Jeoffrey

Hiromu Arakawa to opět dokázala! Autorka mangy, podle které vzniklo to nejlepší anime všech dob, tedy alespoň podle MALu a žena, která zvládla i chození na „hnojárnu“ předvést jako neuvěřitelně zajímavé a občas i dobrodružné, nyní udělala jedno z nejlepších krátkých anime za posledních pár let, a přitom jde jen o „veselé historky z farmy“, které mi vypráví "kráva". Hiromu Arakawa totiž ví o čem povídá, umí svoje příběhy poutavě a zábavně prodat divákovi a zároveň se dozvíte i pár zajímavostí z farmářského života, informace o japonském zemědělství, zkrátka je to i naučný pořad, který vám třeba i vysvětlí, že byste si měli vážit potravin. Je to vtipné, je to chytré, má to šťávu, je to krátké – co chcete víc. Nebýt posledního sci-fi dílu, který mi přišel už jako moc velká pitomost, tak dám seriálu plný počet a prohlásím, že to byl jeden z vrcholů této anime sezóny. Takhle jen 9/10.

Sice nemám skoro žádný vztah k automobilům, ale formule – to je něco jiného. Když jsem byl mladší, tak jsme chodili s tátou každou neděli do hospody a dívali se tam buď na závody Moto GP anebo F1, obojí se střídalo a dávali je ve stejnou dobu, myslím že na Primě. V té F1 to byla tehdy doba Michaela Schumachera a Miki Häkkinena a některá moudra pronášená komentátorem během sledování jejich závodů si pamatuju do dneška, třeba „Jedna věc je závodníka dojet, druhá předjet…“. Díky tomu mám o formulích i nějaké to povědomí, takže mě nic moc v seriálu Overtake! nemohlo překvapit. Byl jsem potěšen, jak věrně se zde povedlo tu atmosféru kolem závodů formulí zachytit, potěšilo mě, že seriál zmínil nebo alespoň ukázal některé hodně zajímavé aspekty závodění (různé druhy pneumatik, jízda ve vzduchovém pytli...) i různá důležitá pravidla (žlutá vlajka, zahřívací kolo…). Užíval jsem si záběry z kokpitu, které jako by z oka vypadly těm skutečným, které jsem viděl během již zmíněných přenosů v televizi. Líbily se mi i modely samotných formulí, i když šlo z velké části o 3DCG animaci, kterou osobně moc nemusím, ale tady vše vypadalo povedeně včetně jejich pohybu. Skvělé bylo i nazvučení vozů, jejich motory zněly přesně tak, jak jsem si pamatoval, to burácení přes sebe trefili tvůrci velmi dobře. Stejně tak mi přišlo hodně věrně zpracované vše kolem zázemí a především lidí, kteří se v tomto sportu pohybují. Bylo to opravdu hodně o lidech o jejich osobních starostech a problémech – občas jsem si říkal, že až příliš a že bych ocenil víc závodění, obzvlášť pokud by bylo v kvalitě, jakou mi předvedl závěrečný díl. Na druhou stranu i ta lidská dramata byla dostatečně zajímavá a do celého příběhu poměrně pasovala. Přeci jen většina postav tu působila sympaticky a uvěřitelně, takže jsem o jejich trable měl zájem. Celý seriál jsem váhal mezi silnými 3* a slabými 4*, ale poslední díl mi ukázal ten správný závod F4, na který jsem se celou dobu těšil a proto se nakonec přikloním k tomu lepšímu hodnocení. 6,8/10  

