Jeoffrey

Začnu tím očividným – když postavím tohle anime vedle těch nejlepších fantasy kousků, co tenhle rok vyšli, tak bude naše „S-Rank hrdinka a spol.“ vypadat jako hodně chudá sestřička. Styl animace, vybledlá paleta barev, efekty v soubojích jak z devadesátek a vůbec celé ty souboje udělané co nejúsporněji v rámci akce a pohybu, jak jen to jde. Na druhou stranu je vidět, že se tvůrčí tým opravdu snažil z minima vytřískat maximum a vlastně se jim to daří, protože je všechno pořád tak nějak přehledné, a i animačně to většinou drží pohromadě a ani to nevypadá špatně. Každopádně pokud čekáte nějakou kvalitní fantasy řežbu, budete zklamaní. Na druhou stranu ale tohle není hlavní devizou seriálu, přeci jen už z trailerů bylo jasné, že tohle je jedno z těch děl, které je o rodině – zde především o vztahu otce a jeho dcery. A tady to pro mě i docela funguje. Belgrieve je totiž velký sympaťák, co každému rád pomůže, přeci jen taky kdysi býval dobrodruh… Angeline je též poměrně milá a má svého tátu opravdu ráda, většinou až příliš, a tak i když už jí je nějakých 17 nebo 18, tak se často v přítomnosti svého otce chová tak na 10, možná 12, což může někomu přijít vtipné, jinému roztomilé, ale nedivil bych se, kdyby se našel i někdo, kdo to bude shledávat otravným a pitomým. Sám jsem v tomhle ohledu někde uprostřed… A kolem je spousta dalších postav, většina z nich funguje pro diváka přesně tak jak má - tedy ty, co mají být sympatické, tak jsou, padouši působí buď tajemně, nebo jsou nesympatičtí, a tak si jejich potrestání užijete. Rodina hlavního hrdiny se postupně rozrůstá, takže jich bude za chvíli jako Torretových, ale tady se na to pořád docela dobře dívá, protože jak už jsem psal, většina těch postav je prostě fajn. Co bych za sebe uvítal, co mě zajímá mnohem víc než celá tahle srdečná rodinná sešlost, je minulost hlavního hrdiny a chci víc informací ohledně toho temného pozadí, které seriál má – tohle mě tu totiž zaujalo nejvíc, díky tomu jsem zaháčkovaný pro případnou další sezónu a pokud bude tohle uspokojivě rozvedené (což v první sezóně moc nebylo), pak nebudu mít problém dát seriálu lepší známku, než současných 6/10.

Můj dojem po těch pár dílech, které jsem nakonec viděl je asi takový, že si Jokó Taró s kamarády u piva jednou řekli, že by chtěli mít vlastní Mirai Nikki, ale jak měli ještě pár promile v krvi, tak se rozhodli, že bude skvělý nápad udělat to celé v 3D animaci. Bohužel už z prvního traileru jsem si říkal, že to vypadá otřesně, modely postav nevypadají vůbec hezky, ani se nijak přirozeně nepohybují. Celé je to přehnaně barevné, že z toho až bolí oči, prostě jsem šel do prvního dílu s velkými předsudky, které ani druhý nebo třetí díl nedokázali rozehnat. Což je asi škoda, věřil jsem, že když je pod seriál podepsaný právě Jokó Taró, tak by v tom mohlo být něco víc, mohlo by to mít zajímavý a promyšlený příběh, který mě chytne a nepustí. Ale ono nic, jediné, co nakonec nevypadalo úplně mizerně, byly souboje, které dokázaly té šílené barevnosti občas docela hezky využít, ale děj mě vůbec nezajímal (byl spíš nudný, než že by byl vysloveně špatný), postavy mě neoslovily a ani nic hlubšího jsem v tom všem neviděl. Ono je reálně možné, že se to časem zlepší, že tam potenciál je a ukáže se až o něco později, že to má pomalý rozjezd, ale chcete se hrabat v odpadcích v naději, že občas najdete něco použitelného a někdy možná (za x let) najdete poklad? Já ani moc ne, ale tenhle seriál aspoň dostal šanci – drop po třetím díle a 3,5/10, protože měl aspoň „něco použitelného“ a nedokázal mě vysloveně naštvat, spíš jen nudil a nelíbil se.

