Jeoffrey

Nepřijde mi, že by tahle série byla nějak výjimečná a silná na poli komedie nebo romantiky, ale její největší síla je po stránce psychologické a sociální. Jako pozitivum se dá brát fakt, že může pomoct izolovaným a uzavřeným lidem, těm kteří se cítí ve společnosti ostatních nejistí s jejich sociálními schopnostmi. Některé rady, třeba jak probíhá konverzace ve skupině a jak se chovat v určitých vypjatějších situacích, jak odlehčit hovor, jak se přiblížit lidem s různými charakterovými vlastnostmi, se dají obecně aplikovat a z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že jsou funkční. Takže pokud si v interakci s ostatními nejste příliš jistí v kramflecích, pak by vám tohle anime mohlo dát pár užitečných tipů a triků. Co se týká té psychologie postav, tak si řekněme hned a na rovinu, že ani jedna z postav tu není perfektní (a to je ve výsledku dobře). Následují mírné SPOILERY Máme tu uzavřeného Tomozakiho, jehož největší problém je nedostatečné sebevědomí a také zájem o okolí (všechno je šedé a život je jen mizerná hra). Je tu Hinami, která na pohled vypadá perfektně, ale je tak schovaná za všemi svými maskami a sociální přetvářkou, že jí její rádoby dokonalý reálný život a sny jen protékají mezi prsty, takže kde je ten požitek a radost ze života. Můj první velký problém byl hned na začátku, kdy během první konfrontace Hinami doslova cpe Tomozakimu do hlavy svůj pohled na něj, on si to nechá líbit a bez nějakých výrazných odmluv přistoupí na její hru. Sebevědomí je základ, člověk se zdravím sebevědomím by jí poslal do háje, přeci hlavní je, že jsem se svým životem spokojený já, tak kdo ti dává právo mi do toho kecat! Jenže Tomozaki sebevědomí nemá a niterně není spokojený ani sám se sebou, takže dobře, nakonec tohle všechno chápu. Další vývoj by se dal obecně shrnout do jedné věty a anime přejmenovat na "How to be Normie - the Animation", kdy jsem si říkal, že rady super, ale výrazně se to vše pořád staví do opozice proti mnou uznávanému názoru, že na tom jací jsme, většinou není nic špatného (pokud tedy netrpíme nějakými výraznými, či nebezpečnými poruchami) a pokud s tím jsme spokojení, pak nás tak společnost má brát a když nebere, tak si to musíme dokázat obhájit. Ale Tomozakimu evidentně jeho lekce pomáhají. Logicky - získává potřebné sociální schopnosti, což vede ke zvyšování sebevědomí, otevřenosti vůči okolí a najednou se ukazuje, jaký doopravdy je, což začínají i ostatní respektovat. No a nakonec anime začne řešit i to, jaká je Hinami a já byl rád, že tahle na můj vkus lehce namyšlená a vševidoucí dívka konečně dostává reality check, že přetvářka, jakkoli dobrá, je jen iluze, kterou může kdokoli prokouknout a ne každému se přetvařování bude líbit. Lidé si váží upřímnosti, z nějakého důvodu dokáží ocenit vaše opravdové názory, cíle i sny, pokud o nich dokážete mluvit se zápalem, zkousnou i kritiku, pokud vycítí, že není míněná zle a preferují otevřené a čitelné lidi před těmi vypočítavými, skrývajícími své pravé já. Dokonce se mi i líbila scéna z posledního dílu, kdy se situace z toho prvního otáčí a tentokrát Tomozaki sype na Hinami svůj pohled na věc, založený na tom, co se díky studiu naučil s tím, že dívka reaguje mnohem lépe a zajímavěji. Vyřešit velký spor tím, že si vše vyříkáte a dostanete se ke kompromisu je základ kulturní společnosti. Ale najdou se i