Jeoffrey

Umělá inteligence je momentálně hodně ožehavé téma, řeší se už v mnoha oborech a co přinese její implementace do našeho života děsí nejednoho člověka (scénáristu, překladatele, kreslíře, hudebníky…). Takže i v anime se dřív nebo později musel objevit nějaký seriál, který se úskalími s umělou inteligencí v běžném životě bude zabývat. Máme tu chytré počítače, roboty, ale i humanoidy - doslova umělé lidi. A pak je tu náš šedovlasý (protože tahle barva vlasů frčí už od dob Muši-ši) doktor, který se tak nějak nachomýtne k nejrůznějším různě zajímavým případům, na kterých se nám seriál bude snažit nějaká ta úskalí pokroku demonstrovat. No a zde je asi hlavní problém seriálu, jednotlivé díly jsou hodně nevyrovnané, takže jsou tu dobré části, zajímavé zápletky i vyústění, ale taky nuda, omílání již jednou řečeného, nemohoucnost vše kvalitně a do hloubky probrat, nebo někdy i neschopnost vybudovat kolem jakéhokoli příběhu nějaké napětí. Ode zdi ke zdi, kdy jeden díl si docela užijete, donutí vás se nad něčím i zamyslet a hned ten další musíte skoro až přetrpět, nebo u něj usnete. A ani ta hlavní zápletka kolem doktora a jeho mámy, které se snaží celý seriál rámovat pro mě skoro vůbec nefunguje a zajímavější je nakonec řešení vztahu pana doktora a jeho sestry. No a když k tomu všemu přidám i fakt, že bych animaci i hudbu označil maximálně za průměrnou, tak jsem se svým rozkolísaným dojem zase někde kolem čistého středu. 5,2/10

Druhý "artový experiment" studia GoHands v této sezóně, takže veškeré výtky a nedostatky – prostě všechno, co vám mohlo vadit u anime o dívce, co si zapomíná brýle, najdete nejspíš i tady. Obzvlášť ta kombinace hyperrealistických dopravních prostředků (vlaky, auta) a kreslených lidí v nich zde vypadá hodně divně, jako když máte uvnitř papírové makety. Na druhou stranu, když mi zde neustále dokola podsouvají onen záběr (je zde i stejná repetitivnost), kdy hlavní hrdinka jednoho zimního večera našla našeho černého kocoura, tak mi to až tolik nevadí, protože ten se umělecky opravdu vyvedl (i s tím snímáním "rybím okem") a je hlavním kandidátem na pozadí pro vaše PC, který zde můžete najít. Co pro mě seriál hodně zvedá, a proč si ho nakonec cením víc než výše uvedeného GoHands romantického experimentu s (ne)obrýlenou dívkou, je samotný Jukiči. Dokonalí muži totiž neexistují, ale takový dokonalý kocour! Zkrátka nechte si svojí liščí utěšitelku Senko, já chci do své domácnosti jedině Jukičiho, ideální kombinace uklízečky, kuchaře, sluhy, prostě na co si jen vzpomenete a určitě není tak dobrý služebník jen proto, že je černý, co vás to napadá… Jukičiho nelze neobdivovat, nejde si ho neoblíbit i s jeho kouzelnou depresivní povahou, občasnými sarkastickými komentáři a zlatým srdíčkem, bez kterého by se na svou paničku, která by jinak shnila ve svém bytě někde mezi krabicemi a odpadky, již dávno vykašlal. Jako komedie na mě seriál také zabral, měl pár vážně zábavných okamžiků, fungují i emoce, obzvlášť když mi seriál prodává tu vděčnost a oddanost kocoura ke své paničce (aneb za plechovku kočičího žrádla šel bych světa kraj…). Takže vzít to do ruky jiné studio, které by to s tou uměleckou a animační onanií reálně umělo (podívejte se třeba na první díl Pokémon: Paldean Winds, co tam dělá s kamerou a animací studio WiT), mohl MasterCat dostat solidní 4*, ale takhle je jsou to za mě jen silné 3* = 6,3/10.

