J.e.r.e.c

Tanec s vlky 2: Nšo-či má šikmé o-či Poslední samuraj poměrně nepokrytě vykrádá ty nejlepší historicko-romanticko-dobrodružné klasiky devadesátých let (kromě Tance je tu hodně cítit i Statečné srdce), ale dokáže je přetavit do svébytného tvaru, který je zároveň poklonou i evolucí. Největším krokem vpřed je, že tvůrci se nesnažili z Japonců udělat šikmooké Američany, ale ponechali jim jejich „nezápadní“ pohled na věc. Nehodlám se zamotávat do sporů, jak moc je ten pohled autentický a odpovídající skutečné japonské historii a kultuře, pro mě je hlavní, že filmaři skrze něj dokáží vyprávět uvěřitelný příběh o střetu kultur a také odlišných životních hodnot. Není náhoda, že se tu tak často mluví o indiánech a to, jak jejich masakrování budí Cruise ze spaní, se dá vnímat i jako reflexe této „noční můry“ americké historie a jedna velká omluva rudému národu za příkoří, kterých se na nich běloši dopustili. Celý film se vůbec pocitově hodně obrací do minulosti a pokrok a nástup moderní doby jsou tu znázorněny jako něco nežádoucího, co kazí lidskou duši. Není tedy divu, že jeho advokáti stojí na „temné straně“, byť i zde platí, že záporáci nejsou prostě jen „zlí a špatní“, jak by řekl Old Shatterhand, ale jejich pohnutky jsou vlastně pochopitelné a dají se akceptovat. Pátou hvězdu přihazuji za úžasnou bezdotekovou romanci, která je přitom intenzivnější než přehršel vyznání lásky a postelových scén. 90 %

Roztomilý indie film o násilí. Je na něm krásně vidět autorská vize, do jejíž realizace nekecal nikdo shora, a která navíc – navzdory vší bizarnosti – docela drží pohromadě a dává smysl. Tím zase nechci tvrdit, že nějaký vyšší smysl se skrývá i za celým filmem; ta „správná“ maskulinita je tu servírována spíš způsobem, který pobaví, než že by o něčem vypovídal. Ale to mi tentokrát úplně stačilo. A Sensei je postava, která v sobě kombinuje sympaťáka s psychopatem natolik fascinujícím způsobem, že ji z hlavy jen tak nedostanu. 73 %

Hollywood se v roce 1995 zamiloval do kiltů a skotské vysočiny a vedle blockbusterového Statečného srdce dal vzniknout i jeho mnohem skromnějšímu levobočkovi, který místo rozmáchlých bitev a dobývání hradů servíroval komorní příběh plný hrdosti, zrady, odplaty a podobně originálních motivů. Zároveň také dokumentoval třídní boj mezi poctivými vidláckými horaly, kteří chtějí jen v klidu souložit se svými ovcemi a večer si zabékat při ohýnku, a mamonářskými aristokraty, již by z nich nejradši sedřeli i tu ovčí kůži. Je jasné, že skotský Rumcajs Liam Neeson to nemůže nechat jen tak, ale bude při tom mít co dělat s Timem Rothem, který si svého vlka v přitepleném šlechtickém rouše s rozkošným jménem Archibald Cunningham vychutnal tak, že mu to málem vyneslo Oscara. Jejich šermířský souboj je tak dobrý, že mě ani nenapadá žádný lepší. 75 %

Funguje to pořád výborně. Se skutečnou historií to má sice společného asi stejně jako Barbar Conan a Gibsonův skotský přízvuk připomíná češtinu Andreje Babiše, ale jako velkolepý (pseudo)historický spektákl se všemi očekávatelnými klady (charismatičtí hrdinové, masopárající bitky, krásné scenérie, štědrý rozpočet) i zápory (černobílé postavy a vůbec ztvárnění celého konfliktu, a hlavně Američané by to své pojetí „boje za svobodu“ nacpali snad i do příběhu o lovcích mamutů), patří Statečné srdce mezi naprostou filmovou klasiku. 80 %

Audiovizuálně bezpochyby vypiplaný a promyšlený film, ale ve většině případů jsou to prostě jen hezky vypadající obrázky přírodních zátiší (tu s mrtvolou, tu s bitevním polem, tu se strašidelným domem v mlze), což na oslnění formou třeba ve stylu nového Blade Runnera ani zdaleka nestačí. A myšlenkově mě to minulo stejně epickým obloukem, jaký v rámci příběhu tak zoufale postrádám. Možná je lepší vybavit se dopředu znalostí původního mýtu, pak se tam asi lépe hledají všechny ty variace, odchylky, úchylky a narážky, které jsem nejspíš nepobral. Nutno však dodat, že ani po dostudování příslušných „historických“ detailů, mi to nepřišlo o nic lepší, takže z toho nakonec vylezl takovej celkem sterilní a uchcanej art. Tentokrát si neodpustím „rasovou“ poznámku – Dev Patel je v pohodě, ale jeho matka je tak očividně indického původu, že když mi ji tvůrci cpou jako sestru krále Artuše, je to prostě k smíchu. 68 %

