An Song-gi v roli slavného spisovatele, kterému umře matka a odjíždí na venkov, kde organizuje její pohřeb. Záběru z pohřbu, kde se odkrývají staré rány, kontrastují se ztvárněním rodiny tak, jak ji idylicky zachytil ve svých knihách. Bod navíc si připočtěte, pokud vás zajímá tradiční kultura pohřbívání.
Národně buditelská gangsterka, ve které se postavy vlastně neustále jen mlátí. Děj tam v podstatě není a o psychologii postav ani nemluvě, ale navzdory tomu je to překvapivě koukatelné.
Hodně zvláštní film, který začíná jako detektivka se záhadou, poté se pohybuje mezi sociální kritikou a hororem. Děj se prakticky ve dvou místnostech a jsou v něm za celou dobu asi čtyři postavy, přesto dokáže zaujmout. Místy je tak trochu sureálný a občas nudí, přestože stojí na velmi originálním nápadu.
Autobiografický o osudech Čon Te-ila se odehrává ve dvou časových rovinách. Sledujeme současného intelektuála / aktivistu Kima (rok 1975), jak píše knihu o Čon Te-ilovi, který se opět let dříve upálil na protest proti nedodržování zákoných podmínek práce. Kim má strach, že se na Te-ila zapomene a že se vlastně za těch pět let nic nezměnilo. Současnost je podávána v barvě, minulost je zachycena černobíle. Film vzbudil velkou pozornost už před natáčením a byl financován z veřejné sbírky. Herci v něm hráli zadarmo. Přestože je to v podstatě politicky angažovaný art film, díky svému námětu zaznamenal i velmi slušný komerční úspěch. Občas je sice trochu návodný, ale má v sobě spousta velmi silných scén, které jsem podbarvovány velmi depresivní a působivou hudbou. Nezapomenutelná je poslední scéna, kdy dojde k onomu tragickému aktu.
Čong Či-jong se opět ukazuje jako mistr demýtizace a odkrývání nepříjemných stránek z Korejské historie. Po skvělém filmu o severokorejských partizánech Nambugun si vzal na paškál korejskou účast ve Vietnamské válce. Ta Koreji nesmírně finančně pomohla, ale doma se o ni téměř nemluvilo a byla jakýmsi tabu. Film je natočený podle stejnojmenné knihy spisovatele An Čong-hjoa a nápad na její zfilmování vzešel z hlavy představitele hlavní role An Song-kiho, který hrál ústřední postavu i v Nambugun. Film měl enormní rozpočet je to na něm vidět. Válka tu ale není atrakcí pro diváky, spíše peklem pro všechny zúčastněné. Režisér ukazuje zvěrstva páchané Korejci a vysloužil si za to ostrou kritiku od válečných veteránů. Obětmi tu nejsou jen padlí, ale mnohem více přeživší, kteří se nedokáží vyrovnat s tím, co prožili a čeho se dopustili. Film zároveň dává vietnamskou válku do spojitosti se studentskými bouřemi proti novému prezidentovi Čon Tu-hwanovi, který je silou ujal vlády v zemi. Obojí je zobrazováno jako zlo páchané na neviném obyvatelstvu a ve svém důsledku mající trvalé následky na morálku všech zúčastněných.
Film, ve kterém se téměř nic nestane. Je to jen sled setkání dvou duševně vyšinutých magorů, kteří ani nemají jména. Je to neuvěřitelně ukecená a přehnaně dlouhé, takže jsem u toho ke konci už umíral. Dva lidé spolu žili tři a půl roku ve Francii během studií, kde on za ní napsal doktorskou práci. Po návratu se ona s ním odmítá vypsat a jeho žena se s ním navíc nechce rozvést. Ona je emocionálně nevyrovnaná kráva. A tyhle dva magoři spolu skoro dvě a půl hodiny kecají o svých vnitřních pocitech a občas souloží. Jako by ten film natočil Hong Sang-su, jehož narativní experimenty mě taky k smrti nudí. Sang-su mimochodem je z tohoto filmu nadšen :)
Jeden ze zlomových filmů korejské kinematografie, který v období obrovské převahy americké produkce po zavedení přímé distribuce a době nástupu filmů pro teenagery produkované korejskými konglomeráty čistě pro zisk, dokázal přitáhnout přes milion diváků jenom v Soulu (což byl v té době naprosto fenomenální počet a absolutní rekord pro korejský film) na příběh o otci, který je posedlý dosáhnutím dokonolosti v pchansori u své dcery, kterou proto neváhy i oslepit. Film oslavuje tradiční korejskou kulturu a stal se mnohem víc než jen filmem. Podnítil zájem o tento zkomírající tradiční žánr zpěvu a vůbec o všechno tradičně korejské.
Zásadní film, který po třicetipěti letech od snímku Piagol, opět ukazuje severokorejské partizány jako lidi, a nejen jako zosobnění zla. Film vznikl podle deníku válečného zpravodaje a ukazuje činnost partizánů v průběhu celého konfliktu. Původní zápal pro osvobozenecký boj se postupně mění v boj o holé přežití, který je nejpůsobivější částí filmu. An Song-ki je naprosto přesvědčivý a čím dál víc mi připadá jako korejský De Niro.
Jeden z prvních komerčních uspechu žánroveho filmu v devadesátých letech. Akcni komedie stojící na formátu buddy movies o dvou policajtech, jeden zkušený a tak trochu zkorumpovany dostává nového kolegu, zasadoveho nejlepšího absolventa policejní akademie. Pokud jde o vztah mezi nimi, tak ten funguje na jedničku. Filmu by ale prospěla poradna zápletka. I proměna hlavní postavy vyznívá trochu nepravděpodobně. Zajimavé je celkove vyznění filmu, kdyz happy end je v tom, že řetěz korupce v policii pokracuje dal a všichni jsou šťastní. Akcni scény jsou slabé, ale přes všechny chyby docela funguje chemie mezi hlavními postavami. V mnoha ohledech se film vyrovnává svým americkým vzorům a zaslouženě jako zaván čerstvého vzduchu po tragických 80. letech sklidil obrovsky divácky ohlas a stal se druhy nejúspěšnějším filmem prvni poloviny 90. let před nástupem Hallyu (korejske vlny).
