Spike17

La La Land funguje jak jako velkolepá pocta klasickému Hollywoodu, tak jako originální romantický muzikál bořící neotřelými způsoby žánrová klišé. Dialogy, texty písní, choreografie, pohrávání si s časovými vztahy (jak na úrovni magičnosti, tak u mentální subjektivizace postav), všechny tyto aspekty a mnoho dalších nevyřčených jsou brilantně zpracovány. Ze všeho nejvíc ale vyniká jako stylistický prostředek kamera, která v jednotlivých muzikálových (nejen) vystoupeních opisuje složité trajektorie a svou stylizací diváka vtahuje do příběhu takových způsobem, až evokuje práci s kamerovými jízdami maďarského režiséra Miklose Jancsoa. Proces snění a cesta za svým snem vyobrazena kouzelným způsobem, leč s mírně hořkou pachutí (závěrečná scéna musí emočně pohnout s každým, kdo definitivně neodstřihl svou citovou stránku).

Mazací hlava je bezesporu jedním z interpretačně nejnáročnějších filmů, na stranu druhou o tom nemá cenu příliš polemizovat a je prostě nutné nějakou interpretaci zastávat. Podle mého názoru je hlavním významem filmu strach, který je ukryt v každém z nás a který se snažíme porazit. Mazací hlava je vlastně film o naději, i když v něm mnoho divákovu uvidí čistý depresivní výplach. To je dáno stylistickou složkou, která se celá podřizuje právě výše naznačené tematické rovině díla. Ať jsou to stísněné prostory, statické rámování či nepříjemně vtíravý zvuk, vše spoluvytváří negativní, úzkostnou atmosféru. Více ZDE (FILMOGRAFIE DAVIDA LYNCHE)

Mé další setkání s Bélou Tarrem ve filmu, ve kterém si začíná pěstovat vlastní specificky formálně vytříbený styl. Na začátek svého komentáře musím předeslat, že tímto filmem si mě Tarr zcela získal, okouzlil a stal se bezpodmínečně mým nejoblíbenějším a nejvyhledávanějším maďarským režisérem. Jak již bylo zmíněno, Tarra zdobí jedinečný styl. V tomto filmu (který je prvním filmem jakési pomyslné trilogie, ve které zkoumá zatracení individuality nebo společnosti), Tarr využívá dlouhých záběrů a pomalých panoramatických jízd k zachycení nihilistického portrétu jedince, jehož život se bezútěšně potápí (mimochodem svůj bezcílný život tráví v baru s názvem Titanik) a svým počínáním míří až k metaforickému znelidštění (poslední sekvence filmu). Tento pocit neodvratné osobní zkázy zdůrazňuje stále přítomný a vlezlý déšť, stejně jako psi, toulající se po ulici, jejichž motiv se variuje na konci snímku. Melancholickou atmosféru dokresluje hudba, jejíž síla dělá scénu v baru se zpěvačkou (moje nejoblíbenější) a tancem v závěrečné části filmu nezapomenutelné. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA]