kouzelnicke triky.

    • 30.10.2016  18:49
    Arzenál - 50 % (E07) (epizoda) (2016)

    Uživatel Solifuga píše, že "kouzlem nechtěného jsou samotné reakce uživatelů zde, které jsou opravdu zajímavé z psychologického a sociologického hlediska. Možná by se hodilo sebrat komentáře a použít je pro další dokument." Popravdě se domnívám, že na tom nic nechtěného není. Co se Radimu Procházkovi povedlo jeho účelovou provokací - s níž mu rozšafně vypomohl i Jaromír Blažejovský, který je v rozporu se zde zaznivšími závěry velmi neelitářský divák s vypěstovanou citlivostí vůči jakémukoli filmu a s touhou porozumět rozmanitým typům diváctví? Získal k tomuto okamžiku coby dokumentarista už šestačtyřicet velmi cenných příspěvků uživatelů, jež snaha vymezit se vůči jeho filmu vede k definování jejich představy o tom, co pro ně znamená být uživatel ČSFD, jaká je role ČSFD v jejich vztahování se ke kinematografii, čím se chápou v porovnání s tradičnějším pojetím cinefilie. V kině se mu diskuzi vyvolat nepodařilo (kdoví, jestli v to vůbec doufal), tady ano... Tím se nijak nevyjadřuji k tomu, zda je jeho film dobrý. Ale funkční? To asi je.

    • 25.8.2016  10:37
    Zvětšenina (1966)
    *****

    Zřejmě nejznámější a nejpřístupnější film Michelangela Antonioniho, který mě ovšem spíše než k interpretaci pudí k analýze - její nástřel i historické zakotvení filmu jsem načrtnul ve svém videokomentáři pro Letní kino.

    • 16.8.2016  09:10

    Další důkaz režijní proměnlivosti zapomenutého tuzemského režiséra Václava Kubáska, který v tomto případě na půdě tuzemského melodramatického námětu natočil jednu z mála českých reakcí na estetické normy francouzského impresionistického avantgardního filmu. Více viz můj videokomentář ke zcela výjimečné veřejné projekci.

    • 10.8.2016  11:05

    Film je naštěstí dost krátký, takže nestačí být úmorné jeho řetězení atrakčních podnětů, jež rezignuje na tradiční příběhové rámce. A to přes to, že nelogicky uspořádaná kanonáda podnětů se projevuje například v tom, že celý film má konstantně velmi rychlou průměrnou délku záběru (2,4 vteřiny; 2144 střihů), kdy třeba závěr překvapivě není výrazně rychlejší než většina filmu (což běžně bývá). Z perspektivy filmu jako nástroje k vyprávění příběhů se pak můžeme vrátit k rétorice komentování rané kinematografie - Resident Evil: Odplata je intelektuálně i narativně primitivní kinematografie. Jenže co s tím, když je primitivní tak hrdě, poctivě a dalších dílů se budeme dočkávat přinejmenším do doby, než se Paulu W. S. Andersonovi (producent, režisér) a Mille Jovovichové (hlavní role) rozpadne manželství? Více poznámky z doby premiéry..

    • 7.8.2016  10:40

    Jakkoli je film Kdo se bojí Virginie Woolfové? natočený podle divadelní hry, divadlně překvapivě vůbec nepůsobí. Jak filmařsky dosahuje svého napříč časem neslábnoucího účinku, vysvětluji ve svém videokomentáři. :)

    • 4.8.2016  15:45

    I po devětačtyřiceti letech stále vzrušující film, což je dáno zejména jeho pozicí mezi starou a novou hollywoodskou kinematografií. Na můj stodevětasedmdesátivteřinový videokomentář pro Letní kino se můžete podívat tady.