Z chystané bakalářky: V roce 1990 dosáhl nezávislý film svého vrcholu filmem Noc před stávkou. Ten je dílem čtyř režisérů, kteří byli členy univerzitního filmového spolku Čangsangotmä (장산곶매), založeného aktivisty a pojmenovaného podle stejnojmenného románu na pokračování disidentského spisovatele Hwang Sŏk-jŏnga. Po několika krátkých filmech natočili dokumentární film o povstání v Kwangdžu a poté první celovečerní hraný film Noc před stávkou. Z finančních důvodů je film natočený na levnější 16mm film a proto nemohl být promítán v klasických kinech. Noc před stávkou je levicově zaměřený propagandistický film o dělnících, kteří organizují v továrně odbory a bojují za svá práva. Vláda prezidenta Ro Te-u film zakázala, ale studenti si organizovali vlastní projekce na univerzitních kampusech. Vláda se snažila zabránit promítání filmu za každou cenu a posílala na studenty policisty. Ti si organizovali vlastní oddíly, aby zabránili narušení promítání. Podle odhadů takto shlédlo film po celé zemi na tři sta tisíc diváků, což z něho udělalo jeden z nejúspěšnějších filmů roku a bylo to zcela mimořádný úspěch pro nezávislý film. Především to byl ale důkaz, že nezávislý film má své místo a může sloužit jako nositel radikálních politických názorů, které nedokáže ani autoritářský stát zastavit.
Nejslavnější dílo hlavního představitele korejské nové vlny z konce 80. a počátku 90. let Pak Kwang-sua se v originále Jsou stejní jako my. Vypráví o studentském aktivistovi, které je na útěku před zákonem a ukryje se v hornické vesničce, kde pracuje v místním dole s dalšími vyděděnci. Je ten typ sociálně kritického art filmu, který ukazuje odvrácené stránky společnosti, ale nedokáže diváku opravdu strhnout. Ve své době důležité a odvážné dílo, nyní už jen kousek do mozajky korejské historie a filmu. Režisérův předchozí film Chilsua a Mansu mě dokázal ke svým postavám připoutat a strhnout jejich osudy, což se zde nekoná.
Vynikající film o dvou mužích na okraji společnosti. Mansu je plný optimismu a dokonce dobrovolně skončí v práci, aby mohl pracovat se svým kamarádem. Tím je Chilsu, který natírá / maluje billboardy na stěnách budov. Oba však mají za sebou složitou rodinou historii. Mansu je z rodiny, která žije u vojenské základny a otec se vyhodil z domu jeho sestru, protože se tahala s americkými vojáky. Chilsu má zase otce ve vězení, protože je to sympatizant s komunisty a nemohl kvůli tomu vystudovat a teď sehnat pořádnou práci. SPOILER Když dokončí obří billboard na americkou wiskey, užívají si svobodu na vrcholu obřího billboardu, ale lidé ze zdola si jich všimnou a pokládají je za sebevrahy či stávkující zaměstnance. Láhev s vodou pokládají za molotovovi koktejly a povolána je speciální jednotka. Až tady oba zjišují více o životě toho druhého a svou zlost ze sebe vykřičí na celé město pod nimi, které je samozřejmě neslyší. Chvíli oba přemýšlí o sebevraždě, zpočátku jen z legrace, ale Chilsu nakonec opravdu skočí. Mansu končí v poutech a je odvážen policií. Oba se přitom absolutně ničím neprovinili a jsou jen obětmi systému.
Film zajímavý možná jako formální experiment, který si hraje s žánry a divákovými očekávání. U většiny podobných filmů je mnohem zajímavější si o nich číst, než se na ně koukat a tohle je právě ten případ. Stylizované nadsazené herectví, neustálé odbočky a skákání z postavy na postavu, groteskoidní humor a další věci usilovně brání normální diváckému požitku z filmu.
Celkem slušná detektivka, které je opravdu moc dlouhá a místy těžko pochopitelná, protože se nedochovala v původní verzi a dost scén v ních chybí. Úplný konec jsem taky nepobral. V roce 2001 vznikl remake.
Dost legrační film. Nedá se říct, že by byl kvalitní, ale je opravdu zajímavý a místy nechtěně legrační. Zároveň je to nejúspěšnější korejský film osmdesátých let. Celý se odehrává v Americe, konkrétně v Las Vegas a okolí. Začíná scénou, kdy zamilovaný pár jede Údolím smrti, tam si to rozdají a pak ji muž má pěsťovku a skope ji do kuličky. V podobném duchu se nese celý film. Nelogické jednání většiny postav umocňuje ještě naivita a přitaženost za vlasy. Ale aspoň to nebyla nuda.
Jedním z nemnoha filmů, které se v 80. letech do hloubky zabíraly sociálními otázkami, byla stejnojmenná filmová adaptace povídky spisovatele Čo Se-hŭiho Trpaslík a jeho kulička letící k Měsíci. Vyprávění se soustředí okolo rodiny, která se musí nedobrovolně vystěhovat ze svého bytu. Přestože výhodně prodají svůj byt, nový si nemohou dovolit a nadále zůstávají v domě určeném k demolici. Dceři se podaří získat dům zpátky, ale pro rodinu už pozdě. Zoufalý otec, který prožil život v neustálém ponížení, mezitím spáchal sebevraždu. Film je značně kritický k bezohlednému kapitalismu a několik scén z něho muselo být vystřiženo. Sociální realismus a výrazné obrazové kvality do filmu vložil režisér I Wŏn-se, člen hnutí Éra obrazu.
Začalo to tak slibně, ale postupně mě to přestávalo zajímat. Je to výrazný film, o tom se nedá přít, ale nesedl mi. Temné vyprávění o tom, kam až jsou ženy i muži ochotni zajít pro splnění svých tužeb, hezky pojí mystično a realitu, ale podařilo se mu mě strhnout a připoutat k vyprávění. Uznávám kvality, ale nebavilo mě to.
