majky19

Zhlédl jsem další snímek věnující se polské historii, tentokrát období hluboké totality, v nichž se nesla i sedmdesátá léta. Jednalo se konkrétně o události „černého čtvrtka“ 17/12 roku 1970, kdy probíhaly v Gdańsku a v Gdyni ostré protirežimní protesty, v důsledku neúměrného zdražování potravin. Poláci si tyto události pochopitelně nenechali líbit, nesmířili se s nimi jen tam pro nic za nic, a bohužel v důsledku své nebojácnosti a nepoddajnosti několik z nich zaplatilo za svou odvahu vlastním životem. Snímek je velmi dobře poskládán nejen hranými scénami, ale i retrospektivními snímky, které nám přibližují, co se v tomto pohnutém období v Polsku dělo. Kromě osudů běžných polských občanů, jmenovitě tedy zaměstnance loděnic Brunona Drywy a jeho rodiny, zde máme jedinečnou příležitost zhlédnout i jednání a výstupy nejvyšších státních představitelů komunistického Polska – Gomulka, Cyrankiewicz, Kliszko a další, přičemž i tyto postavy jsou vhodně popsány jmenovkami a funkcemi, které v inkriminované době zastávaly. Je pozoruhodné, že některé z nich dokonce ještě dnes žijí, a navzdory svým vykonaným zločinům za minulého režimu vesměs v poklidu a beztrestně dožívají své životy ve svobodné zemi, podobně jako u nás kupříkladu Milouš Jakeš nebo Lubomír Štrougal. Snímek ovšem poukazuje i na osudy obyčejných lidí, na jejich ztráty a velká trápení, kdy v průběhu těchto protestů přišli o své nejbližší a s jejich ztrátou se dokázali jen horko těžko vyrovnat. I tyto atributy dávají snímku velkou lidskou stránku a donutí diváka se nad situací nejen zamyslet, ale třeba v něm i vyvolat soucit. Alespoň u mě to tak působilo zejména při závěrečných scénách, kdy se pozůstalí loučili se svými zesnulými, kdy pohřby probíhaly ve velmi nedůstojných a provizorních podmínkách. Snímek byl rovněž velmi vhodně doplněnou hudbou výborného polského skladatele Michala Lorence, přičemž ta hudba ještě více dokázala vykreslit ponurou atmosféru totalitního režimu a pohnuté doby. Tento film mě opět velmi zaujal, vyvolal ve mně poměrně velmi silné emoce a musím jej hodnotit stoprocentně.

Velmi zajímavý a současně také zábavný snímek, poukazující s notnou dávkou nadhledu a humoru na absurdnost a hloupost minulého režimu. Titulní postavou je zde filmový cenzor Rabkiewicz (v podání Janusze Gajosze), který se účastní projekce snímku Jutrzenka v kině Svoboda. Zprvu je svědkem situací a událostí, které jej vyvádějí z míry, vůbec jim nerozumí a na jejich základě se dokonce zhroutí a skončí na nemocničním lůžku. Primárně je pro něj nepochopitelné, jak je možné, že postavy na plátně reagují přesně na to, co se děje v sále, a jsou v jakési symbióze s osazenstvem v kině. Dochází ke stanovisku, že snímek může být nebezpečný a může svým způsobem provokovat diváky k nepřijatelnému myšlení a tak se společně se svým zástupcem (v podání Z. Zamachowského), rozhodne sál pro veřejnost uzavřít a 45 projekcí „vyprodat“ sám. Na projekci přijíždí i varšavská cenzurní komise, která snímek shledává jako nebezpečný a žádá o jeho zničení. To nechce Rabkiewicz za žádnou cenu dopustit a vchází na plátno mezi ostatní účinkující filmu Jutrzenka. Zde vychází najevo, proč docházelo ke všem těm provokativním výstupům ze strany herců. Rabkiewicz zjišťuje, že jsou to všechno vesměs postavy, které coby cenzor zakázal, které vyškrtl v minulosti ze scénáře a kterým tudíž zamezil, aby ve filmu, popř. ve filmech mohli vůbec účinkovat. Na konci snímku Rabkewicz odchází z plátna, vrací se k sobě domů již coby poučený a svým způsobem i zlepšený člověk. Upřímně řečeno, i tento snímek mě velmi zaujal, protože poukázal na skutečnosti, které v minulém režimu byly naprosto běžné nejen v Polsku, ale i v ostatních zemích bývalého sovětského bloku, včetně Československa. Pokud bych měl najít nějakou (byť i vzdálenou) asociaci mezi českým a polským prostředím, řekl bych, že zde celkem dobře pasuje postava obávaného dramaturga z Barrandova, Ludvíka Tomana, přes kterého rovněž šla prakticky významná část cenzury v bývalém Československu. Jeho postava je mj. i zobrazena ve filmu Nejistá sezóna z dílny Ladislava Smoljaka. Snímek Ucieczka z kina Wolność vznikl překvapivě velmi brzy po pádu komunistického režimu v Polsku a velmi dobře a trefně poukázal na absurdnosti, které minulý režim přinášel. Film se mi líbil a hodnotím jej zaslouženě plným počtem.