    • 1.8.2016  11:12

    Tohle prapodivně vystavěné - a nebýt autobusů Student Agency, tak i nelítostně zapomenuté - béčko je něčím bez nadsázky výjimečné. Nepodařilo se mi totiž do dnešního dne objevit celovečerní film s brutálnější kanonádou střihů: s více než 3,25 tisíci záběrů na ca. 80 minut stopáže střihá Getaway průměrně každých 1,5 sekundy! (A to má v samém závěru jeden velmi dlouhý záběr, takže je ve skutečnosti ještě rychlejší.) Jakkoli by podobná poznámka mohla znít dost sarkasticky, fakticky vzato jde o důvod k obdivu, protože navzdory výše řečenému si zachovává sled rychle nastříhaných obrazů dostatečnou kontinuitu, aby se divák prostorově neztrácel. Dosahuje toho jednoduše tím, že opakuje několik relativně snadno osvojitelných střihových vzorů (padouch u počítače / hrdina v autě; hrdina v autě / hrdinka v autě; několik kamer vně auta), protože na skutečně globální pokrytí akce z různých úhlů měli tvůrci zjevně málo kamer. Střihovou kanonádu navíc mnohde vytvářejí dost uměle střihy po ose, když se z nájezdu a odjezdu kamery/transforkace tam a zpět odstraní několik desítek okýnek. Tak či onak, z hlediska porozumění některým stylovým postupům akčního či automobilového filmu stojí Závod z časem za analytickou pozornost. Škoda, že vypravěčsky je tak ubíjející... s nepříjemně exaltovanými herci.

    • 30.7.2016  13:47
    Jason Bourne (2016)
    *****

    Častým důvodem odmítnutí snímku je skutečnost, že samotný Jason Bourne se jeví být - zejména při porovnání s předchozími filmy - příliš jednoduchým, slabým a málo motivovaným hrdinou. Ačkoli však Bourne představuje titulní postavu filmu, tentokrát není jeho hrdinou, nýbrž naopak nástrojem ostatních postav! Svoje vysvětlení práce s postavami, výstavbou vyprávění a střihem rozvíjím ve svém upřímně nadšeném rozboru, který jsem po příchodu z kina sepsal: Poznámky k filmu Jason Bourne: zrcadlení a vývoj.

    • 27.7.2016  11:50

    Mých stojednatřicet sekund o Sedmi statečných pro Letní kino Brno-střed.

    • 30.6.2016  22:14
    Intolerance (1916)
    *****

    Kdyz jsem dnes z 35mm pasu videl dvousetminutovou rekonstruovanou verzi se vsunutymi okynky tam, kde se nedochovaly cele zabery, konecne do sebe vsechny dilky skladacky zapadly, vsechny motivy byly doreseny a vztah mezi liniemi se ukazal byt extremne dobre promysleny. Tohle dilo neni obdivuhodne jen pro svou monumentalnost a ambice, ale predevsim pro obrovskou miru vypravecske citlivosti. Po triceti francouzskych, italskych, ruskych, americkych a danskych filmech z roku 1916, ktere jsem tento tyden na platne zhlednul, je Griffithovo umelecke vizionarstvi neoddiskutovatelne. (A navic to byl bozi triapulhodinovy klavirni koncert. :))

    • 16.6.2016  01:02
    Highlander (1986)
    *****

    Vůbec jsem si z dávného zhlédnutí nepamatoval, jak neuvěřitelně bohatou výstavbu Highlander má. Nejdřív na sebe poutá pozornost zejména střih. Na jedné straně umožňuje přecházet mezi přítomností a minulostí pomocí rozmanitého množství důmyslných návazností. Na druhé straně experimentuje s časovou kontinuitou v rámci zdánlivě plynulých montáží (padouch meč střídavě sestavuje a střídavě už s ním cvičí) nebo dojemných scén (flashforwardy při rozloučení se ženou). V souvislosti s časovými skoky lze zároveň obdivovat i rozmístění informací, kombinace různých žánrových tradic, proměny vědění atp. Ovšem ve chvíli, když už není třeba diváka vypravěčsky zorientovávat v přechodech mezi různými časovými obdobími, přesune filmový styl pozornost i na excesivní hru s optickými deformacemi objektivů a s bohatou přehlídkou různých prostředí (nehledě na proměnlivé funkce hudby). Jestli tedy první "půle" představuje experiment vypravěčský, druhá vypravěčsky přímočará část filmu směřuje mnohem víc k experimentu stylovému (s vtipnými časovými vsuvkami á la parodie na Scottovy Soupeře a vskutku brutálními rapidmontážemi, ostatně na osmdesáté roky jsem naměřil relativně rychlou průměrnou délku záběru 3,5 sekundy). Jinak řečeno, Highlander je nádherný příklad toho, nakolik okouzlující estetické experimenty mohly v hollywoodské kinematografii i podle těch nejpodivnějších námětů vzniknout.