lidi co u posledního dílu nadávali, přišlo jim to neskutečně ukecané, hromada niterných pocitů a vnitřního souboje hlavního hrdiny je nebavila a otravovala. Z toho se dá usoudit, že tohle anime rozhodně nebude pro každého a pokud jste sebejistí, bez problémů a nebaví vás se babrat v charakterech a myšlenkách postav a jejich vývoji, pak dejte ruce pryč! Kromě hlavní dvojice je zde i několik vedlejších charakterů, které také mají svoje docela velké problémy. Je tu dívka, jejíž největší problém je sebedůvěra, jenž jen žije ve stínu jiné dívky a snaží se z něj vymanit. Jsou zde i řekněme mnohem lehčí verze hlavních postav, kdy je jejich problém víceméně stejný, ale ne až tak dramatický. Je zde pár co si nedokáže vyříkat své city. A všechny problémy se pořád nějak řeší, někdy uspokojivě a definitivně, jindy méně, či vůbec a čím víc to někdo jako já sleduje, tím zajímavější mu ten psychologický aspekt přijde. Konec SPOILERŮ Tedy si mě nakonec seriál získal plně na svojí stranu, chápu o čem mi chtěl vyprávět, oceňuji jeho nápady i realističnost a především poslední díl, který mi tuhle mozaiku dal hezky do kupy (ať už byl jakkoli ukecaný) to nakonec vytáhl na chvalitebných 7,4/10

Po prvním díle by člověk čekal, že narazil na něco temného a syrového - že bych tu měl nového Berserka? No ani náhodou... Po prvním dílu, který byl zajímavý přišlo vcelku obyčejné vyprávění o hrdinovi, který se rozhodl zasvětit svůj život jen jediné věci - zabíjení goblinů. To je sice hezké a záslužné, ale má to jednu vadu a to minimální variaci nepřátel. Zatímco klasická fantasy RPG hodně často sází právě i na to, že mění protivníky, jejich schopnosti i vlastnosti a tedy se musí hrdina přizpůsobovat a vymýšlet stále nové strategie, tak tady máme jen gobliny v cca 4-5 různých variantách a jediné co se postupně mění jsou ty strategie jak je co nejefektivněji likvidovat. Nejde tu o záchranu světa, nejde tu o nic z čeho by šel divákovi mráz po zádech, prostě jenom zabíjíme gobliny a všichni se nás snaží přesvědčit, jak moc nebezpečné tohle může být. A já jim to i věřím, ale stejně jako by mě začalo po hodině nudit pobíhání po lese třeba ve WoWku a zabíjení prasat za 5 expů, tak tady fakt, že jsou tu "jen" goblini u mě způsobuje lehkou apatii, nebo spíš se nedostavuje to mrazení a nervozita, jako když třeba Rimuru narazí na draka a o pár dílů později se pustí do křížku s džinem a teď třeba zase s přerostlým prasetem. Takže oponenti se mění minimálně, co se ale mění je vyznění seriálu a to z temného fantasy na takové klasické dobrodružné a to je za mě taky škoda. Dobrodružství mám rád, miluji výpravy do dungeonů a i jsem zvykl na klišé jako "cesta hrdiny" a zachraňování dam v nesnázích, ale... U dobrodružného anime tak nějak podvědomě tušíte, že dobro zvítězí, o postavy se moc nebojíte a jste jen zvědavý, jak dobře to všechno do sebe zapadne a jak moc budete hrdinovi fandit. U temného fantasy si občas nejste jistí ničím a i tohle má své kouzlo. No a když ze začátku máte něco co vypadá temně i zajímavě a pak je z toho obyčejný dobrodružný kousek, kde navíc nabýváte dojmu, že tohle zase bude o tom, jak si jeden podivný asociál najde kamarády a s nimi porazí všechny možné gobliny, pak jste (pokud jste někdo jako já - tedy podivný asociál) vlastně i trochu zklamaní. Divné? Pro mě ne! Ale dost s tím, co se mi nezdálo, pojďme si říct o tom, co bylo dobré. Akce je slušná, souboje bývají zajímavé (i když na klasické konfrontace 1v1 tady moc často nepřichází) a i to hledání jak zabít co nejvíc goblinů (nebo jednoho přerostlého parchanta) na 100 způsobů je zatím pořád originální. Stejně tak hlavní postavu a její strohé vyjadřování jsem si docela oblíbil. Takže za mě se jedná o dobrý kousek, ale mohlo to být mnohem lepší a to je to co mě mrzí, protože ve výsledku mě to zase až tak nebralo... 6,3/10

