Hraniční zdi
Medianeras
Medianeras
Medianeras
Sidewalls
Režie:
Gustavo TarettoScénář:
Gustavo TarettoKamera:
Leandro MartínezHudba:
Gabriel ChwojnikHrají:
Pilar López de Ayala, Javier Drolas, Inés Efron, Carla Peterson, Rafael Ferro, Adrián Navarro, Miguel Dedovich, Jorge Lanata, Alan Pauls, Romina PaulaObsahy(1)
Identita velkých měst spočívá v jejich budovách. Dnes je to často chaotická směs různorodých a neslučitelných architektonických stylů. Kontemplací o Buenos Aires přechází snímek zároveň k pozorování jeho stejně nesourodých obyvatel: Martín je allenovsky neurotický intelektuál, „ajťák“, kterému internet přiblížil svět, ale zároveň ho vzdálil životu. Přítelkyně mu utekla do Ameriky a nechala mu psa. Je typickým obyvatelem metropole stejně jako Mariana. Oba žijí ve stejné čtvrti, ulici, bloku... Jejich cesty se každý den kříží, aniž by jeden o druhém věděl. Když Martín stoupá po schodišti nahoru, Mariana míří dolů, když on nastupuje do autobusu, ona vystupuje. V kině sedí ve stejné řadě, nikdy si ale nevidí do tváře. Potkají se jednou doopravdy? Příběh míjení sobě souzené dvojice zpracoval režisér již ve svém úspěšném stejnojmenném krátkém filmu. Nyní v celovečerní prvotině předkládá v mnoha úrovních, myšlenkově i formálně precizně propracovaný snímek, „romantickou komedii“, hravou a filmařsky sofistikovanou. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (108)
Dva dnešní lidé, kteří jsou čistou náhodou zajímaví a i jejich myšlenky, které se v mnohém střetávají, se dobře poslouchají. Oba jsou charizmatičtí, ztracení a ač jsou tak strašně blízko a denodenně se potkávají, nemohou se najít. Film o tom, jak je těžké najít nejen toho druhého, ale i hodnoty, v dnešním, elektronickém, chaotickém, na tradice nehledícím světě. O tom, jak vypadá vnitřní svět dvou takových ztracenců v davu. Film je pojmenován po nejsilnější myšlence a scéně. ()
Žijeme namačkaní na sobě a stejně jsme sami.----"Vím, že jsem jediný člověk ztracený mezi miliony dalších."---- Tenhle film se podle mě povedl. Všechno působí upřímně, obyčejně lidsky. Trochu mi to tím způsobem jakým divák nakoukne do života postav připomnělo Amélii. Možná to chce mít na film správnou náladu, ale přišlo mi, že to ten problém izolovanosti je vystižený tak, že by to snad obrazněji vystihnout nešlo. Určitě se dá najít spousta námětů k zamyšlení, pokud máte chuť a čas, nebo se na to dá dívat jen na odreagování...---"Tohle je popatnácté, co jsem se zapsal na plavání a popatnácté, co nejdu. Miluju plavání, ale nesnáším všechno předtím a potom. Nesnáším sprchování před a po.Nesnáším svlékání a oblékání, sušení vlasů v zimě, mokrej ručník v tašce, mokrý plavky, mokrý žabky, nesnáším smrad chlóru......."---- > ()
Originální a svěží jednohubka, které postupně dochází dech - z metaforického pohledu na Buenos Aires a jeho architekturu, vystihující moderní existenciální otázky velkoměstského života jsem byl u vytržení a naprosto nadšen, z následujících obrazových montáží mile překvapen s občasným pomyšlením na Amélii, hlavní hrdinové a jejich slabůstky působily sympaticky, ale nakonec si pro sebe ukradly příliš času. Jakmile přijde na milostná zakopávání, dostává se režisér na nejistější půdu, když pak se konečně naskytne možnost rozvíjet dále vztah dvou výjimečných jedinců, jednoduše zacouvá a film poeticky utne. Nakonec tedy film zaujme nápaditými a pestrými intermezzy, než o berlích kulhajícím příběhem. ()
Človek potrebuje človeka, táto odveká pravda zaznela už na palube Tarkovského vesmírnej lode Solaris. Anonymita dnešnej doby je naozaj ukrutná. Technický pokrok nám priniesol viac smútku ako šťastia, o tom už snáď dnes pochybuje len málokto. Je fajn, že aj napriek tomu si k sebe ľudia stále dokážu nájsť cestu. Neopozerané reálie Buenos Aires sú veľkou pridanou hodnotou. ()