    • 13.5.2016  23:43
    Monstrum (2008)
    *****

    Vynikající film, který mimořádně chytře využívá a podrývá vlastní tradice... a to nejen tím, že samo monstrum je v něm vlastně vedlejší postava.

    • 6.3.2016  20:01
    Modré stíny (TV seriál) (2016)
    *****

    Několikero analytických poznámek k vyprávění a stylu Modrých stínů (všech čtyř epizod) najdete tradičně zde.

    • 13.2.2016  14:32

    Jakkoli se Alexandre Aja po tomto filmu jevil jako naděje hororového filmu, zpětně nakonec Hory mají oči zůstaly jediným jeho umělecky výraznějším dílem. Navzdory relativní nesympatičnosti postav totiž zapojují řadu filmařsky inspirativních postupů, které na jedné straně počítají s našimi žánrovými zkušenostmi a na druhé straně je nenaplňují tak, jak bychom očekávali. Nejvýznamněji to platí pro hlediskové záběry a vůbec problematiku hlediska v hororovém filmu, kterak jsem se snažil tehdy vysvětlit ve své analytické stati. (Jde o práci z druhého semestru na vysoké, což žel zahrnuje i poněkud sešněrovaný jazyk. Je v ní ale přesto několik pěkných postřehů.)

    • 11.2.2016  22:11
    Deadpool (2016)
    ****

    Deadpool mě příjemně překvapil. Ne post/pubertálním humorem, ten jsem spíš přežil. Ani ne roztomilou sebeuvědomělostí procesu vyprávění, neb ta patří k základní narativní výbavě současné zábavné fikce. S čím však Deadpool pracuje vskutku důmyslně, je výstavba osnovy jeho vyprávění. Časová pásma, odbočky, situace - staví na nenápadném variování účelně omezeného množství vzorců, takže i přes snahu diváka neustále překvapovat nakonec nepůsobí nestřídmě. Jo, na povrchu jde o romantický příběh na pozadí sebestředné komiksové parodie, ale výstavbou je to vlastně stará dobrá detektivka drsné školy. V lecčem klasičtější než mnohé z těch, které se k této tradici v posledních dekádách hlásí.

    • 20.1.2016  19:08

    Můj největší problém se Zmrtvýchvstáním spočívá v tom, že jakkoli se snaží působit vzdorovitě vůči očekáváním spojeným s vyprávěním amerického velkofilmu, nakonec stejně jeden každý načrtnutý motiv poslušně v závěrečném vyvrcholení zúročí a všechny kousky skládačky zaklapnou do uzavřeného tvaru. Už jen v tomto ohledu shledávám opakovaně zaznívající srovnání s Malickovými modernistickými díly poněkud neadekvátními.

    • 20.1.2016  17:52
    Akta X (TV seriál) (1993)
    *****

    Seriál, který po Hill Street Blues (1981) a Twin Peaks (1990) významně popostrčil všeobecné povědomí o estetických možnostech amerického krimiseriálu jako umělecké formy. Své jsem k němu napsal kdysi v článku do Cinemy tady - ale zatímco druhý celovečerní film hořce zklamal, už za čtyři dny snad budu moci vzpomínky na něj úspěšně zatlačit do pozadí.