Druhá sezóna The Eminence in Shadow nepolevuje ve své zábavnosti, nebo spíš šílenosti a je stejně záživná jako řada první, tedy pokud od seriálu neočekáváte něco, co se má brát smrtelně vážně. Pro mě je tohle dílo prezentací do extrému vyhnaného rule of cool, až to balancuje na hranici cringe, ale ne takového toho nepříjemného, spíš toho, z kterého si chcete dělat legraci. Už ta první část, kdy hlavní hrdina jen pobíhá po městě, zjeví se vždy v ten správný okamžik, aby temným hlasem dokola opakoval jednu větu, odhalí, jestli je tenhle seriál pro vás. Druhá část zase mile potěšila, protože jsem měl poprvé reálně pocit, že sleduji zápletku, která se aspoň snaží Cida trochu ukázat jako někoho, kdo je tou reálnou eminencí v pozadí, zkrátka tím, kdo potají řídí veškerý běh událostí. Tahle linka s falešnými penězi a Johnem Smithem mě bavila z celé řady asi nejvíc, i když se v ní zase jelo podle pravidel hlavně na efekt a hlavní hrdina se po vzoru správného Overlorda pro ostatní pouze tváří, jak má vše pod kontrolou, ale ve skutečnosti… Pak tu máme plavkový speciálek, prý napsaný samotným autorem jako trocha toho fan servisu pro diváky. Zbytečný? Možná, ale tak každé dobré anime, kde je víc jak jedna hrdinka přeci potřebuje nějakou tu plavkovou epizodu - nebo jinak - občas je během vší té akce třeba trochu zpomalit a vypustit trochu té páry… A když navíc zapadá do celkového ladění seriálu, plynule navazuje na předchozí díl, trošku rozvíjí některé postavy… Zkrátka já tu kvůli tomuhle jednomu dílu dračí slzy ronit nebudu. Samotné finále je super, vrací se i můj oblíbený záporák z první řady Doem Ketsuhat, podle anglických titulků Perv Asshat, což považuji za nejlepší a zároveň nejlínější pojmenování postavy, jaké jsem kdy viděl. A úplný konec? Skvělý souboj s nádherným atomovým finišem a zvratem, který jsem jakožto anime only fanoušek vůbec nečekal a díky kterému se neskutečně těším na další pokračování. Já si to užil… 8/10

Je rozdíl mezi tím, když zlobí pětileté dítě anebo když po nocích „zlobí“ dospělí… V tomto seriálu to "zlobení" (naughtiness) spíš znamená ten první případ, takže pokud počítáte, že spolu hlavní hrdinové budou dělat něco jiného, než že budou po desáté večer jíst hromadu sladkostí, pak jste vedle! Zdejší humor je většinou hodně dětinský, ale občas se vytasí s nějakým totálně absurdním vtipem, kterým dokáže diváka poslat do kolen – stalo se mi hned několikrát – zkrátka jsou zde chvíle, kdy to umí pobavit. Co víc, prvních pár dílů, kdy si k sobě hlavní dvojice hledala cestu a bylo to takové sympaticky romantické se vším tím „zlobením“ a do toho občas dropla nějaká ta absurdně komická bomba, jsem si užíval. Pak se ale na scéně objevila sestra hlavního hrdiny a celé se to najednou na hodně dlouhou dobu zvrtlo spíš v takovou rádoby vtipnou estrádu plnou očekávaných zápletek a klišé, kdy můj dojem ze seriálu klesal dolů směrem k průměru a žádná nová postava, která se objevila a snažila se něco nového přinést, tomu nepomáhala. Zachraňovat to nakonec musela poslední část, kdy můj zájem vzbudila linka kolem sestry hlavní hrdinky, která byla milá a jejíž konec byl procítěný. I ta poslední epizoda se docela povedla, i když ten po dlouhé době opravdu hezký okamžik mezi hlavní dvojicí musel dopadnout přesně tak, jak divák anime očekával. Takže začátek a konec se mi líbily, většina z toho uprostřed byla jen průměrnou anime taškařicí. Znám však minimálně dva lidi, kteří si tenhle seriál opravdu užili – Tomokazu Sugita a Saori Hajami. Hlasoví herci ústředního páru odvedli skvělý výkon, ukázaly se jak jejich obrovské zkušenosti, tak především i fakt, že je tohle dabování bavilo. Díky nim jsem si dokázal k hlavní dvojici hned najít cestu, pomohli mi je vnímat jako opravdu sympatické a zábavné charaktery a díky tomu jsem jim přál, zajímá mě jejich další osud a pokud bude druhá série, tak se klidně podívám. 6/10