Poslední dobou sleduji snímky, které jsou úzce svázané s polskou historií nedávno minulou, a musím se přiznat, že opět jsem zhlédl velmi kvalitní film, ve kterém nechybí snad vůbec nic. Snímek je věnován nejen srpnovým událostem roku 1980, ale i následně událostem, které předcházely vyhlášení výjimečného stavu, který měl na řadu běžných občanů velmi neblahé důsledky. Sledujeme zde akci mladých aktivistů hnutí Solidarita, kteří zcela správně vycítili, že v době vyhlášení výjimečného stavu dojde mj. i k zablokování kont v bankách, a rozhodli se tudíž podniknout akci, během níž se jim těsně před uzavřením bankovních účtů podaří zachránit celkem 80 miliónů zlotých. Tato akce samozřejmě je i v hledáčku tajných, kteří se nemíní se ztrátou peněz jen tak smířit, a jsou odhodlání "partičku" Solidarity vystopovat a peníze získat zpět. Mladí aktivisté by ovšem tuto akci pravděpodobně nedotáhli do úspěšného konce, kdyby neměli kolem sebe lidi, kteří jim po celou dobu byli nápomocni a ochotni na sebe vzít svůj díl rizika - ať už se jednalo o představitele církve, zaměstnance banky, nebo dokonce veksláky. Hlavní negativní postavou je zde kpt. Sobczak, který místy působí vskutku komicky, místy až hloupě a ze kterého nevypadne během celého filmu nic slušného, snad kromě předložek a spojek. Musím říct, že jsem se při sledování tohoto snímku velmi pobavil, protože to byla vskutku velmi dobrá podívaná. Podle mého názoru je pozoruhodné, jak byli Poláci za minulého režimu v tom pozitivním slova smyslu vynalézaví, nepoddajní, jak se uměli pro dobrou věc nadchnout a dát se na odpor proti zločinnému režimu. Ačkoliv i v bývalém Československu byly dejme tomu určité náznaky odporu - např. Charta 77, tak přece jenom lidé v naší zemi byli daleko více pohodlní, nadchnout se kromě fotbalu a hokeje neuměli takřka pro nic, a držení úst a kroku bylo zkrátka pro řadu z nich pohodlnější. O udávání, prospěchářství, spolupráci s Stb atd. raději dál nemluvit. Je pouze zarážející, že charakter a povaha lidí se za ty tři dekády v podstatě vůbec nikam neposunula, resp. spíše k horšímu, a že po 30 letech v České republice máme vládu, jejíž činnost a řekněme funkčnost a pevnost plně závisí na podpoře, resp. toleranci komunistických poslanců, bez jejichž hlasů se v podstatě vůbec nic neprosadí. Tento snímek se zkrátka režiséru Krzystkowi velmi povedl a mě nezbývá, než jej ohodnotit zcela po zásluze plným počtem bodů.

Výborný snímek z dílny režiséra Kazimierza Kutza, který je věnován klíčovým událostem roku 1981, který se v Polsku nesl ve znamení vlády nechvalně proslulého generála Wojciecha Jaruzelského a vyhlášení výjimečného stavu. Začátek filmu nás zavádí do bytu odborového předáka Solidarity v dole Wujek, p. Jana Ludwiczaka, který je násilně zatčen. Horníci na to reagují spontánním protestem. Do dolu přichází dokonce i kněz, aby zde odsloužil mši a dodal přítomným horníkům kuráž v jejich "boji". 14. prosince téhož roku vypuká v dole Wujek stávka. O den později se horníci dozvídají o tom, že v dole Manifest Lipcowy došlo ke střílení horníků. 16. prosince přijíždí do dolu polské vojsko a jednotky milicí (ZOMO). Představitelé vojska a milicí sahají po zbraních a během tvrdých a krvavých bojů zavraždí celkem 9 horníků. Podle mého názoru se jedná o vynikající snímek, který poukazuje na velmi smutné události roku 1981, kdy se horníci vzepřeli zvůli komunistického režimu, a nejprve z poklidné manifestace, kdy se chtěli původně dohodnout, se situace vyvinula ve velmi tvrdé a krvavé boje, na jejichž konci bylo devět zabitých, resp. zastřelených horníků. Je zcela určitě velmi dobře, že takové snímky vznikaly a vznikají, protože je potřeba o těchto věcech mít přehled a nenahlížet na ně pouze zjednodušeným pohledem. Snímek mě velmi zaujal, ačkoliv se samozřejmě vůbec nejednalo o příjemnou podívanou. Tento film hodnotím zcela po zásluze stoprocentně.