Druhá série mi přišla o něco lepší než ta první. Možná je to způsobené tím, že čím víc času s tímhle týmem trávím, tím víc se s nimi sžívám, začínají mě zajímat, a tím i celý seriál pro mě dostává konečně nějakou vlastní tvář. Možná je to způsobené i tím, že mi obě zdejší mise přišli docela povedené, měli konečně určitý špiónský náboj, pár momentů, kdy jsem pocítil i špetku toho napětí a dramatu, přišly i chvíle, kdy jsem pocítil nějaké ty emoce (třeba u backstory Annett a toho proč má pásku přes oko). Dokonce i ty výplňové složky (file) mě tu tolik nekazily dojem jako u první sezóny, i když to pořád byly především někdy komediální, jindy až slice of live epizody, přišli mi lépe provázené s jednotlivými misemi, a tedy i celkovým příběhem a fungovali i pro mě tak, jak to tvůrci zamýšleli, tedy jako prostor pro rozvoj hlavních charakterů. Druhá sezóna tedy překvapila, můj zájem o seriál se pozvolna zvedá, pomalu mizí dojem, že tu jen ztrácím čas s horší kopií něčeho, co už jsem viděl jinde, a tedy nad tím, jestli se podívám na případné další díly, příště nebudu tolik váhat. Tahle řada je za mě 6/10.

Možná jsem se u přechozí řady nechal strhnout nostalgií a radostí, že se pán démonů z Mekáče vrací, a tak jsem tehdy přivíral oči, každopádně u téhle sezóny už asi musím hodnocení o jedu hvězdu snížit. Celá ta zápletka kolem Ente Isla, přesun sem a vše co se tu dělo mě nějak absolutně minulo, sice jsem chápal, co se děje a o co se tu jednotlivé postavy snaží, ale bylo mi to tak nějak ukradené. A vůbec celé závěrečné rozřešení této série mě nechalo naprosto chladným. Navíc i ty finální souboje, které by měly být z logiky věci velkolepé, působily strašně chudě a nudně. Ale tohle všechno bych asi i přežil, ovšem když dva díly po sobě dostanu vtípky se zvracením… Jednou bych to asi vzal, když je to i v názvu epizody, tak asi OK, ale že obdobný cringe moment dostanu i v dalším díle – sakra na co se to koukám… Asi mám celkově radši, když hlavní hrdina z jiného světa řeší obyčejné problémy řadového zaměstnance Mekáče v Japonsku (to o čem bylo i zdejších prvních pár dílů), než když si pán démonů hraje na fantasy a vrací se do světa, o kterém skoro nic nevím a který je mi logicky ukradený, a navíc mi přišel i tak nějak prázdný a nezajímavý. Ve výsledku jsem tedy zklamaný, že se se můj dojem z třetí řady propadl na nějakých 5,5/10 (a asi i zde je z části toto hodnocení pořád ovlivněné nostalgií a faktem, že většinu zdejších postav mám pořád rád) a váhám, jestli jsem zvědavý na nějaké další pokračování. Na jednu stranu si říkám, už radši dost, na druhou mi dochází, že s návratem hrdinů do Japonska by zase mohly přijít vtipně pojaté obyčejné problémy, prostě to, proč byla první série kdysi tak super.

The Fire Hunter je hodně osobitý a vlastně i docela pozoruhodný seriál. Co mě velmi rychle zaujalo byl zdejší svět, jeho pravidla i tajemství, díky kterým mě zajímá jeho historie i jeho budoucnost. Je protkaný povedenou mystikou a autoři jí dokázali dostatečně prodat. Stejně tak se mi líbil styl, jakým byl servírován příběh, zkrátka jednotlivé přeskakování mezi hlavními postavami, které bylo vždy oznamováno jmény postav, kterým se teď budeme věnovat, což pomáhalo celkové přehlednosti a následné protínání se všech jednotlivých dějových linek v jednom místě. Seriál má také opravdu poměrně unikátní vizuální stránku, kdy to celé často vypadá jak série z devadesátek, animace působí občas i lehce odfláknutě, třeba kdykoli se postavy hodně rychle hýbou, bojují, nebo jsou zachycené například během skoku, jindy ale naopak překvapí solidními detaily. Režie umí pracovat s atmosférou, líbilo se mi třeba, jak byl občas do záběru vložený další detailní záběr, například na obličeje některých postav v důležitých momentech pro podtržení dramatičnosti a úplně nejvíc mě okouzlilo používání těch ručně kreslených artových obrazů, které mě nejdřív překvapilo, chvíli jsem se bál, že mě to bude rušit, ale rychle jsem si na něj zvykl a nakonec jsem si tyhle záběry vysloveně užíval. Co se také nadprůměrně povedlo byla hudba, ať jde o velmi pěkný a atmosférický opening i ending, nebo dobře zvolenou doprovodnou hudbu, které si v důležitých chvílích všimnete. Co byl pro mě nakonec největší problém a co mi autoři nedokázali vůbec prodat, byly jednotlivé postavy. Po těch deseti dílech nemůžu říct, že by tu byl někdo, ke komu bych si našel cestu, moje nejoblíbenější postava ze seriálu je tak v tuhle chvíli asi pes Kanata a to je docela průšvih. Na seriál se totiž pak koukám s tím, že sice chci vědět co bude dál a jak se všechno vysvětlí, ale je mi úplně jedno, co se s kým stane. Možná je to způsobené tím, že jsme teprve na začátku, dílů bylo málo a nedošlo na tak silné a dramatické osobní momenty, díky kterým bych si postavy dokázal opravdu oblíbit. Na druhou stranu mi už teď autoři naznačují, že mnozí aktéři zde mají svá tajemství, takže šance je opravdu lépe poznat (a najít si k nim cestu) ještě bude. Bohužel v tuhle chvíli mi můj absolutní nezájem o postavy celkový dojem z první série ovlivňuje až tak, že ačkoli v seriálu vidím obrovský potenciál, teď si ho cením „jen“ na tři silné hvězdy. 6,4/10

