DearS

Chytré intelektuálky a vědecké pracovnice bývají ve filmech nepohledné, naopak krasavice houfně žádané muži zase natvrdlé. Jak dosáhnout zlaté střední cesty, být přitažlivou a inteligentní ženou zároveň? Toť záležitost ve světě stříbrného plátna často velmi krkolomná (předstírání dvou osob je populární řešení). Na toto téma vzniklo velké množství variací, Bimboland je mezi nimi průměr. Nic moc scénář, ale místy svižné dialogy a sympatická herečka v hlavní roli. Pozor! Depardieu není ten, kolem kterého se film točí, byť hlavní milovník, je to spíš epizodka. Docela nechápu, co ve filmu pohledává. Asi je volavka na diváky.

Theodoře Remundové se podařil husarský kousek. Natočila totiž dokument celovečerní délky, který rozhodně stojí za vidění a pro který se navíc podařilo najít distributora-kamikadze, uvádějícího tak silně nekomerční záležitost v kinech (což je téměř zázrak). Obě samostatné části STANDARD i NIČEHO NELITUJI jsou pravdivé, výmluvné, zajímavé obsahově i formou. Každá z nich představuje jednu rodinu, která o sobě v upřímných výpovědích leccos prozradí, leccos si divák může domýšlet a skládat jednotlivé střípky k sobě. NIČEHO NELITUJI je bezprostředně „zábavnější“, víc se smějeme. STANDARD je mrazivější ( a podle mě přece jen silnější), hodně se mluví, ale ještě víc mlčí. Tři generace žen s třemi diametrálně odlišnými pohledy na život a jedna na druhou. Emoce vyplouvají na povrch pomalu, ale jistě. Různé stupně pocitů nepochopení, nedorozumění, křivdy se zdají hodně blízké a osobní i divákovi, který může mít podobnou zkušenost (byť ta jeho rodina je třeba „perfektní“). Mám jen jednu radu, vyčíhejte si okamžik, kdy se jediná kolující kopie N.n. vyskytne v okolí vašeho bydliště a JDĚTE DO KINA! Člověk nevidí dokument v kině každý den a pokud nevěřící Tomáše nepřesvědčí k návštěvě kinosálu můj zmatený chvalozpěv ani chválou nešetřící kritiky, tak doufám, že zvědavost ANO. Buďte si jistí, dokument nerovná se suchopárná záležitost.

Komu stačí ke štěstí sledovat na plátně (či obrazovce) půvaby Penélope Cruzové, tak tento film „přežvýká s chutí“. Kdo chce sledovat půvaby P. C. plus její kvalitní herecký výkon v zajímavém filmu, je na špatné adrese (doporučila bych směr španělská kinematografie). Kromě Penelopy v různých sexy oblečcích není totiž na této prostoduché romanci s rádoby mystickou a žhavě letní atmosférou nic k vidění a ona sama něco takového nemá zapotřebí. A navíc špatná zpráva pro ženskou část publika - adekvátně přitažlivý či nedejbože charismatický mužský protějšek budete hledat marně. Já osobně jsem oběma umolousaným sokům v lásce celý film přála kopačky (nejvíc tomu, který nakonec uspěl :)).

Naprosto souhlasím s nadšeným hodnocením Golfisty a přidávám hvězdu, protože TV pohádek s nadsázkou, lehkou ironií a svižnými dialogy není nikdy dost a nepovedou se příliš často. Představitelka hlavní role (mimochodem - i v titulcích pohádky samotné uvedená až na bůhvíkolikátém místě) se jmenuje Pavla Ptáčková a působí v Městském divadle v Brně ( k vidění byla i ve slovenském pohádkovém kousku Duhová panna).

Filmařsky klasicky pojatý životopisný film je celý „one man show“ Daniela Day-Lewise.

Hodně pečlivé práce a úsilí, filmový projekt náročný po všech stránkách – hereckou nevyjímaje. Lenka Vlasáková a Ondřej Sokol jsou zajímaví (O. S. navíc neokoukaný), „slovenský“ Bolek Polívka skvostný. Ale jako celek film působí trochu odtažitě a akademicky chladně.

Film, na který jsem byla zvědavá a držela mu palce kvůli sympatickému hereckému osazenstvu, mi v kině „utekl jako voda“ a často jsem se (nejen já) i zasmála. Jenže po jeho skončení se mi o něm vůbec nechtělo přemýšlet, natož abych se k jeho hrdinům chtěla někdy vrátit. Což je u filmu tohoto typu (do určité společnosti se zaběhanými pravidly a vztahy vstoupí „rušivý element“ a rozvíří stojaté vody, přičemž se leccos a leckdo odhalí – obrazně řečeno) dost podstatná závada.

Docela příjemná podívaná (líp se vyjímá u videa než v kině), ale z filmu mám podobný pocit jako u Dannyho parťáků (i když je to jiný žánr): při tak scénáristicky vděčném námětu a s takovým hereckým obsazením...ne,že by se člověk nezasmál a nepobavil, ale není to úplně ono...

Při prvním podívání to nebyla žádná pecka, která by mě přimrazila k židli.Ale ještě dost dlouho poté jsem přemítala, co se mi líbilo, co ne a proč. Rozhodně se mi (mimo jiné) líbilo: hudba (často ne hudba : ticho plus šumějící koruny stromů- to se člověk skoro bojí pohnout), prostředí fotoateliéru 60. let, celková atmosféra filmu - nejprve všední den sebevědomého módního fotografa a poté tajemnost nevyjasněné záhady. A konečně: Hemmingsova one-man show (dámy prominou).

Umná skládačka příhod mnoha lidí v italském přímořském městě, které se stanou během jednoho roku. Oku lahodící kupa historek úsměvných i směšných (naprosto dokonalé jsou např. školní scény), ale úsměv na tváři diváka trochu tuhne, protože ví (na rozdíl od filmových postav bezstarostně uctívajících Mussoliniho), kam to všechno povede a dospěje...Malá poznámka k distribuci filmu u nás: vypadá to, že existují 2 verze filmu. Já jsem viděla bohužel tu kratší, zcenzurovanou ještě minulým režimem. Pouze z doslechu znám slavnou větu, která zazní ve vystřižené scéně, kdy je vytahován z odpadu šperk patřící šlechtické dcerce (nebudu reprodukovat, stejně nevím přesné znění, ale docela ráda bych ji slyšela na plátně).