Snímek Prymas - Trzy lata z tysiaca, nás zavádí do první poloviny padesátých let v Polsku, kde již několik let tvrdou rukou řádí komunistický režim, který se zbavuje všech svých potenciálních nepřátel. Mezi nimi byli pochopitelně i představitelé katolické církve, mezi než patřil i kardinál (Prymas) Stefan Wyszyński, jemuž je tento snímek věnován. Je až s podivem, čemu všemu byli pár let po druhé světové válce podrobeni nepřátelé "socialistického tábora" a co všechno ještě v následujících čtyřech dekádách museli vytrpět. Co se nedá osobnosti Wyszyńského v žádném případě vytknout, je obdivuhodná odvaha, kterou dokázal zvůli komunistického režimu čelit, dále jeho lidskost a empatie, s jakou se staral i o osudy svých přátel a v neposlední řadě také to, jak se dokázal s těmito těžkostmi a nepřízněmi osudu statečně prát. Ačkoliv byl podroben velmi tvrdým a nelidským podmínkám, kdy byl bez lítosti psychicky týrán, kdy mu nebyl umožněn žádný kontakt s přáteli, kdy si nemohl dokonce ani přečíst korespondenci od vlastního otce, že i v těchto situacích si dokázal zachovat určitý nadhled a těžkostem, které mu komunistický režim připravil, se dokázal statečně prát. A to i navzdory tomu, že všechny jeho kroky, všechna jeho slova, všechny jeho výpovědi byly velmi podrobně zapisovány a analyzovány, neboť i jeho místnost, kde pobýval, byla trvale odposlouchávána. Je zcela určitě moc dobře, že i na tyto události historie nedávno minulé filmaři nezapomínají, a věnují jim adekvátní pozornost. Vyzdvihnout je zapotřebí zejména skvělý výkon Andrzeje Seweryna, který zde ztvárnil titulní roli kardinála Wyszyńského. Tohoto herce jsem znal prozatím pouze z filmu Ostatnia rodzina, kde ztvárnil malíře Zbyszka Beksińského a musím konstatovat, že se jedná skutečně o velmi kvalitního herce, který umí dané postavě vtisknout tu pravou a nefalšovanou tvář. Snímek mě opravdu velmi zaujal a nezbývá mi nic jiného, než jej ohodnotit plným počtem bodů.

Podle mého názoru se jedná o nadprůměrný televizní snímek z polské produkce, který s nadhledem a také určitou dávkou humoru představuje události nedávno minulé v komunistickém Polsku. Hlavním hrdinou je prosťáček Tomek Siwek, který se účastní ilegální manifestace Solidarności, během níž má na příkaz svého nadřízeného špehovat kolegy z práce a posléze o nich podat hlášení. Svou hloupostí a jednoduchostí se ovšem nechá unést, začne společně s davem zpívat píseň "My chceme Boha" a při zásahu milicionářů je tudíž považován za odpůrce režimu a "zrádce pracujícího lidu". Následky na sebe pochopitelně nenechají dlouho čekat, je pozván na výslech, kde je postupně fyzicky i psychicky zlomen. Zastání nenachází ani u své rodiny, kde nejprve zavrhuje svého bratra, který se připojuje k milicionářům, a následně naproti tomu Tomka zavrhuje jeho vlastní matka. Podle mého soudu se jedná o velmi zdařilý film, ve kterém v roli prostoduchého Tomka Siwka exceluje Zbigniew Zamachowski. Upřímně jsem se při sledování tohoto snímku i velmi pobavil, ačkoliv se samozřejmě o veselé události zrovna nejednalo. Ale je zcela určitě sympatické, že i Poláci se umí na vážné věci podívat s nadhledem i humorem a natočit takový snímek. Hodnotím jej tedy zcela zaslouženě stoprocentně.