Myšlenkově, motivicky i OBRAZOVĚ nápaditý / experimentální / hravý / romantický / existenciální (troufnu si říci) filmový esej, jenž primárně pojednává o strastiplné cestě muže a ženy ke společnému naleznutí se, ale stejně tak se zamýšlí nad podobou lásky ve 21. století a nad způsobem života v něm, nad současným odlidštěným betonovým a přetechnizovaným světem. (Přičemž nad ním nebrečí, ale využívá ho ke svým myšlenkám a dalším asociacím.) Estetická i etická filmová lahoda. ~ Již čtyřminutový řekněme prolog s vymazlenými statickými záběry z Buenos Aires, během nichž voice-over mužského protagonisty přirovnává budovy a byty k lidským životům, značně navnadí. Buenos Aires roste nekontrolovatelně a nedokonale. Přelidněné město v pouštní oblasti. Město, kde tisíce budov šplhají k obloze. Samy od sebe. Hned vedle vysoké jedna nízká. Vedle racionální jedna iracionální. Vedle francouzské jedna bez špetky stylu. Tyhle nepravidelnosti nás perfektně odrážejí. Estetické a etické nepravidelnosti. Tyhle budovy, které nedodržují žádné zákony, představují špatné plánování. Přesně jako naše životy. Vůbec nevíme, jak bychom je chtěli žít. Žijeme, jako by Buenos Aires bylo jen zastávka. Vytvořili jsme „kulturu nájemníků“. […] Stejně jako všechny lidské výtvory, budovy vznikají, aby nás odlišily. […] Jsem přesvědčen, že rozchody, rozvody, domácí násilí, přebytek kabelových TV stanic, nedostatek komunikace, netečnost, apatie, deprese, sebevraždy, neurózy, panické záchvaty, obezita, svalové napětí, nejistota, hypochondrie, stres a sedavý způsob života můžeme připsat na vrub architektům a stavitelům. Trpím všemi těmito chorobami s výjimkou sebevraždy. ~ On se jmenuje Martín, pracuje jako IT odborník. Její jméno zní Mariana, bude architektkou. Neznají se. Jen divák oba zná. Mají mnoho společného. Jsou single, mají různé fobie, z města, z davů, z výtahů… Žijí izolovaně ve svých malých bytech. Jsou jedněmi z milionů ztracených mezi miliony (viz filmový plakát). Film Medianeras vypráví o jejich dosavadním životě, o minulosti, o budoucnosti, o jejich snech, vizích, strastech i obavách. O komplikovanosti existovat. O hledání krásy tam, kde se skrývá. Leitmotivem je však jejich nechtěné MÍJENÍ SE. Na ulici, v kině, na chatu. Jde o to, že ti dva si souzení okolo sebe chodí a sami to netuší. Snímek poměrně rafinovaně, mnohdy až úsměvně či s použitím symbolů (např. probourání okna > konec obav ze svět(l)a…) v postatě idealisticky říká, že /spoiler/ Mariana najde onoho muže v proužkovaném svetru, v tom stejném proužkovaném svetru jako má její milovaná postava v oblíbené knize, zgeneralizujeme-li to, že tedy člověk toho vysněného ideálního partnera nakonec najde. Idealismus? Zahrávání si s předurčeností? ~ Formálně je snímek rozdělen na (opět symbolicky nazvané) kapitoly: Krátký podzim, Dlouhá zima a Konečně jaro. Zaujme bezesporu i forma a preciznost, s níž jsou jednotlivé nápady a experimenty realizovány: počínaje statickými záběry, přes fotografie, dělení obrazu na vícero polí či v neposlední řadě animovanými sekvencemi nebo záběry z jiného filmu. Postmoderní hravost a originalitu koneckonců podtrhuje i závěrečný záběr na monitor, na němž se přehrává video z youtube. Video na tomto serveru skutečně najdete (i když nahrané jiným uživatelem). Shrnu-li výše napsané, právě invenčnost, s níž je film natočen, je jeho největší devizou. () (méně) (více)
Galerie (23)
Photo © Real Fiction
Reklama