Chtěl bych dát Helckovi 4*, i když by byly hodně slabé, ale ten seriál na to za mě prostě nemá. Hrdina je totiž velký sympaťák a jeho vztah s Vermilio to pro mě docela slušně táhne, ale to je tak nějak vše, co si tady užívám. Animačně i hudebně mi to přijde průměrné, souboje jsou celkově takové neslané a nemastné. Nesedí mi ani tempo, seriál se příliš zadrhává na některých místech a jinde zase jen něčím proletí i když mi připadá, že by si zrovna tahle část zasloužila víc rozkreslit. Spojení dramatu a komedie tu pro mě také moc nefunguje, občas se mi tyhle aspekty v příběhu skoro až tlučou, jindy se tvůrcům zase nedaří mě dostat do zamýšlené nálady. A přitom v tom všem vidím skrytý velký potenciál, říkám si, co by s tímhle dokázal šikovnější tým s větším rozpočtem. Také mě docela zajímá, jak ten příběh vlastně skončí, na případnou druhou sérii bych se proto podíval, i když spíš reálně koketuji s myšlenkou zkusit mangu, která by mi mohla sednou o něco víc. Zkrátka Helck by mohl být skvělý, ale spousta věcí mi tu přijde jen tak nějak průměrných a sem tam pro mě něco nefunguje, a proto i když bych moc chtěl dát 4*, i když by byly hodně slabé, je to zkrátka jen na 6/10.

Na první sezónu mám ještě dnes příjemné vzpomínky, mám rád hlavní pár, takže jsem očekával, že si užiji i druhou sezónu. O to větší zklamání pro mě bylo, že jsem během první poloviny nic moc necítil, linka kolem prince z jiného království mě nebavila, a dokonce jsem tak i v jednu chvíli pochyboval, co jsem vlastně na tomhle seriálu před víc jak dvěma lety viděl. Ano, hlavní hrdinka mi byla pořád velmi sympatická a stále to mělo takový ten jemný pohádkový nádech, ale prostě to nebylo ono, určitě ne 8/10 zážitek – první půlka druhé série je maximálně tak šestka… Co mi tam chybělo? Romantika! Kdo by to byl čekal… Přesně v momentě, kdy se začalo řešit, co bude Sei dělat, až bude její práce hotová, jsem zase začal seriál naplno vnímat. Najednou to mělo šťávu, užíval jsem si interakce mezi ní a Albertem i to jejich lehké tápání. A na poměrně příjemné vlně pohádkové romance jsem se svezl až k sladkému a barevnému konci, který sice mohl být lepší a ta cesta k němu o něco víc propracovanější (klidně bych tomu obětoval celou první polovinu seriálu) a barvičky v tom finále mohly být méně rozmazané a hudba ještě víc procítěná, ale i tak přiznávám, že to na mě stejně zabralo a že jsem měl i tak radost a cítil mírné dojetí. Matika je však neúprosná a když je první půlka šestka a druhá zase osmička, tak celek je pak 7/10.

