Alciele

Byli přátelé, měli dokonale propracovaný plán a neměli co ztratit. Dva z nich obětovali svůj život, aby poukázali na chybu v systému, proti které bojovali a kterou se jim nepodařilo za jejich života zvrátit.

Můj nejoblíbenější seriál, který můžu vidět klidně několikrát denně a neomrzí mě, vždycky se u něj budu smíchy válet pod stolem:)

Po dvaceti minutách jsem myslela, že to vypnu, jak moc se mi příčilo se na ten kýč dívat... To prznění známých písní mi přímo drásalo ušní bubínky. Ale nakonec... ty dvě hodiny utekly docela rychle. Dávám dvě hvězdy za ten děj, který mě chtě nechtě vtáhnul a pak za kostýmy. Ale Nicole jsem nevěřila ani minutu hraní (a její vřeštění bylo nesnesitelné) a Ewanovi se svým stále stejným tupým výrazem jakbysmet. Nakonec mě asi nejvíc zaujala postava principála. prostě zážitek, který si určitě nechci zopakovat, aspoň ne v nejbližší době. Jen jsem se utvrdila v tom, že nejsem fanda filmových muzikálů. Z reálného života znám mnohem víc srdcervoucích podob lásky, než byla tahle podívaná....

Krásné, příjemné, milé, romantické, ale také dramatické... plus ta hudba:) Jeden pár přátel, kteří se vidí jeden den každý rok, aby z toho nakonec byla jedna láska na celý život. Nebo aspoň na chvíli, kterou si oba po těch životních peripetiích zaslouží...

Jako občasná spisovatelka vím, jak je těžké něco napsat, ale ještě těžší je být s tím spokojen. A tak, když vám na dosah ruky leží dokonalé dílo, u kterého není jasné, jak je staré a zda autor ještě žije, svádí to k ... tomu, že si chcete vyzkoušet, jaké to je - napsat něco dokonalého (podle vás). I když máte dobré úmysly, vždycky zafunguje souhra náhod, která vás přivede až tam, kde jste se vlastně ocitnout nechtěli. A pocit viny tu bude stále. A pak přijde chvíle, kdy to budete chtít vrátit zpátky, ale už to nejde... A vy se s tím pocitem musíte naučit žít.

Pokud by se film nehonosil zařazením mezi žánr komedie, tak ... by se stejně nedal zkousnout. Ale jelikož to tak je, nezbývá než dodat, že jsem se za celou stopáž ani jednou nezasmála. Mám jen dvě slova: trapné a ubohé.

Tenhle film mě nenechal ani na vteřinu chladnou. Ten si budu hodně dlouho pamatovat. Zanechal ve mě dva dojmy. První je otázka: Jak mohou být někteří lidé takové zrůdy? A ten druhý mě utvrdil v tom, že má vžycky smysl bojovat za pravdu a spravedlnost a že hodní lidé by měli držet spolu.

Pokud se chcete dvě hodiny dívat na padající mrakodrapy, tříštící se vesmírné lodě, nekončící bitky mezi Supermanem a posledními jedinci jeho druhu, tak to bude podívaná přesně pro vás. Já jsem si ale po hodině a půl říkala, kdy už to konečně skončí. Začátek mě celkem zaujal a vypadal slibně, ale to, co se odehrávalo posléze, mě naprosto otrávilo. Stupidní dialogy, nesmyslné záběry, opakování scén.... Ani ta hudba to nezachránila. Ne, takhle si přepracování Supermana nepředstavuju.

Tenhle film mě hodně naučil: především, že stačí mít trochu odvahy a všechno se dá dokázat, že za pravdu se člověk nemusí stydět a že největší štěstí v životě člověka je mít svobodu a volnost, i když si pro ni musíme zajít až na kraj svých možností a vytrpět mnoho bolesti.

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a tak někdy svedou dohromady i osmiletého stydlivého, smutného kluka s dospělým mužem, který má míň rozumu, než by se za nehet vešlo. A tak vedle sebe dozrávají a učí se jeden od druhého, čímž vzniká mnoho vtipných situací. Třemi slovy - pohodová rodinná komedie, ale ne jen tak ledajaká.