Podle trailerů s dalším „Kiritem“, který si tu nasazuje kostěnou masku, jsem očekával generickou fantasy, která bude hodně edgy (to první nakonec platí, to druhé moc ne). Po přečtení obsahu, který mi vysvětlil jeho schopnost s názvem „žravost“ jsem měl obavy, že to bude další obdobná kravina ve stylu Arifurety a že víc jak díl nedám. A tak jsem nakonec příjemně překvapený, že jsem to zvládl celé bez úhony dokoukat, co víc, bylo to vlastně OK. Animačně sice žádná hitparáda, ale hudba se většinou docela snaží. Příběh také není kdo ví jak složitý, většina zvratů člověka, co už viděl pár podobných japonských fantasy anime, moc nepřekvapí a i když má zdejší svět asi zajímavé podhoubí, tak nám ho ukazuje maximálně v nějakých těch drobných náznacích. Zkrátka o nějakém budování tajemné atmosféry kolem celého světa a příběhu si můžeme nechat jen zdát, je to občas až tak slabé, že divák nemá zájem tu něco objevovat.  Oni se tu tvůrci obecně vykašlali na nějaké hlubší vysvětlování či předvádění, a tak to občas až působí, že se věci dějí pouze proto, že to tak autor chtěl a pokud chcete nějaký důvod, tak vás většinou odbydou jednou větou. Co pro mě seriál hodně tahá nahoru jsou vztahy mezi postavami. Postavy samotné by to totiž asi příliš nezachránili, většina opravdu působí jen jak lacinější kopie, které už jste viděli v nějakých známějších anime. Ovšem to, jak společně vycházejí a jak mezi sebou fungují, pro mě bylo asi tím hlavním důvodem, proč jsem na seriál koukal. Zkrátka máme tu ucházející romanci i bromanci a úvodní sourozenecká trojice záporáků je dostatečně nesympatická na to, abyste chtěli vidět, jak moc špatně dopadnou. A třeba i ten díl kolem velkých problémů jednoho rytíře v důchodu, byl vlastně fajn. Prostě je to opravdu: „skoro čistý průměr, který neurazí, ale za pár dní si na to asi už nevzpomenete.“ 5,5/10  

Nečekal bych, že mě z „moderní dark fantasy šónen svaté trojice“ (Džigokuraku, Džudžucu Kaisen, Chainsaw Man), nakonec zrovna Džigokuraku osloví nejvíc, ale stalo se. Připadám si zase jako za mlada, kdy se mezi anime fanoušky hodně řešila velká trojka One Piece, Naruto, Bleach a já stál pevně na straně Bleache a i když jsem si občas připadal, že tahám za nejkratší provázek, tak jsem si zároveň přišel strašně cool a byl přesvědčený o tom, že to všichni ostatní nemají vkus a že Bleach je strašně super (mínus fillery). Možná že i tentokrát budu na straně toho dle ohlasů nejméně populárního anime, aspoň třeba na MALu to tak zatím vypadá, ale dokážu si docela jednoduše odůvodnit, proč se mi Džigokuraku tak líbí, stejně jako to, proč ho mám (zatím) radši než zbylá dvě. Džigokuraku má nejvýraznější a nejosobitější zasazení, zkrátka ten podivný ostrov hýřící barvami, na kterém se nachází nejrůznější nápady smíchané z několika náboženství a filozofických škol dohromady, působí velice originálně, zajímavě – hned mě to chytlo a chci o něm vědět víc. Líbí se mi i to, jak seriál (ne)řeší power levely, prostě jak pracuje s Taem, trošku mi to připomíná Nen z Hunter x Hunter, sice zatím není až tak rozpracovaný, ale je vidět, že se autor snaží dát zdejším super schopnostem aspoň nějaká pravidla. Zajímají mě zdejší záporáci, kteří jsou dostatečně bizarní ale i děsiví, plus mají evidentně nějaká svá velká tajemství, která chci odhalit. I příběh je vedený dobře, zvraty, které přicházejí, jsou hodně povedené, nikdo z postav tu nemá nic jisté a příběh mě nechává občas pochybovat i o věcech, které si myslím, že už vím. Mám rád hlavního hrdinu, už od okamžiku, kdy získal svojí hlavní motivaci, tedy že si stejně jako John Vick přeje mít na hrobě napsáno „Milující manžel“, si mě získal. Navíc to není taková ta klasická verze ukřičeného a hloupého šónen hrdiny, Gabimaru u soubojů myslí a umí se dění rychle přizpůsobit. Stejně tak mě zajímají i Sagiri, Juzuriha a vlastně i velká většina vedlejších postav, protože každý tu má nějakou svoji minulost, každý má nějak zajímavý nebo zvláštní charakter. Mě se tu velmi líbil třeba i nerd Senta, a to mě většinou takové postavy vůbec nezaujmou. Animačně je to MAPPA standart, takže vlastně silný nadprůměr oproti ostatním anime, hudebně to taky mělo něco do sebe a třeba v posledním díle i ta doprovodná hudba šlapala vysloveně na jedničku. Jestli mám nějakou výtku? Spíš by mě jen zajímalo, jestli absence bradavek u členů Tensenu je forma cenzury, nebo jestli to je záměr, zkrátka jak tohle má třeba manga, ale tak na tuhle otázku si odpověď dokážu najít snadno a rychle. Za sebe se tedy velice těším na již oznámenou druhou sezónu, té první dám 9/10 a jdu se zase přepnout na Džudžucu Kaisen, které by mi mělo přinést nejlepší části mangy, takže možná už za pár měsíců bude moje pořadí v rámci „moderní dark fanatsy šónen svaté trojice“ zase úplně jiné…

