radektejkal

"Hit the road Jack and don't you come back no more, no more, no more, no more. - Vodprejskni Jacku, a už se nikdy nikdy nikdy nevracej". Touhle písničkou Raye Charlese je provázena závěrečná scéna pádu do pekla. A černý humor prochází také celým filmem (jinak by byl asi těžko snesitelný). Trierovu anatomii jednoho psychopata - který je tu studován ne sám o sobě, ale v rámci svého sociálního prostředí - tvoří šest příběhů/incidentů, které z něj dělají "ikonu" podobné těm politickým, které Trier uvádí, ale také technologických a uměleckých (Goulda, Blakea či stavitele gotických katedrál považuje, asi oprávněně, také za psychopaty)... Mr. Sofisticated sice nemluví o naftě (trochu přece), přelidnění, změně klimatu či občanských válkách, neboť představuje a zastupuje sílu, která se často definuje jako "to se časem nějak vyřeší" nebo "to se nás dosud netýká, a pak se uvidí". A sám řešení nabizí: katabázi světa jako umělecké dílo, performanci, spojené s burleskou a pompou. Pozn. 1: Pythágorás se domníval (podle hudebních odborníků, JAMU, naivně), že slyší hudbu nebeských sfér. Lars von Trier se možná reálněji domnívá, že slyší hudbu pekla. Pozn. 2: K filmu se vztahuje (řekl bych, že vědomě) dětská říkanka "This Is the House That Jack Built (Dům, který si postavil Jack)", v níž se známou kumulativní formou obohacují činnosti "znejisťující" tuto planetu = myš sežere sýr, kočka honí myš, pes trápí kočku atd. než se to opět uvede do pořádku, harmonie. Pozn. 3: Snad s někdo také přitom vzpomene na stejnojmenný singl A. Price v podání Miloše Readyho a Komet.

Téma to rozhodně není marné: reinkarnace zaživa. Zatímco se (přemýšliví lidé) v značné části zemského okrsku snaží vymanit se z koloběhů života (samasára), mohou se (proč ne?) vyskytnout jiní, kteří si ji chtějí dopřát ještě za svého života. Arthur Hamilton/ Tony Wilson se reinkarnoval (byl reikarnován) tak časně, že si svůj předchozí život ještě dobře pamatuje. A tak přijde na to, že jde o podvod, a jak by také ne, jiné vyústění to nemůže ani mít. Odložit svůj prohraný život a přijmout na sebe nový, dosud prohrou nezatížný, na to jsou jiné metody. Do jaké míry úspěšné; to se zde zjišťuje selekcí metod, které nikam vést nemohou... Film samotný má drive, skvělá kamera (Wong Howe, 1966), příběh - i přes zábavnou scénu z bakchanálií - je pochmurným vyústěním boje za vlastní/cizí identitu. Pozn.: Je kupodivu, jak moc člověk lpí na své identitě, i když ví, že není na čem lpět, a že život si ho stejně najde, ať by se třeba i snažil schovat pod jiný chrup či jiné otisky prstů (na to on prostě nehraje; na to von prdí).

Jak vybrat (cizí) film podle (vlastního) aktuálního stavu (nejen duševního). Dá se to vůbec? Pokud vím, žádná věda se tím dosud nezabývala. A to, že jsem trochu klimbal, není v důsledku toho, že jsem filmu nerozuměl, ale spíš toho, že velmi dobře. Robbe-Grilleta mám rád (stejně jako jeho odpůrce) a tak, když už neklimbám, vidím to lépe, než když jsem se na film díval.

Film tedy nic moc, nepodařilo se to zkloubit do nějaké přesvědčivé (včetně představitelů Briana Wilsona - důvěryhodně vypadal až ten pravý v titucích) vizuální formy. Snad jen ty zkoušky byly trochu zajímavé. Přestože jsem v roce 1969 utekl z povinné školní brigády a jel do Brna na koncert "Kluků Plážovníků" a "Pet Sounds" považuji za jedno z nejlepších hudebních alb (bez ohledu na hudební styl a formu), podobně jako autoři fimu, nejsem jejich "freak". Za Brianovu mentální dezorientaci může v podstatné míře LSD, podobně jako u Petera Greena a dalších), jehož LSD vyřadilo z hudby také na zhruba dvacet let. Pozn. 1: Kromě toho je ve filmu řada nepřesností, které také neodpovídají řádné profesionální práci. Pozn. 2: Četl jsem i knihu o Brianu Wilsonovi, které mě zaujala více než film (název z koule už neuvedu). Co si z ní nejvíc pamatuji (zaujalo mě), byly pravidelné celorodinné vícehlasé zpívánky. Na podobné ještě vzpomíná i moje matka (94 let), dnes se tato tradice už dočista vypařila. Na ně právě Brianova hudba navazuje v jeho skvělých kompozicích.

