B4TM4N

Poctivý příspěvek do žánru american tragedy, s tendencí překlopit se do krimi. Tato tendence je zatím přinejlepším rozpačitá, narativní schéma dvou rovnocenných vypravěčů a držená civilní intimnost jejich vyprávění však po první sezóně misku vah bezpečně převažuje. O kvalitu druhé se ale velmi bojím...

Donnie je asi nejlepší filmovej řezník, ale Vlk má tak prašivej scénář, zbrklý střih a podivně osmdesátkově úchylnou režii, že prostě nejde v mezi-choreografických pasážích zavírat oči a uši. Je jich totiž prostě moc a svou unylou sladkobolností atakují divákovo rektum vskutku alpinistickým stylem.

Zbastlit tohle Greengrass s Ginou Carano, mírně by si přihnědnul textil i Gareth Evans. Ale jenom mírně.

Videohra, která nedokáže plnokrevně přenést frustraci z repetice na obrazovku (já vím, kdo by pak na to koukal). Scénář si dost výrazně pomáhá vytvořením vlastního, nikdy ne uspokojivě vysvětleného časoprostoru, takže kolečka skřípou celkem často, ale tváří se u toho dostatečně šik. A vy se u toho veskrze bavíte a polopaticky spějete ke konci, který se bolestivě posledních devadesát minut (b)análně nabízí. Natož, aby Tomíkova cesta byla někdy špikována ohrožením neustále se restartujícího geroje či zahalena v otázkách o konstantní válce.

Absolutní nula přidané hodnoty k (tak nějak očekávatelně) strhujícímu archivu. Mluvící hlavy u debilního stolku s lampičkou, patetický komentář o "přikládání ohně do kotle třídní nenávisti". Repetitivní a zároveň manipulativní obrazový podkres jdoucí ruku v ruce s okouřenou orchestrálkou při jakékoliv důležitější scéně. Kontext a interpretace se nekonají, na patře zůstane pouze echo "socialismus, socialismus, socialismus...", o který si vyláme zuby další český demokrat.

Na spanilou jízdu kritického myšlení se Stone příliš často uchyluje k domněnkám a zjednodušení, přesto však rámec díla přesahuje 90% copypastové dokumentární historické produkce. Je zajímavé sledovat, jak kriticky smýšlející dokumentarista na naší veřejnoprávní televizi najednou netočí dokument, ale autorský esej, který musí být pro jistotu vysílán v nejvypečenější časy. O co šťavnatější je obsah, pohříchu často podtrhává nohy časová osa narativní formy, která vždy odvypráví ucelenou linii a pak se v čase vrací k jiné, paralelně probíhající. Neustále se tak překrývá antidatace událostí ve vztahu k dynamicky se měnícím ambivalentním postojům jednotlivých aktérů, což čitelnost vývoje jejich osobnosti a smýšlení zrovna neulehčuje. To však nemůže anihilovat fakt, že Americké století je povinná četba jak vyšitá.

Místy až nesnesitelně naivní duel, jehož hravý vizuál přetéká vzhledem k souběžné kanonádě Chomskyho slov přehršlí nápadů, které tak musí nutně utrpět. Vlastně je to takový oduševnělý večerníček.

Nezvykle vystavené setkání žáka a učitele, fanouška a jeho idolu. Pro jakýkoliv druh tvůrčí činnosti kvinesenciální experiment, pro trierofila vydatná sonda pod jednu z vrstev kůže. Jeden z nejhodnotnějších příspěvků o percepci Vzoru a jeho Díla, co znám.

Rozpolceně sladkobolná sociální bublina, která však poměrně úspěšně balancuje na hraně kýče a šedé (ve smyslu odstínu černé) komedie. Směsice místy až patetické střízlivosti a poněkud neobratná snaha o souboj s klišé "udělat si to na konci hezký" ve výsledku tvoří veskrze podařený středostavovský dojímák, který rozhodně netřese se zaběhnutými schématy tak, jak by si přál, přesto však pokládá řadu podnětných otázek. A to není málo. Slabší 4*.

Elysium ozvláštněné nápaditým lineárním průřezem panské a rabské společnosti, skrze který se poměrně nenápaditě prosekává revoluční dialektika, vedená pohříchu těžce necharismatickým Evansem. Osvěžující korejská hravost, která místy probleskne, neutáhne dnes již tuctový holywoodský "levičácký kus".