Na jednu stranu dospělejší (už jen tím, že hlavního hrdinu tu nemluví herečka, ale herec) a ráznější verze Kenšina, která osekala všechen nepotřebný balast a přinesla jen to nejlepší a nejdůležitější, takže nás dokázala krásně a svižně dovést až k začátku Kjóto arcu. Na druhé straně se dá říct, že je to jen hutný výtažek, kterému chybí jakákoli lehkost a je skoro - tak nějak bez duše. Humor je tu brán jako víceméně zbytečný a když na něj náhodou dojde, tak většinou v rámci celkové atmosféry příliš nefunguje. Naštěstí Kenšin není primárně komedie, takže to vlastně až tak děsivě nebolí. Jako náplast zde slouží velmi dobré grafické provedení, na Kenšina v novém kabátku se zkrátka velmi dobře kouká, a i hudba v určitých pasážích plní solidně svoji úlohu. Bohužel má Kenšin opět tak trochu smůlu, že vychází v době, kdy je konkurence na poli anime obrovská. Průměrný divák tak buď zrovna sleduje, nebo má v živé paměti minimálně jeden anime seriál s výbornými souboji, a tak má Kenšina s čím srovnávat a bohužel i když jsou zdejší souboje solidní, v rámci celkové anime tvorby jde spíš jen o lehký nadprůměr a v porovnání s šíleným akčním overkillem, který nabízí třeba Džudžucu Kaisen a jemu podobné může působit skoro až trošku nudně. Co se seriálu povedlo i přes to svižné tempo docela vystihnout, nebo spíš zachovat, je dle mého zajímavost zdejších postav, jejich charizma a motivace – zkrátka i když dostali méně prostoru, pořád je všechny poznávám, chápu a mám rád zhruba stejně jako kdysi. Možná že tu necítím až tak silné emoce v některých důležitých chvílích (třeba samotný konec), ale to může být i způsobené tím, že jsem celý příběh už viděl, vím plus mínus, co mě čeká (samotného mě překvapuje, kolik si z Kenšina i po těch letech pamatuji), prostě nemyslím si, že by to byla vysloveně chyba adaptace. Když si k tomu přihodím obecný fakt, že mám rád samuraje a zajímá mě i období japonských dějin, které dílo zachycuje, tak seriál sbírá další body k dobru. Ve výsledku jsem si tuhle adaptaci užil, nebyla perfektní (to ale není ani ta verze z roku 1996), ale určitě se povedla a rád se podívám na již oznámený Kjóto arc. 7,5/10