Spousta lidí má Spalovače mrtvol za „mrazivý horor“, ale podle mě je to čirá groteska, morbidní hříčka s roztomile ujetým Rudolfem Hrušínským jako nějakou distingovanější verzí zlého vojáka Švejka. Kopfrkingl má představovat jakéhosi zdánlivě průměrného a obyčejného českého člověka, nicméně jeho chování a ještě víc mluva jsou od první minuty tak rozmarné a přehnané, že ho fakt nedokážu brát jako reálnou postavu. Kromě toho se občas projevuje jako úchyl (fascinace smrtí, sexuální motivy) a skrytě vlastně i jako despota (Jeho rodina působí pouze jako neživotná stafáž, která se mu víceméně podvoluje.), ale tato témata nejsou nikdy rozvedena natolik, aby se tu dalo mluvit o nějaké komplexnější psychologii. Což není nutně špatně, ale trochu mi pak chybí jeho motivace k tomu, aby v podstatě mechanicky dělal vše, co po něm Trautenberk chce. (Konečně chápu, proč na něj měl Krakonoš tak spadeno!) Do děje postupem času vstupují výjevy, které působí spíš jako halucinace, takže jsem místy ztrácel nit, co je vlastně skutečnost a co jen představa (manželka jako jedna za zaměstnankyň „masážního salónu“, neustále se zjevující černovlasá dívka, oběšený Dvořák na konci). Spalovač vyniká velice experimentální formou; střihem se často plynule přechází do úplně jiné scény, kamerová kouzla jsou hodně netradiční a klasická hudba působí místy extrémně zlověstně a nepříjemně. Všichni zde odvedli výbornou a bez diskuse jedinečnou práci, ale pro mě z toho ve finále vychází jen obtížně stravitelný art.

Má to tempo i extra(a)kci, ale výsledný dojem je pouze lehce nadprůměrný. Na vině je možná trochu paradoxně snaha působit realističtěji, než je v rámci žánru mlátiček/vyvražďovaček zvykem. Naopak by pomohlo, kdyby to celé bylo ještě ulítlejší a nadsazenější, zkrátka debilnější. Ke špičce chybí i variabilnější a atraktivnější prostředí – přeci jen, bangladéšské slumy se za chvilku okoukají – a víc zapamatovatelných postav ve vedlejších rolích. Ind ze speciálních jednotek, ta vopálená kočička s raketometem a Ivan Jonák jsou OK, ale zbytek je prostě jen nepříliš výrazná stafáž. Na druhou stranu, Hemsworthovi tahle poloha sedne jako kladivo do ruky Odinova syna a dovedu si představit, že se z něj stane akční hrdina ve stylu moderní verze Arnolda. A na to, že děti ve filmech tohoto ranku upřímně nesnáším, tak mi tady byl ten kluk docela sympatickej a vlastně i vztah mezi ním a Chrisem fungoval, jak měl. 71%__Edit__15.4.2023 Po druhém zhlédnutí musím jít výrazně výš. Akce je pořád super (a je jí tak akorát, mrk mrk, Johne Wicku), ale tentokrát mě to dostalo emocionálně, což jsem vůbec nečekal. 80%

Jako dystopická vize to pouze opakuje již dávno viděné/napsané, ale to je v tomto žánru už tradicí, jak by jistě potvrdil i Zamjatina vykrádající Orwell. Ale jako novodobá verze Krásky a zvířete ještě navíc šmrncnutá kapkou Monte Christa to funguje velmi dobře. Takovéhle rámování starých klasik do současných či budoucích kulis si nechám líbit. Navíc jsem se dozvěděl, kdo to byl Guy Fawkes, a následně s překvapením zjistil, že právě kvůli němu se označení „guy“ stalo běžnou součástí hovorové angličtiny! Dost mě rovněž překvapilo, že na filmu pracovala hodně podobná partička jako na Matrixu (Wachowští za psacím strojem, Weaving na place a současné hvězdy Stahelski a Leitch jako šéfové kaskadérů). 72 %

Dřív se v akčních komediích mlátilo pěstí do břicha, kopalo do koulí a fackovalo a Bud Spencer s Terrencem Hillem si s tím vystačili celou kariéru. Dnes se místo toho rozstřelují Rusové brokovnicí, přejíždějí autem nebo porcují obřím kuchyňským nožem. Nutno dodat, že je to pořád podobná psina, takže se s touhle loserskou verzí Johna Wicka dá zabít docela příjemná hodinka a půl. 73 %

Jak jsem u Mastera a Commandera oceňoval realistické námořní kulisy, tak tohle je přesně ten opačný případ, kde není opravdická ani kapka slané mořské vody, a i když se nad triky nejspíš nebudete šklebit jako po ranní lžičce rybího tuku, stejně jejich (ne)kvalita občas lehce vytrhává ze sledování. (Člověka, který prohnal záběry tím žluto-zeleným biofiltrem z mořských řas, bych probodnul harpunou.) Nad čím mi však zůstává ploutev stát je tvůrčí rozhodnutí, jak celý ten příběh o mladém muži a bílé velrybišce pojmout. Howard točil do půlky filmu variaci na klasiku Hledá se Moby, ale pak po montypythonovsku zcela změnil téma a odbočil do neznámých vod, patrně v domnění, že to jako zkušený mazák nějak ukormidlí a tento odvážný manévr mu navíc získá body u inovacíchtivého publika. Místo toho však dopadl jako kapitán Costa Concordia při plavbě u italských břehů a poslal celý film když ne ke dnu, tak do příběhově ukrutně hodně mělkých vod, kterými se člověk k závěrečným titulkům vyloženě proklimbá. 65 %