Mám s I’m in Love with the Villainess dva docela podstatné problémy, díky kterým nedokážu dát lepší hodnocení než 3*. Zaprvé nemám rád romantické komedie vystavěné na tom, že jedna postava doslova šíleně uhání tu druhou, která z toho není příliš nadšená, ale časem se tomu tlaku podvolí, nebo spíš zjistí, že vlastně dotyčnou postavu miluje. Zažil jsem tuhle dynamiku z obou stran a ani na jedno nevzpomínám rád. Když mi bylo šestnáct, tak jsem bláznivě uháněl jedno děvče a když se na to dívám, zpětně, tak si uvědomuji, jak otravný jsem musel být a že vyznávat romantické city kdykoli, třeba i v týdnu ve dvě ráno, asi nebylo to pravé. Karma ale funguje spolehlivě, a i mě se tedy stalo, že když už jsem byl starší, tak mě zběsile uháněla jedna žena. Desítky SMS denně, neustálé návštěvy v práci a hromada romantických vyznání, i když já neměl zájem. Zkrátka nemám tohle rád a zdejší seriál je tím z velké části doslova nabytý a staví na téhle dynamice i část svého humoru, ba co víc, tvrdí, že když vás někdo takhle šíleně otravně uhání, tak není správné ho prostě odmítnout, co kdybyste totiž vy byly na jeho místě… Já nevím, ale v životě i ve vztazích razím motto „s poctivostí nejdál dojdeš“ a beru to tak, že když někoho rázně odpálkuju, pokud nemám zájem, tak mu dělám službu, protože má rychlejší šanci svou zamilovanost překonat a posunout se někam dál, kde třeba čeká ten pravý. Na druhou stranu je tohle možná důvod, proč neodbytná hrdinka nakonec zvítězí, zatímco Jeoffrey… Druhá věc, která se mi tu příliš nelíbila byla ona sice drobná, ovšem pro mě nepříjemná linka o lásce jedné služebné a jejího bratra. Člověk se tu vlastně dozví, že incest je také formou tragické zakázané lásky, která nemá příliš šanci na úspěch… Ano, to je asi pravda, ale stavět tohle téma do pozice, že bych měl se sourozeneckou dvojicí soucítit – za sebe s tím vůbec nesouzním. Nabízí se otázka: „Jeoffrey, co máš proti incestu?“. Tak zaprvé sám mám sourozence, což by jako vysvětlení mohlo stačit, většina lidí, kteří jsou na tom podobně, tohle pochopí. Zadruhé jsem dával pozor v hodinách biologie, když se rozebírala genetika a tam jsem si udělal obrázek, kam incest vede. Zatřetí jsem dával pozor i v hodinách dějepisu, kde jsem na pár šlechtických rodech viděl, kam incest vede. A začtvrté, nejsem z Alabamy... Ale dost už o těch aspektech, které se mi tu nelíbily, pojďme na ty, které byly fajn. Líbilo se mi, jak seriál otevřeně pracuje s dívčí láskou, žádné schovávání a náznaky, hlavní hrdinka se k tomu hrdě a otevřeně postaví. Líbila se mi ta energie a tempo, které seriál měl. Vlastně i ten celý námět o tom, jak by to vypadalo, kdybyste se v rámci vizuální novely vykašlali na hlavní cesty a šli si tou svojí, navíc ještě se záporačkou, je hodně zábavný a originální. Zkrátka kdyby zpracovali tu dynamiku mezi hlavními postavami trošku jinak, aby to nepůsobilo až tak dotěrně a vynechali jistou linku, mohl jsem jít víš, možná i mnohem výš, takhle ale jen 6/10.

"Bočči no Hero Madoka Magica", nebo také Shy je příběhem stydlivé hrdinky, která bojuje s temnotou v lidských srdcích. Ta hrdinčina stydlivost sice není úplně špatně zpracovaná, ale také není nijak extra zábavná, zajímavá či sympatická, prostě mi jako divákovi nepomáhá k tomu, abych chtěl Teru/Shy nějak výrazněji fandit, i když je docela příjemné sledovat, jak s tou svojí stydlivostí bojuje a jak se postupně vyvíjí. Co se té hrdinské stránky týče, je zajímavě uchopená a v mnohých aspektech mi tahle show přijde spíš jako taková podivná kombinace mezi klasickými komiksovými hrdiny, mahó shódžo a možná i trochu super sentaiem. Bohužel to ale není mix nijak extra úchvatný, poutavý – zkrátka něco kvůli čemu bych si seriál užíval, je to spíš jen takové – zvláštní. No a co se boje s temnotou v srdcích týká, je to docela hezky zpracované, jsou kolem toho občas i nějaké ty emoce (Pepešin arc v druhé půlce pro mě fungoval) a i po vizuální stránce si tu někdo dal záležet, i když je jasné odkud bral dotyčný inspiraci. Příběh mě chytil až v druhé polovině, ten start tu byl opravdu poměrně vlažný, ale druhá část už mě docela bavila a na již oznámenou druhou sérii jsem tak vlastně i zvědavý. Co se charakterů týká, jsou pro mě v tuto zajímavější spíš záporáci než hrdinové, protože na mě působí mnohem unikátněji (podobný zážitek jsem měl třeba při sledování D.Gray-mana), ale je pravda, že i mezi hrdiny jsem si dokázal nějaké oblíbence najít i když jedna je alkoholička a druhá tak trochu cundere… Za mě je zkrátka Shy fajn podívaná, která si cením na silné 3*, nebo spíš na 6,3/10.