    • 16.1.2016  22:35

    Bournův mýtus je film, který již víc než jednu dekádu natolik miluji a natolik jsem toužil jeho dynamice definitivně přijít na kloub, že i po stu a jednom zhlédnutí jsem se pustil do několikaměsíční práce na jeho analýze okénko po okénku a záběr po záběru. Výsledkem je studie Bournův mýtus: akční film pohybu, v níž je rozbor samotného snímku zarámováný do výkladu o proměnách (moderního) akčního filmu (s. 51-55, 87-91). Kromě vysvětlení rozmanitého množství filmařských taktik tohoto působivého díla v článku najdete i pasáž o výstavbě slavné automobilové honičky v Moskvě (s. 81-84). ___ (Jo a strašně moc se těším na letošní pokračování. ;))

    • 3.10.2015  21:39

    Ne, Berlínské spiknutí není „klasický film“ á la Casablanca, pouze si ho současné hollywoodské talenty pokusily pro vlastní potěšení oživit. Dneska se jinak hraje, používá se odlišný materiál, rozdílná technika a filmy už zpravidla nepíší relativně anonymní kolektivy scenáristů, z nichž každý umí nejlépe jeden typ scén a společně složí úžasný film. Steven Soderbergh a jeho parta by se mohli snažit všechny tyto aspekty doslovně napodobit, ale neudělali to. ___ Berlínské spiknutí klíčuje současné herce do dobových dokumentárních filmů, zachycujících katastrofální podobu poválečného Berlína. Za mnohem zajímavější ale považuji, jak film vedle přesvětlených exteriérů z původních dokumentárních materiálů nabízí jako střet kontrastně osvětlované interiéry, kde tváře herců vystupují ze tmy a každý prostor je ostrými přechody mezi světlem a stínem tříštěn na fragmenty. To je navíc posíleno řidším využíváním ustavujících záběrů, což jsou velké celky, které divákovi umožňují udělat si na začátku scény přehled o prostoru, kde se odehrává. Jde o osvěžující moderní přístup, jak vyřešit problém s proměnou materiálů, a přitom posílit atmosféru nejistého světa asociujícího filmy nazývané noirové – což byly často zároveň filmy založené na lehkém rozbíjení klasického vyprávění. Uvědomělé odkazy ke Casablance (výjezdní doložky, závěr u letadla) nebo Zahraniční aféře (americký voják a tajemná žena v Berlíně) mají jen mást, což pro současného diváka, zvyklého na mnohem sevřenější a rytmizovanější vyprávění, může být samozřejmě iritující. Z jeho pohledu se ve filmu vlastně nic neděje (Cloooney např. jen chodí po Berlíně, ptá se různých lidí na různé věci a občas mu dá někdo přes hubu…). Všechno dění „nyní“ tak má jen odhalovat dění „dřív“ a pointa v tom, že Berlínské spiknutí chce nebýt tzv. dobře vyprávěný hollywoodský film, nýbrž nabourávat zavedené s podobnou rozkoší jako ony dávné (často béčkové) noiry. Tomu ostatně napovídají i herecké volby zúčastněných, kteří pečlivě udržují moderní styl a ačkoli by evidentně dokázali hrát „dobově“, okázale si pouze hrají na „jiné hraní“. Co je esteticky zábavnější? Kopírovat dávnou éru, nebo ji potměšile parafrázovat? Filmová forma Berlínského spiknutí reprezentuje druhou možnost, a tak pokud na hru/podraz přistoupíte, musíte se snažit a přizpůsobovat jí navyklé divácké vzorce. Dost možná je to podnětnější než prskat, že takhle se to přece dělat nemá. Možná nemá. Ale v tom je ten vtip. [2007]