Zajímavý koncept, mizerné provedení. Jde z velké části o kombinaci hned několika oblíbených anime konceptů, takže tu máme reinkarnaci, speciální akademii, a to vše vystavěné na základech fantasy světa s mečem a magií. Zkrátka zajímalo vás někdy, jak by to vypadalo, kdyby se bývalý hrdina, nyní pán démonů z průměrného fantasy příběhu, rozhodl reinkarnovat a měl tu smůlu, že se probudí jako jedenáctiletý chlapec ve světě průměrné sci-fi v jejímž středu je speciální akademie a kde lidstvo na obrovských pojízdných lodích/městech bojuje proti neznámým potvorám? Zní to zajímavě, původní fantasy příběh taky není úplně prvoplánový a ukazuje, že zdejší hlavní postava si v téhle části příběhu prošla poměrně nečekaným vývojem. A tím nejlepším, co mě u seriálu dokázalo nakonec udržet, bylo to propletení mezi fantasy minulostí a sci-fi současností, prostě způsoby, jak jsou tyhle dvě linky propojené a hádání co za tím vším stojí. Není to však kdo ví jak dobře zpracované, seriál neumí to tajemno náležitě prodat, což si divák uvědomí, když začne porovnávat tohle anime a jeho atmosféru třeba s Dead Mount Death Play, kde se také mísí dva různé nesourodé světy. K tomu další problém v podobě hodně šablonovitých postav, které mi zkrátka nedokázali autoři dostatečně vykreslit a místo nějakých zajímavých interakcí dostávám až příliš často naprosto zbytečný fanservis vystavěný kolem průměrného harému a jednoho jedenáctiletého kloučka, v jehož těle je sice dospělý pán démonů, ale i tak to celé vypadá prostě jen pitomě a divně. Animačně je to maximálně průměrné, spíš podprůměrné, hudba byla povedená. Užil jsem si to? Na jednu stranu ani moc ne, na druhou stranu jsem ale stejně tak nějak zvědavý, co bude dál a jak to tedy s tím zdejším světem, jeho fantasy minulostí a sci-fi současností, vlastně je. Je to dokonce tak silný háček, že bych díky němu byl ochotný sledovat druhou sezónu, ale ta první si ode mě víc jak 5,1/10 nezaslouží.

Sice Pokémony už nějaký ten pátek nesleduji, takže nebudu cílovka a nejspíš bych o tohle anime asi ani nezavadil, nebýt opravdu vynikajících produkčních hodnot. Jak animační studio WiT, tak i hudební skladatel Kevin Penkin zde předvedli hodně dobrou práci, takže i když mě svět nechával víceméně chladným, stejně tak jako zdejší postavy, přesto jsem si dokázal užít, co zde předváděli tvůrci s kamerou, s jejím pohybem, i kreativním snímáním, stejně tak jsem si vychutnal spoustu nádherných panoramat a záběrů plných barev. Zkrátka tohle byla docela záživná podívaná nejen pro fanoušky Pokémonů, ale i pro ty, kteří mají rádi anime obecně. 7/10

Zkusil jsem první dva díly a bohužel mě seriál vůbec neoslovil, nebo spíš se objevil největší problém jakékoli komedie – nepřišlo mi to vůbec vtipné. A když si k tomu přihodím spíš epizodický příběh, který působí dojmem, že neskrývá nic hlubšího a postavy, které mi i přes svůj docela povedený design nakonec nepřišli skoro vůbec sympatické, tak je jasné, že pro mě není důvod si pouštět další díl. Drop po druhé díle a nehodnoceno.

It’s about fairies, friends and family… Třetí sezóna Hildy mě mile překvapila, nějak jsem si myslel, že je seriál uzavřený filmem, zkrátka nedokázal jsem si vůbec představit, kam se může příběh ještě vydat. Ovšem evidentně jsem kreativitu autorů hodně podcenil, protože tahle série rozhodně nezaostává ze těmi předchozími, je stejně kouzelná, emotivní a zajímavá. Dozvěděl jsem se hodně o rodině Hildy, hlavní příběh kolem tajemných víl se mi líbil, ale bavili mě i ty jednotlivé samostatné epizody (nejvíc asi The Forgotten Lake), které tuhle sérii doplňovali a poslední víc jak hodinový díl mě dokázal i slušně dojmout. Zkrátka opět vynikající zážitek a opět silné 4* - 8,3/10.

Za všech děl ze série "Rascal Does Not Dream…" obsahuje tenhle film nejméně jakéhokoli nadpřirozena. Je to v podstatě o tom, jak si Kaede hledá novou školu po všem, čím si v seriálu prošla, a tak to nemá zrovna dvakrát jednoduché. Je to sympatický pohled na to, jak se jedna dívka snaží postavit na vlastní nohy a jak jí okolí pomáhá. Místo nadpřirozena tu tak dostaneme spíš psychologická a životní dramata, která jsou dostatečně zajímavá a v určitých chvílích i poměrně hutná. Přesto je to asi nejslabší kousek z již zmíněné série, dokonce i těch kousavých a zábavných dialogů je tu o dost méně, než na co jsem zvyklý. Animačně je film povedený, hudby jsem si nijak výrazně nevšiml. 7,5/10