Tohle anime mě docela chytlo už od prvního dílu, kdy jsem byl překvapený tím pozvolným tempem a vzpomněl si, že takhle hezky postupně jsem se s hrdinou a vším kolem seznamoval naposled v Mušoku Tensei. Ovšem tady to bylo méně zábavné a takové roztahanější, nebo možná utahanější. Prvních pár dílů bylo hlavně o budování vztahů a vývoji hlavní postavy, aby pak ten velký zlom uprostřed působil emocionálně dostatečně silně. A po pravdě to na mě zabralo, hlavně jistá potitulková scéna, která dojemně uzavřela první část příběhu u mě vyvolala obdobnou reakci, jako když krájím cibuli. Zkrátka první polovina fungovala, byl to slušný úvod do děje, seznámení s hlavní postavou a nějakým tím lore zdejšího světa. Co mě trochu vadilo, byl fakt, že anime vytahuje velkou hru mezi nejmocnějšími na můj vkus hodně brzo, čímž ničí ten pozvolný flow příběhu, a navíc hlavní hrdina tu vítězí i tam, kde zpravidla vyhrávají jen nudní OP protagonisté (pod)průměrných isekaiů, čímž u mě seriál likviduje strach o něj. Naštěstí mi alespoň nechává obavy o vedlejší postavy, což mi (protože jsem tu nenarazil na nikoho, koho bych si postupně neoblíbil) k nějakému silnějšímu zážitku v tomhle ohledu (= napětí) vlastně i stačí. Z druhé poloviny jsem měl po prvních pár dílech docela obavy. Netušil jsem, kam se hlavní hrdina teď vydá a co je přesně jeho cílem a co tedy bude náplní tohoto anime. I tempo vyprávění tady pro mě bylo ze začátku takové nevyrovnané a občas to bylo celé trošku nezáživné. Ovšem s přibývajícími postavami kolem hlavního hrdiny se vše lepšilo. Ukázalo se, že autoři budou opět budovat vztahy, budou se snažit o nějakou tu psychologii při vývoji postav a budování jejich vazeb, a dokonce že mají v plánu používat i docela uvěřitelné strategie v soubojích. V samotném závěru už to u mě zkrátka zase hezky šlapalo, našel jsem si tu množství postav, které mám rád, sledoval jsem nějaký ten fantasy příběh s nádechem tajemna a odhadoval, jestli se za ním něco skrývá. Viděl jsem další růst hlavního hrdiny a užíval si fakt, že existuje alespoň jeden aspekt, kde se o hrdinu můžu bát. Souboje s monstry tu také nebyly úplně marné, i když – určitě to nebyla nesilnější stránka seriálu. Strategie, jak nějakou tu potvoru porazit, byly zajímavé, ale grafické provedení samotného boje bylo maximálně průměrné a ty souboje za mě nějak neměli šťávu…  Co víc, teď po dvanáctém díle jsem zase trochu nesvůj z toho, kam se bude seriál v druhé sezóně ubírat, protože nám sice hlavní hrdina nastínil své ušlechtilé plány, ale nějak nevím, jestli z tohohle dokážou uplácat nějakou opravdu zajímavou podívanou. Stejně tak si nejsem jistý, jestli to půjde dál spíš „cestou hrdiny“ jako doposud, nebo se do toho začne projevovat nějaké to budování společnosti ala Rimuru Tempest. Ale tak počkám a uvidím. Seriál mě zaujal, má své nesporné klady a je to celkově sympatická podívaná, která mě bavila. Má ale i své slabší stránky, které mi zatím rozhodně brání v tom dát nejvyšší hodnocení, ale zase mě neštvou natolik, abych zvažoval průměr. 7,5/10

