Niflheim

99 %. Scénáristická dokonalost. Na Pulp Fiction bych se zvládl dívat i při dvakrát delší stopáži, zde je čas opravdu relativní záležitost. Není potřeba psát zevrubnou analýzu – kultovní, nadčasové, formotvorné. Jestli bych si rád v životě něco znovu zažil na vlastní kůži, tak je to první zhlédnutí tohoto Tarantinova veledíla.

95 %. Pokud bych měl někomu demonstrovat, jak si představuji dokonale napsaný monolog, tak ukážu bez delšího rozmýšlení na Ritchieho druhotinu. Mnohé hlášky ve slovnících devadesátkových dětí nebo mileniálů zlidověly. Z té čtveřice Guyových celovečerních krimikomedií je Podfu(c)k jakýmsi archetypem – nemusí být ve všem nejdokonalejší, ale vždy se s ním srovnává, potažmo se z něho vychází. Hvězdné, leč nenápadné herecké obsazení v čele s jednou z nejvíce legendárních rolí Brada Pitta. Aneb pro koho Pitt není Durden nebo Achilles, tak je Mickey s nerozluštitelným slangem. "Speak English. This country spawned the language and nobody seems to speak it."

95 %. Kultovní počin nejen bratrů Coenů, ale celého kvarteta s legendárním Deakinsem a patrně nejzapamatovatelnějším Burwellovým soundtrackem. Sarkasmem i podnebními podmínkami chladná, specificky humorná a přiměřeně patetická záležitost, zachycující Buscemiho v hereckém laufu a Stormarea v životní roli. A před ebbingovským rokem 2017 bych řekl i životní roli McDormandové. Kinematografický kousek, po němž mile rád sáhnu bez ohledu na momentální rozpoložení.

95 %. Prvotřídní komořina plná kontrastů s výborným obsazením. Ona komořina se nevztahuje na vizuální požitek s nádhernými barvami, jako spíše na minimalizaci dialogů (a tedy důraz na mimiku a gesta aktérů), což se ve výsledku snoubí naprosto dokonale. Vyčítaná explicitnost je zde plně funkční a patřičně umocňuje vnitřní rozervanost postav. V komentářích je Drive často srovnáván s Pulp Fiction. Osobně analogii shledávám výhradně v tom, že u obou režisérů se jedná o vrchol jejich umělecké tvorby (z narativního i vizuálního hlediska). Trpká a tragicky osudová záležitost o (sebe)obětování, která zákonitě musí v divákovi dlouho a intenzivně rezonovat – každý si do příběhu totiž může promítnout „to své“.

95 %. Chazellova druhotina o (ne)plnění snů a promeškaných příležitostech se zamýšlí nad vnitřní pří mezi vlastním přesvědčením a nutností kompromisu, tedy vyvážením rozumového a emočního. Je křehká i drsná, stylizovaná i realistická. Má prostě vše. Jistě, předvídavosti a formální schematičnosti se ani zde místy nelze vyvarovat, nicméně to není ani náhodou hloupé a poetičnost celkového podání to kompenzuje. Skvělá muzika, dialogy a vlastně dost trefná a zamyšlení hodná moudra (worship everything and value nothing, become revolutionary when being traditional). Výborné a především uvěřitelné obsazení celou látku posouvá ještě o úroveň výš. Nejsem úplný fanoušek (všech) muzikálů, ale tady to zkrátka (všechno) funguje jakoby nezištně. Závěrečné desetiminutovky mě pokaždé dostanou…

90 %. Esence kapitalismu a hesla „silnější pes m*dá“. Místy doslova. Vedle uhrančivé hollywoodské premiéry Margot Robbie kralují odporně perfektní Leonardo DiCaprio a perfektně odporný Jonah Hill. Zamiloval jsem se rovněž do krátkého camea McConaugheyho – geniální využití potenciálu postavy. Živelné, originální, vtipné, výpravou uchvacující, ale zároveň morálně odpudivé. Troufnu si tvrdit, že tohle je všeobjímající charakteristika excelentní režisérské filmografie Martina Scorseseho, jejíž úroveň nepolevuje ani po čtyřech dekádách poctivé filmařiny. Natáčení Vlka musela být ohromná zábava.

90 %. Filmy Martina McDonagha jsou naprosto specifickou kategorií v rámci kinematografie. Jeho vyprávěcí styl vnímám jako jistou syntézu Tarantina a Coenovců s příměsí suššího až černého humoru, který i přes mou náklonnost nikdy nedosáhl toho absolutního vrcholu. Se Třemi billboardy však zabodoval na plné čáře v čele s po zásluze oceněnými Rockwellem a surovou McDormandovou, jíž ta surovost neuvěřitelně sekla. Neméně výtečná byla osudově tragická role Woodyho Harrelsona. Je to možná paradox, ale nečekal bych, že oproštění se od bruggovské satiry na úkor akcentování bezútěšné drsnoty přinese kýženou satisfakci z excelentního filmového zážitku.

90 %. Krapet kontroverzní sociologická a do nitra lidskosti tepající sonda bez prvoplánového scénáře s chytrými dialogy a nenápadnou hrou s barvami. Klimaxem pro mě byla dvacetiminutovka kolem prvního farářova setkání se starostou. Nevěděl jsem, jestli se mám dívat s otevřenou hubou, podezíravým okem nebo vysmátou držkou. A Lipka zielona pohladila na duši. Scénáristicky bych změnil jen jednu jedinou scénu, která předcházela požáru. Ať moc nevyzradím. Řemeslně skvěle zvládnuté finále mě zbavilo posledních zbytků obav – přece jen si scénář snímku místy nadbíhal k nebezpečnému sklouznutí ke klišé a morálním závěrům.

90 %. Mé dětství, má puberta, má dospělost. A nejspíš i můj důchod. Kultovní, podmanivé a vzorové fantasy s perfektním obsazením a bezchybnou výpravou. Srovnávání s knižní předlohou bude nejspíš trvat navždy, nicméně klobouk dolů před tím, jak zvládl Jackson z takového kolosu vytvořit torzo, v němž se nikdo neztratí a zároveň v něm nic zásadního nechybí. Shorův soundtrack si v hudebním průmyslu žije vlastním životem a jen dokládá jedinečnost celé trilogie. Jackson může do konce života točit braky, ale tohle mu nikdo neodpáře.

90 %. Nenápadné, melancholické, intenzivní. Aftersun je řemeslně zdařilá festivalovka, která plyne dost pomalu, zato rezonuje ještě dlouhou chvíli po zhlédnutí. To zdánlivé nic nedění zvláštně bublá pod povrchem a stále přemítáte, jak to vše interpretovat. Až nakonec dojde k takové podivné katarzi, po níž sice leccos do sebe zapadne, ale stále se zmítáte v podivných, úzkostně nostalgických pocitech. Mnohé začne postupně vylézat s odstupem – stopy Mescal s Corio zanechávají hluboké... Nejvyšší hodnocení dávám až po vícedenní prodlevě, stále to totiž zní. Po hodině sledování bych si to rozhodně netipl. Jen pozor, na Aftersun je asi nutné být patřičně naladěn, jinak ve třetině ztratíte trpělivost. Akorát přemýšlím, jaké to naladění musí být...