Studio Doga Kobo tyhle roztomilé, příjemné, zábavné a hravé anime seriály prostě umí. Díky pěkné animaci, takové příjemně pastelové, se na ně hezky dívá, hudba padne k jednotlivým scénám jako ulitá, postavy jsou milé a většinou sympatické. Prostě jsou to taková ta anime, na které se ideálně chcete podívat před spaním, protože se po nich pak dobře usíná – Večerníček se tomu myslím říká... A ani „Svatá Cecílie a pastor Lawrence“ není výjimkou, sice mi chvilku trvalo, než jsem si našel cestu k hlavní dvojici, a i k většině ostatních postav, zkrátka mi byla většina z nich až nepřirozeně dlouho ukradená a možná bych k nim měl ze začátku i pár výhrad, ale ta milá zábava a příjemná atmosféra tam prostě jsou. S přibývajícími díly mě začala zajímat a bavit romantická linka a díky tomu pak konečně i ty hlavní postavy, no a dnešní poslední díl jsem si už jen užíval. Sice to tedy asi není to nejlepší, co jsem od studia Doga Kobo viděl, ani v tomto žánru, ale pořád je to pro mě nadprůměrný zážitek, milá podívaná, které dám s klidným svědomím slabé 4* - 6,9/10.

Lehce nadprůměrná pohádka o tom, jak se lidská obětina královnou šelem stala. Cestou musela samozřejmě vytrpět mnoho příkoří, splnit minimálně trojici přetěžkých zkoušek a každého přesvědčit, že si toho svého krále zaslouží. Největší nepřátelé tu nejsou lidé nebo šelmy, ale předsudky a rasismus v mnoha různých formách, protože lidé nemají rádi šelmy, šelmy nemají rádi lidi, ale navíc i některé šelmy, zřejmě inspirováni Orwellovou Farmou zvířat a jejím „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ chtějí stát na vrcholu společenské pyramidy. Zkrátka i tento seriál může být odpověď na to, jak daleko se dá od obyčejné Krásky a zvířete zajít. Každopádně mě hlavní hrdinka docela přesvědčila, protože se během celého příběhu aktivně snaží, vyvíjí se. Sice jsem si často říkal „Už jí někdo konečně kupte boty!“ ale nakonec jsem se smířil s tím, že chodit bos je dalším příkořím, které chudák dívka musí snášet. Hlavní hrdina, náš král šelem, je taky sympaťák, sice si občas zařve, někdy se popere, ale svoji královnu chrání se vší ctí a ve správný okamžik projeví i sympatickou důvěru v její schopnosti. Romantika tu také docela funguje, i když sledování mazlící se drobné dívenky a dvoumetrového lva pro mě působí občas prostě divně. Dokonce i to namlouvání ještěrek v rámci vedlejších postav mi tu přišlo občas docela zábavné a rozhodně lepší, než co mi předvedla druhá série Overlorda. Některé části byli slabší, jiné byli docela dobré, ale občas to bylo celé tak nějak repetitivní, protože vlastně pořád bylo třeba někoho přesvědčit, že nesmí stát lásce v cestě a že všichni si jsou opravdu rovni. Když k dojmu započítám i dle mého průměrnou animaci a hudbu, tak si „Obětní princezna a král šelem“ vyslouží maximálně 6/10.