    • 23.8.2015  15:15

    Jednoho (tady spíš každého jednoho) při námětu i při sledování Sedmi psychopatů napadne jméno Quentina Tarantina, ovšem ten se za prvé nikomu nevysmívá a za druhé jeho dialogy i postupně budované scény jsou navzdory povrchní podobnosti vystavěné jinak než McDonaghovy. McDonagh je i přes neotesanost svých postav evropský intelektuál, který viděl spousty filmů (to Tarantino taky), přečetl kvanta divadelních her, přelouskal moře knih a očividně prošel klasickým vzděláním, což dává jeho postavám v Sedmi psychopatech punc jakési paradoxnosti. Jsou to drsní gangsteři, nelítostní zabijáci, protřelí podvodníčci, ale zároveň v jejich vyjadřování poznáváte vzorce uvažování humanitních vysokoškolských studentů při zuřivých debatách nad pivem či panákem v ranních hodinách. A na jisté paradoxnosti, pohybu na hranici čistého experimentu a sofistikované pocty, chytrého a banálního Sedm psychopatů staví (soudě dle nelichotivých místních hodnocení) mnohem více než relativně čitelný McDonaghuv snímek V Bruggách. PS: McDonagh není žádný laciný napodobitel Tarantina, ale jeden z nejrespektovanějších současných dramatiků... to jen tak pod čarou pro některé místní ignoranty. ;) Více na Poznámkách.

    • 15.8.2015  20:38

    Budu jeden z mála, komu se to svým způsobem líbilo, byť z možná poněkud bizarních důvodů... aniž bych přitom zvlášť zpochybńoval důvody těch, kteří budou Fantastickou čtyřku nenávidět. Sama o sobě nejen pohříchu nešlape jako hollywoodský blockbuster, ale ani nenaplňuje požadavky obecně sdílené představy o dobře odvyprávěném příběhu... Ovšem právě z důvodů, proč nešlape, mě Fantastická čtyřka zaujala. Pár tentokrát spíše spekulativních poznámek na toto konto po čase opět zde.

    • 9.7.2015  23:34

    Hra s "terminátořím" fikčním světem, jeho zachováváním, přepisováním i rozšiřováním, mi poprvé od druhého dílu přišla fakt zábavná a inspirativní - a daří se to zejména díky pomocníkovi T-800, který jediný o nic definitivního neusiluje, nijak se nemění a je stejný sympaťák jako ve dvojce, čímž vytváří v celém tom narativním bláznění stabilní bod. Film, v jehož uspořádání by narace, syžetová struktura i významový řád tak moc ustupovaly blbnutí se světem a variacemi očekávaných vzorců jeho fungování, jsem neviděl snad od 2012.

    • 27.4.2015  19:31

    Jméno jednoho z herců "Ivan Pereverzev" je v případě tohoto obskurního dílka skoro nomen omen pro všechno od první do poslední minuty.

