napomelon

Tohle se vůbec, ale vůbec nepovedlo. Nikdy by mě nenapadlo, že mě film s tak silnou tématikou jako je Holocaust, navíc odehrávající se v prostředí největšího vyhlazovacího tábora, nechá zcela chladnou. Absolutně nepřesvědčivé výkony a atmosféra. Tvůrci se spoléhali až moc jen na samotné téma. Možná je to Mádlem, který sice hraje celkem dobře, ale ten pocit, že si odskočil od nějaké snowborďácké pařby, ten mě neopouští. Jako by všichni tak nějak odříkávali text, ale skutečný prožitek žádný. Ale co hlavně, některé situace by podle mě byly ve skutečném koncentráku naprosto nemyslitelné, což na realitě taktéž ubírá. Každopádně filmů této a podobné tématiky (za předpokladu absence historických omylů) nebude dle mého názoru nikdy dost.

Rozhodně oceňuju klíčovou myšlenku vraha - sedm smrtelných hříchů. U toho ale můj obdiv a spokojenost končí. Možná nevidět Mlčení jehňátek a neokusit tak tu syrovou a nefalšovanou podstatu thrilleru, byla bych určitě spokojenější. Zaprvé nechápu nelogičnost konání vraha. Trestá ty, kteří se dopouštějí smrtelných hříchů a pak zabije někoho, kdo je naprosto nevinný, ať už to mělo mít jakýkoliv důvod. Na rozdíl od Jehňátek nemá vůbec to správné tempo, naopak, vždy když se to slibně rozjede, šlápne na brzdu nějaká rozvleklá scéna, která sice má nakonec nějaký smysl, ale samotný děj brzdí a dusí. Na první pohled je zde spoléháno hlavně na zvrácenost samotných vražd a deštivou atmosféru špinavého velkoměsta, což je dost málo na film v první desítce.

Skvělý a nápaditý thriller. Zvlášť mě zaujala reálnost scén, která vtáhne diváka do víru napínavého boje o život a pomstu. Samozřejmě nechybí zázračné vzkříšení některých postav ve stylu Glenn Close z Osudové přitažlivosti. Každopádně jsem se dívala napjatě od začátku do konce.

Potenciál tento horor určitě má. Hned zpočátku nastolí tu správnou atmosféru, ale pak se to nějak zasekne a člověk pořád čeká, kdy už se konečně něco pořádného bude dít. Závěrečné odhalení minulosti bohužel nezachrání předešlou rozvleklost.

Tohle je jedna z mých nejoblíbenějších amerických komedií. Skvělá parodie, kterou ocení jako vždy hlavně ti, kteří mají k parodovanému tématu bližší vztah, ale domnívám se, že nakonec kdokoli, kdo se o krasobruslení nijak nezajímá, bude taktéž potěšen. Zápletka jednoduchá, o to více museli tvůrci dbát na spoustu jednotlivých detailů, aby z toho nebyla jen 93. min. jízda, ze které si pamatujete jen začátek, jednoho, dva spolucestující a konečnou zastávku. A tak tu máme pestrobarevnou parodii, kde snad i přemíra barev a jakési umělosti je nadsázkou samotné americké kultury. Nikdy už nezapomenu Jimmyho kudrlinky, které zaplavily svět, fanouška, jež daroval Jimmymu krev a jeho: "Stejně tě zabiju, hehe," nebo "voníš jako vítěz, voníš jako USA!" či jízdu soutěživých sourozenců na téma Marylin Monroe a J.F. Kennedy s důrazem na detaily. Sněhová vločka a Železný lotos už komentář nepotřebují. Oceňuju český překlad Ledově ostří ve vztahu k parodovanému Ledovému ostří. Rozhodně lepší, než původní název.

Začala jsem se dívat s tím, že se jedná o horor Dům voskových figurín, po pár minutách jsem pochopila, že jsem si špatně přečetla název a jedná se o Dům silikonové figuríny, načež by se tedy děj měl přesunout do prostor hotelu Hilton. No nakonec jsem se s velkým zklamáním podívala do opuštěného města s domem z vosku a mrtvými obyvateli obalenými jak jinak než voskem a vraždícími šílenými bratry. Jste-li megalomani, rádi ničíte věci, zapalujete svíčky a přitom si hrajete s voskem, pak si nenechte ujít závěr, ten jediný snad stojí za zhlédnutí.

Opravdový filmový skvost, zejména díky Rudolfu Hrušínskému. Je to asi jediný případ, kdy filmové zpracování dodrželo knižní předlohu a zároveň bylo snad ještě lepší. Dle mého soudu, Hrušínského nejlepší výkon. Jeho ztvárnění pana Kopfrkingla, psychicky narušeného pracovníka krematoria, je jakoby puntičkářsky přesné. Každý pohyb, každá grimasa má svůj význam. Svou absurditou a tíživou atmosférou předválečné doby to sice není film, který bych si pouštěla k odreagování, ale jako filmové dílo by si první desítku zasloužilo.

Zdejší hodnocení mi dalo představu, že se jedná o kvalitní film, který by stálo zato zhlédnout. No bohužel v mém případě jsem v něm žádný filmový trhák neviděla. Popravdě jsem jej přestala sledovat už v zárodku, kdy Nicole Kidman jede v kočáru kolem pole, kde orá její idol, přičemž ona při tom hraje na klavír a pak scéna, kdy Nicole opět (!) hraje na klavír v salonku plném mužů, ona se jen tak mimochodem podívá do okna na druhé straně pokoje a tam jen tak mimochodem uvidí znova toho svého idola. Pokud přejdu ten fakt, že večer, kdy se scéna odehrávala, nemohla z osvětleného pokoje vidět ven, samotná absurdita a nereálnost těchto scén mě donutila se zklamáním tento film ještě v počátcích vypnout. Nepomohla ani přítomnost Jaye Tavara, i když je to s velkou pravděpodobností jen podvodník, ale o tom zase někdy jindy a jinde.

Krásná pohádka, která v sobě skrývá jedinečné kouzlo, tj. že s přibývajícími léty začne člověk chápat nové a nové skryté souvislosti, které jako dítě při sledování nepostřehl. Písničky Jaroslava Uhlíře jsou pak její neodmyslitelnou součástí.

Dokonalý koncert optimismu v doprovodu s prostou lidskostí a radosti ze života. To vše zasazené do pařížských ulic a okořeněné skvělou hudbou Ludovica Einaudiho. Lahůdka, jejíž chuť si zapamatujete navždy, aneb příběh paraplegického francouzského aristokrata a mladého nezaměstnaného černocha v roli jeho pečovatele. Zprvu zdánlivě nesourodá a nezkombinovatelná dvojice dá nakonec vznik nefalšovanému přátelství.