radektejkal

Podle statistik týkajících se náboženství (?) je v Barmě (Burmě, Myanmaru) převládajícím náboženstvím (?) buddhismus, a sice v původní théravádinové formě. "Úzká cesta - théra váda", je tu tedy hodně široká. Není tedy divu, že původní Buddhovo učení na tomto místě a po tak dlouhé době, čas roztavil a vykrystalizoval tak, že by ho Mistr možná ani sám nepoznal: buddhističtí mniši jako vedoucí politická síla.... Druhým aspektem, který zde zaujme je samotná síť kamerových a mobilových dokumentaristů, kteří se snaží všechno perfektně zachytit, a předat (nejspíš i prodat) dál do světa, v čemž se neliší od řemeslných (citový vztah k předmětu jim neupírám, ale ten mají všichni) kameramanů, ať už filmují gorily, vulkány, tsunami, rebelie, teroristické akce, či jiné věci. Bez nich bychom ovšem tento dokument spatřit nemohli. A tak bychom se ze svých křesel a pohovek nemohli rozhořčovat nad tím, co se to v té Barmě zase děje, a nemuseli myslet na to, co se děje tady.

Když jsem dostal z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě e-mail tohoto znění: "ŽENA NA VÁLEČNÉ STEZCE. Nebude chybět ani úvodní komentář komentář Miloše Zabloudila. Je lepší metodou záchrany světa sabotáž stožárů vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná „zenová teroristka“ ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona. Tak nezapomeňte 22. února 2019 v 19:30h.", příliš jsem neváhal. Kolik je panu Zabloudilovi let, když už koncem šedesátých let vedl filmový klub ve Žďáře? (Chodili jsme do něj jako žáci SPŠS.) Určitě přes sedmdesátl, přesto vypadal jako kdysi. Co včera povídal byly spíš obecné informace - třeba, že Halldóra Geirharðsdóttirová prohlásila, že měla dojem, že režisér Erlingsson usiluje o její život, což bylo z filmu patrné. Ale ani já nebudu rozplétat uzel, z kterého vylézá příliš mnoho konců provazu. A na dotaz, jaká metoda je lepší (viz úvod), bych jen řekl: ani jedna z obou (i když obě vyžadují značné fyzické nasazení). Co mě však na filmu mimořádně zaujalo, bylo začlenění hudby (skvělé na jedné i druhé straně a dohromady kupodivu též; přestože dáma vlevo ode mě se tomu neustále hihňala a nejvíc, když si muzikant zapálil cigaretu). Pokud je hudba všechno, pak také muzikanti musí být všude. Ale možná i vám připadá, že když jdete podzimní krajinou a zpíváte si třeba "Summer's almost gone", vidíte Jima Morrisona sedět na mezi a ostatní Doors procházet mezi křovím.

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ".

Klimovův film je vysoce ceněný i historiky a dokumentaristy zabývajícími se "nacistickými zločiny na východě" jako poměrně přesná rekonstrukce toho, co se tehdy v Bělorusku dělo. Na tomto pozadí bledne odsun Němců z "Československa", bez něhož by asi už nebylo ani žádné "Česko", nálet na Drážďany, jehož účelem byla pouze redukce civilního obyvatelstva (viz třeba Ladislav Mňačko: Noční rozhovor) a další "cílené přehmaty" v tomto smyslu. Pozn.: DaViD´82 ***, který nemá o filmu valné mínění navrhuje rádoby vtipně název filmu "bdi a dívej se" (zřejmě ve smyslu "neusni přitom"), dobrá, proč ne, ale to to neplatí pro Fjodora, to platí hlavně pro nás, neplatí pro tehdy, platí hlavně pro dnes.