Seriál o videoherních patáliích pána, kterému je 38 let? Že by konečně nějaké to gaming anime pro mě, když jsme s hrdinou skoro stejně staří? Konečně někdo, do koho bych se dokázal opravdu vcítit? Bohužel ani náhodou! Už jenom proto, že věk hlavní postavy v anime opravdu nehraje moc roli, protože si zvolí jako avatara naprosto generického náctiletého klučinu a jediné, co by nějak mohlo odrážet jeho skutečný věk je fakt, že je tak strašně boomersky nudný. Hlavní hrdina začne hrát MMO videohru a jaká že je jeho schopnost? Asi hlavně to, že na rozdíl od většiny hráčů není totální idiot, a tak si při tvorbě charakteru vezme i nějaká ta povolání, s kterými se dají vyrábět věci. Crafting je totiž v MMORPG videohrách důležitý, kdo to ještě neví… No tady to evidentně neví většina hráčské obce a tohle je prosím důvod, jak se náš hrdina vyšvihne. Že to zní blbě prvoplánově? Ono to i tak vypadá! Crafting je navíc nudný, proto se jeho vyobrazením většina seriálů příliš nezabývá, ovšem podle zdejších tvůrců je crafting strašně cool, a tak nám ho jsou schopní cpát klidně i několikrát za díl a v poměrně dlouhých sekvencích. Podívejte, jak jsou super hrdinovy nové boty! Vypadají jako obyčejné brusle, ale ostří mají z boku, aby dávali extra damage! Zní to možná otřesně, a ještě debilněji to vypadá, ale tady je to doslova zlomový předmět! A když se náhodou nic nevyrábí, tak vidíme akorát tak nějaké ty základní videoherní mechaniky, nudný svět a pitomé eventy, které bych opravdu hrát nechtěl, stejně jako třeba nosit nad hlavou titul "Fairy-playah". A opět hlavní schopností našeho hrdiny je to, že většina lidí kolem se chová jako idioti… Co k tomu říct, tenhle seriál bylo to nejnudnější a asi nejpitomější dílo, s kterým jsem tuhle sezónu ztrácel svůj čas. Hlavní hrdina je totálně neslaný a nemastný, příběh je hloupý a předvídatelný, skoro jako kdyby místo na postarší hráče, kteří by se měli v hlavním hrdinovi vidět, mířil spíš tak na pětileté děti. Animačně to nestojí za moc, hudebně taky ne a když tenhle seriál postavím vedle Shangri-La Frontier, který je také o videoherním světě a hraní her, ale jeho autor MMORPG a světu kolem evidentně rozumí, tak si tenhle paskvil opravdu moc kladných bodů nezaslouží. No a jelikož nejsem masochista, tak jsem s tímhle poměrně brzy skončil, i když si zpětně říkám, že jsem to měl udělat mnohem dřív. Možná se vše časem zlepší, ale koukat se na to, jak hrdinovi začnou k nohám padat elfí královna a nejspíš i další holky, až se z toho stane další nudný harém, který obdivuje Earthovi (sakra i ten jeho nick je úplně otřesný) brusle – ne díky! Za mě drop po 4. díle a tehdy jsem dal 3/10, i když dnes už ani moc nevím za co a zjišťovat to nechci...

Hodně živelný slice of life, kde roztomilá děvčátka a chlapci dělají v rámci svých uměleckých tříd různé blbiny a občas i něco, díky čemu se může divák přiučit i pár věcí o umění. Humor je jak na houpačce, někdy pobaví, jindy jen koukáte a nechápete, co tím chtěl umělec říct. Zkrátka kvalita jednotlivých skečů je hodně nevyrovnaná, najdete tu opravdu povedené pasáže, zajímavé a originální, ale i docela hluchá místa, kdy se opravdu jen řeší blbosti. Postavy mě bavily, nejradši jsem měl  Mijabi, Miki a paní učitelku Usami, ale zase jednou je to přesně taková ta klasická směsice charakterů, kterou jste už určitě viděli v nějakém podobném seriálu. A ono obecně, tenhle seriál dělá všechno sice tak nějak dobře, ale u každého jeho aspektu dokážu během chvíle vymyslet minimálně jeden jiný seriál, který to dělá lépe, takže i když je sympatický, milý, praštěný, vtipný, naučný a kdo ví co ještě, ani v jednom z těchto aspektů vysloveně výrazně nevyniká nad ostatními. Na druhou stranu dokázal splnit to, co jsem od něj během sychravých zimních večerů a podvečerů očekával – zabavil mě, předal mi trochu své energie, občas mě rozesmál, někdy zajímavě překvapil a toho všeho si vlastně docela cením. 6,7/10