Jak píše Adrian, některé scény jsou opravdu silné a místy to má pohlcující atmosféru, jindy to ale všechno je přehlušeno nepochopitelným chováním postav. Kamera je občas geniální, ale jen místy. Celkově to ujde, ale mistr už natočil lepší kousky.
Vrcholné humanistické dílo renomovaného režiséra Ju Hjon-moka zobrazuje rozkladný vliv korejské války na osudech jedné rodiny. Ze Soulu uteče před komunisty rodina k příbuzným na venkov, kde ovšem jeden ze synů, lechce slabomyslný, sympatizuje s komunisty. Když komunisté dorazí i do této vsi, přidává se k nim a udává jim svého bratrance, který se skrývá v lese. Tomu se podaří utéct, ale později padne v boji s partizány. Retard mezi tím zavraždí tři nevinné vesničany, aby soudruhům dokázal svou loajalitu. V domě, kde pod jednou střechou žijí dvě babičky, to velmi vyhrotí situaci. Soulská babča proklíná komunisty a chce, aby všichni chcípli, což špatně nese druhá babča, která bezmezně miluje svého syna. Přestože sama není komunistkou, přeje si jeho šťastný návrat. Hraje se tu také o malého vnuka, kterému všichni říkají něco jiného a on vůbec neví, čemu má věřit a kterého strýčka mít raději. Klíčové na tomto filmu je, že východisko z této situace a potažmo z celého rozdělení Koreje, vidí v šamanských praktikách. Nebo alespoň kritiky to tak vidí. Já bych spíše řekl, že za to může spíše empatie k tomu druhému. Jedno je ale jisté, tato situace by se neměla řešit tím, že někdo přetlačí toho druhého.
Sonagi neboli Liják je adaptace krátké povídky Hwan Sun-wona. Povídka je o nevinné lásce mezi vesnickým chlapcem a dívkou, která přijede s otcem ze Soulu a není Korejce, který by ji neznal. Film se povídky dějově drží, ale přidává do toho náznaky erotična a je více o dospívání. Ty děti jsou poměrně dost mladé a místy to působí trochu nepatřičně, i když je to opravdu velmi nevinné a jde jen o letmé dotyky či pohledy. Film má neuvěřitelně krásnou barevnou kameru a je velmi poetický a téměř fetišizuje přírodu. Film je stejně jako povídka nesmírně populární a přestože v době uvedení v kinech propadl, v průběhu osmdesátých let zkultovněl. Opravdu krásný film, doporučuji.
Nádherný film. Jedna z mála road movie, která ukazuje dva tuláky a nájemné dělníky, kteří narazí na holku, která utekla z baru a spolu jdou na jih, každý za jiným cílem. Níc víc se tam v podstatě nestane, žádné úžasné zvraty. Ale je to nádherně natočené, poměrně uvěřitelné a především to stojí na skvěle vykreslených postavách. K tomu úžasná melancholická hudba, zasněžená korejská příroda a co víc člověk potřebuje. Poslední dílo korejskéhé klasika I Man-huie, která při stříhání tohoto filmu zemřel na cirhozu jater, je opravdu úžasné.
Ki-jongův slabší kousek, který nedosahuje kvalit Housemaid, se kterou má ale hodně podobného. Sevřený prostor, vyhrocené situace, souboj o muže mezi dvěma ženami, dojde i na mrtvé děti. Navrch přibyla ještě odvážnější erotika. Film by se dal částečně zařadit do tzv. hostess movie, žánru, který byl velmi populární v 70. letech. Jeho hrdinkami byly dívky z vesnice, které odešly do města za výdělkem, ale skončily jako prostitutky. Tady je to ale víc horor nebo cokoliv jiného. Upřímně mě to moc nebralo.
Jeden z malá kritických filmu ukazující bezutesnou realitu Koreje v 70. letech. Jong-dža je vesnicka dívka, která přijela do soulu vydělat penize, aby mohla pomoci sve chudé rodině na venkově. Dělá sluzebnou, ale spratek z bohaté rodiny ji sexualně obtěžuje, takže ji vyhodí (typicky korejske řešení). Pak Dělá svadlenu, ale penize nestojí za nic, tak začne pracovat v baru, ale nechce se kurvit, tak ji vyhodi. Chce si udělat řidičák, ale při dopravní nehodě přichází o ruku a konci jako prostitutka, převážně pro americké vojáky. Jediny, kdo se ji snazi pomoci je veterán z vietnamu, který taky nemá pořádnou práci, ale aspoň se živí poctivě. Neštěstí se tu vrší na neštěstí, ale konci to jakžtakž pozitivně, jinak by asi neprošel film cenzuru vůbec.
Příběh středoškolského vtipálka Tu-sua, který nic nebere vážně a dělá samé forky, je jedním z nejúspěšnějších filmů sedmdesátých let a typickým středoškolským filmem, které jako žánr slavily velký úspěch v leteh 1976 a 1977. První polovina je v podstatě romantickou komedií, poté film zvážní a pozornost se přenáší k chlapci, který si díky žertu hlavního hrdiny rorzbil brýle. Ten mu odmítl dát peníze na nové a on se skoro zabil na kole, když rozvážel na kole mléko, aby se sestou neumřeli hlady. Nejdříve se nenáviděli, protože jeden byl premiant třídy a tak trochu práskač, ale když Tu-su uvídí, jak žije jeho spolužák a proč se tolik snaží, změní svůj postoj k němu i ke škole. Začne mu pomáhat a pilně se učit, což je přesně to, co se vyžadovalo po filmech v sedmdesátých letech, kdy zemi diktátorsky vládl Pak Čong-hui a filmy, které nepodporovali jeho politiku modernizace/industrializace, zatrhla cenzura. I přesto je celkem fajn film.