Po roce další fim z přístavního města Le Havre (Aki Kaurismäki - Le Havre, 2011), tenkrát z Pařižské ulice, ale přístav je pořád blízko. Připlouvá loď Andromède ("Do hodovní síně však vtrhl bratr krále Kéfea Fíneus, který byl předtím s Andromedou zasnoubený. Když jí však hrozilo nebezpečí, ustoupil do ústraní a nechal ji svému osudu... Wikipedie) - zde však Androméda zachráněná nebyla, byla ubodána obludou za příšerného křiku, který slyšelo 38 obyvatel obytného bloku a věc nechali nejen svému osudu, ale pokusili se ji zcela vytěsnit ze svého vědomí. Nastává vyšetřování, a jestli jsme se o oběti mnoho nedozvěděli, o vrahovi nevíme vůbec nic. Po vyznání lodivoda Andromédy (Yvan Attal), řeší vyšetřující soudce už jen otázku: "Un témoin qui se tait, c'est un salaud. Trente-huit, c'est M. Tout-le-Monde. Je ne poursuivrai pas. - Jeden, svěděk, který mlčí je darebák. Třicetosm to už jsou Všichni. Ty nemohu stíhat". Nakonec to však přece jen udělá. Při závěrečné rekonstrukci činu nechá znovu zaznít takový křik, kterého se už žádný svědek nezbaví do konce života. Plus rien ne pourra être comme avant - Nic už nebude jako předtím. Pierre zůstává, Louise odchází.

Prázdná tvář v prázdné třídě. Před šedesáti lety jsem začal chodit do školy, a připadal jsem si jako člověk naprosto ztracený ve vztazích k učitelům, učitelkám, spolužákům, spolužačkám (oba rody je tu třeby vyjádřit explicitně), zmatený co do školního řádu, z něhož jsem znal jen důsledky, když se mi staly nemilé. Učitele ani učitelky (a ty snad ještě více) jsem rád neměl, a neměl bych rád ani učitele Henryho Barthese, který i když se v závěru pozná jako ne-osoba v ne-existujícím prostoru, a hned to běží napravit, je pro mě stejně nedůvěryhodný, jako učitelé, jejichž pozoruhodné úvahy jsem četl v žákovské knížce.... Větu z Camusových esejů (zde v anglickém překladu): "And never have I felt so deeply at one and the same time so detached from myself and so present in the world - a nikdy jsem se necítil v jednom a témže okamžiku tak oddělen od sebe a tak přítomný ve světě", kolem níž se to rádoby točí, je možno nahlížet i takto: Pozitivní tvar anglického "detachment" je "attachment", přilnavost, náchylnost, připoutání, lpění. Tyto vlastnosti Henry Barthes zřejmě nemá, jsou to ale vlastnosti, které jsou (dle Buddhy) "kořenem všeho strádání - The root of suffering is attachment.” Potíž je ale v tom, že Henry Barthes nemá ani jiné vlastnosti, které by ho mohly osvítit. Z toho je také patrné, že happy end je tu hodně předčasný. Pozn. 1: Stav a amerických školách neznám, mohu ho považovat za přehnaný a snad i vylhaný, ale i kdyby z toho byla destina pravdy, pak nevím, zda její absolventi budou patřit mezi 80% (viz film) amerických proletářů nebo úzkou elitu ovládající celý svět (viz NWO).

Teď, skoro už po třičtvrtě století, by asi po Ingrid Bergmanové požadoval jiné ztvárnění hlavní hrdinky. Nicméně i tak jde o velice dobrou detektivku, zahrnující nátlakovou či vyděračskou metodu, která se v manželstvích objevuje poměrně často, a které přijít na kloub je obtížnější, než když jsou ve hře pouze šperky, byť nedozírné ceny. Není třeba krást brože nebo kapesní hodinky, to dovede každý zloděj, ale správně se rozhořčit, když se rozlije káva na ubrus, v správnou chvíli není nakrájená mrkev do polévky a podobně. Přitom jen málokdy se objeví Joseph Cotten a řekne, jak se věci skutečně mají. Člevěk na to musí přijít sám a zachovat se jak umí.