    • 24.3.2015  17:52

    Podnětné zejména z hlediska dějin amerického stylu, potažmo proměn stylistických voleb u D. W. Griffitha. Protože tento filmař proslul zejména křížovými střihy, záchranami na poslední chvíli a citem pro rozvoj tradičního dějového oblouku (a to včetně roku 1909, srov. třeba jeho A Lonely Villa), Spekulakt s obilím se může podobně jako jiné jeho filmy z raného období jevit v daném ohledu jako poněkud neprogresivní - ovšem to je jen mýlka. Třebaže průměrná délka záběru je bez mezititulků a jedné vsuvky velmi dlouhých 32,7 sekundy, ve skutečnosti film pracuje s relativně sofistikovaným střihem a je ukázkovým příkladem díla stojícího na pomezí dvou stylistických tradic. Inscenuje jednotlivé dlouhé statické obrazy jako alegorická tabla, která v případě dlouhých záběrů chudáků na poli ukazují úmornost každodenní dřiny a v případě dlouhých záběrů boháčů plýtvání časem v požitcích. Ovšem dané obrazy jsou spojené jednoznačně využitým střihem, byť ne křížovým, nýbrž paralelním: není podstatné, aby se události děly na jednom místě a ve stejném čase, a tak posilovaly vzájemnou vyprávěcí intenzitu (křížový střih), ale svým postavením vedle sebe v paralelách posilují či dokonce budují svou významovou intenzitu. Nejde o žádnou náhodu, jak ostatně dokazuje nerealisticky motivovaná, ovšem kompozičně nezbytná vsuvka, kdy dva dlouhé záběry z bujarého večírku boháčů prostřídá statické "zmnožené okénko" pro vyvolání kontrastu, ačkoli nejde o samostatně natočený záběr, nýbrž okénko z následující scény. Je to rušivé z hlediska realističnosti, ale klíčové pro posílení významu... Příběhový rámec je budovaný čistě na základě vývojového vzorce vzestupu a pádu, pomocí jednoduchého ponaučení, které konvenuje s obecněji sociálním vyzněním filmu jako oslavy prostoého života a kritiky nastupujícího kapitalismu, kdy mnohem důležitější než dvojice jednoduchých zápletek (jedna o boháči, druhá o chudobné rodině) je pro Griffithe fikční svět, do nějž jsou zasazeny. Nakolik jsme v případě Spekulanta s obilím svědky promyšleného tvůrčího řešení, které využívá modely rané kinematografické výstavby prostoru v dlouhých tablech, a nikoli díla plně spadajícího do "předklasického období", je zřejmé zejména ze závěrečné části, v níž Griffith začne spojovat jednotlivé prostorové rámce ne pro účely výstavby významové paralely, nýbrž pro působivost vyprávění o neradostně-ironickém konci magnátovy kariéry. Postavy vstoupí do mlýna, prostřihem je ukázána sýpka (žádný jiný prostřih dosud ve filmu použit nebyl), vracíme se zpět do hlavního prostoru mlýna - až se hrdina krátce poté, co ostatní přejdou dál, propadne omylem do již prostorově představené sýpky (dynamický návazný střih mezi oběma akcemi). Pro vytvoření časové elipsy během jeho bídného umírání v přívalu pšenice Griffith opět střihne do krámu s chlebem, kde se proti chamtivým obchodníkům i nespravedlivé policii bouří chudý lid. Odkud se následně vrátí do sýpky, kde už z nebohého magnáta kouká pod pšenicí jen ruka. Následuje prostřih nahoru nad sýpku, kde hosté nic netuše odcházejí z mlýna - pak do kanceláře, kde už magnáta postrádají, a pak zpět do mlýna, v němž zrovna zesnulého vytahují a pozůstalí jen vyjadřují žal. Griffith se přitom obejde bez vysvětlujících titulků, které obecně ve filmu mají krom telegramové vsuvky opět spíše jen alegorický než narativní rámec. Jinými slovy, pro vytvoření silné významové paralely film více než jiné Griffithovy filmy z tohoto období staví na estetických normách amerického filmu stavějících na statických záběrech ve velkých celcích, ovšem zároveň s pomocí jejich paralelistického propojení - kdy se přitom v úplném závěru filmu přesouvá k dynamičtější prostorové montáži (aniž by se délka záběrů tolik zkracovala, byť kratší jsou), která svět zarámuje do jednoduchého poselství - a potvrdí jej návratem k chudobným rolníkům ze začátku (obětavě sející otec) a prostředka (matka s dcerou, jež nemají na chleba) filmu. Jinak řečeno, ono je to s tím ignorantsky přehlíživým hodnocením filmů rané éry trochu složitější, než tu někteří naznačují.

    • 1.3.2015  10:09

    Spíš věřím, že dochovaný materiál je z roku 1913 než onoho dohadovaného 1917 - na raný film z roku 1913 je to sice na tak "národnostně raný film" překvapivě sofistikované (návaznosti záběrů, pohyblivé rámy v různých směrech), ovšem na rok 1917 by to bylo nevysvětlitelně zastaralé (tendence k dlouhým a staticky rámovaným tableau inscenacím "neputovních" scén, pouze uvozující mezititulky, vztahování se figur ke kameře). Škoda, že chybí ty dva kotouče, no...

    • 18.2.2015  20:02

    Pekelny netopyr honosici se jmenem Pekelny netopyr je nejvic nejhustsi padouchuv pomocnik od dob Oddjoba a Sojky praskacky.

<< předchozí 1 2 3 4 5 9 13 17
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace