hladovyjelen

Já to nechápu! Jak můžou všichni nevidět, co má tenhle film do sebe? Dobře, možná to chápu a moje zalíbení je spojené s dětstvím a neustálým přetáčením a koukáním stále dokola. Ale stejně, když se na film dívám dneska, miluju ho. Tanec je vášnivý, pár má chemii a celé je to tak správně magicky okoukané, že se mi to prostě musí líbit. Neměnila bych na tom jedinou věc.

Mohla bych jít do detailu o tom, proč si myslím, že je tenhle film absolutně vymazlený masterpiece, ale ze zcela praktických důvodů se komentář pokusím napsat čtitelně krátký. Přes hodinu a půl divák sleduje postupný úpadek morálky jediného člověka, aby si na konci položil otázky: "Byl Tomek takový už na začátku? Pokud ne, kdy se to stalo? Co přesně ho k tomu vedlo? Co jsem prošvihl(a)?" A tak jsem se na film podívala znovu a znovu a nelitovala jsem jedinkrát. Film nemá být realisticý ani důvěryhodný. Film je v první řadě formou umění. Každý záběr filmu Sala samobójców. Hejter vyprávý svůj příběh. Od zvolené hudby, barev a světel, vzorců v ději (člověk se na něj prostě musí podívat znova) a jako se učí Tomek, učí se i divák. Snímek ví co chce dokázat a také to dokáže. Nejenže člověk na konci zpochybňuje charakter postav, ale zpochybňuje charakter sám sebe. Přes zrůdné věci se člověk načape, jak řeší dilema, zda se jedná o záporáka, nebo anti-hrdinu. A pokud je to možnost první, proč se nezlobí? Varuji: Po shlédnutí jsem měla husinu a probudil se i můj vnitřní parchant.