I Man-hui se vrací jedenáct let po svém prvním válečném opusu Marines who never returned. Tentokrát je ovšem ve službách vládní propagandy v době vrcholné diktatury Pak Čong-huiho. Není se proto co divid, že tentokrát tu místo Číňanů jsou Severokorejci a že jsi ukázáni pouze jako horda vrahů. Vláda jako producent filmu vám ovšem zaručí jednu prima věc a tou jsou skoro neomezené finanční prostředky. A jsou na tom opravdu vidět. Oproti Mariňákům jsou Chryzantémy (originální název je Když kvetly chrizantémy) mnohem výpravnější a rozmáchlejší, neustále tu něco bouchá a projíždí tanky. Sevřenější příběh tu moc není, jsou to takové střípky, ale už jsem si na epizodičnost starších korejských filmů vznikl a výjimky pouze příjemně překvapí.
Sin Sang-ok se s tímto filmem ukazuje jako průkopník žánru fantasy v Koreji. Nebojí se užívat drátů a nevypadá to na svou dobu věru zle, bohužel béčkové zvukové efetky to trochu srážejí a vůbec nesedí ke krásné poetické hudbě, která doprovází zbytek filmu. Příběh vypráví o generálovi, jemuž bandity zavraždí dítě a manželka před nimi uteče do rebníku, kde se utopí. Tam ale do ní vstoupí duch tísícileté lišky zeslané z pekla, která jí krásné panny a vraždí si jak se ji zamane. Výprava je poměrně pěkná a námět slibný, ale výsledný film mě moc nestrhl. Přesto jde o originální kousek a to se cení. Btw. v roce 2003 byl natočen remake tohoto filmu pod názvem The Legend of Evil Lake.
Ne, že by se mi přdchozí filmy Ju Hjon-moka zrovna líbily, ale v porovnání s tímhle měly aspoń nějaký smysl. mozaika osudu několika podivných individuí je plná pseudouměleckých keců a za celou dobu jsem nepochopil snad žádnou postavu a co tam šlo netuším. Pravda, moc jsem tomu nedal, protože to bylo celé k nevydržení.
Předělávka filmu na Un-kjua z roku 1929, díky kterému téměř zkrachoval. Tahle verze naopak dostala ocenění za nejlepší film roku, režiséra i hudbu. Ano, natočeno je to moc hezky, ale když mě ty postavy všechny tak neuvěřitelně štvaly. Všichni se chovají jak magoři a nesmyslně snášení/přehlížejí utrpení a tyranii od sadististického parchanta. Už mě tyhle trpitelské filmy začínají štvát, není nic lepšího, když to někdo už nevydrží, a vyvraždí půlku vesnice, jako to bylo Goryeochangu.
Vyňato z chystané bakalářky: Literární adaptace jako cesta k tvůrčí svobodě -
V druhé polovině šedesátých let se zpřísňovala cenzura a již zdaleka nebylo možné točit tak kritické filmy, jaké vznikly v letech 1960-61. S vládní politikou udělování dovozních kvót za produkci kvalitních filmů (hlavním kritérium bylo ocenění na filmovém festivalu, nejlépe v zahraničí) se tvůrci dočasně uchýlili k filmovým adaptacím ceněných literárních děl, často i soudobých. Tyto filmy nepodléhaly tak příšné cenzuře a protože nebyly točeny s komerčním záměrem, měli jejich tvůrci daleko větší uměleckou svobodu. A producenti do nich investovali, protože se skrze ně snažili zvýšit své kvóty pro import zahraničních filmů, z jejichž promítání se jim náklady vrátili. Díky literární předloze nebyly zpravidla tak epizodické, a protože námětem byla nejčastěji krátká povídka, absence výraznějšího děje nahradila výrazná estitika a lyrické zpracování.
Mezi klasické literární filmy patří Rybářská vesnice (겟마울, Ketmaul, r. Kim Su-jong, 1965) z roku 1965. Režísér Kim Su-jong zde citlivě a s pochopením zobrazuje život v rybářské vesnici, kde většina žen brzy ovdověla a kde nevládne tak rigidní morálka jako ve městech. Ženy zde otevřeně mluví o svém sexuálním životě a tužbách, znovu se vdávají a jsou zde i náznaky lesbické lásky. Rybářská vesnice je současně drsně realistická, tak i lyricky krásná. Film byl úspěšný i u diváků a dokázal, že literární filmy mohou být i komerčně úspěšné.
V roce 1968 byly ovšem literární adaptace jako kategorie vyjmuta z vládního systému oceňování kvalitních filmů, což znamenalo rychlý konec těchto filmů a návrat k žánrové tvorbě. Přestože se tyto filmy točili pouze několik let, řada z nich patří do zlatého fondu korejského filmu.
Ju Hjon-mok je jeden ze tří největších režisérů šedesátých let a proslul hlavně velmi sociálně kritickými filmy. School trip ovšem vznikl už v době silné cenzury a proto není ani zdaleka tak kritický. Děti ze zdáleného ostrova, které nikdy nebyly na pevnině, touží stejně jako jejich učitel, který zanechal v Soulu ženy s dítětem, touží navštívit hlavní město. Zatímco děti se nestačí divit, co všechno v Soulu je, jejich učitel se musí rozhodnout, jestli bude nadále vzdělávat nevinné děti, které k němu vzhlíží, nebo zůstane v Soulu s rodinou a dítětem, které ho už stěží poznává. V rozuzlení tohoto dilematu je ukryto asi to nejdůležitější režisérovo poselství, zda je lepší pro výchovu dětí téměř opuštěný ostrov či prudce se industrializující hlavní město.
Moje komentáře
Ch'ukje (1996)
An Song-gi v roli slavného spisovatele, kterému umře matka a odjíždí na venkov, kde organizuje její pohřeb. Záběru z pohřbu, kde se odkrývají staré rány, kontrastují se ztvárněním rodiny tak, jak ji idylicky zachytil ve svých knihách. Bod navíc si připočtěte, pokud vás zajímá tradiční kultura pohřbívání.