Podle mého názoru se jedná o vůbec nejlepší film režiséra Dušana Kleina. Problematika alkoholismu byla, je a bohužel i bude stále velmi aktuální, a je proto dobře, že vznikají i na tohle ožehavé téma filmy, které mohou člověka svým způsobem poučit, něco mu přinést a třeba i donutit k zamyšlení o sobě samém. V tomto snímku se nevyskytují snad žádná hluchá místa, je doslova napěchován hereckými hvězdami všech generací, které nás baví již mnoho let. Myslím si, že je i velmi pozitivní, že snímek není koncipován jako čisté drama, ve kterém jsou alkoholici a prostředí protialkoholní léčebny vykresleni v tom nejhorším světle smyslu slova, ale že zde není nouze i o situace, které dokáží diváka rozesmát. I když se mi snímek líbil jako celek, tak mě velmi zaujala zejména jedna ze závěrečných scén, kdy Lexa (Milan Kňažko) navštěvuje své spolupacienty, aby nakonec zjistil, že alkoholismus nikdo z nich neporazil, a po návratu z odvykací kúry pijí všichni vesele dál. Zkrátka a dobře, všechno je jenom o silné nebo naopak slabé vůli daného jedince, a kdo s čím zachází, s tím také schází. Tento film toho budiž důkazem. Zcela zaslouženě jej hodnotím stoprocentně.

Myslel jsem si, že Milan Kňažko svůj nejlepší herecký výkon předvedl ve snímku Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí, ale po zhlédnutí tohoto filmu si tím už nejsem tak zcela jistý. Je docela škoda, že takové snímky nevysílá televize častěji a že reprízuje pouze ty notoricky známé, protože se domnívám, že diváci díky tomu o mnoho přicházejí. Tento snímek je naprosto jednoznačně hereckým koncertem Milana Kňažka, kterému v roli naivního, nesmělého, životem neznalého mladíčka zdatně sekunduje jednadvacetiletý Filip Renč. I když se jedná o dramatický snímek, tak i zde není nouze o situace, které dokážou rozesmát, ale také rozplakat a zcela určitě každého z nás donutit k zamyšlení. Jsou zde i celkem dobře vykreslené lidské charaktery v době, která byla nesmírně pohnutá, a myslím si, že každý z nás se v některé z postav dokáže najít. Snímek se mi velmi líbil, a proto jej hodnotím stoprocentně.

Upřímně řečeno, měl jsem od tohoto dvoudílného televizního projektu větší očekávání a myslím si, že se z toho dalo a mělo vytěžit i víc. Tvorbu Bisera Arichteva mám rád, je autorem úspěšných a oblíbených seriálů, mj. Horákovi, Vyprávěj nebo První republika. Ačkoliv se jedná o jednu z nejkontroverznějších osobností, kterou Emanuel Moravec bezpochyby byl, měl jsem při sledování tohoto televizního filmu pocit, že je to všechno hrozně zjednodušované, útržkovité a že řada věcí byla zmíněna jenom tak mimochodem - ať už se jednalo např. o atentát na Heydricha, Pražské povstání nebo jednání Moravce s protektorátním prezidentem Háchou. Nemám také vůbec nic proti Marianu Labudovi ml., myslím si, že talent po svém otci bezpochyby zdědil, ale mnohem lépe si myslím, že by do té role pasoval např. Daniel Landa, který si mimochodem Emanuela Moravce už jednou zahrál, a sice v cyklu České století. Zrovna tak by do té role pasoval např. Pavel Nečas, který rovněž stejnou roli ztvárnil v hraném dokumentu o Moravcovi. Také jsem si myslel, že film bude taková hlubší sonda do Moravcovy duše, a když je v názvu filmu Anatomie, tak půjde o nějaký hlubší rozbor Moravcova myšlení, aby si divák mohl vůbec udělat názor na to, co Moravce k těmto podlým rozhodnutím a činům vedlo, a proč se z hrdinského legionáře a muže, k němuž První republika měla úctu, stal jeden z největších kolaborantů a zrádců naší novodobé historie. To všechno jsou otázky, na které bohužel ani tímto projektem nebylo zcela zodpovězeno. V žádném případě tento film ale nehodnotím negativně, myslím si, že taková témata a stinné stránky naší historie je zapotřebí si stále připomínat, abychom se do budoucna vyvarovali podobných scénářů A samozřejmě také proto, že paměť našich lidí slábne a zájem o historii nejen naší země velmi upadá.

Nadprůměrná komedie s výbornými hereckými výkony v čele s Peterem Falkem, který je v roli zlodějíčka klenotnictví opravdu prvotřídní a pozadu nezůstává ani jeho kolega Charles Durning. Je zde řada vynikajících scén, zejména ty převlekové opravdu stojí za to a divák se při sledování tohoto filmu bude takřka hodinu a půl opravdu skvěle bavit. Vzhledem k tomu, že Peter Falk více než tři dekády exceloval v detektivním seriálu, kde představoval poručíka Columba, dala by se tato komedie s nadsázkou pojmenovat jako "Columbo naruby".