Přemýšlím, co závažného bych chtěl „Nespavcům“ vytknout a regulérně mě nic nenapadá. Animačně je to velmi povedené, hudba je krásná. Romantická linie působí hodně civilně, uvěřitelně, ale zároveň je strašně milá, netlačí se tu na pilu, všechno to prostě tak nějak hezky vyplyne. Do toho umí seriál naznačovat různá dramata (že si chvíli říkáte, že by to celé klidně mohlo skončit třeba i jako Your Lie in April), umí je však i ukazovat a přirozeně řešit. Postavy se chovají naprosto normálně, úměrně svému věku, ale zároveň strašně sympaticky. No a co je nejlepší je ta celková atmosféra, kterou „Nespavci“ mají. Ono se není moc čemu divit, studio Lindenfilms poměrně nedávno jasně ukázalo, že prodat divákovi kouzlo noci umí na jedničku a tady v tom opět pokračují. A není to jen ta noc, ale i různá kouzelná místa v Japonsku, kam nás seriál zavede. K tomu všemu mám i potvrzené, že vyobrazení práce s fotoaparátem tak jak jí zde ukazují, je poměrně přesné. No a o tom, že tu jsou ty nejlépe vypadající a nejrealističtěji se chovající kreslené kočky, co jsem zatím měl za ty roky sledování anime možnost vidět, jsem se už jednou zmínil. Na co jsem byl tedy už jen zvědavý, před tím než se rozhodnu, byl samotný konec, a i ten mě velice potěšil. Na jednu stranu se některé linky ideálně uzavřely, a tedy mám ten správný pocit uspokojení, na druhou stranu si ale uvědomuji, že prostor pro pokračování tu pořád je a já bych se mu vůbec nebránil. Zkrátka „Nespavci“ mě i svým finále přesvědčili, že tohle je 5* seriál, a i když mi přišli v prostřední části občas trošku utahaní (tak přeci jim dokážu něco vytknout), stejně si myslím, že míň jak 9/10 si nezaslouží.

Druhá série byla jedna velká a zběsilá jízda, kde řidič pravidelně šlapal na plyn, neustále točil volantem a měnil směr, kterým se pojede. Bylo to také jak na horské dráze, každá z postav si tu musela sáhnout až na dno, doslova spadnout na hubu, aby se zase mohla zvednout a jít dál. Občas jsem si sice říkal, jestli to tvůrci s tím tempem a se všemi těmi dramatickými plot twisty až nepřehání, ale nakonec se prostě ukázalo, že není čas ztrácet čas, protože další série Čarodějky z Merkuru nebude, a tedy je potřeba vše dostat k uspokojivému a velkolepému zakončení, což se nakonec beze zbytku povedlo. Jasně, některé části byly možná mírně nedopečené, potřebovaly by trošku víc času a prostoru, aby především po emocionální stránce pro mě fungovaly třeba ještě o něco lépe, ovšem i tak zvládl seriál náležitě odprezentovat všechny svoje myšlenky, vše dostatečně silně a logicky. A já si to celé skvěle užíval, animace mě oslnila, hudbu jsem si opět zamiloval, snad každou z toho kvanta postav jsem sledoval se zájmem a samotné finále bylo velmi povedené, velkolepé, ale zároveň i sympatické. Pro mě je druhá sezóna na 5*, sice slabých, ale na ro se historie neptá. Také jsem se utvrdil v tom, že bych měl v budoucnu Gundamu věnovat mnohem víc pozornosti než dosud, protože ty příběhy jsou mnohem víc než jen to, že „roboti dělají bum“. 8,6/10