Janggunui adeul (1990)
Národně buditelská gangsterka, ve které se postavy vlastně neustále jen mlátí. Děj tam v podstatě není a o psychologii postav ani nemluvě, ale navzdory tomu je to překvapivě koukatelné.
301, 302 (1995)
Hodně zvláštní film, který začíná jako detektivka se záhadou, poté se pohybuje mezi sociální kritikou a hororem. Děj se prakticky ve dvou místnostech a jsou v něm za celou dobu asi čtyři postavy, přesto dokáže zaujmout. Místy je tak trochu sureálný a občas nudí, přestože stojí na velmi originálním nápadu.
Jeon tae-il (1996)
Autobiografický o osudech Čon Te-ila se odehrává ve dvou časových rovinách. Sledujeme současného intelektuála / aktivistu Kima (rok 1975), jak píše knihu o Čon Te-ilovi, který se opět let dříve upálil na protest proti nedodržování zákoných podmínek práce. Kim má strach, že se na Te-ila zapomene a že se vlastně za těch pět let nic nezměnilo. Současnost je podávána v barvě, minulost je zachycena černobíle. Film vzbudil velkou pozornost už před natáčením a byl financován z veřejné sbírky. Herci v něm hráli zadarmo. Přestože je to v podstatě politicky angažovaný art film, díky svému námětu zaznamenal i velmi slušný komerční úspěch. Občas je sice trochu návodný, ale má v sobě spousta velmi silných scén, které jsem podbarvovány velmi depresivní a působivou hudbou. Nezapomenutelná je poslední scéna, kdy dojde k onomu tragickému aktu.
White Badge (1992)
Čong Či-jong se opět ukazuje jako mistr demýtizace a odkrývání nepříjemných stránek z Korejské historie. Po skvělém filmu o severokorejských partizánech Nambugun si vzal na paškál korejskou účast ve Vietnamské válce. Ta Koreji nesmírně finančně pomohla, ale doma se o ni téměř nemluvilo a byla jakýmsi tabu. Film je natočený podle stejnojmenné knihy spisovatele An Čong-hjoa a nápad na její zfilmování vzešel z hlavy představitele hlavní role An Song-kiho, který hrál ústřední postavu i v Nambugun. Film měl enormní rozpočet je to na něm vidět. Válka tu ale není atrakcí pro diváky, spíše peklem pro všechny zúčastněné. Režisér ukazuje zvěrstva páchané Korejci a vysloužil si za to ostrou kritiku od válečných veteránů. Obětmi tu nejsou jen padlí, ale mnohem více přeživší, kteří se nedokáží vyrovnat s tím, co prožili a čeho se dopustili. Film zároveň dává vietnamskou válku do spojitosti se studentskými bouřemi proti novému prezidentovi Čon Tu-hwanovi, který je silou ujal vlády v zemi. Obojí je zobrazováno jako zlo páchané na neviném obyvatelstvu a ve svém důsledku mající trvalé následky na morálku všech zúčastněných.
Gyeongmajang ganeun kil (1991)
Film, ve kterém se téměř nic nestane. Je to jen sled setkání dvou duševně vyšinutých magorů, kteří ani nemají jména. Je to neuvěřitelně ukecená a přehnaně dlouhé, takže jsem u toho ke konci už umíral. Dva lidé spolu žili tři a půl roku ve Francii během studií, kde on za ní napsal doktorskou práci. Po návratu se ona s ním odmítá vypsat a jeho žena se s ním navíc nechce rozvést. Ona je emocionálně nevyrovnaná kráva. A tyhle dva magoři spolu skoro dvě a půl hodiny kecají o svých vnitřních pocitech a občas souloží. Jako by ten film natočil Hong Sang-su, jehož narativní experimenty mě taky k smrti nudí. Sang-su mimochodem je z tohoto filmu nadšen :)
Sopyonje (1993)
Jeden ze zlomových filmů korejské kinematografie, který v období obrovské převahy americké produkce po zavedení přímé distribuce a době nástupu filmů pro teenagery produkované korejskými konglomeráty čistě pro zisk, dokázal přitáhnout přes milion diváků jenom v Soulu (což byl v té době naprosto fenomenální počet a absolutní rekord pro korejský film) na příběh o otci, který je posedlý dosáhnutím dokonolosti v pchansori u své dcery, kterou proto neváhy i oslepit. Film oslavuje tradiční korejskou kulturu a stal se mnohem víc než jen filmem. Podnítil zájem o tento zkomírající tradiční žánr zpěvu a vůbec o všechno tradičně korejské.
Nambugun (1990)
Zásadní film, který po třicetipěti letech od snímku Piagol, opět ukazuje severokorejské partizány jako lidi, a nejen jako zosobnění zla. Film vznikl podle deníku válečného zpravodaje a ukazuje činnost partizánů v průběhu celého konfliktu. Původní zápal pro osvobozenecký boj se postupně mění v boj o holé přežití, který je nejpůsobivější částí filmu. An Song-ki je naprosto přesvědčivý a čím dál víc mi připadá jako korejský De Niro.
Tukabseu (1993)
Jeden z prvních komerčních uspechu žánroveho filmu v devadesátých letech. Akcni komedie stojící na formátu buddy movies o dvou policajtech, jeden zkušený a tak trochu zkorumpovany dostává nového kolegu, zasadoveho nejlepšího absolventa policejní akademie. Pokud jde o vztah mezi nimi, tak ten funguje na jedničku. Filmu by ale prospěla poradna zápletka. I proměna hlavní postavy vyznívá trochu nepravděpodobně. Zajimavé je celkove vyznění filmu, kdyz happy end je v tom, že řetěz korupce v policii pokracuje dal a všichni jsou šťastní. Akcni scény jsou slabé, ale přes všechny chyby docela funguje chemie mezi hlavními postavami. V mnoha ohledech se film vyrovnává svým americkým vzorům a zaslouženě jako zaván čerstvého vzduchu po tragických 80. letech sklidil obrovsky divácky ohlas a stal se druhy nejúspěšnějším filmem prvni poloviny 90. let před nástupem Hallyu (korejske vlny).