Nemyslím si, že - na rozdíl od mnohých zapisovatelů - se tímto filmem udělala Haškovi dobrá služba. (Pár knih s Haškovými povídkami trvale k dispozici v kadiboudě na zahradě mi dělá mnohem větší potěšení.) Dobré obrazy se u Haška zjevují ze slov, nikoli z rozmáchlých gest, křiku, komolení slov (myslím si, že žádný kníže nemluvil tak debilně...) a podobně. Také podezírám dobu, že Haška zneužila pro své agitační záměry, jak tomu bylo u skro všech filmů této doby (dementě satirické útoky na aristokracii, buržoázní zastupitelské orgány, chuligány, kněží, patriarchální rodinu atd.). Stejně tak režim výběru povídek se řídil spíš prospěchem než kvalitou. Ale co, klidně se smějte, jen je třeba vědět s kým a proti komu. Pozn.: Na ukázku Haškov a (jemného) vtipu: "Potil jsem se a najednou udělalo se mně tak špatně, že nevěda, co činím, vyběhl jsem beze slova z jídelny, div nevyrazil dveře kuchyně, a hnal se zoufale na pavlač, kde našli mne skloněného přes zábradlí, ne jako hosta, ale jako člověka z rodiny, který chová se zcela nenuceně. Na hosta to bylo příliš hrozné, co jsem si dovolil... A dole na dvoře dva vepříci dívali se na mne okem vděčným a na ně pomalu mezi jinými padl i zlatý vlas roztomilé Markéty." (Trampoty pana Tenkráta, 1912)

Každý režisér si nejspíš musí vybrat svoji slabou chvilku a natočit nějakou ptákovinu až pikovinu. Navíc Juliette Binoche byla opravdu příšerná a myslím, že takhle její poloha se mi připomene vždy, ať už ji uvidím kdekoli. Film, který je satirou na film. Film jako sedmé umění, bych bych v tomto případě raději z celkového výčtu odpočítal. Brrr!

Louis žije běžným životem dospívajícího hocha až do chvíle, kdy se dozví strašné tajemství. Pak se začíná všechno měnit. Vazbou, která (milovaného) syna poutá s (milovaným) otcem se začnou přenášet psychické poruchy. Začíná to nevinně a témě nepozorovaně, koktáním a neposloucháním, a končí sebevražednou obsesí. Pro otce je to všem výtečná terapie, zbavuje se tak depresivního přetlaku (viz výtečné "dvorní scény" s kočkou a sprchováním hadicí - otec, přesto že je vyprovokoval, dělá "já nic já muzikant", zatímco Louis se rodině - bratr a matka - stále více odcizuje) a svou plánovanou sebevraždu (ono tajemství) může dále odkládat, až se mu podaří i ji na něj přenést... Frédéric Dumont (scénář, režie) rezignuje na anamnézy, diagnózy, či jné vědecké lékařské postupy, protože si je vědom, do jaké míry se mohou mýlit. Proto také jeho film není dokumentární, vědecký či jinak "pravdivý". Je to film "intuitivní", v němž se mísí logika s mystikou tak, jako je to ve skutečném životě. Chapeau bas!... Pozn. 1: Dalším motivem, který se opět zdvojeně (redundantně) ve filmu vyskytuje, je symbol kočky (chytání do sklopné pasti a hon na kočky autem). Kočka je symbolem pekla/zla. Zabití kočky znamená většinou potvrzení paktu se zlem (např. iniciační rituál utopení kočky v knize Elfride Jelínek: Vyvrhelové (2010, Die Ausgesperrten, 1980). Na druhé straně může ale znamenat potření zla (dříve se v některých částech Francie pokládala živá kočka pod poslední snop obilí, který potom vymlátili - a kočku umlátili). Sám si pamatuji (mohl jsem mít 4 roky), že jsem hodil kočku na kamna. D.H. Lawrence ve své knize "Duha" o kočce poznamenává: "A cat could lie perfectly peacefully on the hearthrug whilst its master or mistress writhed in agony a yard away - Kočka dokáže ležet zcela nevzrušeně před krbem, zatímco její pán an paní se svíjejí ve smrtelných mukách kousek od ní." Pozn. 2: Při čtení dalších komentářů mě napadla podobnost výroků "tomu nerozumím" a "nemám čas", které jsou stále frekventovanější a ve své podstatě znamenají: "nechci se zabývat či nechci vstoupit do styku"; s věcí (které je domněle třeba rozumět) a osobou (na níž je domněle třeba mít čas). V podstatě to jsou už první náznaky... Pozn.: Poo druhém shlédnutí jsem jen chtěl přidat pátou hvězdu, ale přidávat už jaksi není co. Škoda jen, že tak objevný film se shledal s tak malým zájmem.