V podstatě jde asi o prolog k chystanému seriálu, pokud jsem vše pochopil správně, který mě nalákal dvěma věcmi. Zaprvé v trailerech a ukázkách animace vypadala víc než dobře, bylo vidět, že animační studio A-1 Pictures prostě umí. No a zadruhé je autorem předlohy Rjógo Narita, u kterého mám za ty roky, co sleduji snad všechno, co napsal a co kdy dostalo anime adaptaci, vždycky tak nějak jistotu, že dostanu velmi zajímavé a výrazné charaktery, které se mi budou dobře pamatovat a hodně bláznivý a zábavný příběh. A nakonec nejsem vůbec zklamán, všechno z toho, co jsem očekával že dostanu, tam nakonec opravdu bylo, plus navíc jsem si i užil hudební stránku, která mi krásně dotvářela ten celkově nadprůměrný zážitek. S čím jsem musel chvíli bojovat bylo úplné pochopení toho, co se tady děje, co je to ta falešná válka o grál a také kdo je vlastně kdo, protože jsem sice z Fate universa viděl hodně, ale ne všechno. Naštěstí tenhle speciál ze začátku dokáže poměrně obstojně vysvětlovat, takže se to dá docela pochopit. Každopádně jako lákadlo na případný chystaný seriál to u mě docela zabralo, zkrátka tomuhle Fate/… bych dal v budoucnu šanci. Prolog tedy zaujal a navíc už teď vím, že stejně jako v Gantzu i tady budu asi nejvíc fandit psovi (dobře, tady je to vlk). 7/10

První velký problém, který jsem měl, je fakt, že to, kdo za vším stojí, jsem uhádnul po pár minutách (scéna ve vězení), takže žádné velké napětí a překvapení se tu pro mě nekoná. Druhý velký problém, co jsem s filmem měl, jsou logické lapsy a občas naprosto stupidní chování postav. SPOILER To takhle máte v ruce důkaz o vaší nevinně a chcete ho předat svému příteli, abyste očistil svoje jméno, ale neuděláte to tak, že si domluvíte nějakou soukromou schůzku, nebo mu důkaz předáte nějak šikovně, ne vy prostě přijdete na základnu nepřítele, kde se na vás sesype 50+ vojáků a důkaz zničí. Že to jinak nešlo? Za dvacet minut se situace otočí, přítel má něco, co vám chce předat a potají si vás prostě pozve na tacos… KONEC SPOILERU Animačně je to solidní, jak už zde padlo, není to nový Spiderman ani Kocour v Botách, ale má to své chvilky, hlavně v samotném závěru, kdy se na ty barvičky dobře kouká. Co se humoru týká, po pravdě – moc mi nesedl, občas byl hodně prvoplánový, někdy až dětinsky hloupý, zkrátka jestli jsem se zasmál za celý film dvakrát, ale tak humor je subjektivní… Co se týká zasazení, je to takový podivný mix středověkých rytířů a futuristických technologií, což mě osobně k sobě zrovna moc nejde, ale rozhodně nemůžu upřít body za originalitu. Co se mi líbilo byl příběh Nimony a vůbec samotné finále, které mě v určité části dokázalo i mírně dojmout. Takže za mě je tenhle film přesně tím případem, kdy jsou tam věci, co byly super, ale i takové u kterých jsem si chtěl dát facepalm s tím, že miska vah se u mě tentokrát trochu přiklání spíš k lepšímu průměru. 5,5/10

„Je to jako kdyby One Punch Man začal chodit na Bradavice, nic víc a nic míň…“ pravil o tom již několikrát Youtuber Meon a má pravdu. A už když asi před rokem tímhle způsobem promoval mangu, tak jsem si říkal, že tohle musí být pro mě jako dělané. Na rozdíl od již zmíněného Meona totiž ani poslední přečtení Harryho Pottera v roce 2020 u mě nic nezabilo a dodneška mám tu sérii rád, i když si samozřejmě uvědomuji spoustu jejích nedostatků. Stejně tak si s radostí vzpomenu na Saitamu z One Punch Mana a vůbec na zdejší styl humoru. Prostě když máte rádi dvě hlavní přísady v jídle, tak přeci budete mít rádi i celý ten pokrm, že jo? No není to tak úplně