Útěk do divočiny

Musím přiznat, že jsem po první projekci (s velice špatnými titulky) "ocenil" tenhle snímek průměrným hodnocením a chtěl na něj vlastně rychle zapomenout. Ono to ale nějak nešlo. Běžel mi hlavou další den a další den .... Tak jsem se rozhodl dát mu ještě jednu šanci ... Tentokrát s přeloženými texty výborných Vedderových písniček a lépe připraven :) ... Opravdu je to vyjímečný film, který je schopen (pokud už nejste úplně ztraceni) zalézt velmi hluboko pod kůži .... (03.03.2008)

(1001) Je úžasné, jak se Seanu Pennovi podařilo vyrobit film o lese, přírodě a samotě, aneb všech věcech, které mám ráda, a přitom zřejmě nerozumět ani trochu ani jedné z těch věcí. Jako kdyby to naschvál podvratně točil tak, aby hlavní hrdina vypadal jako největší naivní/arogantní blbec, co kdy žil. A obsazení Emila Hirsche ničemu nepomáhá, protože ten mi v jakékoliv roli vždycky přijde trochu jako záporák. A tady tedy hodně. Má takový ten maniakální pohled očí, který je možná vhodný pro druh tohohle hrdiny, ale taky mi prostě zabraňuje se do něj vcítit a jít příběhem s ním. A je mi jedno, kolik záběrů přírody tam pan režisér nastrká, když to vypadá jako prohlížení pohlednic a ne jako že je divočina (druhou) hlavní postavou filmu. (Což by měla být, podle mě. A jde to udělat, viz např. Debra Granik - Beze stop, Iñárritu - Revenant, Coenovi - Tahle země není pro starý, Sheridan - Wind River, a tak dále a tak dále.) Když si tedy stěžuji, že se mi tento film nelíbí, vlastně si tím víc než na cokoliv jiného stěžuji, že mi přijde, že Sean Penn nemá fantazii a že Eric Gautier je jako kameraman docela kýčař. Ale když jsem se zamyslela, jestli něco Penn dělá správně, tak jsem dospěla k názoru, že je velmi dobrou volbou, že je vypravěčem příběhu (když už tam nutně chce vypravěče příběhu) hrdinova sestra a nikoliv on sám, protože v tu chvíli by se to troušení mouder a životních pravd stalo absolutně nesnesitelným. Takhle je tam alespoň nějaké síto a odstup, i když se pořád jedná o postavu do příběhu silně angažovanou. Už ale nevím, jestli na to Penn přišel sám a nebo jestli si to jen půjčil od Krakauera, protože ten, pokud vím, se sestrou na své knize spolupracoval velmi úzce. (A kruci, ještě si neodpustím poznámku o hudbě, protože správně zvolený soundtrack pro mě dokáže pozvednout i film, který po jiných filmařských stránkách v mých očích pokulhává. A hudba "Útěku do divočiny" podle mne selhává v tom, že je extrémně monotónní a v průběhu filmu se nijak nemění její poloha/povaha. Píseň, která hraje k úplnému konci, se nijak neliší od písní, které jsme slyšeli u přátelství s hipíky či se staříky, jízd vlakem, práce s kombajnem, zakládání tábora, nijak se prostě neodlišuje, negraduje, nepřekládá velmi zásadní emocionální informace, jichž jsme právě byli svědky. A to je pro mě poslední hřebíček do rakve.) P.S.: Hal Holbrook rules. (komentář 19. 3. 2019) (06.03.2009)

Když vlastní svoboda spoutá ducha druhého, není to jen svoboda, ale i sobectví. A se sobectvím nikdy nekráčí odpuštění.. Je mi líto, ale tady s hodnocením poteču do kopce. Pennův vysněný projekt je po technické stránce bezesporu kvalitní (hudba, kamera, střih), ale i přes svou silnou myšlenku „o bohu v zážitcích“ mě docela minul. Kdyby byl Supertramp fiktivní postava, nad ledasčím by se dalo přimhouřit oko, ale takhle mi to přijde jako zromantizovaný podvod na diváka, který nejvíc vybublá na povrch, když si porovnáte skutečný a filmový poslední vzkaz tuláka McCandlesse. Parafrázování otupilo opravdovost, v manifestu svobody a odvahy se zrcadlí hloupost a přání smrti.. Není bez zajímavosti, že autor literární předlohy Jon Krakauer byl členem skupiny, s kterou si v roce 1996 nemilosrdně pohrála nejvyšší hora světa (viz.Everest Islanďana Kormákura).. (02.02.2018)