Paupjeonya (1990)
Z chystané bakalářky: V roce 1990 dosáhl nezávislý film svého vrcholu filmem Noc před stávkou. Ten je dílem čtyř režisérů, kteří byli členy univerzitního filmového spolku Čangsangotmä (장산곶매), založeného aktivisty a pojmenovaného podle stejnojmenného románu na pokračování disidentského spisovatele Hwang Sŏk-jŏnga. Po několika krátkých filmech natočili dokumentární film o povstání v Kwangdžu a poté první celovečerní hraný film Noc před stávkou. Z finančních důvodů je film natočený na levnější 16mm film a proto nemohl být promítán v klasických kinech. Noc před stávkou je levicově zaměřený propagandistický film o dělnících, kteří organizují v továrně odbory a bojují za svá práva. Vláda prezidenta Ro Te-u film zakázala, ale studenti si organizovali vlastní projekce na univerzitních kampusech. Vláda se snažila zabránit promítání filmu za každou cenu a posílala na studenty policisty. Ti si organizovali vlastní oddíly, aby zabránili narušení promítání. Podle odhadů takto shlédlo film po celé zemi na tři sta tisíc diváků, což z něho udělalo jeden z nejúspěšnějších filmů roku a bylo to zcela mimořádný úspěch pro nezávislý film. Především to byl ale důkaz, že nezávislý film má své místo a může sloužit jako nositel radikálních politických názorů, které nedokáže ani autoritářský stát zastavit.
Keduldo urichurum (1990)
Nejslavnější dílo hlavního představitele korejské nové vlny z konce 80. a počátku 90. let Pak Kwang-sua se v originále Jsou stejní jako my. Vypráví o studentském aktivistovi, které je na útěku před zákonem a ukryje se v hornické vesničce, kde pracuje v místním dole s dalšími vyděděnci. Je ten typ sociálně kritického art filmu, který ukazuje odvrácené stránky společnosti, ale nedokáže diváku opravdu strhnout. Ve své době důležité a odvážné dílo, nyní už jen kousek do mozajky korejské historie a filmu. Režisérův předchozí film Chilsua a Mansu mě dokázal ke svým postavám připoutat a strhnout jejich osudy, což se zde nekoná.
Chilsu wa Mansu (1988)
Vynikající film o dvou mužích na okraji společnosti. Mansu je plný optimismu a dokonce dobrovolně skončí v práci, aby mohl pracovat se svým kamarádem. Tím je Chilsu, který natírá / maluje billboardy na stěnách budov. Oba však mají za sebou složitou rodinou historii. Mansu je z rodiny, která žije u vojenské základny a otec se vyhodil z domu jeho sestru, protože se tahala s americkými vojáky. Chilsu má zase otce ve vězení, protože je to sympatizant s komunisty a nemohl kvůli tomu vystudovat a teď sehnat pořádnou práci. SPOILER Když dokončí obří billboard na americkou wiskey, užívají si svobodu na vrcholu obřího billboardu, ale lidé ze zdola si jich všimnou a pokládají je za sebevrahy či stávkující zaměstnance. Láhev s vodou pokládají za molotovovi koktejly a povolána je speciální jednotka. Až tady oba zjišují více o životě toho druhého a svou zlost ze sebe vykřičí na celé město pod nimi, které je samozřejmě neslyší. Chvíli oba přemýšlí o sebevraždě, zpočátku jen z legrace, ale Chilsu nakonec opravdu skočí. Mansu končí v poutech a je odvážen policií. Oba se přitom absolutně ničím neprovinili a jsou jen obětmi systému.
Gagman (1989)
Film zajímavý možná jako formální experiment, který si hraje s žánry a divákovými očekávání. U většiny podobných filmů je mnohem zajímavější si o nich číst, než se na ně koukat a tohle je právě ten případ. Stylizované nadsazené herectví, neustálé odbočky a skákání z postavy na postavu, groteskoidní humor a další věci usilovně brání normální diváckému požitku z filmu.
Choihui jeungin (1980)
Celkem slušná detektivka, které je opravdu moc dlouhá a místy těžko pochopitelná, protože se nedochovala v původní verzi a dost scén v ních chybí. Úplný konec jsem taky nepobral. V roce 2001 vznikl remake.
Gipgo puleun bam (1985)
Dost legrační film. Nedá se říct, že by byl kvalitní, ale je opravdu zajímavý a místy nechtěně legrační. Zároveň je to nejúspěšnější korejský film osmdesátých let. Celý se odehrává v Americe, konkrétně v Las Vegas a okolí. Začíná scénou, kdy zamilovaný pár jede Údolím smrti, tam si to rozdají a pak ji muž má pěsťovku a skope ji do kuličky. V podobném duchu se nese celý film. Nelogické jednání většiny postav umocňuje ještě naivita a přitaženost za vlasy. Ale aspoň to nebyla nuda.
Nanjeongiga soaolrin jakeun kong (1981)
Jedním z nemnoha filmů, které se v 80. letech do hloubky zabíraly sociálními otázkami, byla stejnojmenná filmová adaptace povídky spisovatele Čo Se-hŭiho Trpaslík a jeho kulička letící k Měsíci. Vyprávění se soustředí okolo rodiny, která se musí nedobrovolně vystěhovat ze svého bytu. Přestože výhodně prodají svůj byt, nový si nemohou dovolit a nadále zůstávají v domě určeném k demolici. Dceři se podaří získat dům zpátky, ale pro rodinu už pozdě. Zoufalý otec, který prožil život v neustálém ponížení, mezitím spáchal sebevraždu. Film je značně kritický k bezohlednému kapitalismu a několik scén z něho muselo být vystřiženo. Sociální realismus a výrazné obrazové kvality do filmu vložil režisér I Wŏn-se, člen hnutí Éra obrazu.
Iodo (1977)
Začalo to tak slibně, ale postupně mě to přestávalo zajímat. Je to výrazný film, o tom se nedá přít, ale nesedl mi. Temné vyprávění o tom, kam až jsou ženy i muži ochotni zajít pro splnění svých tužeb, hezky pojí mystično a realitu, ale podařilo se mu mě strhnout a připoutat k vyprávění. Uznávám kvality, ale nebavilo mě to.