pravda… Moje překvapení bylo velké už když jsem u prvního dílu začínal vnímat třeba to, že mi Mashle nepřijde vůbec vtipný. Ano, bylo to přesně tak, jak jsem si seriál představoval, bylo to jako kdyby přišel Saitama do Bradavic, a i většina vtipů byla vypointovaná přesně tak, jak byste čekali, kolikrát jste ten vtip, to, jak bude provedený, už tušili dopředu a já místo abych za to byl rád, tak jsem jen cítil, jak mi to zabíjí jakoukoli radost. Nejspíš je přesně tohle součástí toho největšího problému, který se seriálem mám a který opět popsal Meon a to nějak takhle: „Ten seriál nemá vlastní identitu, je to prostě jen Saitama na Bradavicích“. Co u mě Mashle: Magic and Muscle zachraňuje, díky čemu mu nakonec dokážu dát 5,5/10 a díky čemu mám pořád náladu se podívat i na druhou sérii, jsou souboje. Sice nejsou zase nijak extra originální, spoustu způsobů, jak Mashle bez magie dokáže porazit svého soupeře, umíte poměrně rychle odhadnout, ale jejich sledování je většinou hodně uspokojivé. Tvůrci mi dokáží ty souboje vystavět, a i vytvořit celkovou atmosféru kolem nich tak, že se pokaždé dostanu do okamžiku, kdy začnu hrdinovi fandit a vysloveně si užiju každou jeho ránu, kterou soupeři dá, protože mám takový ten vnitřní pocit, že je zasloužená. Možná mě i trochu zaujal příběh, i když je hodně jednoduchý a také docela předvídatelný, ale pořád si ještě říkám, že by mě mohl třeba někdy někde něčím překvapit.  Takže nakonec ani nebudu mít nutkavou touhu natočit video na Youtube s názvem „Poslouchání Meona zabilo můj dojem ze sledování Mashle: Magic and Muscle“, bude mi stačit tenhle krátký text, kde přiznám, že měl pravdu, ale naštěstí můj zájem úplně nezemřel, zatím ještě dýchá…

The Marginal Service mi přišel jak takový hodně divní Muži v Černém, kteří si mě ale nezískali ani svým humorem, ani svojí akcí a bohužel ani zápletkou. Zkrátka byl to ten seriál, kde jsem si ani u druhého dílu nedokázal najít nic, co by mě u něj udrželo. Za mě drop po druhém díle a nehodnoceno.

Zhltnuto za jedno odpoledne a večer a musím říct, že mě seriál docela mile překvapil. Není to jen zajímavé nahlédnutí za stěny jednoho harému, není to ani pouze pokus o vyobrazení alternativní historie, kde si museli muži a ženy chtě nechtě vyměnit role, ale je to třeba i docela solidní romantické drama. Občas je to slušně syrové, někdy vážně hodně znepokojivé, ale vše mi sedí do dobových kulis a vůbec celkově mi dává smysl. Musím říct, že s tím promýšlením příběhu a jeho mnohých detailů si autoři dali docela práci. Představují tu mnoho problémů, u kterých vysvětlí nebo ukážou, jak k nim došlo a pak skrze jednotlivé postavy hledají řešení, nebo je rozebírají a nabízejí různé pohledy na věc. Výsledky, ke kterým se pak dostáváme, nejsou často ideální, ale krásně sedí do dobového zasazení, a hlavně do Japonska jako takového s jeho mentalitou obecně. Zkrátka všechno mi tu drželo pohromadě, většina postav se držela své charakterizace, jakou jim tvůrci dali a když se někam z logických důvodů, které jste opět dostaly naservírované, posouvali, tak vše působilo prostě přirozeně. Co mě pak docela mrzí je, že animace mi přišla průměrná a hudba jako by tu ani neexistovala, přitom zrovna u anime s historickým zasazením je škoda nevyužít japonské tradiční hudební nástroje. Ovšem i tak to byl zajímavý zážitek, kterého si cením na solidních 7/10.