Ten kluk mi mluvil z duše. Skoro dvě a půl hodiny jsem byl s ním na cestě a prožíval situace, o kterých se mi zatím může jen zdát. Pokud mi Klub rváčů dodal kůráž a odhodlání poprat se s dnešním konzumním světem, tak tento film mi dodal naději, že i v současné době se dá žít bez pravidel, stresu, peněz a systému. Když už jsem si říkal, že jeho putování mě nemůže ničím překvapit, přišly další úchvatné okamžiky a po nich další. Pokud jste stejného ražení jako já, tak při Útěku do divočiny budete na vrcholu blaha. (01.06.2010)

Americká krása dovedená do extrému. Tam, kde ve své filmové reflexi končí coby tvůrce Sam Mendes (odchod dětí z dysfunkční rodiny...), odtud začíná své podobenství vyprávět herec a režisér Sean Penn. Dvě časové roviny - aktuální a retrospektivní, které obě dvě lineárně směřují k splynutí, obsahují silný příběh člověka, který na útěku před rodiči a civilizací nachází sám sebe i prožitek skutečného života. Člověka, který porušuje onu symbolickou Kazanovskou tichou dohodu a odmítá věcmi a penězi nahrazovat pocit štěstí. Co na tomhle dokonalém filmu vyzdvihnout především? Asi režijní invenci Seana Penna. Tohle zlobivé dítě Hollywoodu přerostlo škatulku herectví a dospělo v plnohodnotného umělecky založeného tvůrce - jeho režie ani scénář nepostrádají invenci, složitě strukturované herecké i dějové celky, účelnou zkratkovitostí přebíjí rutinu, kterou se navíc Penn nebojí ozvláštnit čistě poetickými a uměleckými vložkami (detaily zvířat, plynutí mraků, prolínačky, zpomalovačky...). Často je film estetizován klipovostí, záběry, kdy nad kamerou přejíždí nákladní vlak či kamión, pasážemi podkreslenými jen hudbou...jsou to jakési milníky fázující plynutí děje a přechody mezi oběma stěžejními časovými rovinami. Určujícím znakem jsou také až divácky ohromující jízdy kamery, kdy počátek je vždy snímán z velké perspektivy k zvýraznění krajiny, uvnitř ní se skrývá bezvýznamný člověk (jízda uvnitř Coloradského kaňonu nad řekou, Aljašské záběry, především příjezd a závěr...) Penn se nebojí experimentovat, ale jeho režijní rukopis už je zažitý a dobře čitelný (místy mi některými scenériemi a záběry připomínal třeba jeho Přísahu), vkládá do něj mnoho symboliky (opasek...) a důrazu na pradávnou ritualizaci života... Nedílnou součástí působení snímku je vynikající hudba Eddieho Veddera z Pearl Jam. Jeho až folkový projev pouze s akustickou kytarou i jeho celková osobnost přesně zapadají do modelu příběhu a jeho vynikající texty mnohdy posouvají jeho vyznění dál... Casting je tradičně u Seana Penna bezchybný (vždyť je sám hercem), zvláštní uznání zaslouží ale především představitel hlavního hrdiny Emile Hirsch, který je fyzicky (alespoň podle závěrečné fotografie) podoben skutečnému Christopheru McCandlessovi. Penn skutečně neplácá do větru...natočil film, který postihuje nějaký hlubší proud v současné západní civilizaci, kde se ve své cyklicitě vývoje objevuje kdosi jako post-hippies... (v českém prostředí třeba ohlas ve Vorlově Z města cestě...) Happiness is real only if shared! (19.03.2008)