B4TM4N

Spolu s Trierovou Melancholií a Aronofskyho Black Swan nejdokonalejší film desátých (! je to tak) let. Cortex mi je vzájemně pojí objektivně nevysvětlitelnou linkou pocitů. Miller je rozhodně lepší scénárista, než herec. Chung-Chung má unikátní schopnost udělat z prostoru rovnocenného spoluhráče hereckých hvězd.

Proč, u všech nitroxidů, se Gina nemlátila s Rockem? Takřka vše, co šlo, Lin buď přepálil (zbytečně se zadrhující děj), nebo nedopekl (gravitace nám zůstala někde u g=6,7). Ale pořád je to svým způsobem skvělá žánrovka, kterou se dá velmi příjemně prosvištět - a to doslova, takový Rock se nalétá víc než kdejaký wu-xia geroj. Muscles pod kapotou, muscles pod trikama, ale starý dobrý bitky nějak atrofovaly. Inu, z Expensives se jen tak jednoduše Expendables nevyloupnou.

Lesk a bída velmi dlouhého, manýristického vyprávění. Cizelovaná forma, jejíž obsah se postupně rozpadá do sekvencí jednotlivých extatických vzdechů. Ach.

Po nesmělém začátku a velmi zbytečných epizodních vrazích, kombinovaných s nesnesitelně podávaným způsobem Grahamova "procítěného vyšetřování", se nakonec seriál dosti pevně usadí. Vztah Hannibala a Willa totiž funguje perfektně, zejména díky božskému Mikkelsenovi, který tak konečně dává zapomenout na pro mě nepochopitelně adorovaného Hopkinse. Rychle další chod, prosím!___Druhá řada znamená znatelný posun směrem k autorskému sebevědomí. Otěží se plně chápe Hannibal a místo zbytečných epizodních vrahů postupně nastupuje upřímné přiznání si: chtěli jsme točit (gastro)fetiš estetizovaného násilí.___Třetí série, zejména ve svém florentském uvodu pod taktovkou Vincenza Nataliho, sahá na samotný Olymp esence Harrisovy předlohy. Druhá polovina pak není o mnoho slabší, zejména díky dechberoucímu Drakovi Rcicharda Armitage. Pokud je toto konec, Hannibal odchází jako seriálová legenda a Hopkins může být konečně zapomenut.

Pokud chci vyprávět o nahodilosti, nesmím tak úzce tematizovat. Příliš mnoho je řečeno (nejen) o domech a drátech, aby na konci zůstala především otázka, proč o nich bylo vůbec v prvé řadě něco tvrzeno.

Brilantně dobroušená, s mírnou nadsázkou dalo by se říci tematická druhá strana mince Vinterbergovy slavné Oslavy. Tentokrát s vyzrálejším a uklidněnějším tahem na bránu, kdy divák není dosazen do dogmatické matrice všudypřítomné psychopatologie, což v důsledku umožňuje mnohem civilnější a intimnější prožitek. A Mikkelsen je už v současnosti zdaleka nejen severský bůh.

Fašounská rádobychlapárna. Tady a teď, v izolovaném dvouhodinovém mikrokosmu jednoho vnitřně nevyrovnaného snímku, prostá jakýchkoliv souvislostí.

Gervaisova verze etické (r)evoluce, která i přes svou nedostatečně zabroušenou naivitu dokáže oslovit. Bohužel rozhodně ne řadového diváka, na to je Derek paradoxně až moc populistický a dojímavý - což dokazuje slabší pilotní díl, který ještě neobsahuje mnoho z později kontrastně peprné druhé strany mince. Co se nedá Rickymu upřít, je odvaha jít do podobného konceptu takřka na vrcholu své popularity. Jen ale aby své pozitivně-evoluční moralistické apelování, které od něj posledních pár let pozvolna probublává, nepřehnal. Krutý ironik v něm je mnohem cennější než populistický dobrozvěst.

Velice vtipně vymyšlený koncept "přechytralé" mladé autorky, který svojí (v rámci prezentovaného sociálního statusu protagonistek) všedností dráždí (nejen) konzumenty běžných magazine-glimmer vztahovek. Řeší se podvratná témata jako nechuť k ekonomickému osamostatnění, lidé svým vzezřením nezapadající do konzumního estetického kánonu zde beze všech skurpulí provozují sex. Lena Dunham ví co chce a ačkoliv ještě není zcela autorsky vyzrálá, dokáže se zhostit úlohy - slovy své postavy "hlasu své generace" - poměrně přesvědčivě. Pokud Sex and the CIty s určitou licencí vezmeme jako rozpustilý deníček dnešní buržoazie (bez pejorativního nádechu), Girls jsou takový společenský střed, koketující s realitou dejme tomu "stříbrné" mládeže. Samozřejmě se seriál v rámci intencí formátu nezbavuje veškeré povrchnosti, ale nazvat ho plytkým by byla chyba: reflexe přeci nemůže být o mnoho vznosnější, než její předobraz.

Atlas mraků není film složitý - tvůrci nechali divákovi drobků ke sledování dost. Zato je na své ambice, stopáž a přehršel narativních linek filmem povážlivě mělkým, zabalujícím nespočetněkrát přežvýkané téma osobní vzpoury a věčnosti lásky. No, to už jsem pársetkrát viděl. Atlas se snaží navodit dojem komplexní skládačky střihnuté východní moudrostí, kdy se Hanks a jemu podobní vrací v několika epochách, aby nám sdělili, že je třeba bojovat. Přes tuto epičnost šíře záběru je film ve výsledku vlastně velmi komorní, s na Wachowské velmi topornou a nezáživnou mizanscénou. Celé puzzle pak do sebe poměrně hladce zapadají, to všechna čest. Ovšem tři hodiny odůvodnění toho, že z Larryho je Lana...myslím, že poměr délky díla ku síle vyznění se dalo udělat i tak osumkrát lepší a možná i s velmi podobnou adaptací, kdyby nebyla tak rozpačitě rozkročená mezi dospělé publikum (občasné gejzíry různých tělesných tekutin) a zbývající umořené děti v sále (podivné pitvoření většiny postav). Film si zaslouží absolutorium za odvahu jej vůbec natočit. Selhává však ve vlastnosti, o které sám káže: je ve výsledku zase jenom konformním Hollywoodem.