Yukcheui yaksok (1975)
Jak píše Adrian, některé scény jsou opravdu silné a místy to má pohlcující atmosféru, jindy to ale všechno je přehlušeno nepochopitelným chováním postav. Kamera je občas geniální, ale jen místy. Celkově to ujde, ale mistr už natočil lepší kousky.
Jangma (1979)
Vrcholné humanistické dílo renomovaného režiséra Ju Hjon-moka zobrazuje rozkladný vliv korejské války na osudech jedné rodiny. Ze Soulu uteče před komunisty rodina k příbuzným na venkov, kde ovšem jeden ze synů, lechce slabomyslný, sympatizuje s komunisty. Když komunisté dorazí i do této vsi, přidává se k nim a udává jim svého bratrance, který se skrývá v lese. Tomu se podaří utéct, ale později padne v boji s partizány. Retard mezi tím zavraždí tři nevinné vesničany, aby soudruhům dokázal svou loajalitu. V domě, kde pod jednou střechou žijí dvě babičky, to velmi vyhrotí situaci. Soulská babča proklíná komunisty a chce, aby všichni chcípli, což špatně nese druhá babča, která bezmezně miluje svého syna. Přestože sama není komunistkou, přeje si jeho šťastný návrat. Hraje se tu také o malého vnuka, kterému všichni říkají něco jiného a on vůbec neví, čemu má věřit a kterého strýčka mít raději. Klíčové na tomto filmu je, že východisko z této situace a potažmo z celého rozdělení Koreje, vidí v šamanských praktikách. Nebo alespoň kritiky to tak vidí. Já bych spíše řekl, že za to může spíše empatie k tomu druhému. Jedno je ale jisté, tato situace by se neměla řešit tím, že někdo přetlačí toho druhého.
Sonagi (1979)
Sonagi neboli Liják je adaptace krátké povídky Hwan Sun-wona. Povídka je o nevinné lásce mezi vesnickým chlapcem a dívkou, která přijede s otcem ze Soulu a není Korejce, který by ji neznal. Film se povídky dějově drží, ale přidává do toho náznaky erotična a je více o dospívání. Ty děti jsou poměrně dost mladé a místy to působí trochu nepatřičně, i když je to opravdu velmi nevinné a jde jen o letmé dotyky či pohledy. Film má neuvěřitelně krásnou barevnou kameru a je velmi poetický a téměř fetišizuje přírodu. Film je stejně jako povídka nesmírně populární a přestože v době uvedení v kinech propadl, v průběhu osmdesátých let zkultovněl. Opravdu krásný film, doporučuji.
Sampoganeun kil (1975)
Nádherný film. Jedna z mála road movie, která ukazuje dva tuláky a nájemné dělníky, kteří narazí na holku, která utekla z baru a spolu jdou na jih, každý za jiným cílem. Níc víc se tam v podstatě nestane, žádné úžasné zvraty. Ale je to nádherně natočené, poměrně uvěřitelné a především to stojí na skvěle vykreslených postavách. K tomu úžasná melancholická hudba, zasněžená korejská příroda a co víc člověk potřebuje. Poslední dílo korejskéhé klasika I Man-huie, která při stříhání tohoto filmu zemřel na cirhozu jater, je opravdu úžasné.
Chungyo (1972)
Ki-jongův slabší kousek, který nedosahuje kvalit Housemaid, se kterou má ale hodně podobného. Sevřený prostor, vyhrocené situace, souboj o muže mezi dvěma ženami, dojde i na mrtvé děti. Navrch přibyla ještě odvážnější erotika. Film by se dal částečně zařadit do tzv. hostess movie, žánru, který byl velmi populární v 70. letech. Jeho hrdinkami byly dívky z vesnice, které odešly do města za výdělkem, ale skončily jako prostitutky. Tady je to ale víc horor nebo cokoliv jiného. Upřímně mě to moc nebralo.
Yeong-jaui jeonseong shidae (1975)
Jeden z malá kritických filmu ukazující bezutesnou realitu Koreje v 70. letech. Jong-dža je vesnicka dívka, která přijela do soulu vydělat penize, aby mohla pomoci sve chudé rodině na venkově. Dělá sluzebnou, ale spratek z bohaté rodiny ji sexualně obtěžuje, takže ji vyhodí (typicky korejske řešení). Pak Dělá svadlenu, ale penize nestojí za nic, tak začne pracovat v baru, ale nechce se kurvit, tak ji vyhodi. Chce si udělat řidičák, ale při dopravní nehodě přichází o ruku a konci jako prostitutka, převážně pro americké vojáky. Jediny, kdo se ji snazi pomoci je veterán z vietnamu, který taky nemá pořádnou práci, ale aspoň se živí poctivě. Neštěstí se tu vrší na neštěstí, ale konci to jakžtakž pozitivně, jinak by asi neprošel film cenzuru vůbec.
Gogyo yalgae (1977)
Příběh středoškolského vtipálka Tu-sua, který nic nebere vážně a dělá samé forky, je jedním z nejúspěšnějších filmů sedmdesátých let a typickým středoškolským filmem, které jako žánr slavily velký úspěch v leteh 1976 a 1977. První polovina je v podstatě romantickou komedií, poté film zvážní a pozornost se přenáší k chlapci, který si díky žertu hlavního hrdiny rorzbil brýle. Ten mu odmítl dát peníze na nové a on se skoro zabil na kole, když rozvážel na kole mléko, aby se sestou neumřeli hlady. Nejdříve se nenáviděli, protože jeden byl premiant třídy a tak trochu práskač, ale když Tu-su uvídí, jak žije jeho spolužák a proč se tolik snaží, změní svůj postoj k němu i ke škole. Začne mu pomáhat a pilně se učit, což je přesně to, co se vyžadovalo po filmech v sedmdesátých letech, kdy zemi diktátorsky vládl Pak Čong-hui a filmy, které nepodporovali jeho politiku modernizace/industrializace, zatrhla cenzura. I přesto je celkem fajn film.