Proč plný počet hvězd? (Ne)šťastnou náhodou! Film se mi krátce po studiové zkoušce Ravelova "Klavírního tria a moll" zasekl, zkusil jsem pustit znovu a opět, stáhl jsem znovu a opět, teprve pak jsem si ho přehrál na počítači. Zkoušku jsem viděl pětkrát a už jsem nemohl vycouvat. Ovšem k tomu přispěli i mužští herci a Sautetova režie. Slyšel jsem, že Emmanuelle Béart, jejíž obličej považuje většina mužů za krásný, se kvůli filmu naučila hrát na housle. Pokud se tomu dá věřit, hrála stále zpaměti, je to jako by pro film učila cizí jazyk. Nebo je to těžší? Pozn. 1: "Srdce v zimě" se vyjadřuje spoře, ale jasně. Pro "Srdce v létě" je to ovšem nesnesitelné. Pozn. 2: Alfred de Musset říká v poslední sloce básně "A Mademoiselle": "Quel que soit le mal qu'il endure, Son triste sort est le plus beau. J'aime encore mieux notre torture Que votre métier de bourreau - Jakkoli trpím vaší knutou, / utrpení mě neděsí; / mám raději svou strast než krutou / katovskou vaši profesi." (uvádím i ve francouzštině, překladatel Vladimír Mikeš musell v první sloce udělat kompromis, aby druhá byla "comme il faut".) Tkví klíč v tomhle? Film rozhodně obsahuje několik náznaků. Pozn. 3: Hned mažu dubbing a stahuju plno-francouzskou verzi - pak možná ještě jednu hvězdu přidám, i když nevím kam. Když nebude kam, tak si ji někam strčím.

Přestože česky BAZEN četný pozpátku jako NEZAB implikuje spíš pokojnou venkovskou idylu, je v tom už cítit neklidné momenty, které rostou s časem. Ale nejspíš od té doby, co mi anglická přítelky napsala (a to je hodně dávno, v půli roku 69): "Did you know that Brian Jones died a few days ago. He was under influence of drugs", nemám bazény rád a nekoupu se v nich - každý rybník je mi milejší. Příběhy o ženách, které se vzájemně využili, také nepatří mezi má oblíbená témata. Nicméně: inspirace tu je, román je napsán i vydán, stačí si ho přečíst. Pozn. 1: Pro příběh sadisticko-masochistické "dvojženy", jedna část kvůli sexuální deprivaci vraždí a druhá na její ochranu dává v plen své tělo nemám žádnou myšlenkovou kuželosečku (hyperbolu, parabolu, elipsu, kruh ani přímku); a tak je to nejspíš jako v tom oblíbeném dětském rozpočítadle: "Měla prsa jako jedle (v některých krajích se uvádí "knedle"), každý z toho byl hned vedle. Jen ten kdo má plivníka, toho se to netýká."

Romantický film, tak romantický jako romány od Remarqua, z "Im Westen nichts neues" bychom mohli odvodit hlavní linku příběhu a z ostatních jeho románů zbytek. Snad jen ten konec, ta poslední myšlenka, rozjímaní nad Sebevraždou od Édouarda Maneta s jiným "Francouzem" je originální Ozonovská. Zajímavý je také jeho konsekventní výběr typů herců, představa, jak má vypadat Francouz (jedno jestli zná německy či ne) a jak Němec. Pozn. 1: Abych Ozona nepodceňoval, naopak úvodní myšlenka, "sdílení hrobu" je také silná a vše ostatní z ní v podstatě vychází. Pozn. 2: Předpoklad, že se jedná o remake Lubitschova filmu "Broken Lullaby" bych nepřeceňoval, idea jde ještě dále do minulosti, alespoň k divadelní hře Maurice Rostanda "L'homme que j'ai tué - Člověk, kterého jsem zabil". Pozn. 3: Čtyři hvězdy především za dílo čistě profesionální, od režie, přes herce, až po výpravu. Znám Quedlinburg, byť sedmdesátých let minulého století, dobře. Udělal jsem tam také několik fotek, které vystavuji dodnes, černobílých jako ve filmu.

Společnosti, která jsou industrializovanější nejsou nutně civiizovanější. Erza Pound a Pier Paolo Pasolini patří k sobě nikoli podobnými názory, ale svojí velikostí - Qualunque cosa avenga, un'ora fu piena di sole (Ať už přišlo cokoli, byla to hodina plná slunce)

Pokud je možno/vhodno hovořit o kultovním filmu, tedy o vizuálním ztvárnění pocitu určité generační vrstvy, pak "Na lásku ještě moc hubená" jím rozhodně je. Tedy ho nejen znala veškerá intelektuální a dělnická mládež (mezi nimi nebyl velký rozdíl) v NDR, promítal se ve všech kinech a mluvilo se o něm po hospodách a na tancovačkách. Pannachova písnička "Als ich wie ein Vogel war" v podání Klaus Renft Combo, které nam hrálo nám několikrát v menze na zábavě, se stala hitem. Rád bych se, po 45 letech, na film znovu podívat, ale nenašel jsem ho ani na youtube. Protože je to film o pocitech, rád bych někdejší porovnal s nynějšími.

Kdysi (před pěti lety?) jsme si řekl, že v rámci jakési "intelektuální hygieny" každý film, který spatřím okomentuji. Zde se mi však do toho vyloženě nechce. Film má mnoho citlivých míst a slovy bych je mohl jen podráždit.