Ariella

Na rozdíl od jiných diváku jsem dopředu nějak nevěděla, že se jedná o horor, takže jsem byla celkem překvapená. Nedá se říci, že by to tématicky bylo nějak originální, ale ta holčička byla teda úžasně zahraná (spolu s hlasovým projevem v orginále). Dokonce mě honila ve snech, což se mi normálně nestává.

Kdyby se jednalo o divadelní hru, napsala bych hodnocení asi takovém duchu, jako byla (smyšlená) odpověď Ladislava Stroupežnického Járovi Cimrmanovi o hře Čechové na Řípu.

Ani jsem to nedokoukala do konce, přislo mi to takové chatrné. Ale jak čtu ty pozitivní komentáře, možná jsem to vypnula právě těsně před tím, než se fakt něco začalo dít (něco jiného než že manžel škemrá o sex a manželka se vymlouvá, že nemá náladu).

Málokdy lze vidět film, kde je hlavní postavou opravdu neschopný detektiv, který nevidí do očí bijící indicie a chytí se do kdejaké pritimitvní léčky. Celé rozuzlení mě nijak nepřekvapilo, dektiv byl snadná kořist. Film beru jako jakousi frašku či grotsekní parodii. Dala bych mu podtitul na základě inspirace trilogií Milenium: „Ženy, které nenávidí muže.“

Jeden z nejlepších komediálních kousků poslední doby. Herec Robert Gustavsson opět nezklamal a obohatil už tak skvělý příběh svým výborným herectvím. Myšlenka děje – stoletý pyrotechnik, který mimo jiné pomohl Američanům s atomovou bombou (jakoby úplně náhodou), vyleze z okna domova důchodců a jde prostě ven na procházku. Náhodou odcizí (díky skleróze) gangsterovi kufr s padesáti miliony švédských korun a dokonce gangstera „omylem“ zabije, najde si několik kompliců – mimo jiné mladou ženu, která chová na švédském venkově slona. A mezi tím děj prolínají staříkovy vzpomínky, které jsou též velmi peperné. Vše probíhá bezprostředně, jako by to bylo úplně normální freska život. Doporučuji všem, se smyslem pro humor a žaludkem na překvapé drsné scény. A hlavně v původním znění, Gustavssonův hlas dodává celému filmu velký kus atmosféry.

Osobně jsem seriál Raskens viděla prvně v roce 2006 a to (samozřejmě) v původním znění. Plně chápu názory na adresu Gurie Nordwall, protože ani mě, přes veškerou snahu objektivitu, nepřipadá příliš krásná. Ovšem podobný názor, jako na Gurie Nordwall, mám i na spoustu jinými opěvovaných hollywoodských „krasavic“. Seriál nepojednává o kráse Gurie Nordwall, ale barvitě líčí drný život a podmínky na švédském venkově v druhé polovině 19. století. Seriál je drsný a nic příliš nepřiklášluje. Dovedu si představit, že žena mohla opravdu porodit sama bez asistence. Ale je pravda, že scéna, kde Ida porodí na půdě a její manžel popijí ve světnici s kamarádem domáci pálenku a vůbec ničeho si nevšimne, mi připadá dost přehnaná. Nemůžu si odpustit komentář, že drsný život žen a zacházení s nimi má v tomto seriálu výchovnou roli – v sedmdesátých letech ve Švédsku rozkvétala ženská rovnoprávnost více než kde jinde, lze tedy v určitých scénách seriálu Raskens cítit jakousi propagandu. Celkově - děj má spád a herecké výkony (bez ohledu na krásu) jsou vynikajicí. Sven Wolter v hlavní roli do toho dal opravdu srdce. Kdyby jen na takové úrovni byly i současné seriálové herecké výkony...

Není to rozhodně špatný film a herecké výkony jsou na výbornou. Ovšem samotný příběh mi nepřipadá až zas tak origninální, připomíná mi jakousi americou verzi nějaké pohádky o hloupém Honzovi. I když obsahuje řekněme jakési americké kulturní dědictví. Rozhodně bych jej neklasifikovala jako komedii, pro mě je to především drama. Zkrátka mě prostota druhýchmoc nerozesměje. Ty "brilantní humorné scény" o kterých se píše výše, mi nějak unikly. Délka filmu je také na mě moc. Neříkám, že nemám ráda dlouhé filmy, ale jen ty, které mají spád. U Forst Gump to moc spád nemá, spíš se to vleče. Připomíná mi to starou hlášku z Televariete: „O půlnoci jsem se podíval na hodinky a ono bylo půl devátý“.

Je-li předloha román Julese Verna, očekávám jakousi odlehčenost a mírnou naivitu a zároveň vidím první pokusy o sci-fi. Cesta do středu Země se rozhodně nesmí brát vážně a tak jsem odpustila i směšná jména švédských vědců nebo fakt že Islanďan vůbec nemluví islandsky, ale jen něco plácá. O to tenkrát vůbec nešlo. Na konci 50. let byl tento film určitě velmi atraktivní i napínavý. V současné době působí spíš jako dětská pohádka. Odpočinková podívaná :)

Milionář z chatrče, je přes hrůzné scény dobrosrdečný a romantický film. Jistě, pokud nesnášíte pohled na mučení, bití, znásilnění, a kdo ví, co ještě, film vám nedoporučuji, případně tyto scény přeskočte. Velmi mě zaujalo sestavení děje, který je z velké části vlastně vzomínkami hlavního hrdiny Jamala Malika. Díky svým vzpomínkám dokáže Jamal zodpovědět záludné otázky v soutěži „Chcete být milionářem". V době, kdy byl film uveden kinech, jsem velmi úzce spolupracovala s Indií, respektive Indy v jedné nejmenované „outsourcingové" společnosti a musím říci, že po shlédnutí tohoto filmu jsem pochopila indickou kulturu a mentalitu mnohem více, než z nějakých multikulturních školení. Film mi vlastně pomohl zlepšit komunikaci a spolupráci s indickými kolegy. Mezi tou záplavou amerických filmů a jejich všemožných manýr a klišé, byl pro mě Milionář z chatrče velkým osvěžením, i když mi při něm nejedna slza ukápla.

Nelituji času, který jsem při seldování tohoto filmu strávila. Ovšem nehodnotila bych jej jako psychotriller nebo snad horor, ale spíše slovem drama. Děj skutečně dramatický je, ovšem pokud se člověk dívá pozorně od začátku, ví která bije a ony horové scény, kdy se světnice zaplaví vodou, už nejsou příliš napínavé. Navíc lze těžko uvěřit, že by úspěšná advokátka začala věřit povídačkám o jezerské "ježibabě", která bere rodinám děti. I když na druhou stranu, moje švagrová psychiatrička by podotkla, že zná z praxe mnoho případů lidí s bipolární afektivní poruchou, kteří pracují na vysokých postech v bankách nebo jako advokáti. Jinak u filmu jsem se hodně soustředila na postavu, kterou hraje Peter Franzén, ten často hraje padouchy, i v tomhle filmu je jakýsi podivín, ale v podstatě nedělá nic špatného. Vlastně chce pomoci. Krista Kosonen je úžasná herečka, která má na víc, ale zahrála to docela dobře. Když to shrnu, film doporučuji – ovšem jako ponuré drama, nikoli jako psychotriller (a rozhodně ne horor, přestože jej tak Finové často škatulkují)