Deulgughwaneun pietneunde (1974)
I Man-hui se vrací jedenáct let po svém prvním válečném opusu Marines who never returned. Tentokrát je ovšem ve službách vládní propagandy v době vrcholné diktatury Pak Čong-huiho. Není se proto co divid, že tentokrát tu místo Číňanů jsou Severokorejci a že jsi ukázáni pouze jako horda vrahů. Vláda jako producent filmu vám ovšem zaručí jednu prima věc a tou jsou skoro neomezené finanční prostředky. A jsou na tom opravdu vidět. Oproti Mariňákům jsou Chryzantémy (originální název je Když kvetly chrizantémy) mnohem výpravnější a rozmáchlejší, neustále tu něco bouchá a projíždí tanky. Sevřenější příběh tu moc není, jsou to takové střípky, ale už jsem si na epizodičnost starších korejských filmů vznikl a výjimky pouze příjemně překvapí.
Cheonnyeon ho (1969)
Sin Sang-ok se s tímto filmem ukazuje jako průkopník žánru fantasy v Koreji. Nebojí se užívat drátů a nevypadá to na svou dobu věru zle, bohužel béčkové zvukové efetky to trochu srážejí a vůbec nesedí ke krásné poetické hudbě, která doprovází zbytek filmu. Příběh vypráví o generálovi, jemuž bandity zavraždí dítě a manželka před nimi uteče do rebníku, kde se utopí. Tam ale do ní vstoupí duch tísícileté lišky zeslané z pekla, která jí krásné panny a vraždí si jak se ji zamane. Výprava je poměrně pěkná a námět slibný, ale výsledný film mě moc nestrhl. Přesto jde o originální kousek a to se cení. Btw. v roce 2003 byl natočen remake tohoto filmu pod názvem The Legend of Evil Lake.
Makchalo on sannimdeul (1967)
Ne, že by se mi přdchozí filmy Ju Hjon-moka zrovna líbily, ale v porovnání s tímhle měly aspoń nějaký smysl. mozaika osudu několika podivných individuí je plná pseudouměleckých keců a za celou dobu jsem nepochopil snad žádnou postavu a co tam šlo netuším. Pravda, moc jsem tomu nedal, protože to bylo celé k nevydržení.
Beongeoli Sam-ryong (1964)
Předělávka filmu na Un-kjua z roku 1929, díky kterému téměř zkrachoval. Tahle verze naopak dostala ocenění za nejlepší film roku, režiséra i hudbu. Ano, natočeno je to moc hezky, ale když mě ty postavy všechny tak neuvěřitelně štvaly. Všichni se chovají jak magoři a nesmyslně snášení/přehlížejí utrpení a tyranii od sadististického parchanta. Už mě tyhle trpitelské filmy začínají štvát, není nic lepšího, když to někdo už nevydrží, a vyvraždí půlku vesnice, jako to bylo Goryeochangu.
Gaetmaeul (1965)
Vyňato z chystané bakalářky: Literární adaptace jako cesta k tvůrčí svobodě - V druhé polovině šedesátých let se zpřísňovala cenzura a již zdaleka nebylo možné točit tak kritické filmy, jaké vznikly v letech 1960-61. S vládní politikou udělování dovozních kvót za produkci kvalitních filmů (hlavním kritérium bylo ocenění na filmovém festivalu, nejlépe v zahraničí) se tvůrci dočasně uchýlili k filmovým adaptacím ceněných literárních děl, často i soudobých. Tyto filmy nepodléhaly tak příšné cenzuře a protože nebyly točeny s komerčním záměrem, měli jejich tvůrci daleko větší uměleckou svobodu. A producenti do nich investovali, protože se skrze ně snažili zvýšit své kvóty pro import zahraničních filmů, z jejichž promítání se jim náklady vrátili. Díky literární předloze nebyly zpravidla tak epizodické, a protože námětem byla nejčastěji krátká povídka, absence výraznějšího děje nahradila výrazná estitika a lyrické zpracování. Mezi klasické literární filmy patří Rybářská vesnice (겟마울, Ketmaul, r. Kim Su-jong, 1965) z roku 1965. Režísér Kim Su-jong zde citlivě a s pochopením zobrazuje život v rybářské vesnici, kde většina žen brzy ovdověla a kde nevládne tak rigidní morálka jako ve městech. Ženy zde otevřeně mluví o svém sexuálním životě a tužbách, znovu se vdávají a jsou zde i náznaky lesbické lásky. Rybářská vesnice je současně drsně realistická, tak i lyricky krásná. Film byl úspěšný i u diváků a dokázal, že literární filmy mohou být i komerčně úspěšné. V roce 1968 byly ovšem literární adaptace jako kategorie vyjmuta z vládního systému oceňování kvalitních filmů, což znamenalo rychlý konec těchto filmů a návrat k žánrové tvorbě. Přestože se tyto filmy točili pouze několik let, řada z nich patří do zlatého fondu korejského filmu.
Suhak yeohaeng (1969)
Ju Hjon-mok je jeden ze tří největších režisérů šedesátých let a proslul hlavně velmi sociálně kritickými filmy. School trip ovšem vznikl už v době silné cenzury a proto není ani zdaleka tak kritický. Děti ze zdáleného ostrova, které nikdy nebyly na pevnině, touží stejně jako jejich učitel, který zanechal v Soulu ženy s dítětem, touží navštívit hlavní město. Zatímco děti se nestačí divit, co všechno v Soulu je, jejich učitel se musí rozhodnout, jestli bude nadále vzdělávat nevinné děti, které k němu vzhlíží, nebo zůstane v Soulu s rodinou a dítětem, které ho už stěží poznává. V rozuzlení tohoto dilematu je ukryto asi to nejdůležitější režisérovo poselství, zda je lepší pro výchovu dětí téměř opuštěný ostrov či prudce se industrializující hlavní město.