Tohle byla hodně šmrncovní a zábavná podívaná! Rozhodně milé překvapení, protože jsem měl ze začátku trošku strach, že seriál, který do svého příběhu zakomponuje tolik známých knižních postav (jako Sherlock Holmes, Arsene Lupin, Frankensteinovo monstrum...), ale i známých okultních osobností (Aleister Crowley), nebude fungovat. Ovšem tady se vše náramně povedlo, je vidět, že pan režisér Šin’iči Omata má vše pevně v rukou a opět ví co dělá, stejně jako třeba u Kaguji nebo u Rakuga, čímž mě utvrzuje v tom, že bych si na jeho práci měl v budoucnu dát větší pozor (a že Record of Grancrest War byl prostě jen omyl). Navíc je to kvalitně animované (pro mě neznámé studio Lapin Track mile překvapilo), na zdejší souboje je většinou radost se dívat. Všechny postavy jsou zde velmi dobře zapamatovatelné (už jenom proto, že polovinu z nich reálně znáte díky základnímu vzdělání), spousta z nich vás hned zaujme a budete o nich chtít vědět víc. Příběhy jsou poutavé, sice je seriál někdy hodně upovídaný, ale je to detektivka, velmi solidní a zábavná detektivka, ovšem vyšetřování, vyslýchání a vysvětlování se zde prostě nevyhnete. Ale i tak je to celé vyprávěné z lehkostí, seriál se nesnaží být nějak extra vážný, spíš vás chce bavit, sám se dolova prezentuje jako fraška (farce). No a když si jako já oblíbíte i soundtrack včetně skvělého openingu, tak si seriál méně jak 8/10 nezaslouží. Snad bude druhá řada…

Když váš zážitek ze sledování až příliš často osciluje mezi odpadem a pěti hvězdami, tak je výsledkem čistý průměr = 5/10. Zkrátka „Děvče, co mám rád, si zapomnělo brýle“ by pro vás mohlo být příjemnou romantickou komedií za předpokladu že – 1) Chování hlavní hrdinky vám přijde roztomilé, a ne jako lékařská diagnóza (demence, autismus...). 2)  Vnitřní monology hrdiny vám přijdou zábavné (a ne nepatřičné a místy až bolestivé), protože sdílíte všechny jeho fetiše i nejistotu. 3) Nevnímáte (nepřijde vám to divné) zásadní rozdíl mezi tím, co si hrdina myslí a co nakonec vypustí z úst. 4) Zvládli jste první díl bez závratí, mořské nemoci, bez pomoci Kinedrylu. 5) Nevíte nic o animaci, animačních technikách, režii. 6) Divné kamerové úhly vám nevadí, nepochopitelné záběry z šílených míst, kam by kameru nikdo příčetný nedal, považujete za veskrze originální 7) Nevadí vám problémy s perspektivou, fakt, že záběr kamery z divných úhlů často postavy divně zdeformuje, vám buď nedochází nebo nevadí.  8) Zbožňujete hyperrealistická pozadí a interiéry v anime, užíváte si, když skoro každý pohled na nějaké pozadí či do nějaké místnosti může sloužit jako tapeta na plochu vašeho počítače a jste ochotní se přenést i přes to, že v momentě, kdy se před nimi cokoli objeví (třeba postavy, ideálně v pohybu), tak to vypadá hodně divně. 9) Nevšimli jste si, že pohyb (třeba chůze) některých postav, vypadá občas až neskutečně roboticky / nepřirozeně. 10) Nemáte problém s repetitivností ať už v rámci děje, tak i v rámci opakování některých záběrů (třeba již zmíněných hyperrealistických pozadí a interiérů místností). 11) Nevadí vám, že celou zápletku tohoto seriálu by nejspíš vyřešila jedna obyčejná šňůrka na brýle… Je tu něco, s čím nejde mít problém? Asi hudba, hudba byla podle mě OK.

Za mě o trošku horší než první série, což bude způsobené tím, že nejsem fanoušek cirkusu a ani zdejší magická škola mě nijak extra neuchvátila. Na druhou stranu se příběh hezky rozvíjí, jedna dvojice se dala dohromady, další dvojice, podle mě velice sympatická a roztomile praštěná, se zde utvořila, zkrátka po stránce romantiky jsem rozhodně spokojený. Stejně tak si užívám postupné rozkrývání tajemství kolem kletby hlavního hrdiny, matky naší Alice, a především kouzelnice Sade. Mám rád většinu zdejších postav, i když k těm nejnovějším z magické školy si cestu teprve hledám. Užíval jsem si i hudební stránku, zvykl jsem si, že tím, že hlasoví herci obou hlavních postav evidentně rádi zpívají, zde máme hned několik muzikálových vložek (plus opět nazpívali i opening). Stejně tak mi vůbec nevadí 3D animace postav, řekl bych, že se možná zase o kousíček zlepšila, a tak třeba tréninková / bojová sekvence Cuff z posledního dílu druhé řady nevypadala vůbec špatně. Takže mě seriál pořád baví, těším se na oznámenou třetí sérii, a i když druhá série naplno nenaplnila má očekávání (počítal jsem, že můj celkový dojem bude stoupat), pořád mi v rámci té veselé a hravé romantiky a zajímavých záhad nabídla docela dost. 7,7/10.